NEDĚLNÍK: Kolik nepřečtených knih je hodně?

Vzala jsem si Nedělník jako rukojmí. Poslední dobou zanedbávám editorialy, už je skoro půlka měsíce a nemá moc smysl ten říjnový psát, tak zneužiju neděli. Nežádám výkupné, poslušně a dobrovolně naši nedělní čtrnáctidenní rubriku předám do rukou dalšího pisatele. Snad jen, kdybyste si to přečetli až do konce.

Doba je zlá, ale nám čtenářům by to vlastně mohlo být jedno. Je až s podivem, jak se s okolnostmi mění perspektiva. Představte si, že by vám za normálních (necovidových) okolností někdo nabídl týden, kdy můžete sedět doma a číst a číst a číst. A dneska? Velmi reálná možnost, že takhle opravdu skončíme, nám nahání hrůzu. Nevím, co nám další dny přinesou. Nejspíš to neví vůbec nikdo a mám podivné tušení, že ti, kteří nejvíc křičí já, já, já to vím, toho ví úplně nejmíň.

Žádný strach, rozhodně tu nehodlám plkat o tom, co se děje v realitě, máme toho všichni až nad hlavu. Nepodlehnout strachu je jedna z nejdůležitějších věcí a co jiného by k tomu mohlo pomoct než knihy. Hlavně si s nimi nepodkládejte postel! To nepomůže. Otřepaný vtip… já vím.

Postel knihami obložená či obležená, to už je docela něco jiného. Kde všude je máte nebo jak to vůbec máte? Recenzuji, chodím do knihovny a kupuji vlastní a přesně v tomhle pořadí mají u mě doma knihy prioritu. Ty recenzní mávají transparentem, na kterém je napsané datum. Většinou červeně. Už jste někdy dostali transparentem po hlavě? Kolikrát člověk musí odložit něco rozečteného, co se vleče, ale jako deadline neuteče. Poslední dobou mám recenzní výtisky zcela nedotčené, protože ty papírové dorazí většinou dávno potom, co vyjde recenze v tisku (mám na mysli časopis Pevnost, kam také přispívám), technologie ani čas nezastavíš.
Knihovna nepotřebuje transparenty, posílá maily, na které se dá odpovědět a prodloužit. Několikrát. Nakonec je přečteno a jedeme na novo. Na úhledně zabalené knihovní výtisky mám vyčleněnou poličku a přesouvám z jedné strany na druhou, přečteno / nepřečteno. Zrovna teď tam leží dvě knihy od Martina Goffy, Město v oblacích od Kristýny Sněgoňové, Maříkovo Ve stínu slunce a Tchaikovského Psí vojáci. Zajímavé společenství. Půjčené knihy to nemají jednoduché, musí mě zaujmout nejpozději do padesáté strany (bichle mají o pár stran výhody navíc). Jinak je odkládám na druhou stranu poličky. Není čas ztrácet čas.
Nejhůř jsou na tom ty kousky, kterým se dostane cti, že je budu vlastnit. Některé z nich už se mnou bydlí opravdu dlouho a stále jsem je nepřečetla. Jenže to nejspíš znají všichni vášniví čtenáři. Hromada knih k přečtení se zvětšuje, až potřebujete najít další místo, kam je dávat, nemůžete je přece zařadit do knihovny, když ještě nevíte, jestli si je (až na jasné výjimky) vůbec chcete nechat. Abych je všechny přečetla, potřebovala bych lockdown minimálně na půl roku. Cha! Mezitím bych pravděpodobně uhynula hladem, čili nic.

Knihy jsou láska a zároveň prokletí. Ti, co nečtou, snad krom jízdních řádů a sportovních rubrik, na nás hledí s despektem, ale nám je to jedno. Ať už jsou recenzní, půjčené, nebo koupené, máme je všechny rádi jako vlastní. Dokáží nás naladit, někdy trochu depresivně, někdy se pak bojíme i na záchod, jindy přinesou pohlazení a radost, je to s nimi jako s lidmi. Bez knih si neumíme, my knihomolové, představit žití.

Tak já jdu raději číst, než mě ta hromada opravdu zavalí!