Obrázek uživatele David P. Stefanovič

Historie

Členem již
10 let 5 měsíců

Moje příspěvky

Znáte to. Mysleli jste to opravdu dobře. Že to šlo celé do háje, není tak úplně vaše vina. I když… Možná k tomu celý váš život směřoval. Možná jste to nejhorší rozhodnutí udělali už tak dávno, že vás z cesty do pekla nesvedou ani ty nejlepší úmysly. Možná se dokážete dobře vcítit do kůže Johna Constantina.

Začalo to pro nás sešitem Syn člověka. John Constantine se v něm představuje takový, jakého jsme ho znali z filmového zpracování. V podstatě zoufalec a ztroskotanec, který nejde pro cigaretu, flašku whisky a dehtově černou hlášku daleko. A udělat nějakou kardinální pitomost, která ho bude pronásledovat ještě o dlouhá léta později, mu také dlouho netrvá.

A to není všechno. Po více než dvaceti letech od původního vydání se nyní ke čtenářům dostává speciální autorská edice, do níž O’Barr přidal 30 stran nového materiálu, především vzpomínkové sekvence, prokreslující vztah Erika a Shelly. V předmluvě o nich píše, že si to žádalo několik desetiletí, aby rána dostatečně přebolela a příběh přestal být natolik osobním, že tyto scény nemohl publikovat. Dále jsou přidány sekvence, které mají za úkol učinit dílo ještě více vizuálně zajímavým.

Hodnotil-li jsem poslední recenzovanou Simmonsovu knihu, Ohně z ráje, jako nenáročnou dobrodružnou jednohubku, s Flashbackem se vrací autor, kterého dobře známe a i přes (nebo snad právě pro) jeho téměř grafomanské sklony milujeme. Dámy a pánové, připravte se na čtení, které vydá za několik semestrů na univerzitě...

Vítejte u dalšího dílu recenzního seriálu, věnujícího se světu, v němž se mozek stal vítaným apetitem.

Jack Kerouac na Sardenu? ptáte se. Napsal snad nějakou fantasy, o které se dosud nevědělo? Inu, elfy, kteří by vyzvali samotného JRRT na hru o trůny s jediným možným vítězem, nečekejte, ale že to v Kerouacově hlavě nikdy nebylo úplně v pořádku, ví každý, kdo o něm něco ví. Takže nějaký ten upír, či ztělesněný Ďábel nakonec čtenáře až tak nepřekvapí.

Dan Simmons je všelicos, ale rozhodně ne troškař. Proto může kniha o pouhých třech stech šedesáti čtyřech stranách čtenáře překvapit. To si asi odskočil napsat jen takovou jednohubku, mezi jedním a dalším románem, ne? No, vlastně ano. Z Ohňů z ráje jsem měl pocit, že je to přesně ten případ, jako když si nějaký jiný autor napíše krátkou nenáročnou povídku.

 Není to tak dávno, co jsme si na Sardenu představili první dva (česky vydané) svazky Bažináče, a už je tu třetí. Což je jednoznačně výborná zpráva, protože tahle série patří mezi to nejlepší, čeho se u nás mohou fanoušci komiksů, fanoušci hororu a fanoušci fantastiky vůbec dočkat.  

O Múzách jste určitě něco slyšeli. A také o lamiích, nebo minimálně o upírech. Všechna ta označení se vztahují k tomu samému: rase bytostí, která s námi sdílí svět, živí se lidskou krví a je spjata s přírodou mnohem více než my.

Na letošní Fénixcon jsem dorazil až v sobotu dopoledne, protože žurnalisté paří zásadně bez přestávky, a to by mohlo mít po dvou dnech fatální následky. Události pátečního večera mi tedy zůstávají zahaleny mlhou tajemství, nicméně existují určité indicie: Do hotelu Slovan jsem dorazil těsně před jedenáctou hodinou. Všude mrtvo...

Stránky