UKÁZKA: Miroslav Žamboch, Bakly - Bez slitování

Článek od: Redakce - 27.04.2023

2003, 2013, 2023... Znovu po deseti letech, již potřetí se na pultech knihkupců ocitá Bakly a jeho první dobrodružství s podtitulem Bez slitování. Časem a fanoušky prověřená série Miroslava Žambocha opět na scéně, tentokrát v režii nakladatelství Triton.

Anotace:
Bakly... postrach gladiátorů a všech bojovníků bez rozdílu. Sám sobě je noční můrou. Lidi dělí na ty, co mu stojí v cestě, a ty ostatní. Tvrdí, že jen to nejhorší je pro něj dost dobré. Jeho nejlepším přítelem je láhev mizerné kořalky. Nebo raději dvě.
Krvavé dluhy minulosti splácí penězi, potřebuje jich hodně a nejlépe hned, proto se nechává najímat na ty nejšpinavější práce. Nová zakázka kupodivu vypadá jednodušeji než spousta předešlých, ale zdání samozřejmě klame.
Šachová partie je složitější, než se zpočátku jeví. Nehrají jen dva hráči, protivníků přibývá, svět se přibližuje zlomu, realita se mění, lidé umírají.
Bakly se probíjí krvavou skrumáží a nemá slitování s nikým, ani sám se sebou. Uprostřed intrik, zabíjení a utrpení se však rodí přátelství i lásky, pro které stojí za to žít… a umírat.

Miroslav Žamboch
Bakly – Bez slitování

Prolog

Elisa zaslechla vrznutí lítacích dveří a spíše ze zvyku, než že by doufala v příchod některého ze svých stálých zákazníků, stočila pohled za zvukem. Mezi zárubněmi stál podsaditý muž, už podle oděvu cizinec odněkud z daleka. Tvář mu stínila široká krempa klobouku, dlouhý kabát sahal až ke kotníkům a zakrýval ostatní části oděvu. Pod levou paží držel smotanou deku, ze které vyčníval dlouhý jílec meče. V první chvíli si myslela, že příchozí je malý a má na sobě nějaký druh uniformy se zdůrazněnými nárameníky, ale když vkročil dovnitř, postřehla svůj omyl. Skříňovitě široká ramena a býčí šíje způsobovaly, že vypadal menší než ve skutečnosti. Elisa ho odhadla na dva tři centimetry přes metr osmdesát. V dobách, kdy si mohla zákazníky vybírat, volila vždy vyšší a silnější muže. Obvykle s nimi bylo snazší pořízení. Cizinec zamířil k malému stolku pro dva, blízko barového pultu, bez váhání se posadil a klobouk položil před sebe. Elisa se rychle podívala jinam. Měl ostře řezanou tvář s těžkou hranatou bradou a příliš velkým nosem, vrásky kolem koutků očí způsobovaly, že se permanentně mračil. Právě oči ji polekaly. Přemýšlivé, studené a vypočítavě nemilosrdné. Zábleskem intuice pochopila, že cizinec si právě tyto vlastnosti záměrně pěstuje. Byl nebezpečnější než muži, se kterými se obvykle setkávala, protože oni si svou krutost neuvědomovali. On ji používal jako nástroj. Natočila se stranou, aby si ho mohla podrobněji prohlédnout úkosem, a vzápětí si uvědomila, že její úskok prohlédl.

