RECENZE: Poul Anderson, Vítězové

Nakladatelství Laser-books nabízí svým čtenářům nemálo žánrových edic a je svým způsobem osvětovým vydavatelstvím na poli překladové fantastiky. Vždyť stačí zmínit New weird a je nám hned vše jasné. K jednomu ze záslužných počinů zajisté patří i edice Autorské profily, ve které jsme doposud měli možnost poznat Dana Simmonse, Bruce Sterlinga a Poula Andersona. Právě poslednímu jmenovanému se věnuje sbírka vhodně nazvaná Vítězové. Samotný název ukazuje zejména na to, že všech sedm povídek získalo autorovi významná ocenění Hugo a Nebula. Zároveň tento prestižní výběr čtenáři zobrazuje Andersonovu tvorbu v průběhu tří desetiletí (od roku 1960 do roku 1981) a v neposlední řadě dokazuje, že titul Velmistr žánru připadl autorovi v roce 1998 po právu. Poul Anderson zemřel ve věku nedožitých 75 let 31. července 2001, jeho dílo však zůstává živé dodnes, jak se vás pokusím přesvědčit na následujících řádcích.

Přesto se ke sbírce nechci stavět z pohledu dnešního čtenáře, neboť mnoho let dělí tehdejší vkus od toho současného, nicméně při pohledu na díla, která jednotlivé povídky v klání o přízeň návštěvníků Worldconů doprovázela, získává sbírka nový rozměr. Její hlavní náplní je odpoutat se od Poula Andersona jako autora Strážců času. Vždyť on sám byl svého času inovativní ikonou moderní science fiction, která se nebála věnovat se nadčasovým otázkám naší lidskosti, používat pohled i hrdiny opačného pohlaví a vnášet do myslí čtenářů znepokojivé otázky.

Nejdelší plavba (Hugo 1961) rozhodně nestála jenom v pozadí postapokalyptického románu Waltra Millera Chvalozpěv na Leibowitze. Zajímavým faktem je i to, že rok předtím získala ocenění povídka Růže pro Algernon a román Hvězdná pěchota. Síla Nejdelší plavby (jakási parafráze na dobytí Ráje Kryštofem Kolumbem ve vesmírném měřítku) spočívá v tklivém smutku a vzdorné naději mimozemšťanů, kteří nabízí pozlátko, ale rozhodní domorodci věří ve svou vlastní budoucnost. Za zmínku stojí, že se s tímto dílem můžeme setkat v několika úžasných antologiích, jakými bezesporu jsou Objevitelé, Vlak do pekla, Hugo story I. Stejně jako je tomu i u ostatních položek této knihy.

Není smíru s vládci (Hugo 1964), povídku, která porazila i Zelazneho Růži pro kazatele a stanula na pomyslném žebříčku vítězných prací vedle Přestupní stanice Cliffa Simaka (ta zase porazila kultovní Dunu), je třeba vnímat v kontextu rozbíhajícího se konfliktu války ve Vietnamu. Anderson v povídce sice využívá až mystického prvku Esperů, ale zásadní zájem čtenáře určitě přitahovalo umístění ústředního tématu války do srdce rozdělených Spojených států amerických. Jakási paralela s válkou Severu proti Jihu je i zde velmi patrná. I s tímto překladem se nesetkáváme poprvé.

Sdílení těla (Hugo 1969) je z mého pohledu nejsilnější prací sbírky. Uhrančivá a až detektivní noveleta nám představuje kanibalizmus, válku a vražednou touhu po pomstě lidské průzkumnice na mimozemské planetě. Nádherná ukázka práce s psychologií jedince i zdůvodněním nepochopení jiné kultury. Chvílemi jsem si myslel, že inspirací mohlo být vyvraždění vietnamské vesnice My Lai v roce 1968 - dokud jsem nezjistil, že se o něm americká veřejnost dozvěděla až na sklonku roku 1969. Až trapné uspokojení by mi přinesla myšlenka, že Anderson předjal i izolaci prvního genu roku devatenáctistého šedesátého devátého, každopádně tak to určitě nebylo a skrze napínavý, inteligentní a dojemný příběh se jen zrcadlí velikost mistrova génia. Tuto povídku jsme si mohli vychutnat v antologii Hugo Story III.

