Daniel Tučka: Aporver a ti druzí aneb Proč se sny neplní

Určitě to znáte. Čtete báječnou knihu českého autora, v níž se to magií a nadpřirozenými tvory jen hemží, akce střídá akci, dechberoucí kulisy vás nenechají dospat, ačkoli ráno vstáváte do práce a žena/dítě/pes kňučí a škemrají o pozornost. Tohle byste chtěli vidět ve filmu! To musím čekat, až se ozvou z Marvelu a koupí autorská práva? Není u nás pár šikovných, schopných lidí, kteří by s nadšením a menším rozpočtem dokázali totéž?
Musím vás zklamat. Šikovných a schopných lidí je u nás dost – koneckonců se u nás část trikové postprodukce hollywoodských blockbusterů stále realizuje, zahraniční ocenění studia UPP mluví za vše. Nadšení tvůrcům rozhodně nechybí, ambiciózních filmařů je plná FAMU. A sehnat rozpočet v případě kvalitní předlohy je práce obtížná, ale nikoli nemožná.

Tradice českého trikového filmu je dlouhá. Od Jiřího Trnky a Karla Zemana přes množství filmových i televizních pohádek až po Svěrákovy Ropáky, za něž získal studentského Oscara. Mezi nimi jsou ovšem také díla, která nikdy nemusela vzniknout (zprzněné pokračování Saxany, nedodělaný Čtyřlístek ve filmu a pár dalších) nebo nikdy nevznikly.
O kauze filmu Poslední z Aporveru již bylo napsáno dost, hlavně v souvislosti s trestními oznámeními a dražbou nedokončeného díla. Poslední informací je tříletá podmínka pro režiséra Tomáše Krejčího a jeho spolupracovníky za to, že podle obžaloby fiktivně navyšovali náklady na výrobu a způsobili tak Státnímu fondu kinematografie škodu zhruba 13 milionů korun.
Nechci vynášet alternativní soudy, skutková podstata byla zřejmě naplněna, ostatně to umělé navyšování rozpočtu v jisté míře dělá kdekdo, a pokud se film zrealizuje, je všechno v pořádku a všichni jsou spokojení. Myslím si, že na začátku nikomu o podvod nešlo a podobné praktiky vznikly až v okamžiku hledání cesty z té šlamastyky, kdy už bylo producentům (možná kromě režiséra) jasné, že tohle nikdy nedopadne.
Tento článek chce rozebrat důvody, proč je u nás tvorba náročného trikového díla obtížná až nerealizovatelná. Pokud nemáte cca deset minut čtecího času, shrnu předem: peníze a nezkušenost tvůrců, často kombinovaná s neznalostí a neochotou podřídit se technologickým/finančním limitům.
Zvu vás na podrobnosti vzniku Posledního z Aporveru, které vám žádný novinář neprozradí.

