ROZHOVOR: Honza Vojtíšek

Víte, kdo je… rodák ze severomoravské Orlové, který však přesídlil do jižních Čech, kde již skoro třicet let žije, je též milovníkem papírových knih, asijské krásy, japonských jídel a vysokých kozaček.
Pokud jste poznali Honzu Vojtíška, smekám před vámi svůj pomyslný klobouk a za odměnu vám přináším rozhovor s tímto velice plodným autorem, matadorem tuzemského hororu, u něhož není nouze o překvapení.

1) Všichni tě známe jako Honzu Vojtíška a mně to nedá a zeptám se, co máš proti jménu, které máš v občance? Je to autorský pseudonym, který si začal žít svým vlastním životem nebo jsi s oslovením Honza srostlý už od dětství, že na jiné oslovení neslyšíš?

Ne, nejde o pseudonym. Myslím si, že hodně lidí, ať už se jmenují jakkoliv, má problém s určitými podobami a formami svého jména. Já ke jménu Jan nemám žádný vztah, kromě toho, že ho mám v rodném listu a občance. Kam až má paměť sahá, jsem Honza. Říkali mi tak odnepaměti a tuto podobu jména jsem vnitřně přijal za svou. Jan prostě nejsem já, je to pro mě někdo úplně cizí, neslyším na to a na různé jiné podoby (Jenda, Jen, Jéňa, Janek atd.) jsem vyloženě alergický. Jsem Honza. Vždycky jsem byl. A až přestanu být lenivý, budu i oficiálně.

2) Pocházíš ze severomoravské Orlové, což mě samotnou velice překvapilo. Co shledáváš fascinujícím na tomto regionu a přetavil jsi dětství a mládí zde strávené v nějaký příběh?

Nejsem žádný patriot, v podstatě mi nic není cizejší a vzdálenější, ale Orlová je Slezsko. K tomu jednu historku. Když jsem si šel v patnácti vyřídit občanku, zeptali se mě, jakou chci do občanky národnost. Já se nechápavě zeptal, jak to myslí, a odpověď zněla: No, jakou tam chceš napsat národnost – českou, moravskou, slezskou? A tak jsem řekl slezskou. Byl jsem možná jediný člověk v republice, kdo to měl, protože když jsem pak na učilišti kvůli něčemu ukázal občanku, zavolali policajty, neboť si mysleli, že mám občanku padělanou. Samotní policajti na mě zhurta, jak to, že tam mám slezskou národnost, že to je nesmysl. Já jim řekl, že se mě normálně zeptali a dali na výběr, tak jsem si vybral. No, řešili to asi 14 dnů a já čekal, že mi občanku zabaví a přinutí mě vyřídit novou. Ač už tam více než půlku života nežiju, mám to místo rád a rád se tam vracím. Je to rázovitý kraj a lidi tam jsou zajímaví. Třeba Ostrava se za ty roky fakt hodně změnila, na druhou stranu z Orlové se stalo tuším že druhé nejhorší město k žití v republice, což mě fakt mrzí, vyrůstat tam bylo fajn. A jo, do tvorby se mi to místo dostává i teď často. Některé prožitky, scény, místa. Pořád to tam je. Dětství, když je fajn, v sobě člověk nezapře.

3) Jaké bylo tvé první setkání s literaturou? Co jsi četl jako malý kluk?

Páni, to si asi už ani nevybavím. S knihami, hlavně leporely, jsem si hrál ještě před školou, než jsem uměl číst. Leporela mám proto rád dodnes, je to skvělá věc. Čtu vlastně od první třídy. Doma byly pořád nějaké knihy, po bratrovi a sestře, matka čte prakticky neustále, před důchodem i dvě tři knihy najednou – jednu doma, jednu cestou do práce, jednu v práci. Hned jak to šlo, jsem začal chodit do knihovny, jednu dobu jsem chodil do dvou knihoven současně. Takže ten okamžik, kdy, si ani nevybavím. Jako dítě jsem četl hlavně takové ty dobrodružnější věci, vybavím si nějaké verneovky, Kluci, holky a Stodůlky, Vikingové z Bronských vršků, Útěk, mou velmi oblíbenou knihu Komisař Bambus a fantóm banky a pak jsem měl hrozně rád jednu knihu, jejíž název si už nevybavím, byla o bratrovi a sestře, kteří přijeli na prázdniny ke svým kamarádkám, nemohli ale u nich bydlet a tak bydleli v bunkru v lese, měli člun, plavili se po jezeře. Tu jsem četl několikrát. Hodně jsem četl knihy o přírodě a dějinách. No a pak klasika Ostrov pokladů, Pes baskervillský, někdy ve třinácti první horror (když nebudu počítat Erbenovu Kytici), ve čtrnácti první De Sade, … a bude hůř, neyhnulo se mi období feťáckých knih: My děti ze stanice ZOO, Memento, Matka Davida S. narozeného 3. července 1959 apod. To už jsem byl nenávratně a nevyléčitelně chycený knihomol.

