POVÍDKA: Aleš Pitzmos, Osud

Osud
Aleš Pitzmos
 

25. května 2015 začala třetí světová válka.

Několik měsíců předtím zahájila Severní Korea, podporovaná čínským vládním režimem, námořní blokádu svojí jižní sousedky. Její spojenci, zejména z řad NATO, se snažili celou nepříjemnou situaci co možná nejdřív vyřešit, a to diplomatickou cestou. Ještě než do země přiletěla vyjednávací skupina, bylo pozdě.

25. května ve dvacet dva hodin čtyřicet minut narazilo neidentifikovatelné letadlo do jaderné elektrárny nedaleko Pekingu a poškodilo ji natolik, že během několika vteřin došlo k poruše chlazení a výbuchu reaktoru. Jaderná exploze, asi stokrát větší než ta, která zničila Hirošimu, nesmazala z povrchu zemského jenom čínské hlavní město, ale zamořila radiací i území vzdálená stovky kilometrů od epicentra.

Čína za viníka díky stávajícímu konfliktu označila NATO a ani na okamžik nezaváhala při použití svého jaderného arzenálu, podobně jako Severní Korea. USA a Evropa záhy odpověděly... Neuvážený jaderný útok zničil polovinu civilizovaného světa.

Mnohé země v následujících dnech, týdnech a měsících využily oslabení světových velmocí a začaly vést vlastní války: Írán zaútočil společně s několika arabskými státy na Izrael, Pákistán na Indii... Země střední Afriky, stále sužované tyranskými režimy, nenechaly svůj zbrojní arzenál na pokoji a zaútočily na své sousedy.

Nastala totální válka.
 

Bojuje se už dvacet let. Víc než tři miliardy lidí zemřely, jiní jsou zmrzačení, další onemocněli zhoubnými chorobami vyvolanými atomovým spadem. Ti, kteří stále bojují, už ani prakticky nevědí proč. Válka se stala jejich životem, jejich denním chlebem.

Evropa, stejně jako Jihovýchodní Asie a část USA, se stala neobyvatelnou, protože na ni směřoval hlavní jaderný útok. Zbyla pouze vysušená krajina vystavená na milost nekonečné nukleární zimě, pahýly lesů, ruiny měst... Díky smrtícímu zamoření radiací zde nepřežije skoro nic, snad jenom odolné bakterie.

Naše vlastní planeta se změnila v peklo – v peklo, z nějž není úniku.
 

Vzdušný prostor nad střední Asií, 31. března 2035

Kokpitem se rozlehlo táhlé pípnutí.

Tobias Pecha – třicetiletý světlovlasý muž – stiskl tlačítko na dotykovém displeji počítače a aktivoval tak komunikační kanál. Zprávy o letové hladině a trojrozměrný rotující model stíhačky, v níž seděl, nahradila tvář pilota druhého letounu.

„Jak to jde, pane?“ zeptal se muž.

„Jak by mělo, Hernándezi,“ odpověděl Tobias odměřeně. „Prostě nuda.“ Byla to pravda, až na to, že se cítil už od chvíle, co opustili základnu v Ceutě, divně. A čím víc se blížili k cíli, tím onen nepříjemný pocit narůstal. „Budeme udržovat komunikační klid. Kdyby byly nějaké problémy, ozvěte se.“ Dřív, než se Hernández zmohl na odpověď, vypnul Tobias komunikační kanál.

Ticho.

Nebyl si jistý, zda je mu příjemné, nebo ne, ale alespoň ho trochu uklidňovalo vrnění výkyvných proudových motorů na křídlech stroje.

Vzdychl a vyhlédl průzorem ven: nespatřil nic. Žádnou noční oblohu posetou tisíci hvězd ani zemi pod sebou – pouze nekonečnou propast tvořenou prachovými radioaktivními mraky.

Proč jenom musíme trpět za to, co jsme nezavinili, projela mu hlavou palčivá myšlenka, kterou se snažil ignorovat tím, že zavřel oči a oddal se vzdáleným vzpomínkám.
 

Desetiletý Tobias Pecha procházel dlouhou nemocniční chodbou ozářenou poblikávajícím světlem stropních zářivek.

Byla noc. Hluboko po půlnoci. A on nemohl spát.

Zvečera ho rodiče zavezli k dědečkovi, který pracoval jako lékař v jihlavské nemocnici, a jelikož měl právě noční směnu, musel s ním Tobias zůstat v práci. Všichni – matka, otec i dědeček – byli velice rozrušení. Tobias nic z toho nechápal. Měl dědu rád, ale nechtěl tady být. Chtěl být doma ve své posteli, chtěl druhý den do školy, protože měli jet na školní výlet. Navíc mu tohle místo nahánělo strach: proto nemohl usnout.

Na pohovce v dědově kanceláři už to nemohl déle vydržet. Musel ho najít. Prostě musel. Ale nevěděl, kde ho má hledat. Nemocnice byla jedním velkým bludištěm. Čím déle procházel prázdnými chodbami, tím více se cítil zoufalejší a bylo mu do breku.

A pak ji zaslechl. Televizi.

„Celé historické centrum bylo zničeno a radiací byla zasažena oblast o rozloze několika kilometrů čtverečních. Obětí je nepočítaně. Nemocnice mimo zasaženou zónu přijímají raněné. Zdá se, že za tímto úderem, podobně jako za ranními útoky na Londýn, Paříž, Berlín, Brusel, New York a Washington, stojí Čína se Severní Koreou. Zřejmě se jedná o odvetu za včerejší incident, kdy neidentifikovatelné letadlo narazilo do Pekingské jaderné elektrárny a způsobilo její explozi – obě mocnosti označily NATO za viníka...“

Zvuk vycházel z místnosti na konci chodby. Tobias si setřel rukávem pyžama slzy a vykročil k ní. Když byl skoro u dveří, vyběhla z místnosti zdravotní sestra; jednou rukou si zakrývala obličej, druhá se jí třásla. Trhaně vzlykala. Když spatřila Tobiase, na okamžik se zarazila a pak se rozbrečela ještě víc. „Nebohý chlapec,“ vykřikla a pak odběhla pryč.

Tobias byl stále zmatenější a znovu mu bylo do pláče.

Chtěl vejít do dveří, když do chodby vstoupil prošedivělý muž v bílém plášti a zpražil ho pohledem. „Neřekl jsem ti, že máš zůstat v kanceláři?!“ zahřmělo mu v hlase, ale vzápětí se mu zlomil a do očí mu vstoupily slzy. Těžce se svalil na pohovku, stojící naproti dveřím.

„Dědo!“ vykřikl Tobias, klesl na kolena a popadl ho za vrásčitou ruku.

Ihned, jak starý muž ucítil jeho dotyk, zdvihl k němu zarudlé oči a zakroutil hlavou. „Nikdy jsem se ničeho podobného nechtěl dožít, ale teď si myslím, že jsem byl příliš sobecký. Já už jsem starý a nezáleží na mne, ale ty, chlapče, máš život před sebou. Život, který nikdy nebude vypadat tak, jak měl…“

„Dědečku, já... Já ti nerozumím.“

„Nevím, jak ti to mám říct, protože ani já sám tomu stále nevěřím, ale…“ Ta slova pronášel těžce, jako by ho bolelo už jenom je vyslovit. „Na naše území dopadla atomová bomba a smazala prakticky celou Prahu ze zemského povrchu. Statisíce lidí zemřely, chlapče, a další ještě zahynou.“

„Ale my jsme v pořádku, dědo, nic se nám nestalo.“

„Nám ne,“ konstatoval starý muž a oči se mu při tom prapodivně leskly. „Alespoň prozatím. Ale, Tobiasi…,“ zastavil se uprostřed věty a zprudka se nadechl. „Tví rodiče tam zůstali... Otec měl svoje povinnosti v práci, nemohl jen tak odjet. Není moc velká šance, že to přežili. Alespoň, že tě odvezli do bezpečí, chlapče...“
 

Otevřel oči a zjistil, že stále sedí v kokpitu stíhačky, systémy fungují a autopilot bezchybně řídí let.

Povzdechl si.

Trvalo mu dlouho, nesmírně dlouho, než pochopil, že rodiče už nikdy neuvidí. Jejich smrt však byla pouze počátkem zkázy celého jeho světa – nic už nebylo tak, jako dřív. Za to, že přežil, mohl poděkovat pouze jednomu člověku, a to dědečkovi. To on byl natolik prozíravý, že vytušil, co bude následovat, a společně s ním uprchl do Afriky. Našli útočiště v Ceutě – autonomním španělském městě na severním cípu černého kontinentu, jediné oáze, v níž ještě dýchala kultura, na niž byli zvyklí.

Severní Afrika byla zpočátku rájem, ale to se brzy změnilo – nejprve Maroko využilo situace a anektovalo Ceutu, na niž si dlouhou dobu dělalo nárok. Neobešlo se to bez boje a značná část města byla zničena. Obránci tehdy využili vhodného geografického rysu Ceuty, evakuovali civilní obyvatelstvo na Alminský poloostrov a bránili úzkou šíji mezi ním a pevninou. Začalo obléhání města, které však marocké síly brzy vzdaly, hlavně kvůli dalšímu masivnímu atomovému útoku na Evropu a USA a řadě odvetných úderů proti Číně a Severní Koreji. Do ovzduší se totiž dostalo tolik prachu a úlomků z explozí, že sluneční paprsky nepronikly až k povrchu a nastala nukleární zima. V Severní Africe od té doby teploty málokdy vystoupaly nad deset stupňů Celsia. Dalším problémem bylo jaderné zamoření, protože radioaktivní mraky nesené větrem cestovaly stovky kilometrů a spadem byla poznamenána i rozsáhlá část Severní Afriky. Většina Maročanů proto utekla na území bývalé Západní Sahary. Oni však zůstali. Před nukleární zimou ani radiací se nedalo tak snadno uprchnout... Důležité bylo ji přežít.