1.
Piják a děvka

Strčil jsem do dveří a vstoupil. Velký sál, jehož vzdálenější stěny se částečně ztrácely v tabákovém dýmu, kruhový bar uprostřed, spousta stolů pro dva, pět nebo i víc lidí, dvě schodiště do mezipatra s hodinovými pokojíky pro holky. Hospoda, herna a bordel v jednom. Na světě existuje spousta lepších, ale také mnohem horších míst. Ze všech přítomných si mě všimli jen tři lidé. Stárnoucí štětka u baru, štíhlý muž v kožené kazajce a jezdeckých kalhotách u jednoho z velkých stolů a obtloustlý chlapík sedící v rohu po mé pravé ruce. Byl napůl plešatý, šaty měl střižené na míru a vypadal nervózně. Posadil jsem se k malému stolku určenému pro balení stydlivých kunčaftů. Štětka se o mě skrytě zajímala. Kdysi musela být mnohem hezčí, ale ještě stále v ní zůstávalo něco, co ji odlišovalo od jejích mladších konkurentek na stoličkách. Než přede mě barman položil pivo, měl jsem to. Její tvář zatím nepřekrývala tlustá vrstva okoralosti, která po čase překryje, rozleptá jakékoliv já a změní život v přežívání. Určitě se jí kvůli tomu ale nežilo lépe. Právě naopak. Vytáhl jsem z brašny kovovou truhličku a položil ji před sebe na stůl.
Plešoun v rohu se postavil a váhavě se vydal ke mně. On byl příjemce.
„Myslím, že pro mě něco máte,“ vypravil ze sebe s námahou.
Patřil jinam než do podezřelé putyky. Nechápal jsem, proč si obchodník jako on vybral k předání jedno z nejubožejších míst ve městě. Zřejmě to byla jeho představa konspirace.
Ukázal jsem na prázdnou židli, posunul před něho truhličku a čekal. Ignác Karnsuf, člověk, který si mě najal, tvrdil, že jeho bratr u sebe určitě bude mít klíč. Bylo to prý u nich něco jako rodinný talisman. Nespletl se. Plešatec sundal z krku řetízek se starobyle vyhlížejícím klíčkem a napoprvé truhličku otevřel. Třesoucíma se rukama vyndal dvě obálky. Zapečetěnou dychtivě otevřel, aniž by před tím pořádně zkontroloval otisk prstenu ve vosku.
„Já, já, strašně vám děkuju!“ skoro vykřikl, když dočetl.
„Neděkujte a přečtěte si, kolik mi máte zaplatit,“ pobídl jsem ho a ukázal na druhou obálku.
„Šest set deset zlatých? To přece nemůžete myslet vážně! Tolik nevydělám ani za rok!“ vybuchl poté, co očima přelétl text.
Lakota se k němu hodila víc než vděčnost. Pokrčil jsem rameny.
„Dohoda je dohoda.“
Osobně mi šest stovek a jedna desítka k tomu za dva tisíce ujetých kilometrů s partou cizích chlapů v zádech připadalo jako odpovídající odměna.
„Mohl jste částku přepsat, dopis zfalšovat!“ dostával se do varu.
„To mohl,“ souhlasil jsem, „ale taky jsem celou truhličku mohl výhodně odprodat lidem, kteří mě pronásledovali. Řekl bych, že jejich zaměstnavatele dobře znáte.“
Neměl jsem chuť se s ním handrkovat. Poslední dva měsíce jsem si víc a víc uvědomoval, že okamžik vyrovnání dluhů se blíží. Tu chvíli jsem si představoval patnáct let a začínal jsem být víc a víc nervózní. Peníze, které mi skrblík Karnsuf dlužil za doručení zásilky, představovaly poslední splátku.
„Chci mzdu hned, jinak si to vezmu zpět,“ přitvrdil jsem.
„Musíme do banky, tolik peněz u sebe nenosím,“ řekl rychle.
Něco v mém hlase ho přesvědčilo, že to myslím vážně. Měl pravdu.
