Hororové začátky

Pro mnohé je sledování hororových filmů a čtení knih s touto tématikou denním chlebem. Někdo se drží dál a někdo má s horory takový zvláštní koketní vztah na dálku. Víte o nich, přitahují vás, ale příliš často se nevídáte, protože z toho pak máte hodně dlouho špatný pocit. Nutno dodat, že do této situace jsem se dostala i díky podpoře manžela. Samozřejmě že jsme si spolu občas nějaký horor pustili. Třeba Pach krve (2003). Bylo to období, kdy jsem milovala Desmonda Herringtona. Tento film byl tedy povinností. Já pištěla a modlila se, aby přežil, muž mu přál pravý opak. Noc však u nás u obou probíhala stejně:

Já (šťouchám do muže): „Muži, potřebuju na záchod…“
Muž (rozespalý): „Tak běž prosím tě… Víš, kde je…“
Já: „Ale já se bojííím…“

Jako pravý gentleman následně vstal, rozsvítil celý dům, abych se dostala, kam jsem potřebovala.
O pár hodin později:

Muž (šťouchá do mě): „Ženo? Musím ke kotli…“
Já (rozespale): „Tak běž… Myslím, že bude stále v kotelně…“
Muž: „Ale já se bojííím…“

A tak jsem jako pravá gentlewoman vstala, rozsvítila celý dům, aby muž zkontroloval, zda je vše v pořádku. Pach krve má jednu nevýhodu a tou je pět pokračování. Je to zvláštní sebemrskačská obsese, kdy víte, že díl od dílu jsou ty filmy horší a horší, stejně vás ale zajímá, co nového scénárista vymyslel. Nic. Od druhého dílu se prakticky jen mění prostředí, ale dějová linie je stále obdobná… Idylka, trojprsťákova rodinka, hon, večeře, hon, večeře, hon na večeři, které se tentokrát podařilo utéct a kope kolem sebe – večeře je lapena atd. Podobné to bylo s hororovou sérií Hory mají oči (2006, 2007). Tam naštěstí byl děj trochu silnější a nenatáhli film na tolik pokračování, aby mu to ještě víc ublížilo. Stejně jsem ale nezvládala koukat bez polštáře, za který bych se mohla schovat.

Vůbec první rande s hororem jsem měla v roce 2004, kdy do kin přišel film Metro. Franka Potente zaspí v metru a následně ji začne lovit humanoid vysazený na ženy. Prostředí metra je poměrně originální, ale jinak se bojíte a zároveň si říkáte, proč na to ještě koukáte. Děj zrovna mezi extra silné nepatří. Hlavní hrdince krutou smrt doslova přejete. Chová se naprosto iracionálně, leckdy bez špetky pudu sebezáchovy a nebýt tam sympatický bezdomovec ztvárněný Paulem Rattrayem, asi bych překonala strach, vylezla zpod peřiny a šla to vypnout.

Mnoho lidí mě pak přesvědčovalo, že hororům přijdu na chuť díky Stephenu Kingovi. Sbírka povídek, co mi půjčila kamarádka, byla pěkným vstupem tohoto autora do mého života. Kingologové mi prosím pomohou a poradí, jak se kniha jmenovala. Vzpomínám na povídku Prám, která byla příjemně děsivá a mísila klidné pasáže zoufalství s akcí. Hrál si tam se strachy lidí a jejich psychikou jako mistr svého oboru E. A. Poe. Bylo to sugestivní natolik, že jsem si musela dávat při čtení pauzy. Nebyla to vhodně zvolená kniha do práce, když jsem dělala noční recepční v poloprázdném penzionu… Následně jsem přešla ke knize Pytel kostí, který už byl chaotičtější a zvládla jsem při čtení i normálně fungovat. Stejnojmenný film s Piercem Brosnanem v hlavní roli mě definitivně přesvědčil, že tohle nebude můj oblíbený autor. Řbitov zvířátek už byl jen poslední hřebíček do rakve mého nadšení z tohoto slavného autora. Pokud mi nějaké jeho dílo doporučíte jako nechaotické, zato skutečně děsivé à la Prám, pak mu dám ještě jednu šanci.

Nenarazit na film Ti druzí (2001), asi bych na horory zanevřela navždy. Nicole Kidman mi ukázala, co je můj šálek kávy. Tajemné, napínavé, ale s absencí jatečních záběrů a prvoplánových lekaček. Jako benefit i krásný viktoriánský dům. Ten vévodí i filmu Purpurový vrch (2015). Zde mé oko modravé potěšil i pohled na Toma Hiddlestona. Atmosféra a scéna: krásné, děj: zvláštní. Vlastně se ani nebojíte, protože zjistíte, že se kocháte: róbami hlavních hrdinek, domem, Tomem… a děj je tam tak nějak uměle přimontován a vůbec ho nepotřebujete. Má slabost pro napínavé horory ze starých domů se začala rýsovat.

Když jsem v práci od kolegyně knihkupkyně zaslechla o série Strašidelné domy od Darcy Coates, musela jsem si knihy přečíst. Duch domu Ashburnů (2019) byl příjemný rozjezd. Sice tam byly některé pasáže příliš zdlouhavé, ale děj byl celkově originální a plynulý. Těch pár lekaček a krvelačností jsem knize odpustila po dočtení překvapivého závěru. Vrcholem byla kniha Přízraky rodu Carrowů (2020). Skupina zvídavých lidí rozmanitých profesí a osudů se rozhodne strávit v domě několik dní v rámci odborného zkoumání jeho přízraků. Postavy jsou barvité, dialogy smysluplné a napětí všudypřítomné. Krásný je autorky tanec na pomezí vědeckých poznatků a nadpřirozena. Drží se na hranici mezi racionalitou a iracionalitou. Ani v nejvypjatějších chvílích neupadá do nesmyslné hysterie a bláznivého strašení. Zvraty, překvapení a konec, který nikdo nečeká, ale o to víc se čtenáře dotkne.

Kdybych takto pokračovala, jistě by se zdálo, že jsme s horory pokročili na další metu a už si ten odstup nedržíme. Bohužel, v rámci hororového opojení mě kamarád zlákal ke zhlédnutí filmu Mrtvá hlídka (2002). Působil poměrně realisticky, co se krutosti války týče. Ten vliv na psychiku jednotlivých postav a rozmanité snahy se s tím tlakem vyrovnat, to potěší. Jenže pak se tajemno změnilo v cosi, a když film skončil, ulevilo se mi. Dodnes jsme se s kamarádem vlastně neshodli, co tím chtěl básník (čti scénárista) říct. On tam vidí obyčejný hororový film, kde se vojáci dostanou do spárů nějakého psychopatického ducha. Já tvrdím že vojáci zemřeli, jsou v jakémsi očistci a jen když se projeví jejich morální vyspělost, mohou jít dál… Pokud jste někdo film viděl, uvítám i váš názor. Třeba nám to dilema rozseknete.

Inu, horory mám vás ráda, ale měly bychom si dát zase na chvíli pauzu.