Ještě dřív, než stačila evropská komunita v Ceutě postavit dobře izolovanou podzemní základnu, mnoho lidí zemřelo na rakovinu. A výjimkou nebyl ani Tobiasův dědeček…

Neměl tu práci rád. Ba co víc, ze srdce ji nenáviděl, a když byl malý, nikdy by ho nenapadlo, že bude zahradníkem. Ale nedalo se nic dělat – každý, kdo chtěl žít v Ceutě, si musel svoje místo zde odpracovat.

Sedmnáctiletý Tobias Pecha s povzdechem uchopil sazenici rajčete, vložil ji do připravené dírky a jemně ji zahrnul zeminou. Rozhlédl se po záhonu, na němž zrovna pracoval, a musel konstatovat, že od rána udělal pořádný kus práce; do konce směny mu ale pořád ještě zbývalo několik hodin. Zahnal všechny myšlenky a chtěl pokračovat v sázení, když ho vyrušil známý hlas.

„Tobiasi!“

Vzhlédl. Hydroponickou halou, která před válkou sloužila jako továrna na automobilové díly, k němu uličkou mezi záhony kráčel vysoký muž oděný do protiradiační kombinézy; v ruce držel plynovou masku. Doktor Schwarz...

Tobiase zamrazilo v žaludku.

Lékař se zastavil kousek od něj. Ten výraz v jeho očích... „Nevím, jak to říct, Tobiasi...“ Odmlčel se. „Zdravotní stav tvého dědečka se prudce zhoršil, zdá se, že do rána zemře. Chce tě naposledy vidět. Pojď!“

Tobias hlasitě polkl. Věděl, že je to s dědečkem vážné, ale nečekal, že konec přijde tak brzy... Myslel si, že mu zbývá tak měsíc, dva. A někde v hloubi duše doufal, že se ještě stane nějaký zázrak, že se z toho dědeček nakonec dostane.

„Tobiasi?!“ oslovil ho znovu lékař, když nereagoval.

Co ode mě vůbec čeká? Že tuto zprávu přijmu tak snadno?

„Už jdu,“ vysoukal ze sebe a následoval Schwarze mezi záhony; další pracovníci z hydroponie jim ochotně uvolňovali cestu.

„Vždycky si na tu záři tady špatně zvykám,“ snažil se Schwarz změnit téma hovoru, ve snaze Tobiase alespoň trošku uklidnit.

Tobias vzhlédl ke stropu haly, kde byly namontovány silné lampy, které rostlinám dodávaly potřebné světlo, stejně jako radiátory na stěnách teplo a silné ocelové desky, jimiž byla hala dodatečně osazena, ochranu proti radiaci. On si díky práci tady na světlo zvykl, ale pro ostatní to mohl být problém – žili v temném světě a slunce neviděli už několik let.

Když se dostali na konec haly, zastavil se Tobias v buňce, která sloužila jako šatna, a vzal si svoji protiradiační kombinézu a plynovou masku. Pak společně se Schwarzem prošli přes dvojitou ochrannou zónu k východu.

Jakmile opustili hydroponickou halu, oslňující světlo nahradila zádumčivá obloha. Zamířili mezi rozpadajícími se domy k soustavě stanů, která jim sloužila jako polní zdravotnické zařízení od doby, co byla zdejší nemocnice stejně jako celá východní polovina města srovnána se zemí při marockém útoku. Zdálky bylo slyšet dunění vrtných souprav, které se ozývalo od hory Monte Hacho: v jejím úpatí byla totiž Ceutskou koalicí budovaná nová podzemní základna, kam se všichni jednoho dne uchýlí. Jak pak bude vypadat jeho život bez dědečka? A jak bude vypadat nyní?

Za těchto myšlenek došel k polní nemocnici, která se nacházela uprostřed malého náměstí. Vměstnali se do kruhového otvoru uprostřed vstupního stanu a doktor Schwarz za nimi uzavřel vchod. Automatika začala okamžitě pracovat a ozvalo se syčení, jak se obnovovala atmosféra; následoval dekontaminační proces, který trval několik minut. Jakmile byl u konce, ozval se vysoký akustický tón, který oznamoval, že si mohou sundat plynové masky a protiradiační kombinézy. Pak doktor Schwarz aktivoval vstup do hlavního stanu.

Tobias se ocitl v rozlehlém prostoru, přeplněném všemožným lékařským vybavením; jednotlivé pacienty od sebe oddělovaly plastové kóje zakryté závěsy. Minuli několik z nich. Pak se doktor Schwarz zastavil a výmluvně si zaťukal na ciferník hodinek. „Pět minut. Víc ne.“

Tobias přikývl a roztřesenýma rukama odhrnul závěs.

Ne, to ne!

Když uviděl dědečka, jeho smrtelně bledou tvář skrývající se pod kyslíkovou maskou a krůpěje potu, perlící se mu na čele, měl chuť utéct – ale nemohl. Věděl, že to musí podstoupit, ať to bolí sebevíc, protože kdyby se nyní zachoval zbaběle, později by si to neodpustil. Dědeček mu toho dal tolik – zasloužil si, aby u něho byl v jeho posledních chvílích. Musí být silný. Posadil se na oprýskanou židli, umístěnou vedle postele, a uchopil dědečka za ruku.

Starý muž otevřel oči a vpil je do Tobiasových. Nejdřív se zatvářil překvapeně, jako by ho snad ani nepoznával, ale pak prozřel. Otevřel ústa, a pak je zase zavřel. „Tobiasi,“ zachrčel. „Viděl jsem to, Tobiasi! Viděl jsem, co jsi udělal!“

Tobias nechápal, o čem to dědeček mluví, ale jeho hlas... Bylo v něm tolik bolesti a zklamání... Jako by ho dědeček z něčeho obviňoval. Z něčeho strašného...

„Dědo, já...,“ vykoktal.

Nestačil dokončit větu, protože se dědeček z posledních sil posadil a pevně ho chytil za ruku. „Já to myslím vážně, Tobiasi. Pamatuj, co jsem ti říkal. Ty nesmíš... Nesmíš...“

Nedokončil větu, protože se rozkašlal a jeho tělem začaly zmítat otřesy. Sevření povolilo a zdálo se, že všechny síly, které zmobilizoval pro tento jediný okamžik, ho navždy opustily. V křečích se svalil na postel a počítač vedle lůžka spustil varovný signál.

Tobias chtěl něco udělat – cokoliv. Jenže nevěděl co – cítil se tak bezmocný. K dědečkovu lůžku se vzápětí přiřítil doktor Schwarz se zdravotní sestrou. „Odejdi, Tobiasi!“ houkl na něj a prudce ho odstrčil. „Nejsi tu potřeba!“

Tobias se ještě naposledy zadíval na lékaře, zápasící o dědečkův život, a se slzami v očích se otočil.

Se stejnými slzami, kterým se neubránil ani teď. Stále to bolelo. Dědeček toho dne odešel, ale to, co se mu snažil v posledních okamžicích života říct, stále viselo ve vzduchu. Tobias na to nemohl zapomenout. Doktor Schwarz tehdy říkal, že měl dědeček silné bolesti a byl v agónii, ale Tobias tomu úplně nevěřil. Starý muž mu chtěl říct něco důležitého, ale smrt mu zacpala ústa. Co to bylo, to zůstalo záhadou a pronásledovalo to Tobiase den co den, hodinu co hodinu, minutu co minutu.

Povzdechl si.

Bylo těžké se s tím vším vyrovnat. Snad by to ani nedokázal, kdyby tu nebyla ona. Jediné slunce, které kdy zahřálo jeho zbědovanou mysl a vyvedlo ho z temnoty, ale zároveň ho naplnilo nevýslovnou bolestí a zklamáním.

Zavřel oči a vybavil si ty chvíle tak detailně, jako by se staly teprve včera, a ne před celou věčností. Spatřil právě dokončenou obří stavbu zasazenou do skály a na okamžik se mu opravdu zdálo, že cítí vůni čerstvého nátěru jako v okamžiku, kdy do ní poprvé vešel. A pak mu tento obraz nahradila její tvář. Tvář, která vypadala tak, jako když ji poprvé uviděl…

„Vaše ubikace budou v desátém podzemním patře, sekce B – jejich rozmístění vidíte v plánku. Jakmile se ubytujete, sejdeme se všichni na instruktáži v centrálním sále. Máte nějaké další otázky?“

Tobias zíral do přísné tváře prošedivělého šedesátníka, který si ho měřil od hlavy k patě a nevypadal zrovna nadšeně, že musí dělat chůvu nově příchozím. „Jednu bych měl,“ ozval se nakonec. „Jaké je moje nové pracovní zařazení?“

Muž se zadíval do papírů. „Zítra se máte hlásit v pátém podzemním podlaží v hydroponické hale.“

Tobias se ušklíbl. Takže se nic nezměnilo. Za předchozí tři roky se nasázel rajčat dost na to, aby se mu už úplně hnusila a někdy o nich dokonce míval noční můry.

„Vy, pane Nováku, se budete hlásit na druhém podlaží v technické sekci.“

Tobias pohlédl na svého kamaráda Daniela, který mu stál po boku, a pocítil závist – raději by byl technikem než zahradníkem. Ale tady si nemohl vybírat. Jejich pracovní umístění jim bylo přiděleno velením základny podle dlouhodobé potřeby a nikdo o tom nehodlal diskutovat. Tobias se přesto chtěl pokusit oponovat, ale dřív, než stačil promluvit, ho předběhl Daniel.

„Všechno v naprostým pořádku, pane. Nashle na instruktáži.“

Muž kývl hlavou a pak si šel po svém.

Skvělé...