Královna vzduchu a temnot (Hugo a Nebula 1972) přes nesporné kvality zprvu zaujme podivným nádechem fantasy, aby pak přešla na cestu racionality. Další detektivní příběh podivohudně skloubený s akční sci-fi po vzoru Planet smrti. Ne, to bych přeháněl. Nicméně přes nastolenou atmosféru a velmi dobře promyšlený a zpracovaný nápad jsem trpěl až pulpově povrchním rozbřednutím při závěrečném vysvětlování ústředním hrdinou.

Bláznova píseň (Hugo a Nebula 1973) je doplněna Asimovovým vítězstvím za geniální knihu Ani sami bohové a pozornost hlasujících si vydobyla i Uršula K. Le Guin novelou Svět je les, les je svět. Pochopení i náležité docenění Bláznovy písně lze dosáhnout jedině v souvislosti se znalostí báje Orfeus a Euridiké. V budoucnosti je život obyvatel Země ovládán počítačem SUMem, který fádní lidstvo udržuje v monotónním stereotypu. Proti němu stojí nestárnoucí harfeník, jenž teskní po své ztracené lásce. SUM lidem slibuje vzkříšení zemřelých v neurčené buducnosti, což však je proti srsti harfeníkovi, který zná minulost. Po konfrontaci s temnou královnou si harfeník vymůže šanci na oživení milované. SUM souhlasí, byť s tragickou podmínkou pro harfeníka a jeho lásku. Hlavní myšlenku povídky tak vidím v touze lidí ovládat svůj osud, ač vše, co bylo, bude zapomenuto a opakovat se bude do skonání dějin. Stejně i jako touha po pomstě menád...

Lovcův měsíc (Hugo 1979) nutí zamýšlet se nad jistou podobností se Sdílením těla (alespoň v závěrečném rozuzlení). Opět zde sehrává význačnou úlohu snaha lidí porozumět vztahům v cizí biosféře a jednání (tentokrát tří) rozdílných živočišných forem. Boj o život se částečně přenáší i mezi průzkumníky, aby vyvrcholil vzájemnou nadějí na usmíření. Jak mezi původními druhy, tak lidským párem. Jako zajímavost lze uvést vedlejší zápletku v podobě zakomponování dopadu lidského cestování podsvětelnou rychlostí a mohu citovat z překladu Ivana Krabatého: "Jannika vyrostla mezi živými přízraky: starobylé pražské věže, jaro na Šumavě, Vánoce na vsi, které se staletí skoro nedotkla..."

Saturnská hra (Hugo a Nebula 1982) je dobrým rozptýlením jako roleplayer game, ale může se stát smrtelně nebezpečnou pro tým průzkumníků směřujících k jednomu z ledových měsíců planetárního obra s hezkým prstencem v okamžiku, kdy členové výpravy přestávájí rozlišovat mezi skutečností a fantazií. Až schizofrenicky působí povídka, kde se v herním světě ocitáme uprostřed fantasy světa hlavních hrdinů a při četbě se hraniční linka mezi realitou a imaginací nedá téměř rozeznat.

Dovolím si tvrdit, že pro běžného mladého čtenáře se jedná o náročnou sbírku, jejíž kouzlo nemusí docenit, ačkoliv několik akcí naditých stránek obsahuje. Sborník i po letech zaujme silou autorovy imaginace, i pokud se raději necháváme unášet neuvěřitelnými vizemi budoucnosti nové space opery jiných autorů. Jeho hlavní kouzlo však nalezneme v autorově humanismu, jeho nadčasovém kládení otázek či nastavování zrcadla samotnému lidstvu a jeho historii. Množství mimozemských kontaktů prožili již naši předci před námi, tak proč by někdy v budoucnosti nemohly kontinenty Země nahradit planety jiných sluncí? Každý kontakt bude mít určitě minimálně dva pohledy na věc...

Vítězové /Winners/
Anderson, Poul
Nakladatel: Laser-books
Překlad: Jitka Bojanovská, Miloš Calda, Vít Kabelka, Ivan Krabatý, Daniela Orlando, Blanka Petáková
Obálka: John Picacio
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2011
Počet stran: 336
Rozměr: 130 x 200
Provedení­: paperback
Cena: 299 Kč