V bance jsme byli za chvíli. Zůstal jsem sám v přijímacím salónku a nechal ho jednat s úředníky. Z náznaků jsem pochopil, že jsem mu přivezl ověřený šek na peníze, který musel začít čerpat, aby mě vyplatil. Za půl hodiny mi říkaly pane dva měšce nadité zlatými desítkami. Přestože už bylo pozdě, donutil jsem úředníka, aby mé zlato přijal a částku převedl na další účet. Měl jsem štěstí, protože Karnsuf byl stejně jako já klientem Císařské imperiální banky. Úroky tady nebyly nejvyšší, služby nejlacinější ani nejrychlejší, ale Císařská imperiální měla jednu základní přednost. Byla absolutně spolehlivá, neutrální a za její solventnost ručil svou pokladnou sám císař. Zlé jazyky tvrdily, že moc Crambijského impéria nespočívá ani tak v síle císařských legií a armád jednotlivých velkých feudálů, ale na Císařské imperiální. Dokonce i když císař vedl ekonomické války s Obchodní ligou, nikdy neovlivňoval chod banky. Díky ní se impérium stávalo uzlem, přes který všichni ostatní proháněli své zlato. A část z něho samozřejmě zůstávala císaři za nehty. Podle mě je měl určitě pěkně dlouhé. Převod peněz, který jsem požadoval, se neodehrával v hotovosti, ale prostřednictvím ptáků létajících mezi jednotlivými bankovními pobočkami. Já složil částku plus deset procent, následně vyletěl poštovní holub nebo vrána s informací, kam mají být peníze převedeny, a poté, co dorazil, byl vypuštěn další okřídlený kurýr s potvrzením.
Doba, za kterou se celá transakce uskutečnila, závisela na vzdálenosti pobočky, kde bylo vedeno cílové konto. Deset procent z převáděné částky si banka účtovala za zprostředkování a informování o úspěšném ukončení transakce.
Když jsem odcházel z banky, zbylo mi právě šestnáct zlatých. Nesčetněkrát jsem nad touhle chvílí přemýšlel, představoval si, jak budu šťastný, spokojený, že jsem vyrovnal dluh a po patnácti letech získal svobodu. Skutečnost byla jiná jako vždy. Cítil jsem se pouze prázdný a unavený. A protože jsem nevěděl, kam jinam bych měl jít, vrátil jsem se zpět do hospody.
Můj stolek byl stále volný. Posadil jsem se a k pivu si nechal přinést láhev žitné. Bezbarvá pálenka hořela v hrdle a od třetí sklenky milosrdně vyplňovala prázdnotu alkoholovou otupělostí. Dvě štětky u baru si mě všimly a něco si mezi sebou špitaly. Neměl jsem na ně náladu. Jediná společnost, po které jsem toužil, byla láhev a možná ještě jedna její kolegyně.
„Mohu si přisednout, pane?“ Starší šlapka stála u mého stolu a vyčkávavě mě pozorovala.
Nepostřehl jsem ji přicházet. Buď jsem byl opilejší, než jsem si myslel, nebo mě opustila opatrnost.
„Holky jsou tady houževnatý, nenechají vás jen tak na pokoji, znám to,“ pokračovala.
„Nejsem sám,“ řekl jsem a ukázal na láhev.
„Když mi koupíte jeden drink, máte od všech pokoj. Já vás nijak obtěžovat nebudu.“
To stálo za úvahu. Připomínala velkého smutného ptáka se zplihlým peřím, který už nemůže létat a sedí na větvi, co se má každou chvíli ulomit. Ukázal jsem jí, ať si sedne, a přivolal barmana. Dala si pohár vína.
Několik panáků se ztratilo v nenávratnu a ostré hrany skutečnosti se rozplizly. Chvíle, kdy mi bude docela dobře, se blížila.
„Hej, moje holky musí makat a ne se tady nalívat s kdejakým obejdou!“
Dvoumetrový pořez s břichem přetékajícím přes silný pásek mi položil ruku na rameno. Ani jeho jsem neviděl přicházet. Z jedné strany to bylo na pováženou, z druhé mi to bylo fuk. Dluh jsem splatil, na ničem nezáleželo.