Tobias ucítil, jak ho Daniel postrkuje kupředu. Měl na něj vztek. Pořádný vztek. „Proč, sakra...“

„Nebylo by moudrý hádat se hned první den,“ přerušil ho Daniel. „Dočkej času jako husa klasu.“

Tobias absolutně nesnášel tohle jeho filozofování – přesto se ale pousmál. I když mu Daniel občas lezl na nervy, byl po dědečkově smrti jeho jediným přítelem a člověkem, jemuž se mohl s čímkoliv svěřit. Měli vlastně hodně společného – oba byli sirotky a trosečníky v této neúprosné době.

Povzdechl si a následoval Daniela.

Chodby základny byly strohé, natřené vojenskou šedí. Nebyla to náhoda: když se před lety rozhodovalo o její stavbě, mnoho lidí si myslelo, že to bude prostě místo, kde budou žít po neomezeně dlouhou dobu, do chvíle, kdy válka skončí a nukleární zima ustoupí, ale dědeček už tenkrát dobře věděl, že to nebude tak jednoduché. Znal povahu lidí a tušil, že hlavní představitelé koalice, která se zde zformovala, budou chtít pomstu. A ta šla vykonat jedinou cestou – bojem. Tato základna byla tedy vlastně vojenská.

Tobias si vybavil dědečka a jeho zadumaný hlas, když říkal to, co ho trápilo ze všeho nejvíc: „Osudem lidstva je, abychom sami sebe zničili.“

Byla to pravda? Mnozí v to věřili, ale Tobias vždy podobné názory odmítal a snažil se dědečkovi oponovat. Ten však, zdá se, věděl víc o lidské touze po sebezničení.

Probral se z myšlenek až ve chvíli, kdy si všiml, že jsou stěny chodby lemované pruhem jasně žluté barvy, nad nímž bylo namalováno číslo sekce – C3. Koukl se na plánek a krve by se v něm nedořezal. „Danieli...“

„Já vím, ale chtěl sem se tu trošku porozhlídnout.“

Tobias stále zíral na plánek. „V téhle zóně nemáme co pohledávat! Já jsem myslel, že nechceš první den dělat průsery.“

„Když nás nikdo nechytí, tak to průser nebude,“ namítl Daniel. „A pak – vidíš, že by tu někdo hlídal, když je to tak přísně tajný místo?“

Ne. Skutečně tu nebyla ani noha. A o to víc se to Tobiasovi nelíbilo.

Záhy došli na konec chodby a Daniel ukázal na masivní ocelové dveře, které ji uzavíraly. Na zdi vedle nich se nacházel kódovací počítač. „Zajímalo by mě, co tady před náma ukrývaj. Třeba nějakou superzbraň, s kterou bychom dokázali porazit naše nepřátele. Nebo smrtící virus, něco na způsob biologickejch zbraní. Anebo…“

„Anebo prostě nic,“ dokončil za něj Tobias. A pak se mu rozbušilo srdce – z chodby se ozvaly kroky. Někdo k nim kráčel. Rychle se rozhlédl. Neměli kam utéct, protože byli ve slepé uličce.

„A doprdele,“ ulevil si Daniel.

Jo, i tak by se to dalo popsat, napadlo Tobiase. Znovu se rozhlédl. A pak ho spatřil: úzký skladovací prostor nedbale zakrytý kusem plechu. Neměli jinou možnost. Vecpal se dovnitř a Daniel ho záhy následoval – sotva se tam oba vešli. Plech vrátil na místo právě včas – v dalším okamžiku ten neznámý procházel kolem nich.

Tobias vykoukl škvírou a uviděl vysokého muže ve vojenské uniformě; v rukou si přehazoval plastovou kartičku a nedbale si při tom pohvizdoval. Jakmile se dostal ke dveřím, postavil se před kódovací počítač, projel jím kartu, přiložil palec levé ruky na snímač otisků a pravičkou naťukal na klávesnici identifikační kód. Dveře vzápětí zajely do stěny a neznámý vešel za veselého pohvizdování dovnitř. Tobias očekával, že se průchod opět uzavře, ale k jeho překvapení zůstal otevřený. Jako by jim osud dával šanci nahlédnout do tajů, které se za dveřmi skrývají...

„To je naše šance,“ šeptl Daniel a dřív, než ho stačil Tobias zastavit, vyrazil ven z úkrytu a proběhl dveřmi.

Sakra.

Tohle nenáviděl. To se nemohli jen tak vypařit?

Po několika vteřinách váhání se rozhodl Daniela následovat. Nemohl ho v tom nechat. Pokud bude mít jejich chování nějaké následky, chtěl jim čelit společně s ním.

Ocitl se v podlouhlé místnosti vonící novotou: byl tu protáhlý stůl v imitaci buku s několika kovovými křesly, plazmová obrazovka zakrytá igelitovou fólií a pár dekorativních předmětů. Vypadalo to tu jako větší kancelář či zasedací místnost. Očekával, že onen podivný muž už bude Daniela zpracovávat, ale nebylo tu po něm ani vidu ani slechu, zřejmě zmizel v dalších dveřích, které vedly z místnosti.

„Tobiasi, to musíš vidět,“ houkl na něj Daniel.

Zadíval se na něj: stál u velkého okna, které zabíralo skoro celou protilehlou stěnu „kanceláře“, a ani nemukl.

Tobias k němu přišel a zalapal po dechu: naskytl se mu pohled do obrovské betonové haly. Dole, dobrých šest metrů pod místností, kde stáli, se pohybovali lidé, navlečení v lehkých kombinézách s kyslíkovými maskami na obličejích, a zdálo se, že obsluhují nějaké zařízení.

K čemu to všechno vůbec je? napadlo ho.

Vzápětí sebou cukl, protože se halou rozlehla hlasitá siréna. Lidé tam dole zvedli hlavy od zařízení a ve spěchu ustupovali ke stěně. Tobias netušil, co se děje, až do chvíle, než se podíval vzhůru – a zároveň dostal odpověď na otázku, k čemu hala slouží. Byl to podzemní hangár. Strop totiž tvořily dvě silně opancéřované desky, které právě pomalu zajížděly do stěn; rozšiřující se mezerou dovnitř vniklo mdlé denní světlo, následované zamořeným vzduchem.

Trvalo skoro celou věčnost, než se obě křídla dveří rozevřela. Jakmile se tak stalo, začal dovnitř klesat bachratý stroj, kříženec mezi stíhačkou a raketoplánem, se sklopenými výkyvnými motory připojenými ke křídlům. Za několik vteřin stroj tvrdě přistál. Dveře hangáru se vzápětí začaly opět zavírat, a jakmile do sebe jejich křídla zapadla, ozvalo se syčení, které vytvářely pumpy, odčerpávající jedovatou atmosféru.

„Co to má, ksakru, znamenat?“ prolomil ticho Daniel. „Co je to za věc?“

„Je to americké letadlo nového typu,“ odpověděl mu sytý baryton.

Tobias se vyděšeně otočil a zjistil, že hledí do tváře muži, kterého předtím viděli v chodbě. Zřejmě se musel do místnosti vrátit, když zírali tam dolů. Přemýšlel, jak se z toho vykroutit, ale dřív, než na něco přišel, ho předešel Daniel.

Už zase...

„Promiňte, ale náhodou sme se procházeli kolem a zjistili sme, že sou dveře otevřený a…“

„A tak jste prostě chtěli zjistit, co se tady, ksakru, děje,“ přerušil ho neznámý a vycenil na ně zuby v širokém úsměvu. „Každopádně jste byli velmi nenápadní, když jste se schovávali v tom skladovacím prostoru. A pokud jde o ty dveře, nechal jsem je otevřené schválně.“

Tobias s Danielem se na sebe zmateně podívali, což vyvolalo další mužův úsměv.

„Asi bych se vám měl představit. Jmenuji se Michael Bridges.“ Trochu se zašklebil. „Plukovník Bridges. No, abych byl upřímný, hodí se mi každý, kdo by byl ochotný přihlásit se do pilotního a taktického kurzu. Co vy na to? Mám pocit, že jste projevili dost kuráže na to, abyste to zvládli.“

„Cože?“ zeptal se nevěřícně Tobias.

„Do kurzu?“ zopakoval Daniel stejně ohromeně.

„Slyšeli jste dobře, přátelé. Abych vám osvětlil situaci, tohle je experimentální americké letadlo. Přiletěli sem, aby nám pomohli postavit stíhačky na podobném principu. Zdá se, že je ten stroj opravdu dobrý. Cestou dokonce evakuoval skupinku lidí, která uvízla na severu bývalého Norska, a přepravil ji sem.“

Tobias se otočil a zahlédl, jak z letadla vystupuje tucet uniformovaných mužů, snažících se podpírat několik lidí, kteří se sotva drželi na nohou. Taková už je válka – sedře člověka z kůže.

Jedna z postav tam dole zvedla hlavu k místnosti, v níž stáli, a na malý okamžik se s ním střetla pohledem. Byla to dívka. I když byla ve zbědovaném stavu, uvědomil si, že je překrásná – oči měla jiskrně modré, na ramena jí spadávaly kadeře temně zlatých vlasů a na krku jí viselo cosi, co mu na dálku vzdáleně připomínalo medailon či řetízek. Jeho srdce mu vypovědělo službu a vzkázalo mu, že nebude mít pokoj, dokud se s ní nesetká. Poprvé a naposledy se zamiloval.

Byl to zázrak – jako kdyby všechen nepořádek světa na okamžik ustoupil stranou. Když byl s ní, s Anikou, nedělal si žádné starosti a jenom žil – poprvé od doby, co začala válka.

Ten den však nebyl důležitý jenom proto, že ji poprvé spatřil. Tehdy kývl společně s Danielem na nabídku plukovníka Bridgese a zapsal se do taktického kurzu. Nechtěl se smířit s tím, že by se zahrabal pod zemí, sázel tam rajčata a bědoval nad strašným osudem lidstva, jímž bylo vlastní sebezničení, jako dědeček. Chtěl ukončit válku – i za cenu toho, že by v ní měl bojovat.

