LITERATURA: Vraždy v uzavřených místnostech

Ve své nejlepší podobě povídka toho druhu předestře oslnivě chytré řešení, které převrátí pohled na události vzhůru nohama a naplní nás hřejivým pocitem uspokojení. Pokud se to povede – jako třeba v Jidášově oknu Cartera Dicksona, naskytne se člověku výjimečný zážitek. David Renwick

Tušíte, co obnáší vražda v hermeticky uzavřené prostoře? Že ano. Dnes se pokusím vaše znalosti nepatrně doplnit. A víte, že to je sám Isaac Asimov, kdo zůstává spolupodepsán pod jednou antologií na tohle téma (Trápící nás vraždy v uzavřeném pokoji, 1982)? Pokud ne, skoro určitě si vzpomenete, že na televizní obrazovce nedokáže dotyčné téma už nikdy víc překonat seriál Jonathan Creek. Ale teď se vraťme do minulosti.

Předchůdcem detektivky o uzavřené místnosti je horor o strašidelné komnatě Mademoiselle de Scuderi (1819) od E. T. A. Hoffmanna (který je tedy skutečně za mnohým), nicméně za nejstarší detektivku o takto spáchané vraždě bývají považovány „až“ Vraždy v Rue Morgue (duben 1841), které postačí, řekl bych, připomenout jen konstatováním, že pokud stál Edgar Allan Poe stejně jako Hoffmann stál „za mnohým“ (a to stál), vyskytuje se na pozadí tohoto vynálezu jen s podstatnou výhradou.

Věc totiž disponuje v tomhle případě překvapivým háčkem. A to? Ve skutečnosti napsal první detektivku tohoto typu už jiný klasik, a to irský snílek Joseph Sheridan Le Fanu, a ten příběh se jmenoval Průchod v tajuplné historii irské hraběnky a poprvé vyšel v listopadu 1838.

Variantu námi sledované záhady ovšem ukrývá i pozdější Sheridanův hororový román Strýc Silas (1864). Jiným háčkem ovšem taky je, že pan Le Fanu v těchto příbězích vůbec nevyužíval detektiva. To Poe ano.

Ale spějme dál. Dne 24. dubna 1852 otiskl Wilkie William Collins svou pak už provždy nejznámější povídku Cestovatelovo vyprávění o děsivě podivné posteli (česky 2001 v antologii Strašidla, duchové a spol.), která jest ovšem hlavně jednou z variant pohádky o obrovi, co si vleze po vašem zdřímnutí do ložnice - a rozmlátí vám hlavu kyjem na kaši! Jinou variantu téhož napsal i Joseph Conrad (Hostinec U dvou čarodějnic), ale variantou je i detektivní horor se Sherlockem Holmesem Inženýrův palec z března 1892, který Conan Doyle nikoli náhodou uveřejnil hned po geniálním Strakatém pásu.

„Pokud racionálně uvažující detektiv odhalí strašidelné a zdánlivě nadpřirozené jevy v závěru příběhu jako nekalé zločinecké rejdy, získává tím příběh na nebývalé věrohodnosti, čehož Doyle hojně využíval v případech Sherlocka Holmese,“ píše znalý Ondřej Müller.

Za další z nejstarších povídek tohoto typu bývá považován vynikající příběh Podivín (1862) od amerického básníka (sbírka Zvony, 1855) Thomase Bailey Aldriche (1836-1907). Příběh je ovšem součástí románu Vně jeho hlavy. A Aldrich?

Byl i autorem pověstné povídky Marjorie Daw (1973, česky 1901) o muži, který se zamiluje do smyšlené, neexistující dívky (tuším, že to chtěl zfilmovat Alfred Hitchcock) anebo senzační povídky Boj o život na téma předčasného pohřbu. Osmdesát minut uvnitř hrobky tu hrdina vnímá jako celé dva dny a stačí za ten čas v hrůze pozřít svíčku! Aldrichovým stěžejním dílem však i tak zůstává detektivní román Stillwaterská tragédie (1880, česky 1898 a 1905), ve kterém nám představil soukromého detektiva už sedm let před zrozením Sherlockovým. Dotyčný román je dodnes zajímavý i autorovým postojem k líčené tu stávce, když jednoznačně straní zaměstnavateli. Aldrich se jinak vyznamenal i jako dopisovatel za války Severu proti Jihu (1861-1865) a ze vzpomínek na dětství vytěžil ve své době známou knížku Nezbedova historie (1870, česky 1901), která vlastně předznamenala klasické romány Marka Twaina, když velikána Twaina „trkla“.

