NEDĚLNÍK: O malých krůčcích a velkých skocích

Hned na začátek chci říct, že tímhle textem chci vychválit jisté „budoucí“ spisovatele. Bude to příběh, ve kterém se zrodí hrdinové a dokáží velké věci. A taky trochu reklama na knihovnu, ale to mi snad odpustíte…

Jsem totiž knihovník. A čas od času přemýšlím, jestli má knihovna smysl. A věřím, že stejně jako byla důležitá v minulosti, je zajímavá v současnosti, má i budoucnost, kde bude stále stejně potřebná a užitečná. Jen je potřeba najít ty správné stezičky, protože to, co fungovalo včera, nemusí fungovat zítra. A tak hledám, kreslím nové mapy, někdy třeba dojdu na kraj světa a spatřím jen Prázdnotu. Ale jindy, jindy by mi i Marco Polo záviděl. 
Jsou to třeba jen střípky, ale i malý krůček pro jednoho může znamenat obří skok pro jiného. Přesně to platí o tvůrčích dílnách v knihovně. Z hlediska četnosti aktivit jde o necelé procento všech akcí, které děláme. Z hlediska autorů, kteří se díky těmto kurzům do našeho příběhu dostávají jako hlavní hrdinové, jde o zásah vcelku citelný. Najednou statistická kolonka „rozvoj kreativity“ dostává mnohem větší váhu než jenom „nějaká čárka v tabulce“. A pokud si statistiku ještě nepatrně přiohneme, můžeme to vynásobit počtem prodaných knih, přečtených povídek, vyhraných soutěží, dosahu sociálních sítí a kdo ví čím ještě a zásah do společnosti je najednou dost značný.

„Mé ovečky“
S trochou nadsázky jsem odchoval několik šikovných spisovatelů, kteří teď píší líp, než jsem kdy dokázal sám. Někteří se u nás jenom ohřáli a zase šli, jiní se rozepsali, a někteří do knihovny přišli s prvním napsaným textem, který byl fakt hrozný, a dneska vydávají knížky ve velkém nakladatelství a tam jim za každý nový díl skoro trhají ruce (true story).
Nenaučil jsem nikoho z nich psát – všechna ta tvrdá práce, která vedla k úspěchům, je dílem jednoho každého autora. S trochou nadsázky jen knihovna stála zrovna v cestě. Ale když tu nadsázku z obou případů odstraníme, rovnice najednou dává smysl.
Hned na začátku covidu jsme spustili online tvůrčí dílny „Seď doma a piš“ (a k tomu i web https://microsite.mlp.cz/tvurci-psani, jen tak mimochodem, kde je spousta rad, nějaká videa a ještě víc odkazů, kde se dozvědět o psaní něco víc).
Během těch dvou tří let proběhlo několik cyklů a v únoru 2023 jsme tenhle „první věk“ završili spisovatelským setkáním Fantastické skriptorium. Šlo o komorní minicon zaměřený na psaní – pár workshopů, pár přednášek, spousta písmenek. Program si z velké části tvořili sami účastníci, knihovna dodala hezké prostředí…
Měli jsme plno, přišlo nějakých sedmdesát lidí, čímž jsme naplnili maximální kapacitu, a mě to po čase dovedlo k  bilancování.
Lidé, kteří prošli našimi online kurzy, se nadále scházejí, komunikují, povídají si, hodnotí si povídky, a dál pracují na tom, aby uspěli. Čas od času se sejdou, čas od času mě „donutí“ udělat nějakou akci, aby měli důvod se vidět.
Nejvíc mě ale baví, že na sobě autorsky pracují, fakt na sobě tvrdě dřou, hecují se a pomáhají si. A to takovým způsobem, že i když jsem zvyklý na to, že lidi v mém okolí jsou hodní (ty ne, Dane!), tady je to opravdu radost sledovat. Kéž by jim tahle otevřenost a dobrá vůle vydržela i v okamžiku, kdy se profesionalizují.