Anika se ho snažila přesvědčit, aby kurzu zanechal, ale to on nechtěl. Nemohl. Nakonec se mu podařilo zvrátit její názor na celou věc a ona se dokonce do kurzu sama přihlásila, aby si byli ještě víc nablízku. Byly to Tobiasovy nejšťastnější dny.

Záhy však idylka skončila. Ještě před tím, než byly jejich vlastní stíhačky připraveny k boji, napadlo Ceutu několik nepřátelských letadel. Základna vše přežila bez úhony díky silnému svrchnímu pancéřování, na které její stavitelé naštěstí nezapomněli.

Bylo rozhodnuto o protiúderu.

Tobias chtěl bojovat, ale stále si nebyl jistý, zda má žaludek na to, aby zabíjel jiné lidi, byť nepřátele.

Měl.

První dvě akce proběhly bez problémů až do toho osudného večera. Večera, kdy navždy ztratil polovinu srdce...

Stíhačky SX 386 letěly skrz hustá mračna za svým cílem.

Aerodynamické tvary, dokonalý soulad mezi kovem, plastem a sklem, symfonie rychlosti, pohybu a supermoderní techniky – to vše dodávalo strojům vzezření dokonalosti. Zdánlivé dokonalosti. Ani sebelepší autopilot nebyl schopný toho, co dokázali lidští piloti – jejich emoce a rychlé reakce propůjčovaly těmto stíhačkám život a vytvářely z nich asi nejdokonalejší zbraň, kterou kdy vytvořila ruka člověka.

Tobias Pecha seděl pohodlně ve svém stroji – kříženci mezi klasickou proudovou stíhačkou a prototypem letounu, který před třemi lety dopravili jejich spojenci na Ceutu – a přesto, že se plně věnoval studiu údajů na displeji navigačního počítače, tušil dva letouny po levém křídle a dva po pravém. Z této formace se dalo soudit jediné – on je tu velitel. Aby pravdu řekl, vůbec o tuto poctu nestál, ale plukovník Bridges si byl jistý jeho schopnostmi a proto ho pro tuto misi vybral.

Udělal správně? Zvládne to?

Ano, sice se jednalo o rutinu – svrhnout několik bomb na území bývalého Pákistánu v místech, kde se nacházejí podzemní zbrojní komplexy – ale právě to ho znervózňovalo. Jak se z něčeho takového může stát tak snadno rutina?

A co bylo nejhorší...

Někdy se uprostřed noci probudil a říkal si, jestli se do taktického kurzu opravdu přihlásil kvůli tomu, že je to způsob, jak udělat něco pro skončení války. Občas totiž cítil strašný vztek vůči všem a všemu... A děsil se, zda to ve skutečnosti neudělal kvůli pomstě za dědečka, za svůj zničený život. Jako mnozí jiní...

Z přemýšlení ho vyrušilo až dlouhé elektronické pípnutí. Někdo se pokoušel o vizuální kontakt. Nervózně stiskl tlačítko na dotykovém displeji hlavního počítače a na monitoru se objevila pohledná dvaadvacetiletá žena s jiskrně modrýma očima.

„Víš, že jsi právě porušila můj přímý rozkaz, Aniko? Máme udržovat komunikační klid.“

„Ach, promiňte, kapitáne Pecho.“ Chvíli se zdálo, že to myslí vážně, ale pak se rozesmála. „Nevěděla jsem, že tolik lpíš na pravidlech.“

„Jenom jsem chtěl mít chvíli klidu na přemýšlení. To je celé.“

Studovala ho s přivřenýma očima. „Začíná ti to konečně docházet, viď? Místo toho, abychom se snažili ukončit tenhle nesmyslný konflikt, který už beztak stál miliardy lidí život, mírovou cestou, stále bojujeme. A proti komu? Hrstce Číňanů, Severokorejců, Íránců a Pákistánců, kteří přežili? Vždycky jsem doufala, že si uvědomíš, že oni našimi skutečnými nepřáteli nejsou.“

„Jasně, jsme to my sami – my sami se zničíme,“ odpověděl ironicky. „Nechme toho. Splníme naši povinnost, jestli se tomu tak dá říkat, a pak hurá na základnu. Každopádně, když o tom tak přemýšlím, mohli bychom večer zajít do…“

Jeho slova přerušilo zarachocení, které náhle vyšlo z reproduktoru. Displej počítače ve stejném okamžiku pohasl a objevila se na něm červená věta – „signál rušen“. Až se zpožděním mu došlo, co to znamená – někdo blokuje komunikaci, nejspíš nepřítel. Ale vždyť radar žádné jiné letouny neodhalil…

Byla to sekunda, okamžik. Tobias instinktivně trhl joystickem vzhůru ve chvíli, kdy se na displeji objevilo hlášení, že je zaměřen; jeho letoun během zlomku vteřiny vystoupal o stovku metrů vzhůru. Vzápětí Tobias opět stočil stíhačku dolů.

To, co spatřil, ho šokovalo: raketa, která předtím měla patřit jemu, právě zničila letadlo na pravém křídle letky a další stroj na levém. A nejhorší na tom bylo, že útočníkem, který je vypustil, byla jejich vlastní stíhačka...

Panebože.

Jediný přeživší pilot – nemohl to díky rušení vědět jistě, ale doufal, že je to Anika – manévroval se svojí stíhačkou a snažil se setřást nepřítele, který po něm střílel z dvacetimilimetrového rotačního kanónu, protože mu došly rakety.

Musí jí pomoci.

Odjistil raketu, pečlivě zaměřil cíl a stiskl spoušť. Nic se nestalo. Zaklel: hlavní počítač hlásil, že se zasekla v odpalovači.

K čertu s tím.

Nažhavil proudové motory na maximum a trhl joystickem. Stíhačka vyletěla kupředu a začaly jí vibrovat silné otřesy, jak se rychlost blížila konstrukčním možnostem. Zamířil a vypálil na útočící letoun z kanónu, ale salva kulek ho při tak velké rychlosti minula. I tak byl však výpad nepřítele odražen – Tobiasova stíhačka totiž vzápětí proletěla mezerou čítající sotva padesát metrů mezi oběma soupeřícími stroji a následná tlaková vlna je odhodila od sebe. Tobiasovi trvalo několik vteřin, než dostal stroj opět pod kontrolu; jakmile se mu to podařilo, obrátil ho ve vzduchu.

Snažil si všechno srovnat v hlavě. Jeden z nich je zrádce. Ale, proboha, kdo? Společně s ním letěli kromě Aniky ještě Bensson, Schulz a Mirnij. Všechny je dobře znal ze základny a některé ještě z dob, než byla postavená. Nevěřil, že by jeden z nich mohl být zrádce.

Průzorem zahlédl jednu stíhačku, druhou nikde neviděl, zřejmě ji tlaková vlna odhodila z dohledu. Stroj, který byl poblíž něj, vypadal nezničeně, ale přesto ochromeně; ve vzduchu visel jenom díky výkyvným motorům, které se v okamžiku nouze automaticky sklopily.

Je to útočník, anebo Anika?

Tuto úvahu nahradil dlouhý tón – rušení náhle ustalo a pilot stíhačky se snažil o spojení. Tobias aktivoval kanál a na monitoru se objevila vyděšená Anika. Pocítil nesmírnou úlevu.

„Panebože, Tobiasi, on nás chce zabít. Je to Mirnij. Proč?“

„Já nevím. Co tvoje letadlo?“

„Vypadá to, že…,“ chystala se k odpovědi, pak však zbledla. „Zachytila jsem útočící stíhačku! Tobiasi, pomoz mi, pomoz…“ Spojení bylo náhle ukončeno. Tobias se zadíval na obrazovku radaru a spatřil rychle se pohybující objekt, blížící se k Anice. Nelhala.

Stiskl joystick a popohnal SX 386 kupředu. Vzápětí se do jeho zorného úhlu dostala útočící stíhačka. Její pilot ho ignoroval a řítil se k Aničinu stroji...

Tobias nastavil kurz mezi obě stíhačky a zaměřil druhou raketu.

Kontakt.

Aktivoval kanál.

Displej zablikal a objevil se na něm zpocený Mirnij. „Je to ona, pane! Já ji zabiju!“

„Proč jsi zradil, Vasiliji? Proč?“

Bělorus se s ním střetl pohledem a Tobias v jeho očích četl pouze zmatek a zlost. „Je pozdě,“ pronesl Mirnij ledovým hlasem, ukončil kontakt a vypálil z kanónu.

Tobias stiskl spoušť a Bělorusův letoun se v jednom jediném žhavém záblesku změnil ve změť oceli, slitin hliníku a titanu. Srdce mu bušilo jako o závod, v ústech pocítil hořkou pachuť žaludečních šťáv. Nemohl uvěřit tomu, co právě udělal... Ale neměl na vybranou.

Anika.

Prudce stiskl joystick a obrátil stíhačku o sto osmdesát stupňů. S úlevou spatřil její letoun, který byl stále celý; Mirnij ho musel minout anebo jenom škrábnout. Až pak si všiml stop po kulkách, mířících k němu... Vzápětí se jeho stíhačka roztřásla, elektronika na ovládacím panelu jiskřila a ozval se zvuk trhající se oceli. Každým okamžikem čekal smrt – ať už způsobenou výbuchem, anebo dekompresí.

Nic.

Otevřel oči, které předtím ze strachu zavřel. Seděl stále v kokpitu a přístroje až na výjimky fungovaly. Když se však zahleděl ven, zjistil, že mu chybějí konce křídel a že letoun drží ve vzduchu jen sklopené proudové motory. Aničina rána byla mistrná: ustřelila mu podvěsy se zbraněmi, takže teď byla jeho stíhačka neškodná.

Proč?

Hlavou mu bleskly maličkosti, kterých si předtím nevšiml. Ach ne... Celou dobu si myslel, že ji chrání a že bojuje proti nepříteli, zatímco... Zatímco jím byla ona.

