RECENZE: Jan Kotouč, Ofenziva českých zemí

Článek od: frankie - 16.03.2020

Román Ofenziva českých zemí přímo navazuje na události prvního dílu Nad českými zeměmi slunce nezapadá. Mezi oběma díly uběhlo v ději sotva několik týdnů. Česko-slovenské království s hvězdnou taktikou letadlových lodí a střemhlavých bombardérů uštědřilo porážku ruskému loďstvu. To je ale pouhý začátek velkého konfliktu. V reálné historii 19. století carské Rusko platilo za obra na hliněných nohou, který se sice nebál válečných konfliktů, ale prohrával je v krymské i rusko-japonské válce na plné čáře. Když již výjimečně zvítězilo, o plody vítězství bylo připraveno někým mocnějším (např. Británií po vítězství v rusko-turecké válce). V Kotoučově alternativní historii je na tom o něco lépe, byť ponechal zpátečnické nevolnictví. Rusko nechá bez problémů hladovět část svých obyvatel, ale finance na zbrojení si najde vždy. Car chce získat celosvětovou nadvládu a jediný stát, který má sílu se mu postavit, je Česko-slovenské království. Konflikt nabírá na obrátkách. A my Češi jsme jediní spravedliví obránci celosvětového míru, občas je však potřeba ukázat ostatním státům svou vojenskou a hospodářskou převahu.
Ruští stratégové se ale poučili z minulých neúspěchů a rozhodli se na základě válečných střetů plně dorovnat českou výhodu. Usilovně staví střemhlavé bombardéry a přizpůsobují jim taktiku bojů na moři.
Kniha je ozvláštněna pozemními a výsadkovými operacemi, hlavní část se ale stále odehrává v širých vodách oceánů.
Hrdinové jsou titíž co v minulém díle. Největší prostor dostávají pilot střemhlavého bombardéru Lukáš Berg se svými rodinnými démony a špión česko-slovenské rozvědky Pavel Grecko. Právě Grecko se svojí přítelkyní Taťánou jsou nejzajímavějšími postavami a části knihy, v kterých se vyskytují, patří k tomu nejlepšímu. Milostná chemie mezi nimi příjemně oživuje jinak válečný román. A je také zajímavé sledovat, jak šlechtična a bývalá prostitutka zvládá pro ni novou roli špionky. Dalším dějovým osvěžením jsou stránky knihy zaznamenávající konflikt z ruské strany. Válečné operace vymyšlené stratégy jedné strany čtenáře napnou v očekávání, jak na ně zareaguje nepřátelská generalita. Čtenář si díky uvedenému dvojímu pohledu uvědomí, že svět není černobílý, a na ruské straně je také několik postav, ke kterým si vypěstuje lehce pozitivní vztah. To ale neplatí u Světlany Kozlové, ztělesňující geniálního stratéga a sadistickou bestii zároveň. 
Obálka knihy je opět velmi poutavě zpracovaná. Druhý díl je delší o sto stran a působí lehce rozvláčně, akce je sice dost, první díl však přesto působil celistvějším dojmem. Podstatnou součástí knihy jsou přílohy uvedené na konci, v nichž najdeme postavy jednotlivých zapojených států, rozložení sil během bojů ve Švédsku, válečné lodě, celkové srovnání námořních sil a žebříček hodností důstojníků. Čtenáři a fanoušci tohoto žánru budou jistě rádi, že se Jan Kotouč začal věnovat alternativní historii, a mohou si naplno užít naši zemi jako důležitého celosvětového hráče. 

Ofenziva českých zemí
Jan Kotouč

Nakladatelství: Brokilon
Obálka: Tomáš Flak
Rok vydání: 2017
Počet stran: 425
Vazba: Pevná
Cena: 398,- Kč


 

Komentáře

ale v řadě věcí poněkud naivní. Špionáž je poněkud o něčem jiném, než v bondovkách a vývoj techniky a technologií také. Autor obálek by také mohl zapátrat i jinde, než v americké letecké technice, kterou postupně hází do barev obou stran (i když někteří komentátoři sahají na ruské straně spíš do japonské nabídky a tvoří hodně zajímavé kamufláže - viz stránky Rádia Dixie). Modeláři se samozřejmě zaradují - stačí v nabídce sáhnout po jednom z běžných typů a opatřit ho vhodnou kamufláží. Kotoučův svět se točí sice kolem jídla a paliva a ostatní suroviny jsou vzaté poněkud zkrátka, ale nezanedbatelnou roli hrají též technologie.  A nemám na mysli radar, ale metalurgii.

V reálu Gluško nezprovoznil svůj proudový motor už v roce 1943, protože sovětský válečný průmysl nebyl schopen vývoje a výroby odpovídajících materiálů a ty dostupné prostě požadovanou zátěž nevydržely. Potřebné mozky byly zčásti obětí čistek a zbytek byl v běžné výrobě, lágrech, nebo na frontě. Chyběla i kvalifikovaná pracovní síla a kvantita tudíž nahradila kvalitu...