A ještě větší radost jsem měl, když mi došlo, jaké zprávy si od nich čtu v poslední době stále častěji. „Tady je obálka nové knihy, kde mám povídku.“ Anebo: „Hele, tady mám diplom ze soutěže.“  A co víc, mám teď jako lektor i „zářez jedné šestnáctiny nominace na Magnesii Literu“. Je to samozřejmě kravinka, ale radost, jakou z toho má autorka povídky nominované antologie je autentická a dokáže mě nabít pro další práci.

A konečně slíbená chvála
A tak jsem se ohlédl a prohlédl si fotky v naší facebookové skupině. Pokud nebudu počítat různé soutěže – několikrát šlo o stupně vítězů, několikrát o „významné umístění těsně pod stupni vítězů“ – tak jsem jen za poslední rok napočítal sedmnáct obálek. Knihy, časopisy, antologie. Nejméně sedmnáct publikací (ale spíš víc, protože u některých autorů se obálky opakovaly). To je obrovský kus práce! A já mám z toho velkou radost.
Nechci si tyhle úspěchy přivlastnit. Jak jsem psal – všechnu tu dřinu na sobě autoři odvedli sami. Ale zároveň jsem byl u toho. Jako kdybych nosil kafe Einsteinovi nebo leštil čudlíky v Apollu 11. Teď můžu vyprávět „Vím to, Gandalfe. Byl jsem tam před třemi tisíci lety.“  Anebo můžu tyhle úspěchy vzít, vložit do grafu a říct: „hele, knihovna má smysl, pomáhá plnit sny. Pomáhá rozvíjet kreativitu. Je místem prvního úspěchu.“ Ani bych nemusel nic zveličovat, abych měl v tomhle pravdu.
Prostě a jednoduše – přijde mi fajn začínající autory podpořit a povzbudit je, aby dál psali, aby na sobě dál pracovali, a aby neusnuli na vavřínech. Aby z povídek přešli na romány, aby měli tisíce čtenářů, miliony na kontech. Čím lépe totiž budou psát, tím lepší knížky v knihovně můžeme půjčovat.
A třeba v knihovně pomůžeme příště i vám, milý dosud neznámí budoucí autoři. Nechte se inspirovat. Pište, s námi nebo i bez nás, ale pište a pracujte na sobě. Zlepšujte se, učte se. Poslední tečkou první povídky práce teprve začíná. Splňte si svůj sen být dobrými spisovateli.
Předchozí řádky dokazují, že to jde.
Ať máme my, obyčejní čtenáři, co hezkého číst.

Takhle vypadají úspěchy „mých“ autorů v grafu. Zelená barva jsou publikace, žlutá hodnocené umístění v soutěži. Takhle pohromadě to vypadá dost úctyhodně.

Vyhlašování Ceny Karla Čapka a hrdí vítězové. Adéla, Hanka, Kakrfóna, Štěpán.

První z fotek „roční úrody“, která mě inspirovala k tomuhle článku.

 Než jsem vůbec stihl domyslet, jak je ta fotka prima, přistála ve skupině druhá.

A pak hned třetí. Neptejte se mě, čí hromádka je koho, už to nevím, ale je to prakticky jedno. Všechny tři jsou z nějaké části takhle velké díky tomu, že jsme je v knihovně nakopli, aby seděli doma a psali.

Lukáš a jeho umístění na třetím místě ve Vidoucích během slavnostního předávání na PevnostConu.

Adéla a její první místo ve Vidoucích.

Míša drží v rukou Bizarropolis, antologii nominovanou na Magnesii Literu, kde má povídku. Pokud to rozpočítáme na autory a editory, je to ona v článku zmíněná šestnáctina nominace. A nominace se zaokrouhlují nahoru, takže Míša vlastně vyhrála.

Výsledky Literární soutěže Krajské knihovny Karlovy Vary. První a třetí místo je „naše“. A Štěpán mi pak k tomu ještě napsal: „Mílo, ta povídka vznikla na Tvém kurzu, jinak bych ji nenapsal a neumístil se.“ Tak jo, skromnost stranou, knihovna v tom jeden nebo dva prsty asi mít bude.