4) Kdy v tobě uzrála touha publikovat? Chtěl jsi být spisovatelem už od dětství nebo tomu předcházel nějaký dlouhodobější proces?

Já psal už od základní školy. Nikdy mě nebrala technická stránka češtiny, větný rozbor (podmět, přísudek, příslovečné určení atd.) jsem vyloženě nesnášel, psaní mě, mně, mne vlastně nechápu dodnes, pády ani náhodou, a tak jsem si známku z češtiny vždycky zlepšoval psaním slohových prací, to mě bavilo. Pak na druhém stupni už jsem psal básničky, naivní pro sebe (o topolech, cestování vlakem a tak), ještě (cíleně) naivnější pro spolužačky a k mému údivu to občas i fungovalo. První povídky jsem psal snad už v osmičce (tam jsme dokonce začal psát první vyloženě erotickou věc), na učňáku se to rozšířilo, ale pořád to bylo takové to domácí psaní, co v jistém věku absolvuje valná většina lidí, ta potřeba se najednou nějak vyjádřit, vyplivat ze sebe přetlak a vztek na okolní svět a prudu z nepochopení. Chytl jsem se tehdy punku a hard core, vydával spoustu samizdatových fanzinů, tam se vždycky něco vlezlo. V podstatě vážně jsem začal psát až někdy v devatenácti, tam pak později byly už i nějaké samizdatové publikace a někdy v té době jsem si řekl, že bych mohl psát nějak uceleněji a dlouhodoběji. Oficiálně publikovat jsem začal ale až někdy v roce 2013.

5) Napsal jsi pořádnou kopu knih, jak sám, tak se spoluautory, máš nějakou svou extra oblíbenou postavu, k níž by ses třeba po letech ještě rád vrátil a rozepsal její příběh?

Tady je trochu zajímavé, že mi tak nějak trochu vadí, když autoři a autorky vytváří nějaké universum a vlastně tak činí svým způsobem svá jednotlivá díla nesamostatná. Sám zároveň ale některá svá díla propojuji (klub No Name Desire, Karel Doren). Co nemám rád ještě více a ve svém díle bych se tomu chtěl fakt vyhnout, tak jsou různá pokračování, série a tak, to bych dělat nechtěl. Taky když mi bylo nabídnuto napsání pokračování jedné knihy, tak jsem to odmítl. Ke komu se vracím, tak je kriminalista Karel Doren, to ale tak nějak vyplynulo, že když potřebuju v příběhu policajta, dám tam jeho. Postupem času se z něj stal vlastně takový můj polda šetřící případy se stopou nadpřirozena. Kromě jedné povídky, vlastně té, pro kterou jsem ho vymyslel, zatím ale nikdy nebyl hlavní postavou, a ani v té povídce není hlavní, spíš druhou hlavní. Od té doby se mi tak nějak různě objevuje v povídkách, i v románech. Mám s ním vymyšlené dva romány, kde by byl hlavní postavou, ale nevím, jestli je někdy napíšu. Jeden asi časem jo, ten druhý nevím, nepozdává se mi tam zápletka, není moc originální a zjistil jsem, že dost podobný příběh natočili v Japonsku jako film. Já se v podstatě nerad vracím. Občas si ale říkám (a pár lidí mě o to už žádalo), že bych mohl rozepsat misantropa z povídky z mé druhé povídkové sbírky.

6) Letos ti vyšel pornografický román Bezejmenná touha, v loňském roce ale také hororové leporelo pro nejmenší Bafni na něj!. Plánuješ teď střídat psaní pro děti a pro dospělé?

Cokoliv, co jsem napsal mimo horor, není nijak plánované, jsou to momentální náhlé nápady (Bafni na něj! je v podstatě čistě náhlý nápad a ta kniha vznikla přes noc). Neplánuju, píšu jak co přijde a jak se mi chce. Takže žádné programové střídání, byť mám kromě horrorového románu rozepsanou další dětskou knihu (tentokrát klasická beletrie pro trochu starší než to leporelo), hodně dlouho nosím v hlavě a v poznámkách se už trochu formuje román, který není horror (ale je to fantastika) a zatím v hrubých obrysech se rýsuje něco erotického. Nikdy jsem ve své tvorbě nefungoval, že bych si řekl: „Tak, a teď napíšu dětskou knihu nebo porno!“ Nikdy tak ani fungovat nebudu. Píšu podle námětů, podle toho, co mě napadne, ne podle toho, co bych chtěl. Já sám neurčuju, co kdy budu psát. Určí si to samo, přijde to a řekne: „Napiš mě!“ A když se mi to zdá dobré, poslechnu.