I když to bylo jasné, jeho srdce to stále odmítalo přijmout. Všechno, co mu za ty dva roky, co se znali, řekla, její láska k němu, byla pouhá lež. Byla zvědem a využívala ho ke svojí činnosti. I nyní... Mirnij věděl, že to ona je napadla a chtěl ji zabít, ale on ho zastavil. Ne, zavraždil. A ona teď dostane jeho…

Kokpitem se ozval akustický tón. Anika se pokoušela o vizuální kontakt. Má vůbec dostatek síly pohlédnout jí do očí?

Zhluboka se nadechl a aktivoval kanál. Na obrazovce se objevila Anika. Nemluvili. Jenom se na sebe dívali. Upíral pohled na její tvář – tvář anděla, bohyně – a jediné, co vyčetl v jejích pomněnkových očích, byla nezměrná lítost...

„Proč?“ zachroptěl. „Proč, Aniko? Proč jsi nás zradila?“

Zavrtěla hlavou. „Ty to nechápeš, Tobiasi! Dělám to pouze proto, abych nás všechny zachránila. Je to jediný způsob jak napravit to, co uděláš.“

Nerozuměl jí... Ale to, co řekla, ten způsob, jakým to vyslovila, v něm otevřel pět let starou ránu. Jeho dědeček... On mluvil podobně, když umíral. Ale co to má znamenat? Co? Nese snad nějaké znamení, pro které ho všichni nenávidí?

Ticho, které nastalo, prolomil opět její hlas. „Byla jsem na Ceutu vyslána s jediným cílem, Tobiasi…“

„Vyzvídat? Získávat tajné informace? Jenom jsi se mnou manipulovala! Stejně jako se všemi!“

„I když si teď o mně myslíš to nejhorší, opravdu jsem tě milovala a miluji tě stále,“ vyhrkla se slzami v očích. „To je jediná chyba, které jsem se dopustila. Celou tu dobu jsem měla jasně daný úkol, ale váhala jsem. Myslela jsem si, že to dokážu změnit, ale ať dělám, co dělám, nejde to. Nemám na vybranou: musím tě zabít.“ Rozbrečela se. „Miluji tě.“

Nemohl jinak. I přesto, co udělala, přes všechno, co řekla, nemohl. „Já tebe taky,“ zašeptal. Pak ukončil kontakt, zavřel oči a představil si ji, jak sedí v kokpitu svého letounu a zaměřuje ho. I přesto bude jeho poslední myšlenka patřit jí...

Následovala prudká detonace. Cítil, jak se stíhačka otřásá. Zaťal zuby a každou chvílí čekal konec.

Nepřišel.

Jak je to možné?

Konečně se odvážil otevřít oči a s úlevou zjistil, že je jeho stíhačka stále celá. Když však vyhlédl ven, naskytl se mu pohled na hotové peklo – Aničin stroj explodoval v odstínech karmínově rudé a jeho před chvílí zasáhla šoková vlna.

To ne... Úlevu vystřídal neskonalý děs, když mu došlo, co se stalo. Ona je mrtvá. Mrtvá...

Vzápětí se ozvalo dobře známé burácení proudových motorů a ve stejném okamžiku uviděl aerodynamický kovový strašák, další SX 386 – jednoznačně stroj, který zničil Aničinu stíhačku.

Kontakt.

Stiskl tlačítko a na monitoru se objevil Daniel, bledý jako křída. „Všechno v pořádku?“

Tobias neodpověděl – střídavě zíral na něj a střídavě na místo, kde ještě před chvílí byla Aničina stíhačka. Ano, byl nezraněný, nebyl si však jistý, jak tohle zvládne psychicky... Nejraději by na to všechno zapomněl, dělal, jako že se nic z toho nikdy nestalo, ale to dost dobře nešlo.

„Jak?“ konečně promluvil, zdánlivě nesmyslně, ale Daniel pochopil.

„Podařilo se nám vodhalit neoprávněnej přístup do systému satelitní antény: ráno byla ze základny společně s hlavním denním přenosem vyslaná na vedlejší nosnej vlně zašifrovaná zpráva. Nedokázali sme ji rozluštit, ale zato sme zjistili, kdo se do systému naboural – Anika. Provedli sme důslednou kontrolu: těch přístupů tam bylo během uplynulejch třech let víc, ale byly tak dobře zamaskovaný, že je nebylo možný vodhalit, když člověk nevěděl, po čem pátrá. Až teď udělala chybu. Snažili sme se s váma spojit, ale už ste byli mimo komunikační dosah. Plukovník mě proto vyslal, abych vás varoval. Žhavil sem motory, co to šlo, ale stejně sem přiletěl pozdě – alespoň že ty si naživu. Tobiasi…“

„Ano?“

„Je mi to líto.“

Neubránil se, aby mu při vzpomínce na ni neskápla slza. Často přemýšlel, zda by nebylo nejlepší, kdyby tenkrát zemřel. Alespoň by nemusel čelit bolesti, která stále stravovala jeho mysl, výčitkám za smrt Mirného – i když ho všichni ujišťovali, že by se vzhledem k okolnostem a dostupným informacím zachovali stejně – a nevyřčeným otázkám, kvůli nimž dlouhou dobu nemohl spát.

Proč ho Anika chtěla zabít? O čem vlastně mluvila? Pro koho pracovala? Proč se její slova tak podobala dědečkovým, když umíral?

Našel pouze odpověď na jednu z nich, i když ta nebyla zrovna srozumitelná…

Jejich stíhačky zakroužily nad zemí, kde před válkou bývala města a vesnice, zemí, kde tehdy žily sta tisíce lidí... To vše bylo nyní ztraceno. Teď tu vládla polární noc stejně jako nemilosrdný mráz, o radiaci ani nemluvě. Přesto právě sem mířil Aničin signál...

Tobias si otřel zpocené čelo a na sucho polkl; joystick svíral křečovitě v ruce. Kdyby se jenom necítil tak strašně...

Kokpitem se náhle rozezvučel krátký tón, naznačující, že se někdo pokouší o spojení. Aktivoval komunikační kanál a na obrazovce se objevil plukovník Bridges. „Zachytil jsem radarem nějaký objekt, vzdálenost od naší současné polohy zhruba půl kilometru na sever,“ oznámil Tobiasovi. Pak se zatvářil ustaraně. „Jak je?“

„Všechno v pořádku, pane,“ zalhal Tobias a ukončil spojení.

Chtěl to mít už za sebou – co nejdřív.

Tři stíhačky SX 386 nechali „zaparkované“ na ledové krustě a společně se vypravili k objektu.

Daniel, oblečený podobně jako jeho druhové do speciální termální a protiradiační kombinézy, sledoval příruční skener. „Směr východ, třicet metrů,“ oznámil druhům. „Sakra, mám pocit, že mi něco umrzne.“

„Až se vrátíme na Ceutu, myslím, že si můžeme dovolit dvě hodiny v sauně,“ zasmál se Bridges. „Už dva měsíce jsem nečerpal svoje kredity.“

„To si děláte srandu,“ šlehl po něm Daniel pohledem.

Tobias se i přesto, že se cítil jako kráčející mrtvola, pousmál. Daniel měl problém, aby mu kredity vystačily na dva dny, natožpak na dva měsíce.

Vzápětí jejich baterky ozářily kruhové návrší, které bylo vysoké necelých pět metrů a široké zrovna tak – zjevně skrývalo něco, co bylo postaveno lidskou rukou.

„Podle základních údajů, teda pokud mám skeneru v tomhle mrazu věřit, se zdá, že je to jenom vstup do rozsáhlýho podzemního komplexu,“ oznámil jim Daniel. „Uvnitř ale nezaznamenávám žádný biosignály.“

„Dobrá, ale stejně buďme opatrní,“ nabádal je Bridges a vytáhl z pouzdra pistoli.

Když se ocitli u návrší, začali postupovat po jeho obvodu, ve snaze nalézt vchod. Po několika metrech chůze se usmálo štěstí na Tobiase, protože si všiml místa, kde byla část sněhové pokrývky probořená dovnitř. Trochu odstranil a odkryl tak ocelové dveře, které se uzamykaly na otočný kruh.

„Mám takovej pocit,“ komentoval to Daniel, „že sme snad narazili na nějakej starej vojenskej bunkr.“

„Souhlasím,“ zafuněl Bridges a opřel se do kruhu. Ani se nehnul – led a mráz vykonaly svoje. Teprve když se k němu připojili Tobias a Daniel, podařilo se dveře otevřít; naskytl se jim pohled do hluboké temnoty, která se za nimi ukrývala.

Tobiasovi naskočila husí kůže – tohle se mu ani za mák nelíbilo. Tam někde... Tam někde dole se s největší pravděpodobností skrývá odpověď na to, kým byla ve skutečnosti Anika. Nebyl si jistý, vůbec jistý, zda ji chtěl znát. Nejraději by se otočil a utekl, ale věděl, že nemůže.

Daniel mezitím zdvihl baterku a namířil ji do jícnu dlouhé chodby, vedoucí kamsi do podzemí.

Tobias se zprudka nadechl, až to v jeho kyslíkové masce zachrčelo, a vykročil kupředu. Ostatní ho mlčky následovali. Po několika metrech chůze zjistili, že se chodba rozdvojuje – na jedné straně byl tunel, dále vedoucí do temnoty, na druhé pak ocelové dveře, podobné těm vstupním.

„Rozdělíme se,“ rozhodl Bridges a podíval se na Daniela. „Poručíku, prozkoumejte zbytek chodby a dejte nám vědět, kdybyste na něco narazil. My se podíváme, co tady před námi schovávají.“

Daniel kývl na souhlas a vydal se do chodby. Brzy z něj zbyla jen bludička, ztracená v temnotě.