Ale pokračujme. V únoru 1892 vyšla holmesovka Strakatý pás - a téhož roku Israel Zangwill uveřejňoval na pokračování román Záhada velkého oblouku. Oč šlo?

O první příběh většího rozsahu, kde je vražda v uzamčeném pokoji ústředním motivem. Nad originální zápletkou prý Israel hloubal několik let. Bohužel jsem knihu nečetl, možná ani nevyšla česky, ale jde tu prý o neuvěřitelně vynalézavý zločin, k jehož rozřešení je třeba stejně neuvěřitelné šikovnosti. Po celý čas, kdy Zangwillovo dílo vycházelo, navrhovali čtenáři londýnského večerníku Hvězda řešení, ale správným se neukázalo jediné.

Abych se však vrátil ke Conanu Doylovi. Pokud nebudu počítat Inženýrův palec, dalším Holmesovým případem s vraždou našeho typu už je pouze Záhada na Thorském mostě (únor 1922), avšak existuje, a to je fakt, i neholmesovská povídka Zmizení zvláštního vlaku (srpen 1898), která se dá s přimhouřením oka také přiřadit k naší kategorii.

Mimořádně řešené zločiny shromáždila taktéž L. T. Meadová ve sbírce Mistr záhad (1898), ale dalším klasikem žánru „uzavřená místnost“ se stal až Jacques Futrelle (nar. 1875), který se bohužel roku 1912 utopil s Titanikem (i s některými nevydanými texty). Futrelle stvořil profesora PhDr., RNDr., MUDr. a DrSc. Augusta S. F. X. Van Dusena, doktora filozofie, přírodních věd i lékařství atd., člena Královské vědecké společnosti atd., známého spíš jako Myslící stroj. Nejslavnějším případem onoho esa se pak stal Problém cely č. 13 (vycházelo 30. 10. až 5. 11. 1905, česky 1977 ve sbírce Slovo má spravedlnost), který byl zveřejňován co soutěž, kdy měli čtenáři přijít s řešením. Oč šlo v příběhu?

Dusen se dobrovolně dá zavřít do cely ve střežené věznici - a geniálně prchne. Příběhy s ním vyšly poté v knihách Myslící stroj a Myslící stroj řeší případ a řeší se zde mj. i zmizení celého domu, zmizení auta ze silnice či mizení věcí z hlídaných místností. Konzultovat tyto jen zdánlivě neproveditelné zločiny za Dusenem obyčejně přicházel reportér Hutchinson Hatch. V knize Záhada zamčeného pokoje vyšla česky i úžasně bizarní dusenovská povídka Motorový člun (1906) a v antologii 21 detektivů (1967) jen trochu méně podivuhodná próza Záhada tajemné zbraně.

Už roku 1905 vyšli ovšem prvně i Wallaceovi Čtyři spravedliví, obsahující neuvěřitelnou vraždu, při níž je v zamčené místnosti za plného denního světla zabit muž obklopený policisty. Wallace pak využil zápletku se zamčeným pokojem ještě mnohokrát a nejdůvtipněji prý v Rudém kruhu, kde se najde v zamčené místnosti muž otrávený plynem.

A dál? Roku 1908 prvně vyšlo veleslavné Lerouxovo Tajemství žluté komnaty. Fascinujícím je však dodnes i Tajemství jakubovského domu (1908) od britského novináře Charlese Williamsona (1859-1920). Už roku 1902 se ovšem Willimsonovi a jeho manželce Alici Livingstonové povedlo napsat bestseller Bleskový šofér, který měl takový úspěch, že jej udělali základním kamenem série. Titulní hrdina?

Toulá se křížem krážem Evropou s americkou dědičkou. Ovšem teprve šest let nato vyšla povídková sbírka Šarlatový běžec, ze které pochází i Jakubovský dům. Titulním hrdinou souboru však není žádný sprinter a ani ne vytrvalec, nýbrž jeden z prvých automobilů, kterým se k záhadám dostává detektiv Christopher Race. Odráží to, nakolik romanticky byla auta po svém vynalezení vnímána. Už roku 1916 byl Šarlatový běžec i zfilmován.

Od září 1910 uveřejňoval Chesterton své klasické povídky s otcem Brownem a budily senzaci. První byly pak sebrány roku 1911 do Nevinnosti otce Browna a neproveditelné zločiny jsou pak hodně i ve sbírce Pochybnosti otce Browna (1926).