7) Bafni na něj! je oblíbené nejen u předškolních dětí, ale i u dospělých. Čím si to vysvětluješ?

Rozhodně tou vizuální stránkou a pravděpodobně lehce nostalgickým návratem ke svým dětským strachům. Jak jsem už psal výše, já sám měl různá leporela hrozně rád, takže pro mě samotného to byl takový povzdech, návrat.

8) Naopak doufám, že Bezejmennou touhu děti nečtou, ale nedá mi to a zeptám se, napsat pornografický román s přesahem byl záměr nebo se jednalo o nějaký úlet? A bude další pokračování?

Jak se to vezme. Technicky vzato to v rámci své tvorby pořád vnímám jako úlet. Původně to byly náměty na tři erotické horrorové povídky. Jen tam nějak ten horor ne a ne zapadnout, tak jsem ho vypustil a najednou to dávalo smysl a objevil se nápad to spojit do jednoho románu a další dvě linie domyslet. Takže od určitého okamžiku tu záměr napsat porno byl. Jako takový ten román už vznikal. O tom, co v knize znamená přesah, by se dalo diskutovat, ale asi jo, mě moc nebaví kýčovité, tendenční a tuctové věci v příbězích. Nechtěl jsem „literární“ postavy, ale skutečné postavy, a aby to utáhlo 400 stran, musel tam být taky nějaký příběh a vývoj odněkud někam. O pokračování jsem chvíli přemýšlel, došlo mi ale, že, na rozdíl od první knihy, by to byl hrozný konstrukt, který by mi vnitřně neseděl. Takže, ne, nic jako Bezejmenná touha 2 nevznikne.

9) V Bezejmenné touze jsi rozvedl pět dějových linek, byla některá z nich tvá nejoblíbenější, prostě se ti psala lépe než ty ostatní?

No, jako první jsem psal BDSM linii, ta se psala hodně fajn. Pro její nadhled, někdy až škodolibou provokativnost a obsažnost se mi ale asi nejlépe psala linie Romana a Lindy. Ale ona každá ta linie má něco do sebe a něčím mě bavila. Jinak by asi v knize nebyly. Bavila mě právě ta odlišnost těch linií, kdy se každá věnuje trochu něčemu jinému, jiné formě, verzi, možnostem daného tématu.

10) Kdybys mohl strávit celý den s jednou konkrétní postavou z Bezejmenné touhy, s kým by to bylo a proč?

A sakra. To není vůbec jednoduché. Určitě bych si dobře pokecal s Erikou, ale má nejoblíbenější postava z knihy je asi Linda, tak s ní. Rozuměli bychom si.

11) Proč se v Bezejmenné touze nesetkáme s banány, broskvičkami či melouny? Co máš proti ovoci v erotické literatuře?

Protože si myslím, že to normálně lidi zase až tak běžně nepoužívají. A navzdory obsahu a záběru to ve vážně se beroucí beletrii prostě nepůsobí dobře. Přijde mi to hrozně infantilní. Popravdě, vybalit na mě někdo: „Ukaž mi svůj banán“, tak se zvednu a jdu domů.

12) V jedné lince Bezejmenné touhy prožívají tví hrdinové BDSM praktiky. Jak moc tebe osobně bolelo zjišťování reálných faktů?

V jednom poměrně rozsáhlém testu na jistých stránkách věnovaných BDSM mi vyšlo, že jsem sadista se sklony k ponižování, z čehož zřejmě vyplývá, že to nejsem já, koho by to bolelo.

13) Máš nějaké oblíbené knihy z erotického ranku? Co bys mohl našim čtenářům a čtenářkám doporučit?