Bridges se otočil na Tobiase. „Pomozte mi to otevřít.“

Opřeli se do kruhu, podobně jako venku, tentokrát však slavili úspěch mnohem dřív. Kužel světla z Bridgesovy baterky ozářil podlouhlou místnost zařízenou jako laboratoř. Kromě deset let starých počítačů tu byl ještě kovový stůl, na němž byly poházené svazky papírů, kopírka a několik blíže neidentifikovaných zařízení. Teplota v místnosti stejně jako v celém komplexu byla hluboko pod bodem mrazu.

Dali se do pečlivého průzkumu. Tobias se vydal na jednu stranu, Bridges na druhou.

No tak, uklidni se.

Tobias zjistil, že se mu třese ruka, v níž drží baterku. Tohle místo mu prostě nahánělo strach, cítil něco zvláštního, znepokojivého... Nedokázal to popsat. Neexistovalo pro to slovo, jméno.

Posvítil baterkou do rohu místnosti – a vykřikl úlekem. V křesle tam bezvládně seděl prošedivělý muž s propadlými tvářemi, navlečený do staré péřové bundy; oči třeštil do neznáma.

Bridges k němu přispěchal a zkontroloval mu krční tepnu, i když to Tobias považoval za marné. „Je mrtvý,“ zašeptal plukovník. „Asi už několik týdnů – tělo zůstalo díky chladu dobře zachováno.“ Odmlčel se. „Poslední Aničina zpráva už nenašla žádné příjemce.“

Tobias jeho slova nevnímal. Všiml si totiž řetízku se znakem spirály na přívěsku, který měl neznámý kolem krku. Stejný nosila Anika...

„Děje se něco?“ zeptal se ho Bridges.

„Nic,“ zakoktal. „Nic.“

Bridges ho poplácal po ramennou a pokračoval v prohlídce místnosti.

Tobias se naposledy zadíval na mrtvolu starce – když se setkal s jeho očima, zdálo se mu, jako kdyby ho obviňovaly...

Raději rychle odstoupil a namířil baterku na protější zeď: spatřil na ní politickou mapu Evropy s různobarevně vyznačenými státy – odkaz doby před tím, než začala válka. Baterkou sjel k severnímu cípu Afriky a našel to, co očekával. V místě, kde se nacházela Ceuta, uviděl nápis naškrábaný ve spěchu propiskou. Přišel blíž a snažil se ho rozluštit, zjistil však, že je v nějakém cizím jazyce, zjevně v norštině. Už se chtěl od mapy odvrátit, když pod ní spatřil několik papírů, pohozených na podlaze. Sklonil se k nim a začal jimi listovat. K jeho zklamání byly všechny potištěny stejným jazykem jako nápis na mapě. Zbytečná činnost. Chtěl toho nechat, ale na poslední chvíli zahlédl stránku s anglickým textem.

„Organizace Destiny,“ přečetl nápis v záhlaví a pohledem sjel na několik bodů, které tu byly vytištěny.

Mimosmyslové vnímání… Zážitky za hranicí smrti… Předurčenost… Poslední soud… Biblická apokalypsa… Nezvratný osud…

Když body četl, připadalo mu, jako kdyby se ocitl na týdenním semináři nějaké potrhlé sekty. Jak jen mohla mít Anika, jejíž úsudek byl vždycky zcela racionální, něco společného s těmito lidmi? Zřejmě ji neznal tak, jak si myslel.

Zavrtěl hlavou, otočil se a spatřil Bridgese, prohlížejícího si počítače.

Plukovník zachytil jeho pohled. „Vezmeme je s sebou. Mráz udělal svoje a pevné disky budou možná smazané, ale možná se nám podaří některá data obnovit.“

Tobias k němu vykročil – a o něco zavadil nohou. Ozvalo se kovové zacinkání...

„Pryč!“ vykřikl Bridges, popadl ho za rukáv a doslova ho odtáhl stranou.

V další vteřině se ozvala silná exploze, která jimi mrštila o zem. Tobias se prudce uhodil o betonovou podlahu a pak ucítil, jak mu ohnivá vlna ošlehla záda a několik šrapnelů, které se mu do nich zaryly. Před očima se mu objevily jiskry bolesti, v uších mu zvonilo. Bojoval se šokem a málem upadl do bezvědomí, pak však ucítil, jak ho Bridges chytil za ruku. S jeho pomocí se mu podařilo vstát.

„V pořádku?“ zeptal se plukovník.

Tobias na něj pohlédl. Ani Bridges nevyvázl zrovna lehce, krvácel z několika šrámů. „Žiju,“ vymáčkl ze sebe Tobias.

„Granát,“ zavrčel Bridges a znechuceně si prohlédl doutnající zbytky počítačů a papírů. „Nastražili ho tu na nezvané návštěvníky. Zřejmě nechtěli, aby se jim tu poflakovali. Proč?“

Odpovědí mu bylo pípnutí vysílačky, kterou měl v pouzdru u opasku. Bridges zapnul hlasitý odposlech a místností se rozlehl Danielův hlas, naplněný vzrušením.

„Cestou sem narazil na nastraženej granát. Zneškodnil sem ho. Jak ste na tom vy?“

Bridges se zadíval na Tobiase a zacukalo mu v koutcích úst. „Podobně. Co jste našel?“

„Nebudete tomu věřit. Nejdřív sem narazil na laboratoře, zřejmě tam dělali nějaký pokusy... Zkusil sem zapnout počítače, ale všechny jsou rozbitý... Na podlaze si zřejmě někdo udělal vohníček z papírů, nenašel sem ani čárku. Pak sem našel ubikace... Bylo tam dvacet lidí. Nejenom dospělí, ale i děti. Všichni mrtví... Vypadalo to, že si prostě lehli a umřeli. Buď hladem, anebo podchlazením. Nikde nebyly stopy násilí. Ty děti... Polovina z nich byla zřejmě už od narození slepá.“

„Dobrá práce, poručíku, ještě to tam jednou obejděte a pak přijďte sem za námi.“ Bridges vypnul vysílačku, otočil se na Tobiase a povzdechl si. „Zdá se, že jsme našli víc otázek než odpovědí.“

Pípnutí.

Z myšlenek, ponořených do minulosti, ho probral vysoký akustický tón vycházející z reproduktoru.

Znovu.

Aktivoval kanál.

Na displeji se objevil Hernández a tvářil se ustaraně. „Pane, pokud budu mít pochybnosti o vašem tělesném či duševním zdraví, mám právo vyslovit pochybnosti o vašem velení. Zdá se mi, že nejste ve stavu, abyste vedl tuto misi. Pokud souhlasíte, kontaktuji základnu, aby nás odvolala.“

Hernández mluvil jako vždy upřímně a Tobias věděl, že má pravdu. Skutečně se necítil dobře, ale na druhou stranu si nemohl dovolit jakoukoliv slabost, anebo alespoň jeho ego ne.

„Zamítá se, poručíku. Držte kurz a vyčkáme s kontaktem, dokud se neocitneme v cílové zóně.“

„Právě to je ten problém,“ oznámil mu Hernández bez obalu. „Před několika minutami jsme překročili hranici.“

Krátce po poledni svolal plukovník Bridges několik pilotů stíhaček do třetího podzemního patra, kde byl hlavní taktický sál.

„Pánové, jsem rád, že jsme se tu všichni sešli,“ oslovil je Bridges, jakmile vstoupil dovnitř. „Jistě si říkáte, co se, k čertu, děje a já vám to prozradím.“

Usmál se a pak zablikala plasmová obrazovka na stěně. Objevil se na ní model futuristického letounu, který se otáčel kolem dokola.

Bridges ukázal na obrazovku. „Toto je prototyp stíhačky pojmenované pracovně SX 400. Pracovali jsme na ní v přísně utajované laboratoři mimo základnu několik let a toto úsilí vyvrcholilo teprve před měsícem. Možná vám stroj připomíná SX 386 a není se co divit, protože vychází z konceptu naší stíhačky, konstrukce draku a výkyvné proudové motory jsou až na umístění křídel prakticky totožné. Určitě jste si ale všimli přístrojů na trupu. Jsou to generátory, které vytvářejí silné elektromagnetické pole, díky nimž se letoun stává neviditelným ve všech spektrech nám známého světla.“

V sále to zašumělo, ale plukovník tomu nevěnoval pozornost. „Máme tu čest je vyzkoušet v přímé akci. Jako primární cíl byl po poradě s našimi spojenci určen čínský podzemní komplex na výrobu atomových zbraní, který byl před rokem vystavěn v Pekingské zóně. Chci dva piloty. Kdo se hlásí?“

„Já letím!“ zvedl Tobias bezmyšlenkovitě ruku, dřív, než si uvědomil, co vůbec dělá.

„Výborně!“ Bridges zaregistroval dalšího pilota, který se přihlásil a spokojeně pokýval hlavou. „Kapitáne Pecho, za tři hodiny se hlaste společně s poručíkem Hernándezem v hlavním hangáru. Hodně štěstí, pánové.“

Nebylo o tom pochyb. Hernández měl pravdu. Před několika minutami opravdu přeletěli hranici Pekingské zóny, údaje na navigačním počítači nelhaly. Jak to mohl přehlédnout?

„Skvělý postřeh, poručíku,“ vysoukal ze sebe a snažil si získat ztracenou autoritu. „Uchýlíme se k bodu dvě. Na můj pokyn zapneme elektromagnetické generátory. Připraven?“

Hernándezovi z tváře zmizely jakékoliv stopy nedůvěry a dokonce se trochu pousmál. „Jako nikdy, pane.“

„Výborně. Teď.“ Tobias stiskl několik tlačítek na dotykovém displeji a čekal změnu. Pocitově žádnou nezaznamenal. Ani vizuální – křídla u SX 400 byla totiž posunuta víc dozadu než u předchozího modelu a nebylo na ně vidět. Pak však zahlédl Hernándezův letoun... Po bocích stroje přebíhaly zvláštní vlny a s každou další byl stále hůře viditelný, až se nakonec úplně ztratil. O jeho přítomnosti vypovídaly pouze jemné turbulence v prachových mracích, způsobené výkyvnými proudovými motory. Všechno fungovalo jako na drátkách.

