NEDĚLNÍK: Přemysl Krejčík, Zachraňme žánry aneb všechno není dystopie

Začnu úplně špatně. Ale hned vám taky vysvětlím proč. Ne snad, že bych se tím chtěl chlubit, ale zkrátka, abych dokázal nějakou tu kredibilitu. Dystopií (antiutopií, chcete-li, avšak o tom, zda jde nebo nejde o synonymum, třeba někdy jindy) jsem se zabýval posledních osm let, napsal jsem na to téma jednu odbornou knihu, pár „vědeckých“ článků, mluvil o dystopiích na konferencích a věnoval jim diplomovou a kousek disertační práce. Něco málo o nich tedy snad vím, leč nezastírám, že mám mezery.

Jedno ale vím jistě. Pojem dystopie se v posledních letech stal tak nadužívaným, až začal ztrácet význam. Jistě, je to tak se vším, co začne být populární – publicisté, autoři/autorky a v neposlední řadě čtenáři a čtenářky rádi nálepkují. Proti tomu vlastně, bavíme-li se o žánrech, v zásadě nejsem, avšak i to nálepkování by se mělo opírat o alespoň základní znalost. Abychom se nestávali svědky toho, čeho se stáváme, tedy že i respektované hlasy literárních teoretiků zasvěceně mluví o dystopiích, aniž by věděli, co to vlastně je. Pojem dystopie se v očích mnohých stal synonymem pro společnost, která je zkrátka něčím zkažená. Za dystopii bývá označováno téměř všechno: od postapokalyptické literatury a filmů (přátelé, vždyť to je vlastní subžánr!) přes romány Stephena Kinga až po 1Q84 Haruki Murakamiho. Lákadlo, nalepit štítek „dystopický román“ na jakékoli žánrové/fantastické dílo, v němž se někdo trápí, či které vypráví o něčem jiném než o šťastných jednorožcích skotačících na rozkvetlé louce, je příliš silné.

A nakonec nejde jen o fantastiku a žánrovou literaturu. Nálepku „dystopický“ si od literárních publicistů vysloužily už i knihy Marka Šindelky, Petry Hůlové nebo Davida Zábranského. Jistě, tito zmínění ve svých knihách často ukazují pokřivenou realitu a svět horší, než jaký je, avšak… nedělá tohle literatura takřka od pradávna?

Podle aktuálně užívaného mustru by šlo jedním šmahem rozdělit veškeré umění na dvě skupiny: Na utopické (pozitivní světy) a dystopické (negativní světy). Zábavná je na té představě skutečnost, že černobílé vidění světa odpovídá totalitnímu myšlení (v politickém i filozofickém smyslu), a to je právě základem skutečné dystopie.

Konečně se tedy dostávám k jádru věci. Jeden nemusí být odborník, aby pochopil, že žánrová označení vznikla na základě nějakých logických souvislostí. Třeba té, že dystopie nemůže být dystopií, není-li spojena s nějakou formou totality, klidně skrytou a zdánlivě nenápadnou. A nemusí jít o totalitu politickou, alespoň ne v tradičním slova smyslu.

Ale proč to všechno píšu? Jde tu samozřejmě o něco většího: O význam, který slova nesou a jak je dekódujeme. Nadužívání výrazu dystopie (a přídavného jména dystopický) nepříjemně ilustruje, jak zjednodušováním a popularizováním právě módních a atraktivních slov odstraňujeme jejich význam, přičemž se tak silná slova stávají prázdnými a obecnými. Přestávají se vázat ke konkrétním jevům a stávají se univerzálními, tím ovšem i zcela zbytečnými. A pak se nedomluvíme. A možná i díky tomu budeme jednoho dne žít v tom kýženém dystopickém světě, v orwellovském newspeaku, kde slova ztratí význam. A kde – paradoxně – budou problémy vyrůstat z toho, že ač mluvíme stejnou řečí, každý z nás uslyší v pronesených větách něco jiného.

Ale vraťme se k umění. Dystopie jako žánr je už ztracená. Byla přikována na všechny obálky, kam se jen trochu vešla a až se tím slovem společnost přejí, vyplivne ho jako prázdnou slupku. Pak přijde řada na další žánry, jejichž jménem se nejprve označí díla, která si z nich jen něco málo vypůjčila, později se jimi označí i všechno ostatní. Čistě pro zvýšení atraktivity. Když už jsme u toho, jak často jste v posledních letech o nějakém románu slyšeli, že jde o nejnovější dílo magického realismu?

Přemysl Krejčík (*1991)
pochází z Nymburka a v současné době žije v Pardubicích, kde studoval literaturu na místní univerzitě. Doktorát získal v roce 2022, vědecky se zabývá literární fantastikou, nejvíce žánry dystopie, utopie a dieselpunk. Je autorem odborné monografie Zatmění po utopickém večírku (2019), pojednávající o české dystopické próze. Vydal tři básnické sbírky, naposledy O auschwitzu psát nebudu (2021). Za román Malej NY (2019) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. V letech 2015—2021 byl šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma. Je autorem dieselpunkového románu z alternativní historie druhé světové války Čokoláda pro wehrmacht, který vyšel v roce 2021. Jeho zatím posledním prozaickým dílem je román Srab (2022).