No, primárně erotické knihy to asi přímo nebudou, ale točí se to kolem toho. Velmi zajímavý je Gordon původem české autorky Edith Templeton, co jsem četl nedávno. Tento příběh o dominantně submisivním vztahu mě zaujal svou ryzí syrovostí a balancováním na hraně kontroverznosti. Ani dnes by lidi něco takového asi jen tak nepřijali. Vyloženě ne o sexu a erotice, ale o intimitě, touze a rozkoši hodně jsou skvělá Vlhká místa Charlotte Roche. Je to kniha, která čtenáře a čtenářky buď chytne nebo naprosto zprudí a znechutí tím, že je vybočí z jejich zažité normality a ukáže jim jiné pohledy a úhly na určité věci. A takové knihy mám hrozně moc rád. Už ve filmové adaptaci, později i v knižní předloze mě hodně zasáhl a dostal příběh Betonová zahrada Iana McEwana, o dětech, které se po smrti rodičů snaží zachovat status quo, v němž byly vychovávány, tedy fungující rodinu. Obsahově mnohovýznamová záležitost. Úžasná je Glamorama mého oblíbence Breta Eastona Ellise, kniha, z níž padají konfety. Opomenout bych neměl dvojici antologií erotických horrorových povídek Žhavá krev a Nebezpečné vztahy. Z domácí tvorby bych určitě doporučil Richardovy živé hračky Kristiny Haidingerové, pro její ponor do nitra postav, rozkoše a chtíče. A rozhodně si každý musí přečíst výběrovou, citační Knihu o mrdání Nely D. Aston, to společně s Knihou o kundě a Knihou o čuráku podle mě patří k základní literatuře o erotice, protože to ukáže a otevře mnoho dveří a knih.

14) Vraťme se k hororu. Kdybys mohl být nějaký záporák, jaký bys byl a proč?

Byl bych takový ten svině, hajzl, co deptá a týrá psychicky. A určitě bych měl smlouvu s ďáblem. Ale pokud myslíš přímo nějakou konkrétní existující postavu, tak bych chtěl být Pinhead. Pro její filosofický přesah.

15) Proces psaní je obvykle dost samotářský, máš ty osobně nějaké zvyky a rituály, které tvé psaní doprovází?

Potřebuju naprostý klid a pokud možno nikoho v bytě (nebo tam, kde píšu). A hudbu. A odhodlanost začít vůbec psát. Zvykem je, že když otevřu soubor, než začnu psát, pročtu to, co jsem napsal posledně, a rovnu to už trochu upravím, tím se nahodím a naladím na téma a pak jedu dál. Nebo taky ne, soubor zavřu a jdu si číst. Pomalu mi dochází, že jsem v podstatě dost lenivý autor.

16) A co když rukopis dokončíš, slavíš to nějak nebo jednoduše uložíš soubor a vrhneš se na psaní nového projektu?

Svého času jsem po dopsání rukopisu otevřel zelenou a dal si pár panáků. Už to nedělám, pak je třeba tu lahev dopít a to už není ono. Nejsem úplně na alkohol. Poslední dobou je běžné, že mám rozepsaných i více věcí najednou. Takže soubor prostě uložím a je to.

17) Napsal jsi horor, knihu pro děti, porno. Píšeš dokonce i básně! Na jaký další, u tebe netradiční žánr, se můžeme těšit?

Dlouho nosím v hlavě námět na sci-fi povídku a na v podstatě drama (možná lehce psychologické), ale ani u jednoho námětu nevím, jestli to někdy začnu psát. Teď mě napadla strašidelná balada, tak ji zkouším napsat.

18) Jsi pravou rukou capa di tutti capi, Martina Štefka. Ovlivňuješ nějak produkci nakladatelství?

To je spíš asi otázka na něj, než na mně. Já mám tendenci říct, že ne, ale faktem je, že občas nějaký nápad nadhodím a pak se realizuje. Vytvářel jsem prakticky kompletní obsah čísel časopisu Krátký řez a nabídl a realizoval několik antologií (Jihočeský horror, Polské noční můry) a překladů (Městečko, Balady vrahů) a teď navrhuji několik knih do edice Polska groza. Takže jo, něco vychází ze mě, ale jsou to vždycky jen návrhy, které Martin přijímá. Já svou pozici vidím hlavně za stánkem, to mě neskutečně baví.

19)  Kde všude tě mohou fanoušci Golden Dogu potkat? Budeš mít někde nějaký svůj program či besedu?

Celé tři dny budu se stánkem Golden Dog poslední víkend v září na CreepyConu v Oslavanech u Brna, tam v pátek budeme mít i povídání o upírech, upírské literatuře a omnibusu Očistec s Kristinou Haidingerovou. V říjnu pak stánek na Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově brodě a stánek a snad několik povídání na pražském HorrorConu. Společně s naší knihovnou bych chtěl letos opět zorganizovat povídání o horroru pro 7., 8. a 9. třídu naší základní školy. Už jsem to dělal před dvěma lety a bylo to moc příjemné.

20) Na celém světě došla růžová! Jaká bude tvá reakce?

Dokud budou lidi, růžová nedojde. A černá je taky sympatická barva.