Tobias zkontroloval hlavní počítač a zjistil, že podle hlášení je i jeho letoun neviditelný a že autopilot stále běží bez sebemenších problémů. Zbývala půlhodina a jsou na místě – shodí bomby, upevněné pod trupem, a zamíří nazpět. Tohle zjištění v něm poprvé po dlouhé době vyvolalo pocit úlevy.

„Gratuluji vám, pane, jste dokonale neviditelný,“ oznámil mu Hernández. „Chci vám ještě něco zopakovat, i když se vám to nebude líbit – naším osudem je, abychom ukončili tuhle vleklou válku.“ Pak ukončil spojení.

V kokpitu nastal hrobový klid a nechal Tobiase napospas myšlenkám, které se mu opět draly do mysli...

Stál v hlavním hangáru na základně a zíral na dvě stíhačky, lesknoucí se ve světlech stropních reflektorů.

SX 400.

Jak plukovník Bridges poznamenal, vzhledem si skutečně nezadaly s jejich standardními stíhačkami, které jim spolehlivě sloužily skoro devět let, ale Tobiasovi se zdálo, že se od nich neodlišují jenom elektromagnetickými generátory a posunutím křídel. Otázka však byla čím. Ani po další sérii prohlídek si tím nebyl jistý.

„Je to nádherný pohled, že, pane?“ ozval se za ním známý hlas.

Tobias se otočil: spatřil Hernándeze, jednoho z nejnadanějších mladých pilotů, kteří byli na základně k dispozici.

„Myslím si, že tyhle stíhačky jsou přesně to, co jsme potřebovali,“ pokračoval mladík. „Pokud bude zahájena jejich sériová výroba, mohly by se stát hlavním prostředkem k našemu konečnému vítězství. A my pane, my jsme první piloti, kteří je použijí v akci. Naším osudem je, abychom ukončili tuhle válku.“

Tobias zaťal ruce v pěst. Po dvaceti letech, které strávil na hranici sebezničení lidstva, kdy každý den poslouchal řeči o osudu, kterými ho ládoval dědeček a mnozí jiní, po tom, čeho byl svědkem na severu Norska, nemohl už nic podobného poslouchat.

„Nemluvte o osudu, poručíku, protože neexistuje!“ promluvil stroze. „Je to tak! Kdyby existoval a chtěl, abychom se zničili, dávno by se tak stalo. Na druhou stranu, pokud by bylo naší sudbou ukončit tuhle vleklou válku, tak by nám snad dal nějaké znamení. Vidíte snad nějaké? Já ne! Za třicet let svého života jsem nikdy žádné nespatřil.“

„Možná máte pouze zaslepené oči.“

„Uvědomte si, s kým mluvíte, poručíku! Začněte se modlit, aby nebylo vaším osudem drhnout záchody, protože bych vám to s radostí zařídil. Na základně je jich dost.“ Za okamžik, když zlost přešla, svých slov zalitoval. „Promiňte, poručíku. Já prostě věřím, že si o svém životě rozhoduji sám. To je všechno.“

Hernández přikývl. „Pak tedy dnes rozhodneme, pane.“

Tobiase probrala z myšlenek až oslepující záře, před níž si zakryl oči hřbetem ruky. Když konečně prohlédl, naskytl se mu pohled, kterému nechtěl uvěřit: do Hernándezovy stíhačky narážely blesky, sjížděly po jejím trupu a odhalovaly ji tak.

Panebože.

Snažil se aktivovat komunikační kanál. Bez úspěchu.

„No tak, Hernándezi!“

Jenom nepropadej panice.

Nic. Pilot druhého stíhače neodpovídal.

Tobias odvrátil hlavu od počítače a znovu se zadíval ven z kokpitu. Čekal, že uvidí to samé jako před chvílí, ale k vlastnímu překvapení nespatřil nic – jenom husté mraky věčně zakrývající oblohu.

Je tam někde to letadlo?

Zadíval se na displej navigačního počítače – pokud byla Hernándezova stíhačka opět maskovaná, měl by ji zachytit díky speciálnímu signálu, který vysílala. Bylo to vlastně nesmírně praktické, protože Tobiasovi se představa, že by letěl ve formaci s několika neviditelnými letadly na křídlech, vůbec nelíbila.

Nic.

Rozhodl se rozšířit okruh vyhledávání a počítač mu záhy nabídl výsledky. Zamrazilo ho vzadu za krkem, když zjistil, že je druhý SX 400 patnáct kilometrů pod ním, na zemském povrchu.

Znamenalo to jediné – Hernández havaroval. Tobias si však vůbec nebyl jistý jak. Navíc, kolik vlastně uběhlo vteřin od chvíle, co ztratil s jeho stíhačkou vizuální kontakt – tedy pokud se dá o té události hovořit jako o vizuálním kontaktu? Patnáct? Dvacet? I kdyby letoun klesal volným pádem, mohl za tak krátkou dobu zdolat patnáct kilometrů, které ho dělily od povrchu? A mohl by být v tom případě vůbec ve stavu, aby stále vysílal signál?

Tobias ignoroval nepříjemné otázky a znovu se pokusil o spojení s havarovanou stíhačkou; opět bezúspěšně.

Zbývala mu poslední možnost – přistát a zjistit, co se stalo. Vypnul autopilota, pevně uchopil joystick a zamířil k povrchu.

Když se zvířený prach usadil, odhalily mu světlomety Hernándezův stroj. Vypadal vcelku nezničeně – poškozená byla pouze aerodynamická příď, která se zaryla do země a vytvořila brázdu dlouhou bezmála sto metrů. Stíhačka byla pokryta souvislou vrstvou prachu.

Něco mu na tom výjevu nesedělo a nejhorší na tom bylo, že nevěděl co. Navíc ho napadla další znepokojivá otázka. Proč se Hernández nekatapultoval, když věděl, že padá?

Vyhnal tu myšlenku z hlavy – když tady bude sedět a trápit se otázkami, nic nezjistí.

Natáhl si na obličej kyslíkovou masku a stiskl ovládání krytu kokpitu. Jakmile zajel do strany, vtrhla dovnitř jedovatá atmosféra zvenčí. Nechtěl se tu zdržovat déle, než bude nezbytně nutné.

Vylezl z kokpitu a seskočil do prachu na zemi. V tu chvíli si uvědomil, co ho prve tak rozrušilo: druhý letoun byl pokrytý stejně silnou vrstvou. Jako kdyby…

Ne, to není možné, mysli racionálně.

Vykročil k druhému stroji, rukou zašátral u opasku a odepjal od něj přístroj velikosti kalkulačky – příruční skener. Zapnul ho a na displeji se ihned objevil ukazatel rozboru atmosféry. Tohle teď rozhodně vědět nepotřeboval – stačilo mu rozhlédnout se všude kolem. Přepnul na vyhledávací funkci a doufal, že mu přístroj prozradí bližší informace o havárii stíhačky.

Mezitím došel ke stroji, který se nad ním zvedal jako památník dávno zašlých časů.

To ani nemůže být on...

Ale byl – výtvor nejmodernější techniky.

Vylezl na stíhačku, pevně se chytil madla, které bylo umístěno pod krytem kokpitu, a začal pomalu odstraňovat prach z průzoru. Když se mu to konečně podařilo, vytáhl od opasku halogenovou baterku a namířil kužel světla do útrob letounu.

A ztuhl.

První, co spatřil, byla lebka, na níž vysely cáry kůže a zbytky vlasů; prázdné oční důlky němě zíraly na přístrojovou desku. Sjel pohledem dolů – kostnatá ruka stále svírala joystick. Když se zbavil prvotního šoku, uvědomil si, co vidí. V kokpitu seděla lidská kostra – Hernándezova kostra.

Jak?

Byl tím vším tak vyvedený z míry, že málem přeslechl vysoký tón skeneru, který oznamoval, že získal požadované informace. Obrátil baterku proti přístroji. Podle údajů došlo během sestupu letounu ke zkratu na palubní desce – Hernández obdržel silný elektrický výboj, který ho zabil. Centrální počítač pak zřejmě aktivoval bezpečností protokoly a stroj přistál na autopilota.

To by ale nevysvětlovalo...

Pak to uviděl. Úplně dole. Rozbor prachu, který pokrýval stíhačku. Skener jeho stáří vypočítal nejméně na patnáct až osmnáct let. Ne, to není možné! Přístroj určitě díky všudypřítomné radiaci selhal. Ale co Hernández? Zamyslel se: mohl ho výboj ožehnout natolik, že z něj zbyla jenom kostra?

Zavrtěl hlavou, seskočil z letounu a rozběhl se ke své stíhačce. Napadla ho jediná věc: jejich mise právě skončila.

Uklidnil se teprve ve chvíli, kdy seděl v kokpitu stíhačky se zapnutými elektromagnetickými generátory a stoupal k obloze. Snažil se myslet racionálně – ale jak to jenom šlo, v tomhle šíleném světě? Zapnul dálkový komunikační kanál – další vylepšení, kterému se SX 400 dostalo oproti předchozímu modelu – sloužící ke spojení s Ceutou a ohlásil se. „Tady kapitán Pecha, slyšíte mě?“

Nic. Poruchy.

„Základno, jste tam?“

Tohle je divné. Co se to, k čertu, děje? Signál by tu nemělo nic rušit.

Tuto myšlenku vystřídal zvláštní pocit, který nikdy předtím nezažil. Všude bylo samé světlo – jako kdyby nikde nezačínalo a ani nekončilo. Jako kdyby on sám byl světlem... Chtěl křičet, ale nemohl. Chtěl přepnout na ruční řízení, ale nedostal se k tomu. Nemohl dělat nic. Před očima mu vířil celý život, všechny vzpomínky se smrskly do jednoho jediného okamžiku, kdy seděl v kokpitu stíhačky.