„Slyšels, mizero?“ zafuněl a prskl mi do tváře štědrou dávku slin.
Dlaň se mi pokusila zmáčknout trapéz, ale byla moc malá. Možná to ve skutečnosti nebyl místní pasák a jen se chtěl předvést. Všude se najdou takové typy. Koktejl žitné, piva a únavy mě nenaladil příliš přátelsky. Zjistil jsem, že mi jeho vyrušení přišlo téměř vhod. Zplihlá prostitutka vypadala vystrašeně.
„Tvoje holky?“ opáčil jsem zpěvavě, aby to všichni slyšeli. „Někdo, kdo si hned nadělá do gatí, se přece nemůže starat vo žádný holky. Vodprejskni, nebo ti roztluču tu tvou nevymáchanou držku.“
Štětka zbledla, stisk prstů na mém rameni zesílil, ale pořád to nebylo nic moc. Druhou ruku tlusťoch váhavě přibližoval k noži.
„Tady si dopás, trpaslíku,“ popíchl jsem ho ještě.
V tu chvíli tasil a napřáhl se k bodnutí. Zbytečně rozmáchle. Vytočil jsem se trupem, jeho ruka sklouzla z mého ramene, a aby neztratil rovnováhu, musel se opřít o stůl. Levačkou jsem uchopil útočící zápěstí a mírně změnil směr bodu. Místo do mě se trefil do hřbetu dlaně vlastní levičky a připíchl si ji k desce stolu. Zaječel a nevěřícně se díval na nůž. Krev se mísila s rozlitým pivem a pomalu se roztékala po hrubě opracovaných prknech.
„Pomozte mi, pomozte!“ skučel.
Pokusil se vytrhnout čepel ze dřeva a osvobodit se. Téměř omdlel, ale nakonec se mu to podařilo. Přál jsem si, aby se pokusil ještě o něco dalšího a já mohl nechat jeho vnitřnosti vypadnout na podlahu, jenomže odhadl své šance správně a vyklidil pole. Nalil jsem si dalšího panáka.
„Vyleje si zlost na mně. Budu bita, hodně bita. Možná mě i zmrzačí,“ řekla štětka.
„Musí všem dokázat, že na svou práci stačí,“ souhlasil jsem.
Byl jsem opilý. Hodně opilý a jako vždy v takovém stavu jsem se cítil v pohodě. Nic se mě nedotýkalo, všechno mi bylo ukradené.
„Možná mě umlátí k smrti,“ pokračovala v úvahách a těsně pod povrchem jejího zdánlivě klidného hlasu klokotal strach. Každý se něčeho bojí, mě nevyjímaje.
Pokrčil jsem rameny a napil se přímo z láhve.
„To by mu zlepšilo reputaci,“ přitakal jsem.
„Vám je to jedno,“ konstatovala a najednou ještě víc připomínala ptáka, co už neumí létat.
„Netýká se mě to,“ potvrdil jsem.
Propíchla mě těma svýma smutnýma a náhle nelidsky pronikavýma očima a přikývla.
„Budete žít tak dlouho, dokud se budete starat jen sám o sebe.“
Přestože nemluvila o nic hlasitěji než před chvílí, připomněla mi vědmu, kterou jsem kdysi dávno navštívil. Po zádech mi přejel mráz. Věřím na věštby, ale lidé, kteří je pronášejí, mi nahánějí hrůzu, protože jsou to poloviční čarodějové.
„Udělal jsem důležitý obchod, a abych nevyplašil štěstí, musím se pokaždé o zisk s někým podělit,“ řekl jsem a položil před ni jeden desetizlaťák.
Nelhal jsem, ale současně jsem chtěl podplatit osud, pokud se skrýval právě ve věštbě téhle stárnoucí ženy. Touhle mincí mohla zaplatit chlápkovi, který by tlustého giganta vyřídil jednou provždy. S láhví v ruce a mečem v dece pod paží jsem se zvedl od stolu a zamířil ven. Katzbalgr v pochvě u pasu mi jako vždy překážel v chůzi. Teď ještě trochu víc než jindy. Hned při příjezdu jsem pro koně pronajal slušnou stáj. Na shánění hotelového pokoje jsem teď nějak neměl náladu.