SOBOTNÍ FILMOVÁ SRDCOVKA

Ležím v posteli a dusím se kašlem. Hlava mi třeští a dutiny mám ucpané něčím, co připomíná indickou stravu. Po vyloučení. Vrcholem dne a nejvyšším sportovním výkonem pro mě je, když se ztěžka zvednu z postele a odbelhám se pár metrů do kuchyně, kde si uvařím čerstvou dávku čaje s citronem a medem. Povážlivě se naklánějící komínek nepřečtených knih na mém nočním stolku mi manžel odstranil, aby tak vytvořil místo pro rozličné výdobytky farmaceutického průmyslu.

Ptáte se, proč zamořuji vody Sardenu stěžováním si nad svým každoročně se vracejícím listopadovým zánětem průdušek? Protože jsem to slíbila! Ne, neslíbila jsem šéfredaktorce, že budu chrchlat a sípat na všechny možné i nemožné světové strany a bát se, že můj drahý muž splní svůj slib, že když to do neděle nepřejde, vykope mi na dvoře umírací jámu. Slíbila jsem totiž napsat sobotní filmovou srdcovku a sliby jsou od toho, aby se plnily, že jo.

A když se řekne sobotní filmová srdcovka, na mysli mi okamžitě vytanou první úderné tóny:
Ta dam da dam, ta dam da dam, tu du dú, dú dú dú…

Ano, ti z vás s absolutním hudebním sluchem jistě poznali úvodní znělku z Terminátora 1. Tuhle ultimátní legendu sci-fi žánru o zabijáckém stroji podobném člověku, který je vyslán z roku 2029 (už jen šest let, taky cítíte tu pozvolna rozlézající se paniku?), aby v roce 1984 zničil ničím neobyčejnou servírku Sarah Connorovou a zamezil tak narození jejího budoucího syna, zná snad úplně každý a netřeba ji více představovat. Znají ji filmoví fanoušci napříč věkem, genderem i žánrem a já se musím doznat, že spolu se svým o sedm let mladším bratříčkem Terminátorem 2: Den zúčtování patří k mým naprosto nejoblíbenějším filmům.

Miluju je. A není to jen díky na svou dobu převratným špičkovým efektům či fenomenálnímu hereckému obsazení, protože Linda Hamilton a Arnold Schwarzenegger jsou pro své role dokonale stvořeni, tady jde hlavně o příběh - a o ten byl mělo jít v jakémkoliv, ať už knižním nebo filmovém, zpracování. Možná i kvůli poselství samotnému mám o chloupek raději pokračování Terminátora z roku 1991, protože co může být pozitivnějšího než myšlenka, že se nelítostný zabijácký robot z budoucnosti naučí ochraňovat lidské životy.

Terminátor 2: Den zúčtování je jednou z mála výjimek, kdy film předčí svého předchůdce. I po těch letech tu funguje všechno. Slizký padoušský ošetřovatel je doslova esencí úchylnosti a já se pokaždé otřepu hnusem při scéně, kdy Sáře vilně olizuje tvář. Nebylo třeba tu použít žádnou explicitní erotickou scénu, stačilo jedno olíznutí a hle, nechuťák par excellence je na světě.
První scéna je tu klíčová a divák neví, kdo stojí na straně doba či zla. Je to nemluvný nabušený Arnold s nulovou mimikou, o jehož dobrých úmyslech pochybujete ještě po skončení jeho hromotluckého výstupu v baru, který i s osazenstvem roztříská na maděru, či jeho elegantně působící protipól Robert Patrick, jež zpočátku vypadá stejně nevinně jako reklama na pánský deodorant.
Již brzy se však ukáže, kdo je kdo, a divák si může užít akční podívanou s nadějeplným přesahem. Protože tenhle film je plný naděje. Sára uteče bezpráví psychiatrické léčebny a dozoru necitlivého zdravotnického personálu a místo toho, aby si někde foukala bebíčka, postaví se vlastním zhmotnělým hrůzám a jde zachraňovat svět. O proměně zprvu nelítostného zabijáka T-800 v lidsky působícího ochránce s jasným morálním imperativem není třeba diskutovat. Velkou změnou tu však prochází i samotný John Connor, jež je zprvu představen jako odmlouvačný fracek a mladistvý delikvent, který má našlápnuto na pár pěkných let v Shawshanku či jiném fajnovém nápravném zařízení. Jeho chování a přizpůsobení se okolnostem působí velice věrohodně a opravdově, až si člověk říká, že do krize každý puberťák dobrý.

Vzhledem k tomu, že i já jsem matkou dvou puberťáků, působí na mě sledování Terminátora 2 vyloženě terapeuticky. V počítači mám stáhnutou starou dobrou kopii ještě z devadesátek a pouštím si ji až nechutně často. Vždycky, když přijdu naštvaná nebo rozhozená ze školy, když mě naprdnou mé vlastní genetické otisky, nebo když potřebuji zvukovou kulisu při psaní, pustím si Terminátora. Buď jedničku nebo dvojku, protože ty další díly (a že jich je skoro jako filmových zpracování Carrie) stojí za prd.

Třetí a další pokračování Terminátora tak pracují s už dobře zažitou šablonou, sází na značku a jméno, ale svébytný příběh s vývojem už jen recyklují a ředí. I přesto jsem je viděla do jednoho, protože Arnoldovo I'll be back si prostě nemůžu nechat ujít v žádné podobě.
V mém srdci ale zůstane nepřekonatelným Terminátorem vždy jen první a druhý film. I když i tady je vhodné zmínit ALE. Jsem totiž tak strašně navyklá na původně nadabovaný a sestříhaný film, že když onehdy dávali v televizi Terminátora 2, s hezkými nově naleštěnými pixely a přemluvenými hlásky, musela jsem ho vypnout a spravit si chuť původní verzí, protože poslouchat hlasy všech zúčastněných, které připomínaly hrdiny ze Stranger Things, mi doslova rvalo ušní bubínky. A navíc tam chybělo i pár klíčových scén! Oni mi šáhli do mé srdcovky!

Myslím, že tak se pozná pravá láska. U mě je to vědomí, že ač jsem film se zlým i hodným T-800 viděla už asi bambilionkrát, i přesto vím, že až mi bude opravdu líp, zase si ho pustím, i když už znám všechny scény a každé slovo nazpaměť.

A jak to máte vy? Který film je pro vás tou pravou srdcovkou a znáte ho jako svoje boty?