A pak to v jedné vteřině skončilo.

Na okamžik se mu zdálo, že je všechno jako předtím, ale pak mu došlo, že se něco změnilo.

Nebe... Bylo bez mraků a z černě vesmíru prosvítaly tisíce hvězd.

Tobias několik vteřin zíral na tu nádheru – vybavila se mu vzdálená vzpomínka na dny, kdy hvězdy spatřil naposledy, na dny před začátkem války. Bylo to úchvatné...

Násilím se od těch myšlenek odtrhl a zadíval se na navigační displej: chvílemi problikával, ale naštěstí stále fungoval. Podle kurzu se měl nacházet uvnitř Pekingské zóny, nad jednou z nejzničenějších oblastí vůbec. Krajina tu byla zpustošená po atomových výbuších podobně jako v Evropě, atmosféra plná prachových mračen, o radiaci ani nemluvě... Tak jak, sakra, může vidět hvězdy?

Zadíval se k povrchu a to, co zahlédl, ho překvapilo ještě víc. Viděl světla. Tisíce světel. Bylo jasné co to je, i když tomu nemohl uvěřit – město. Velké město. Žádné tu být nemá, tedy pokud nepočítal Peking, ale ten zanikl před dlouhými dvaceti lety. Tak jak je to, ksakru, možné?

Kokpitem náhle projelo zapípání a na displeji počítače se objevilo hlášení, že přijímá rádiový signál. Překvapilo ho, že jde jenom o audio, ale i tak kanál otevřel a modlil se, aby to byla Ceuta.

Z reproduktoru se vzápětí ozval neznámý hlas mluvící zvláštním jazykem, zřejmě čínsky. Nepřátelé…

„Nerozumím vám,“ vyštěkl Tobias a čekal na reakci. Nestalo se nic. Až po několika dlouhých vteřinách se hlas ozval znovu, tentokrát neznámý mluvil anglicky se silným přízvukem. „Neidentifikovatelné stíhačce. Nacházíte se nad územím hlavního města Čínské lidové republiky. Obdržíte údaje o novém kurzu, který vás přivede k letecké základně, kde přistanete. Doprovodné stíhačky vystartují do dvou minut. Slyšíte?“

Tobias neslyšel. Ten hlas mu projel hlavou jako ostří břitvy a až v tom okamžiku si uvědomil, kde – nebo spíš kdy – se to vlastně ocitl. Před očima mu vyvstal Hernándezův letoun, pokrytý prachem z atomového spadu a kostra, sedící uvnitř. I údaj na skeneru, kterému nechtěl věřit, hovořil jasně – patnáct až osmnáct let. Museli se opravdu propadnout časem – nejdřív se to stalo Hernándezovi a teď jemu.

Tobias nebyl nikdy velkým technikem, ale domyslel si, že elektromagnetické generátory na bocích letadel, způsobující jejich neviditelnost, fungovaly jinak, než bylo zamýšleno – musely vytvořit trhlinu v časoprostoru a poslat je do minulosti. Sice nevěděl, jak přesně k tomu došlo, ale jedno bylo zřejmé – to město, nad kterým přelétal, byl skutečně Peking, tak, jak vypadal před tím, než začala válka. Musel se tedy dostat ještě hlouběji do minulosti než Hernández.

V tuto chvíli mu v mysli vyvstala pouze jediná a zdánlivě jednoduchá otázka.

Proč?

Vystřídal ji nepříjemný pocit kolem žaludku a pípání kontrolek na palubní desce. Tobias se zadíval na údaje na hlavním počítači – letoun pozvolna ztrácel výšku a motory vypověděly službu. Autopilot selhával. Rychle přepnul na ruční ovládání a začal bojovat s řízením, ale stíhačka stávkovala a chovala se jako splašená kobyla. Marně zápolil s joystickem, marně se pokoušel zažehnout přídavné motory, marně restartoval celý systém – něco muselo nenávratně poškodit elektroniku uvnitř letounu a zřejmě to byl ten jev, s nímž se setkal. I Hernándezovi se podle všeho stalo něco podobného.

Po několika minutách marného boje to nakonec vzdal. Stíhačka byla odsouzena k jistému zániku. Zbývalo jen jediné – katapultovat se.

Chtěl zatáhnout za páku, která by ho i se sedadlem vystřelila ze stíhačky, když si všiml zvláštního objektu, rýsujícího se v temnotě. Jeho trajektorie vedla přímo k němu.

Co to, ksakru, je?

Zašátral pod sedadlem a vytáhl odtud elektronický dalekohled. Přepnul na noční vidění a zadíval se na stavbu – šest vysokých betonových věží, komplex přízemních budov…

Proč? Znovu ta otázka.

A pak mu to došlo. Ne, to není možné... Snažil se tu myšlenku zahnat, ale už to nešlo. Nešlo... Vzpomněl si totiž na onu noc před dvaceti lety, noc, kdy bloudil po chodbách nemocnice a kdy zaslechl onen televizní přenos.

Zavřel oči a znovu je otevřel, ale ten objekt tam byl stále.

Jaderná elektrárna.

„Možná máte pouze zaslepené oči.“ Hlavou mu projela Hernándezova slova, která pilot vyřkl před jejich odletem. Měl pravdu. Nyní to chápal. Chápal všechno...

V duchu spatřil dědečka, jeho tvář lesknoucí se potem, tvář umírajícího. „Viděl jsem to, Tobiasi! Viděl jsem, co jsi udělal!“

Nahradila ho Anika. Anika, která mluvila podobně jako on. „Ty to nechápeš, Tobiasi! Dělám to pouze proto, abych nás všechny zachránila. Je to jediný způsob jak napravit to, co uděláš.“

Dědeček, Anika i organizace Destiny, ti všichni nějak věděli, co se stane. Co zapříčiní... A snažili se tomu zabránit. Jeho smrtelné poselství ho však vždycky chránilo. Nikdy mu nepřišlo divné, že zatímco tolik lidí z jeho vlasti zemřelo, on přežil, nikdy nepřemýšlel, proč se ocitl v relativně bezpečné Ceutě, nikdy se nezabýval tím, proč ho Daniel v poslední chvíli zachránil před Anikou. Musel přežít, aby naplnil svou sudbu.

Ne, to není možné! To nemůže být pravda! Nemůže!

Měl pocit, že je tohle jenom šílený zlý sen, že se to přece nemůže dít – jenže dělo.

A co bylo nejhorší... Co bylo ze všeho nejhorší...

„Nemluvte o osudu, poručíku, protože neexistuje! Je to tak! Kdyby existoval a chtěl, abychom se zničili, dávno by se tak stalo. Na druhou stranu, pokud by bylo naší sudbou ukončit tuhle vleklou válku, tak by nám snad dal nějaké znamení. Vidíte snad nějaké? Já ne! Za třicet let svého života jsem nikdy žádné nespatřil.“

Hlavou mu projela slova, která vyřkl v jiné chvíli, na vzdáleném místě, kdy si byl ještě jistý tím, že o svém životě rozhoduje sám. Nyní věděl, že tomu tak není. Osud, jehož existenci vždy popíral, existuje. Celou tu dobu byl v jeho rukou a on si s ním krutě pohrál... Tiše zasykl, když mu došla ta ironie: vytyčil si za životní cíl udělat něco pro skončení války – a místo toho celou dobu nevědomky dělal přesný opak.

Cítil, jak mu kanou slzy. Zoufalství, které se ho zmocnilo, bylo nekonečné.

„Ne!“ vykřikl a začal zápasit se řízením. „Ne!“

Stíhačka nereagovala.

Pustil joystick, bezmocně se svalil do sedačky a se srdcem bláznivě bušícím v hrudi se zadíval na jadernou elektrárnu, která přitahovala jeho letoun jako magnet. V té chvíli ho naplnil zvláštní klid, smíření s neodvratným. Už věděl, že tomu nezabrání. Nejde to. Ať udělá cokoliv, letadlo se zřítí. Osudu se nedá vzdorovat. I Anika zemřela, když se o to pokusila.

Zadíval se na displej hlavního počítače, na němž se objevilo varování o blížící se srážce. Zbývalo pouhých pět sekund. Stále se mohl katapultovat – už ale věděl, že by to bylo k ničemu. Zavřel oči. A v poslední vteřině, dřív, než stíhačka narazila do elektrárny a než se rozpoutalo smrtící atomové peklo, si uvědomil, že on je tím, kdo zapříčinil třetí světovou válku. Je to jeho osud.

Autor: Aleš Pitzmos
Název: Osud
Korektura: David Hálek
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Aleš Pitzmos

Aleš Pitzmos se narodil v roce 1986, bydlí v Čáslavi a pracuje ve státní správě. Literární tvorbě se věnuje prakticky už od dětství, vážněji od roku 2005, kdy začal psát svou dobrodružnou prvotinu Démoni pralesa, která mu roku 2008 vyšla u nakladatelství Alpress pod pseudonymem Alec Palmer. Je autorem několika dalších dobrodružných thrillerů, dvou historických románů ze středověké Anglie, pentalogie space oper z cyklu Vesmírná asociace a temného thrilleru z protektorátní Lipnice nad Sázavou Synchronicita. Autor zaznamenal úspěchy i na poli literárních soutěží – v roce 2010 zvítězil s povídkou Singularita v Ceně Karla Čapka – a jeho román Záře supernovy byl nominovaný na cenu Akademie science fiction, fantasy a hororu za rok 2016 a na cenu Aeronautilus. V roce 2022 pak založil nakladatelství NEMETON, které pozvolna rozvíjí, letos v prosinci vypustí pod jeho křídly dobrodružný thriller s prvky sci-fi Smrtící červ, pojednávající o tajemném a nebezpečném mongolském kryptidovi olgoji chorchojovi. Pokud zrovna nepíše, tak cestuje, fotografuje a vychovává svou fenku malého černého knírače Briannku.