Tak nevím, kritizovat fantasy že je fantazy či sci fi nebo military za fabulace ... opravdu nevím.  Gluško samozřejmě neměl s proudovým motorem nic společného, byl to rakeťák. Ale za II. války už funkční vzorky proudových motorů existovaly a výzkum už jel naplno. No a v knize je možné vše. Technika je na úrovni z počátku třicátých, někde i čtyřicátých let, tedy mírně zpožděné proti reálu, Politicky se jedná o boj monarchií, s poměrně humanitním přístupem ke koloniím, státy se vyvíjely různě od reálu, viz tušená relativní vyspělost číny, kouzelný je jihoamerický pokus o komunismus .. no není to kouzelné? Naopak, mě se to třeba moc líbí. V tom všem je síla Kotouče a knihy. No a nakonec, v první polovině 20. století Bondové existovali i v našich časech (pocházím z první poloviny 20 století..). Třeba postava Emanuela Vosky, PaulaThümmela a jiné, třeba Karla Köchera ... 

Samozřejmě, v knize je technika popsána velmi fádně, naprosto třeba netušíme, kolik měla ta letadla motorů nebo rychlosti, což mu odpustíme. Stejně jako p. Novotnému to přemíru techniky (u mě to není, já to miluji) ...

Mrknul jsem se, co byli zač Voska a Köcher (na Thümmela jsem nemusel, o něm jsem věděl). Nicméně i působení těchhle tří potvrzuje Střelcův výrok: skutečná špionáž je opravdu něco úplně jiného, než co se předvádí v bondovkách (a hromadě dalších knih, včetně mých vlastních)...  Souhlasím ale, že nemá cenu to autorům vyčítat. Napsat barvitý příběh o lidech, kteří především procházejí stohy dokumentů, případně je nenápadně odněkud vynášejí, moc nejde. Dokonce i Forsyth, který tuhle stránku věci z beletristů popisoval asi nejvěrněji, dává přednost pořádné akci.

Jo, jistě. Ale když se ti Bondové tak hezky čtou, víme? Voni asi ti dobrodruzi byli trochu jiný, ale koho by zajímala syrová skutečnost... že. Ale i tak takový Musil, Holub, Ingr, nakonec i Hanzelka se Zikmundem... Jo, bohužel svět už je moc malý pro dobrodruhy. Všude kamery, na každým rohu policajt, internet sledovaný...Nakonec i ty knížky už začínají pomalu cenzurovat. 

Tak chlapci, díky za příjemnou diskusi. Možná že jsem moc romantik a hýkám nadšením když se čechům něco povede, to víte, sentimentální dědek co začínal číst scifi někdy v roce 1958, s Mlhovinou Andromedy. Víte že i po těch letech vůbec není špatná?

Jo, Musil, to je jiná káva (arabská, z džezvy). Ten - o čemž ve svých knížkách diskrétně pomlčel - konal pro Rakousko-Uhersko podobnou službu jako pro Brity Lawrence; patří k těm řídkým výjimkám agentů v poli, kteří se skutečně trochu podobají onomu bondovskému ideálu... Ale těch je fakt málo.

Co se toho Jefremova týče, já se sci-fi (a vůbec fantastikou) začal zhruba o třináct let později, a rovnou těžkými kalibry - Hoffmeisterův "Labyrint", k tomu "Dracula", "Frankenstein", Korbařova "Tichá hrůza" a Zábranovi "Lupiči mrtvol" (plus antologie, u které z hlavy nevím, kdo ji dával dohromady, "Stráž u mrtvého")... Takže když jsem se dva tři roky nato potkal s "Mlhovinou Andromedy", už mi připadala nudná.

Oh - moje chyba. Na turbíně pracoval Ljulka, Gluško tou dobou ještě makal na klasice u Polikarpova. Problém je, že na polit/military fiction je to proti realitě dost krotké (byť tenhle car nemá ke Stalinovi daleko) a bohužel tu chybí ponětí o projektech a prototypech z rudého carství. Vyjma pár specialistů tady málokdo tuší, že sověti v osmatřicátém testovali první bojová vznášedla (posléze zařazená k námořnictvu jako torpédovky), projektovali vznášedlový trančík a ve stádiu prototypů měli několik strojů - samokřídel. Na úrovni rozpracovaných projektu měli minimálně dvě delty na raketový pohon, měli dlouhodobý výzkumný program parazitních letounů a solidně rozpracovaný systém změny plochy křídla za letu, který patrně inspiroval autory X-wingu (jen to v reálu fungovalo obráceně - jako X to startovalo).Testovali speciální tanky (chemické, odminovací, mostní) a silně experimentovali s rádiem řízenými stroji - od kluzákových bomb přes tanky po torpédovky. Pokus o velkorážový opakovací bezzákluzový kanón pro letadla ale byl fiasko. Většinu z toho zařízly čistky. Američani své první rádiem řízené bombardéry nasadili do testovacího provozu v roce 1944 v Tichomoří. Nejdál se nakonec bohužel dostali Němci a jejich a sovětské pokusy pak v jedné směsi dekorovaly plechové krabice československých pastelek na přelomu 60. a 70. let.

Přidat komentář