A co ještě víc? Inu, naprosto úžasnou dodnes zůstává detektivní povídka Doomdorfova záhada (1911) od právníka Melville Davissona Posta (1871-1930), který si vysnil nezapomenutelného detektiva strýce Abnera (věřícího v boží spravedlnost, ale současně schopného prosadit spravedlnost pozemskou). Mistr Post napsal i sérii Podivné případy Randolpha Masona, jejíž titulní hrdina je sice právníkem bez jakýchkoli skrupulí, avšak i géniem. A vystupuje i v Doomdorfově záhadě. Na příbězích strýce Abnera přitom jest zajímavým i to, že je autor pojal jako historickou záležitost a časově zapustil až na počátek devatenáctého století, tudíž před Vraždy v ulici Morgue a pokus pana Le Fanu! Ale první sbírka s Abnerem vyšla až roku 1918.

Už v prosinci 1914 parodoval celý subžánr P. G. Wodehouse v povídce Vzdělání detektiva Oakese a obecně sice lze říct, že tomuhle tématu nepřála léta dvacátá (a pak ani padesátá), ale z roku 1921 přesto pochází povídka Smrt za jízdy od Franka Howela Evanse, zahrnutá pak do jeho knihy Klub vražd. Členové titulní společnosti zde luští bizarní zločiny.

Slavný autor S. S. Van Dine využil pak tento typ vraždy nejen ve Vraždě Markéty Odellové (1927) a „Agatha“ má ty causy hlavně ve Třinácti problémech (1932), kde je i Modrý muškát, a Vražda v Mezopotámii (1936) taky záležitost více než naťukla (a jde o román).

Ve dvacátých letech ovšem nastupuje i král celého subžánru John Dickson Carr, kterému bych však rád věnoval samostatný článek.

A dál? Mistrovským dílem je určitě i kniha Kola předou (1935) od Ethel Liny Whiteové, kde zmizí žena z jedoucího vlaku (1938). Byla zfilmována jako Lady Vanishes.

Nu, a Clyde B. Clason psal zas románové série s historikem a amatérským detektivem prof. Theocritem Westboroughem - a sedm jeho knih obsahuje neproveditelné zločiny. Nejlepší? Muž z Tibetu (1938, česky 1940). O co tu jde?

Člověk uzamčený v pokoji plném tibetských výstavních exponátů umře na srdeční záchvat jen zdánlivě.

Clayton Rawson (1906-1971) náležel k dalším z mistrů příběhů o neproveditelných zločinech a povolání měl příhodné. Byl iluzionista. Napsal sérii detektivek s kouzelníkem Velkým Merlinim uvedenou Smrtí z cylindru (1938, česky 1972) a s Carrem si rádi dobírali jeden druhého. Jednou prý J. D. Carr vyzval Rawsona, aby napsal o zmizení z telefonní budky, i stalo se. Povídka Slehla se po nich zem vyšla česky roku 2008 v antologii Záhada zamčeného pokoje.

A Rawsonovy romány? V Bezhlavé dámě (1940) dojde k útěku z elektronicky střežené a dokonce dvojmo zamčené místnosti, ale špičkové jsou i Šlépěje na stropě (1939) a Žádná rakev pro mrtvolu (1942).

Už před Rawsonem ovšem stvořil dvě pozoruhodné záhady zamčeného pokoje i další klasik Ellery Queen (=pseudonym dvou bratranců) v Záhadě čínského pomeranče (1934) a ve Dveřích mezi (1937). Anthony Boucher pak uveřejnil roku 1940 - pod pseudonymem H. H. Holmes – velice pozoruhodný román Nine Times Nine - a rok nato přidal Případ solidního klíče (1941). Trochu záhadný spisovatel Hake Talbot (což je pseudonym) napsal zas úžasné romány Oběšencův nádeník (1942, The Hangman´s Handyman) a Okraj a jáma (1944), který znalec historie detektivek prof. Douglas Green označuje za „jeden z nejpozoruhodnějších záhadných příběhů, jaké kdy byly napsány“. Zdánlivě nadpřirozené jevy provázející vraždy jsou tu vyřešeny čistě realisticky, ačkoli v jednom z Talbotových příběhů je jistý muž proklet - a jeho tělo se okamžitě rozloží.

A Edmund Crispin (vl. jménem Bruce Montgomery). Tento další klasik nechal svého literárního kritika z Oxfordu Gervase Fena hned v prvé knize vyšetřovat vraždu v pokoji s nepřetržitou ostrahou (Případ pozlacené mouchy, 1944). A v nejodvážnější Crispinově práci Zatoulané hračkářství (1946, česky 1971) se vypaří celý titulní obchod.

