RECENZE: Laird Barron, Okultace a jiné povídky

Článek od: Petr Simcik - 22.03.2017

 

Po dvou letech ve znamení Černých křídel Cthulhu, která nás pokaždé před Vánoci zásobila poměrně výživnou porcí lovecraftovského hororu, se Laser-books na jeden rok odmlčelo, ale nikoli bez náhrady. Do rukou se nám mohla dostat povídková sbírka Lairda Barrona, který je označován za dnešního nejpřesvědčivějšího následovníka H. P. Lovecrafta a jehož povídky jsme mohli během let číst například v XB-1 nebo Magazínu fantasy & science fiction. A v neposlední řadě se k nám dostala jeho povídka Hotel Broadsword právě skrze Černá křídla Cthulhu. Jelikož šlo o jeden z vrcholů antologie, opravdu jsem se na Okultaci těšil s tím, že jejím přečtením nelze šlápnout vedle. Jak asi trochu napovídá předchozí věta, lze.

Hotel Broadsword, v Černých křídlech Cthulhu umně skrytý mezi povídkami jiných autorů a autorek, mezi směsicí témat a stylů, totiž zakryl jeden z prvků Barronových povídek, který mi v případě, že se styl opakuje text za textem, lezl neskutečně na nervy. Jsou to postavy, jejich psychologie a dále poetika a tajemno v moderním prostředí. Jsem vyznavačem tajemna a lovecraftovského hororu v jeho čisté podobě. Rád si přečtu i Howarda a Poa. Měl bych být tedy nadšen, když se najde někdo, kdo se snaží převést jejich barvitý styl a poetiku do současnosti. Jenže v mém případě to prostě nefunguje a je jen na vás, jestli to bude fungovat u vás.

Lovecraftovy postavy byly vždy naprosto ploché. Ať už šlo o snové vize, záhrobní příběhy, nebo cesty do vzdálených končin, vypravěč líčící děj z vlastního pohledu si nebudoval vztahy, neměl žádné blízké, s nimiž by řešil dilemata vyplývající z minulosti apod. Ano, na přelomu devatenáctého a dvacátého století, tedy před sto lety, se tak prostě psalo. A mně 100% orientace na prostředí vyhovuje. Laird Barron píše současně. Jeho postavy mají minulost, občas se k ní vrací, sem tam mají sex, berou drogy, pijí alkohol, prožívají vztahy, rozcházejí se. Je to příspěvek moderního stylu do žánru, aby neustrnul, nejde o žádné odstíny šedi ani červenou knihovnu, ale v podání Barrona jsou vztahy postav  z velké části samoúčelné, prostě aby tam byly, případně vzbudily alespoň odpor. 

Barron je označován za Lovecraftova nástupce proto, že umí barvité popisy krajiny, temných míst, rozkladu. Jenže v mnoha případech mi i ty přišly nepatřičné. Něco jiného je, když popisujete rozpadající se starý zámek, a něco jiného, když to samé provedete s hotelovým pokojem a nezměníte styl. V lepším případě se děs změní v odpor. V horším v odpor číst a mírný úšklebek, jak se ten autor snaží. Všechna budovaná atmosféra je pak ta tam.

Ale nerad bych si tu jen vyléval svá čtenářská zklamání a nezavdal příčinu k tomu, abyste knihu šmahem zavrhli. Mnohým z vás totiž může naopak sednout právě posun k modernímu a pestřejšímu pojetí. To, že na rozdíl od Křídel Cthulhu se autor nemusí držet nějakého rámce a může ukázat svůj styl a pohled na věc, může být pozitivum.

Ze zpětného pohledu a po utřídění myšlenek totiž ani já nepovažuji čtení Okultace za ztracený čas. Ty povídky jsou tématy i navozením atmosféry místy prostě dobré. Je škoda, že Barron mnohdy témata opakuje a trochu vykrádá sám sebe, čekal bych, že v knize o devíti povídkách si opakování témat nevšimnu, resp. se opakovat nebudou. Je vlastně posedlý jen smrtí, satanismem a hmyzem. 

V poměrně malém množství povídek také narazíme na dost silný rozptyl v kvalitě. Například u titulní Okultace jsem po jejím přečtení přemýšlel, zda tam opravdu musela být, a pokud ano, proč je proboha v titulku celé sbírky, když jde o jeden z nejslabších kusů. Další povídkou říkající si o přeskočení je Strappado, které je podivně nedomyšlené a postavy mají očividně potlačený pud sebezáchovy hluboko pod normál.

Co bych naopak vyzvedl je text Lagerstätte, ve kterém se život ženy po tragédii pomalu propadá do chaosu a vy nevíte, zda je její okolí jen výplodem její mysli, nebo jsme opravdu obklopeni jakýmsi světem mrtvých a duchů, kteří k sobě lákají pozůstalé. Hlavní dějovou linku pak skvěle doplňují sezení u psychologa, které vždy na pár odstavců čtenáře uměle vrací do reálného světa, aby pak přišla další podivnost. 
Následuje nejdelší povídka Mysterium Tremendum, která se točí kolem knihy s názvem Moderor de Caliginis. Tajemná kniha je oblíbený lovecraftovský motiv, tedy i můj. Kniha hrdiny provází místy, která byste jinak hledali marně a vlastně by vás ani nenapadlo je hledat.
Do třetice nejlepších povídek bych pak zařadil Les. Ten zaujme svou temnou atmosférou poznamenanou odlehlostí místa, nemocemi postav, společnou minulostí a hmyzím tajemstvím.

Okultace je celkově poměrně dobrá kniha. Obsahuje slabé i silné povídky a věřím, že mnozí milovnící moderního hororu si ji užijí a některé povídky jim budou i poměrně dlouho rezonovat v hlavě. Je ale třeba dát pozor na přídomek lovecraftovský. Ne každému, kdo miluje Lovecrafta, totiž sedne bez výhrad i Laird Barron.    

Laird Barron: Okultace a jiné povídky

Nakladatel: Laser-books
ISBN: 978-80-7193-406-6
Překlad: Milan Žáček
Popis:  vázaná
Počet stran: 320
Rozměry:15 × 21,2 cm
Rok vydání: 2016
Běžná cena: 339Kč

Komentáře

Tyjo, překládá vůbec pro Laser ještě někdo jiný než Žáček? To je ten důvod, proč poslední dobou skoro nic nevydávají? Nebo co se to v té Plzni zase děje za nepravosti?

Netuším, proč Laser přestal vydávat knihy. Barron byl můj patrně poslední překlad pro tohle nakladatelství. Ještě tam už měsíce visí dávno hotová Černá křídla Cthulhu 3, ale nevím, co s nimi je.

To je škoda. Vaše překlady měly úroveň. Černá křídla mám oboje a na třetí jsem se těšil. No co už - hodně štěstí jinde, a díky za všechny knihy. :-)

Teď koukám, že Laser zase změnil provozovatele. Podle obchodního rejstříku to vypadá, že si koupili hotovou firmu na klíč a tu stávající v tichosti zlikvidovali. To nebývá úplně dobré znamení. :-/

Přidat komentář