RECENZE: Stephen King, Tommyknockeři (The Tommyknockers)

Tento rok se chystá nové vydání Kingových Tommyknockerů, takže je na čase si je připomenout v následující recenzi.

Při procházce lesy ve svém rodném Havenu v Maine spisovatelka Bobbi Andersonová doslova zakopne o cosi velmi zajímavého. Když se Bobbi zvedne ze země a koukne za sebe, uvidí tenký kousek oceli, který trčí z trávy. Přemožena zvědavostí se dá Bobbi do kopání i přes velké protesty svého věrného psa Peta. Bobbi to ještě neví, ale právě se chystá vykopat něco, co svět ještě nespatřil. Doufejme jen, že to svět přežije.

Bobbin nejlepší kamarád, Jim Gardner, je právě ve vedlejším státě, když Bobbi učiní svůj velký objev, ale přesto má neodbytný pocit, že je v maléru. Jim také neprochází zrovna nejlepším obdobím, a tak se rozhodne, že je čas, vrátit se do Maine. Přijíždí asi dva týdny po Bobbině odhalení a zjišťuje, že jeho kamarádka i její známý starý dům prošli velkými změnami.

Bobbi, která byla vždy štíhlá, je teď až groteskně hubená a nemá daleko ke zhroucení. Bobbi také nebyla nikdy zrovna zručná, ale Gardner zjišťuje, že si sama opravila svůj starý bojler, který nyní pohání nějaký nový zdroje energie, jenž se nepodobá ničemu, co kdy viděl. A co víc, její starý traktor má nový rychlostní stupeň, na kterém stojí „nahoru“, a její psací stroj datluje romány, zatímco ona spí.

Bez Jimova vědomí se dějí podivné věci po celém Havenu. V neustále se rozšiřujícím okolí Bobbina domu se lidé začínají měnit. Vědí nyní o sobě různé věci, temná skrytá tajemství, o kterých se nahlas nikdy nemluvilo. A zdá se, že všichni ve městě vymýšlí důmyslná zařízení, která popírají fyzikální zákony. Tedy aspoň ty pozemské. A všichni používají zdroje energie, změti drátů a baterie stejné jako ty v Bobbině bojleru.

Jak se dny mění v týdny, připomínají obyvatelé Havenu lidské bytosti stále méně a jejich kolektivní myšlenkové schopnosti narůstají. Gardner byl zatím proti těmto účinkům imunní. Věří, že za to může kovová destička, kterou má v hlavě. Jim ví, že se musí z města dostat pryč a říct někomu, co se v Havenu děje, ale zároveň také ví, že je v bezpečí, jen pokud bude dál pomáhat Bobbi s kopáním. S tím jak se odhaluje stále větší část artefaktu, času ubývá. A Gardner nemá nejmenší tušení, co s tím má dělat.

Na první pohled jsou Tommyknockeři velmi dobrým sci-fi, a taky pěkně strašidelným. Celé město plné lidí se pomalu mění v cosi mimozemského spolu s pár obyčejnými lidmi, kteří se do toho všeho zapletli. V tomto ohledu mi příběh trochu připomíná Invazi zlodějů těl. Když se ale dostanete hlouběji, zjistíte, že je tento příběh tak nějak pragmatičtější, přesto děsivý. Svět je plný různých druhů hrůz, které někdy číhají pod povrchem země a jindy se skrývají v lidských bytostech. Oba Kingovi hlavní hrdinové, Bobbi a Gard, mají v sobě skryté děsy. Pro Bobbi je to panovačná sestra, která jí chce zničit život, a pro Garda je to flaška.

Stephen King psal knihu Tommyknockeři pět let, což je u něj na jednu knihu nezvykle dlouho. V předmluvě King říká: „Tuhle knihu jsem ani tak nenapsal, jako spíš vypotil.“ Podobná nálada se zrcadlí i v tématu knihy samotné: démoni musí být vymítáni, někdy i silou, jako zkažený zub. A tohle říká muž, který ve svém životě s pár osobními démony už bojoval. Jim Gardner nakonec dojde ke zjištění, že pokud má být Haven zachráněn, musí být artefakt vykopán a odstraněn, stejně jako musí být odstraněni i jeho a Bobbini démoni, aby byli zase sami sebou.

Ano, Stephen King se v osobních démonech vyzná a chápu, že napsat Tommyknockery pro něj muselo být někdy těžké, ale já jsem rád, že to udělal. Tohle jedna z mých nejoblíbenějších Kingových knih.

Recenzi Stevena Brandta dle http://www.sfsite.com/07a/tk347.htm přeložila Eva "Zireael" Kubáčová se svolením autora.