NEDĚLNÍK: Přemysl Krejčík, Zachraňme žánry aneb všechno není dystopie
Článek od: Redakce - 19.02.2023
Začnu úplně špatně. Ale hned vám taky vysvětlím proč. Ne snad, že bych se tím chtěl chlubit, ale zkrátka, abych dokázal nějakou tu kredibilitu. Dystopií (antiutopií, chcete-li, avšak o tom, zda jde nebo nejde o synonymum, třeba někdy jindy) jsem se zabýval posledních osm let, napsal jsem na to téma jednu odbornou knihu, pár „vědeckých“ článků, mluvil o dystopiích na konferencích a věnoval jim diplomovou a kousek disertační práce. Něco málo o nich tedy snad vím, leč nezastírám, že mám mezery.
Jedno ale vím jistě. Pojem dystopie se v posledních letech stal tak nadužívaným, až začal ztrácet význam. Jistě, je to tak se vším, co začne být populární – publicisté, autoři/autorky a v neposlední řadě čtenáři a čtenářky rádi nálepkují. Proti tomu vlastně, bavíme-li se o žánrech, v zásadě nejsem, avšak i to nálepkování by se mělo opírat o alespoň základní znalost. Abychom se nestávali svědky toho, čeho se stáváme, tedy že i respektované hlasy literárních teoretiků zasvěceně mluví o dystopiích, aniž by věděli, co to vlastně je. Pojem dystopie se v očích mnohých stal synonymem pro společnost, která je zkrátka něčím zkažená. Za dystopii bývá označováno téměř všechno: od postapokalyptické literatury a filmů (přátelé, vždyť to je vlastní subžánr!) přes romány Stephena Kinga až po 1Q84 Haruki Murakamiho. Lákadlo, nalepit štítek „dystopický román“ na jakékoli žánrové/fantastické dílo, v němž se někdo trápí, či které vypráví o něčem jiném než o šťastných jednorožcích skotačících na rozkvetlé louce, je příliš silné.
A nakonec nejde jen o fantastiku a žánrovou literaturu. Nálepku „dystopický“ si od literárních publicistů vysloužily už i knihy Marka Šindelky, Petry Hůlové nebo Davida Zábranského. Jistě, tito zmínění ve svých knihách často ukazují pokřivenou realitu a svět horší, než jaký je, avšak… nedělá tohle literatura takřka od pradávna?
Podle aktuálně užívaného mustru by šlo jedním šmahem rozdělit veškeré umění na dvě skupiny: Na utopické (pozitivní světy) a dystopické (negativní světy). Zábavná je na té představě skutečnost, že černobílé vidění světa odpovídá totalitnímu myšlení (v politickém i filozofickém smyslu), a to je právě základem skutečné dystopie.
Konečně se tedy dostávám k jádru věci. Jeden nemusí být odborník, aby pochopil, že žánrová označení vznikla na základě nějakých logických souvislostí. Třeba té, že dystopie nemůže být dystopií, není-li spojena s nějakou formou totality, klidně skrytou a zdánlivě nenápadnou. A nemusí jít o totalitu politickou, alespoň ne v tradičním slova smyslu.
Ale proč to všechno píšu? Jde tu samozřejmě o něco většího: O význam, který slova nesou a jak je dekódujeme. Nadužívání výrazu dystopie (a přídavného jména dystopický) nepříjemně ilustruje, jak zjednodušováním a popularizováním právě módních a atraktivních slov odstraňujeme jejich význam, přičemž se tak silná slova stávají prázdnými a obecnými. Přestávají se vázat ke konkrétním jevům a stávají se univerzálními, tím ovšem i zcela zbytečnými. A pak se nedomluvíme. A možná i díky tomu budeme jednoho dne žít v tom kýženém dystopickém světě, v orwellovském newspeaku, kde slova ztratí význam. A kde – paradoxně – budou problémy vyrůstat z toho, že ač mluvíme stejnou řečí, každý z nás uslyší v pronesených větách něco jiného.
Ale vraťme se k umění. Dystopie jako žánr je už ztracená. Byla přikována na všechny obálky, kam se jen trochu vešla a až se tím slovem společnost přejí, vyplivne ho jako prázdnou slupku. Pak přijde řada na další žánry, jejichž jménem se nejprve označí díla, která si z nich jen něco málo vypůjčila, později se jimi označí i všechno ostatní. Čistě pro zvýšení atraktivity. Když už jsme u toho, jak často jste v posledních letech o nějakém románu slyšeli, že jde o nejnovější dílo magického realismu?
Přemysl Krejčík (*1991)
pochází z Nymburka a v současné době žije v Pardubicích, kde studoval literaturu na místní univerzitě. Doktorát získal v roce 2022, vědecky se zabývá literární fantastikou, nejvíce žánry dystopie, utopie a dieselpunk. Je autorem odborné monografie Zatmění po utopickém večírku (2019), pojednávající o české dystopické próze. Vydal tři básnické sbírky, naposledy O auschwitzu psát nebudu (2021). Za román Malej NY (2019) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. V letech 2015—2021 byl šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma. Je autorem dieselpunkového románu z alternativní historie druhé světové války Čokoláda pro wehrmacht, který vyšel v roce 2021. Jeho zatím posledním prozaickým dílem je román Srab (2022).
- Přidat komentář
- 3035x přečteno
Komentáře
Střelec odpověděl/a v Trvalý odkaz
ztracená?
Dystopie ztracená? Proč? Možná proto, že se stala denním zpravodajstvím - realitou, ve které žijeme a libovolné dílko se může do pár hodin stát realitou. A někdy realita překonává vize autorů.
Přidat komentář