A dál? Harry R. F. Keating (1926-2011) sepsal i pár příruček o detektivní literatuře, ale proslavil se knížkami s bombajským detektivem Ganešem Ghotem. Prvá, Perfektní vražda (1964), obsahovala zdánlivě neproveditelný zločin související se zmizením bankovky. Keating za to získal cenu Edgar. A jeho povídka Nohy, které odkráčely? Je záhadou uzavřeného stanu.

Např. ve Vraždě ve vzduchu (česky 2008) řeší pak spisovatel Peter Tremayne (nar. 1943) vraždu spáchanou uvnitř uzamčeného WC deset kilometrů nad světem a William Brittain (nar. 1930) uveřejnil už v prosinci 1965 povídku o záhadě uzamčeného pokoje s titulem Muž, který četl Johna Dicksona Carra. Ale i Frank M. Robinson, známý s Thomasem Scortiou jako autor Skleněného pekla (1974) i dalších katastrofických bestsellerů, píše v povídce Cloumák o neproveditelném zločinu.

A Peter Lovesey (nar. 1936)? Mj. dal dohromady tři knihy, ve kterých je detektivem sám anglický král Edward VII., ale napsal i „místnostní“ povídku Milování s mrtvolou.

Pan Paul Doherty vymyslil zas vraždu v uzamčeném kostele - v Satanu v St. Mary´s (1986), což je kniha – a také vraždu zdánlivě bez pachatele realizovanou před očima zástupu v Andělovi smrti (1989). K tomu i vraždu v uzamčené komnatě Toweru ve Vraždách Bílé růže (1991, česky jako Ve znamení Bílé růže, 1998) a jako třešničku na dort vám posílá neuvěřitelné zmizení kompletní lodní hlídky v By Murder´s Brigt Light (1994).

A co ještě víc? Ve Vendettě (1990) od Michaela Dibdina dojde k vraždě v přísně střežené pevnosti plné videokamer. Ale brzděme a zvýrazněme už jen dva autory.

Mike Ashley je aspoň vyzdvihl. Tím prvým je Bill Pronzini (nar. 1943), jinak tvůrce science fiction. Ale napsal i oceněnou detektivku Zavázané oči (1981) s dvěma vraždami v pokojích – a hlavně „muž zabitý sekerou v zamčené chýši“ má vynalézavé řešení. A napsal i Scattershot (1982) hned se třemi neproveditelnými zločiny: s probodnutím v zamčeném autě, se střelbou v chatě s ostrahou - a krádeží prstenu ze střežené místnosti.

Ashley vyzdvihl i Edwarda Hocha (1930-2008), autora rekordmana s víc než osmi sty povídkami na kontě. Prvá, Ves mrtvých, vyšla v prosinci 1955. Od května 1973 měl Hoch povídku ve všech číslech Ellery Queen´s Mystery Magazine, což se jinak nepodařilo nikomu. Do své antologie vybral Ashley jeho zajímavou šarádu Problém přeplněného hřbitova, ve které se docela nedávno zabitý octne v dávno pohřbené rakvi.

O neproveditelných zločinech u Hocha často vypráví lékař Sam Hawthorne z Nové Anglie a udělal to poprvé v Problému krytého mostu (1974), který je ovšem dějově zasazen až do roku 1922, což časově zajímavě koresponduje se Záhadou na Thorském mostě.

V rané Hochově povídce Muž odnikud (červen 1956) je nalezen na sněhu ubodaný, ale okolo není ani jediná šlépěj, což připomíná prostřední díl románu J. D. Carra Tři rakve.

V jeho povídce Špión, který procházel zdmi (listopad 1966) zmizí zas tajné plány z hlídané kanceláře. V Neviditelném zločinu (duben 1968) je zastřelen člověk uprostřed pustiny ve sněhem zapadané chatrči a stovky mil okolo není ani živáčka, až na jednoho, který tvrdě spí. V příběhu Krádež bermudské pence (červen 1975) zmizí zas Hochovi muž z rychle ujíždějícího vozu, ač zůstane jeho pás zapnutý. A v povídce Kapitán Leopold a neviditelná vražda (prosinec 1976) se objeví uškrcený uprostřed dopravní zácpy v jinak prázdném autě. Z roku 1984 je pak Hochův příběh Zmizelý parník.

To nejpodstatnější, totiž geniálního Johna Dicksona Carra, jsem však vynechal.

Snad jindy.

(Napsáno s využitím stati Mika Ashleye a bohužel bez využití klíčové - a prý obdivuhodně podrobné - práce Roberta Adeye „Vraždy v pokoji a jiné neviditelné zločiny“ (1991).