RECENZE: Kristýna Sněgoňová, Krev pro divoženku

Zářící stálici českého fantastického literárního nebe, Kristýnu Sněgoňovou, zná jak každý fanoušek Brna (jsou tu nějací?), kam často a ráda zasazuje děj svých příběhů, tak i širší čtenářská obec.

Do povědomí všech těch louskačů a hltačů písmenek, obtěžujících své okolí otravným šustěním stránek či vlezlým svitem čteček, se poprvé zapsala temnou urban fantasy Krev pro rusalku,  v níž najdeme nejen napínavou detektivní linku, ale dost často také nějaký ten masakr plný krve a utržených či uhryznutých končetin. Protože víly, rusalky a meluzíny podle Sněgoňové nejsou křehké bytosti křepčící vilně při měsíčku, jsou to pěkné masožravé potvory, zvládající navíc umění přeměny.

Kdo nečetl, ať to ihned napraví! Ale nejdřív si prosím přečtěte tuto recenzi, ať si můžete rovnou zakoupit i díl navazující, jímž je Krev pro divoženku.
Proč je tedy třeba pořídit si i obě knihy? Jednoduše proto, že pokračování je naprosto skvělé. To byla ale krátká recenze, že?

Děj knihy se odehrává rok a půl po třaskavých událostech ze závěru Krve pro rusalku. Tentokrát se však z největší moravské metropole přesuneme do slezsko-polského pohraničí, v němž na malé zapadlé služebně pracuje prvním rokem nezkušená a mladinká, teprve dvacetiletá, Eliška Blažková. A brzy ji čeká ostrá akce s divoženkou. Střet s nebezpečnou stvůrou pro ni naštěstí dopadne relativně dobře, avšak její první setkání s vílou v ní vzbuzuje víc otázek než odpovědí. Jak to, že dokázala sama, vyděšená jako ptáče vypadlé z hnízda, zlikvidovat divoženku, o nichž se ví, že mají mrštnost a sílu vpravdě magickou? Byla to jen náhoda, nebo je v tom něco víc? Protože tady něco zatraceně nehraje… Ultimátní akce plná krve a zhmotnělých nočních můr číhá na čtenáře už od prvních stran.

Divoženka rozšířenými nozdrami pomalu nasála vzduch a pak vycenila zkrvavené zuby – v těch spodních měla zachycený cár Kyselovy kůže. „Měla jsem čekat, že pošlou jednoho z vás.“ (str. 23)

V příjemném protikladu k divokým a drsným scénám hodným filmového zpracování stojí až poetická obrazotvornost, jež zobrazuje okolní prostředí. Autorka dokáže pár slovy či větami navodit velmi autentické představy, jež hrají na všechny čtenářovy smysly, rezonují v nich a velmi realisticky na ně  útočí.

Ranní ticho bylo tak hluboké, že skoro vydávalo své vlastní zvuky. Pole se ztrácela v mlze a v dálce za nimi se temnala masa lesa. Zadívala jsem se k ní a i pod tlustou bundou mi naskočila husí kůže. Po tom, co se stalo na Františku, jsem si možná poprvé uvědomila, co jsou ta přirozená útočiště víl, o kterých v noci mluvila Jana. Lesem procházela stará hranice mezi Českem a Polskem, ne tak daleko od našeho domu už začínal revír Krásné Drozdy, hlavy polské části Centrály. Výbuch na brněnské přehradě, který všechny pospolitostní pověřence zabil, Krásnou Drozdu jen zmrzačil. I když podstoupila spoustu operací a vlasy jí už dorostly, tak krásná už nebyla. V čele polské části centrály  ale zůstala a pokračovala v tom, co začala. Mnohem tvrdší než dřív. Přezdívka jí zůstala. (str. 58)

Občasné, nenásilně nahozené aluze čtenáři připomínají předchozí děj Krve pro rusalku a nabalují na něj další navazující události a informace. I přesto, že Krev pro divoženku lze číst jako samostatný a svébytný román bez znalosti prvního dílu, pro dokonalé seznámení se s fikčním světem vytvořeným autorkou a pochopení všech drobných nuancí, detailů a vývoje literárních hrdinů, mohu jen a jen doporučit četbu předchozího románu.

V autorčině nejnovějším počinu je hlavní hrdinkou Eliška Blažková, jež od počátku působí sympaticky. Je věrohodně psychologicky vykreslena a není jen papírem šustící kladnou postavou. Velmi lidsky jsou zde vylíčeny její vnitřní boje, jež svádí jak sama se sebou, svými očekáváními, sny a ideály v kontrastu s tím, jaké  požadavky a představy na ni kladou její blízcí a kolegové v práci.

Ačkoliv zde Eliška hraje významně kladnější roli než životem semletý Stolbenko, mně osobně se zdála kombinace její naivity a zarputilosti ve vztahu k vílám ještě o fous nebezpečnější, než tomu bylo u mužské hlavní postavy z předchozího dílu. V pokračování čeká na čtenáře nejeden šok. Je jím hlavně proměna Stolbenkova, jež však dává dokonalý smysl a skvěle navazuje právě tam, kde skončil děj dílu prvního.

Autorce se podařilo jak vystavět naprosto uvěřitelný fantaskní svět, který doplnila o věrohodné postavy a vykreslila v něm všechny důležité detaily a charakteristiky svých hrdinů, tak čtenáři přiblížit též prostředí Centrály a celé Pospolitosti. Krev pro divoženku můžeme číst v prvém plánu jako fantastický román o křehkém soužití lidí a víl, ale především je to ve své podstatě silný společenský román, který akcentuje boj jednotlivce uvězněného v odosobněné mašinérii, v níž účel světí prostředky a v níž žádná oběť není dostatečně velká. Pokud si místo víl dosadíte jiné minoritní skupiny osob, na něž je v širším společenském měřítku pohlíženo jako na „osoby druhého řádu“, neubráníte se dalším otázkám.

Ale ty už si musí každý čtenář zodpovědět sám.

Na Krvi pro divoženku jde vidět úžasný řemeslný posun, který Kristýna Sněgoňová od své prvotiny ušla, a já se tak nesmírně těším na její další autorský počin. Ne nadarmo patří k nejprodávanějším spisovatelkám tuzemské žánrové produkce. A snad i její nová kniha pomůže svým poselstvím dostat českou fantastiku mezi mainstreamové čtenáře.

Nedá mi to však, abych na konec recenze nepodotkla, že i přes všechnu tu chválu by si kniha zasloužila lépe zvládnutou korektorskou práci. Občasné překlepy či chyby v interpunkci se sice dají pochopit časovou tísní, v níž zřejmě během přípravy k vydání došlo, a těchto pár opomenutí se dá naprosto omluvit, ale i tyto drobné nedostatky ruší jinak naprosto perfektní práci.

Krev pro divoženku
Autorka: Kristýna Sněgoňová

Vydáno: 2023
Nakladatelství: Epocha
Počet stran: 496
Jazyk vydání: český
Ilustrace/foto: Žaneta Kortusová
Autor obálky: Lukáš Tuma
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 978-80-278-0151-0
Cena: 439 Kč