NEDĚLNÍK: Karel Doležal, Nechte Cthulhu spát!

„Ty jsi četl Silmarillion? Ten jsem nedal. To bylo horší než Bible.“

Tato slova jsem si vyslechl od praktikujícího křesťana a nemálo mě pobavila. Jenže abych vám pravdu řekl, své vlastní dojmy z četby vám už nesdělím, protože jsem ho četl před dvaceti lety. Hobit, Pán prstenů a Silmarillion jsem zhltl v rychlém sledu a vylámal si zuby až na Nedokončených příbězích, na něž jsem od té doby podruhé nesáhl. Knihu Ztracených pověstí I. (až při psaní tohoto článku jsem zjistil, že druhý svazek u nás očividně nikdy nevyšel) jsem nakonec ani neotevřel.

I Pár prstenů stačil k tomu, aby na mě vrstevníci hleděli skrze prsty. Rok nato přišla do kin zfilmovaná první část této trilogie a najednou mě všichni prosili, abych jim půjčil Dvě věže, protože chtějí vědět, co bude dál.

Na rovinu? Mnohé jsem od čtení odrazoval. Jestli se jim líbil film, kniha je může zklamat. Není tak akční, jak čekají. Například části o putování Froda a Sama jsou upřímně docela nuda. Nebo útok entů na Železný pás, ve filmu hodně epický moment, v knize vlastně není popsán. A věřím, že Tom Bombadil by filmové fanoušky mohl leda tak zmást. Ač se jedná o část knihy, která mi jako náctiletému přišla hodně prazvláštní a dětinská, nyní ji považuji za jeden z nejzajímavějších momentů.

Zkrátka a prostě, znám spoustu lidí, kteří zfilmovaného Tolkiena milují, ale o knihách prohlásí, že se nedají číst. Osobně s nimi nesouhlasím, ale důvody chápu.

Pojďme se však podívat na zoubek v nadpisu zmíněnému Cthulhu. H. P. Lovecraft je u nás zrovna docela v kurzu. Dostat se k nějakému čtivu od něj je teď více než snadné. Albatros po letech dotiskl celé Sebrané spisy, Argo vydalo Hemživý chaos a Smyčku medúzy s povídkami, u nichž byl HPL spoluautorem, Carcosa vydává sbírky s Lovecraftovým „best of“ a soubor básní Houby z Yuggothu vyšel dokonce ve dvou překladech nezávisle na sobě. (Vy chcete překlad od Tomáše Kratochvíla, to vám říkám.)
Lovecraft! Co se vám vybaví? Pochopitelně strašně husťácký chobotničák Cthulhu! Hlavní hrdina všech děsivých příhod z R’lyehu! Ph'nglui mglw'nafh Cthulhu R'lyeh wgah'nagl fhtagn! Iä! Iä! Shub-Niggurath, koza s tisícem mladých!
A co teprve kde všude se náš milý chobotničák a jeho prastaří kamarádi odrazili v populární kultuře! Kolik převážně metalových kapel složilo písně jim inspirované! Těch videoher! Komiksů! Nebo se podívejte na obal společenské hry Arkham Horror, to je vzrůšo! Přestřelka, útěk autem, chapadla! Cthulhu, chapadlatá tvář a křídla, je strašně známou postavou a cokoliv, k čemu přičichne, přece nemůže být nuda!
Škoda jen, že ta představa je mylná. Jak jsem řekl, pokud si chcete přečíst něco od Lovecrafta, máte nyní skvělou příležitost. Já se rozhodl, že si letos doplním vzdělání a přečtu si od něj jedním šmahem všechno, co se dá u nás aktuálně sehnat. Po přelouskání celkem osmi knih vám mohu říct následující.

Cthulhu chrápe jak zabitej.

Jako fakt. Trochu se probudí jen jednou, dostane do hlavy ránu tupým předmětem, konkrétně parníkem, a odebere se zpět na kutě. A to ani protagonista příběhu nepopisuje přímo, jen o tom čte v deníku. V jiných povídkách je Cthulhu sem tam zmíněn, ale jinak jedinkrát nezasáhne do děje. To například jeho kolega Nyarlathotep (jsem pyšný na to, že tohle jméno umím napsat bez pomoci Googlu) je o dost akčnější a je dokonce jednou z mála postav, které je dovolen takový luxus jako přímá řeč.
Ano, přímá řeč. Kdo má pod vlivem popkultury pocit, že Lovecraft bude vzrušující hororové čtení, toho musím zklamat. Jeho povídky obsahují z velké většiny minimum dialogů a na něco jako akci rovnou zapomeňte. Připravte se spíš na spousty popisů a absenci zlatého pravidla „nepopisuj, ukaž“.
Je to tedy špatné čtení? Ale kdepak. Za sebe říkám, že jsem se rozhodně nenudil. Dokonce mohu po důkladném studiu jeho díla HPL zařadit mezi své opravdu oblíbené autory. Jenže rovnou varuji všechny, kdo čekají, že kde je Cthulhu, tam je to všechno kchůl a husťácké, aby se nespálili.
Je to horor. Ale takový, nad kterým se musí přemýšlet. Abyste jej ocenili, potřebujete si uvědomit, jak nicotní jste proti vesmíru. Donutí vás bát se ne toho, že vás příšera sežere, ale faktu, že ať děláte cokoliv, nemůžete nad ní nikdy zvítězit. Většina Lovecraftových hrdinů se nakonec poddá krutému osudu. V lepším případě pouze zešílí.

Nechte Cthulhu spát. Jako od Tolkienových knih nečekejte to, co jste viděli ve filmech, od chobotničáka nepožadujte podobu vzešlou ze současné populární kultury. Cthulhu zlidověl natolik, že původní příběh o něm pojednávající se pro mnohé může stát zklamáním.
A zcela upřímně, původní zdroj je ignorován až nepříjemně často. Seznam by klidně mohl pokračovat. Nikdy například nezapomenu na děcka, která nadšeně hovořila o postavě známé jako Jeff the Killer, avšak na můj dotaz, zda četli povídku, z níž vzešel, nevěděla, o čem mluvím.

Ani ji nehledejte, je strašně blbá.

Karel Doležal (*1988)
První SF povídku napsal v šesti letech, znovu si na psaní vzpomněl ještě párkrát, ale odhodlání ukázat své texty veřejně přišlo až později. Kromě románu Zombie, chiméry a rock'n'roll mu tiskem dosud vyšlo celkem 23 povídek. V Ceně Karla Čapka byl Skokanem 2011 a Pulcem za mikropovídku 2013 a 2015. Dále získal první místo v Žoldnéřích fantazie 2017 a povídkou Popelák se účastnil série Kladivo na čaroděje. Nejraději píše o alternativní současnosti a blízké budoucnosti. Je ženatý, má dva malé syny a pracuje jako překladatel technické dokumentace. Dříve také více zasedal v porotě literárních soutěží, na což teď už nemá tolik času. Poznatky z této činnosti uplatňuje při psaní článků pro web zaměřený na začínající autory triumvirat.cz.

V éteru se můžete na Karla Doležala pověsit na facebooku a mít přehled, co zrovna jako spisovatel provádí:
https://cs-cz.facebook.com/kareldolezalporadbrbla/