Od teaseru po trailer
Podílel jsem se na vzniku prvního teaseru z roku 2010 (https://www.youtube.com/watch?v=TsKYNlFSFHE), nikoli těch před plánovanou, odloženou a nikdy neuskutečněnou premiérou v roce 2012. Byl jsem i několikrát ve studiu a dělal klíčovací testy na již natočeném materiálu.
Jak takové natáčení trikového filmu v ideálním případě probíhá? Musíte mít scénář, finální schválenou verzi. Nezbytný je storyboard, obrázková sekvence odpovídající jednotlivým záběrům s naznačenou šířkou a směrem pohybu kamery. Měli byste mít hotové kulisy, v tomto případě počítačově vytvořená pozadí, tzv. mattepainty, podle nichž se rovněž svítí scéna, a vyzkoušené technologie klíčování, trackingu, motion controlu, snímání miniatur a jejich kombinace s hranou akcí. A spoustu dalších věcí, bez nichž se přece nelze do tak složitého projektu pustit.
Co měli tvůrci?
Myšlenku, s níž získali příslib nadprůměrného rozpočtu – udělat původní český film navazující na vizuál Karla Zemana, kombinující živé herce a kreslené 2D pozadí. Skvělé obsazení rolí, kostýmy, štáb složený z profesionálních výtvarníků, kostymérů, kameramanů… Dál jenom několik skic, jak má vypadat svět Aporveru a jeho zvláštní organismy, tzv. sikony, démoničtí tokrejové, balónové samolety apod. Propracované modely obřích hub, z nichž se ve výsledku použily hlavně jejich fotky.
Nadšení. To se přece nemůže nepovést, ne? A zbytek doděláme v postprodukci.
Navzdory různým pochybnostem se termíny domluvily dopředu a několikatýdenní natáčení ve studiu České televize proběhlo. Postprodukci, tedy finální kompozice hraných a trikových podkladů, měla na starosti jiná firma.
Pár měsíců před ohlášenou premiérou se měl ustříhat teaser, na jehož výrobu bylo vyhrazeno zhruba čtrnáct dní. Tady se bude hýbat sikona, tady bude průlet mezi obydlenými houbami, uvidíme tokreje.
OK, dodejte hotové záběry, vytvoříme střih, obarvíme, nasadíme titulky, dočistíme pár detailů a uvidíme se na premiéře!
Když my zatím nic nemáme...
Ani tu animaci sikon?
No, vlastně máme jednu skicu.
Hmm. A opravdu chcete v tom závěrečném titulku nechat rok uvedení 2011?
Jasně, to se stihne.
Nebudu vás napínat. Těch zhruba šest kratičkých trikových střihů zabralo vyrobit z nuly sedm týdnů a na dlouhou dobu představovalo jediný dokončený materiál filmu. I tato epizoda přispěla k tomu, že Česká televize časem projekt definitivně opustila a zažalovala tvůrce se stále plovoucím datem premiéry o vložený koprodukční podíl.
Vnímavější čtenář pochopil, že se prostě nastřílela spousta záběrů před zeleným pozadím, aniž by kdokoli tušil, jak bude vypadat výsledek. Včetně osvětlovačů, kameramana i herců. Bylo to jen ve scénáři. A v režisérově hlavě.
Když jsme u scénáře, z rozhovorů se často dozvíte, že scénář vznikal tři roky a existuje skoro padesát verzí.
Víte, běžná praxe je taková, že i když změníte tři věty, můžete z toho udělat novou verzi. A roky se na něm skutečně pracovalo. Bohužel až po natáčení. V zoufalé snaze slepit z hotového materiálu fungující příběh se časem přišlo na to, že celý projekt zachrání jenom další finanční injekce od Státního fondu kinematografie. A tak se vymyslel převod filmu do 3D, protože stereoskopie tehdy ještě docela frčela. S navýšeným rozpočtem se tvůrci opět vrátili do studia na Kavčích horách. Dotáčky českého Avataru trvaly zhruba stejnou dobu jako původní natáčení. Už měli dokončený scénář, dokonce i storyboard. Na pronajatých kancelářích visely ambiciózní plakátky Aporver – Dreams Do Come True 2013. Sny se vyplní.
Nevyplnily.
Rozplynuly se v řadě pokusů o dokončení polotovaru, který vznikl bez pečlivé přípravy a hlubších znalostí souvislostí.

Na počátku byla preprodukce
Počáteční fázi natáčení se říká preprodukce a pro zdárný výsledek má větší význam než samotná postprodukce. Když máte vše dobře připraveno, vyrobí to už ledaskdo. Proto se na velkofilmech může (a vzhledem k časové náročnosti musí) podílet řada trikových studií po celém světě. Ve výsledku nepoznáte, jestli záběr vytváří Američané, nebo mnohem levnější ruce Indů, Číňanů, Ukrajinců nebo Čechů.
Jenže preprodukce stojí dost peněz. Proto se jí český producent bojí jako čert kříže a raději volí cestu partyzána, který průzkum řeší bojem. Po bitvě… však víte co. Nějak to dopadne.
S tímto přístupem by těžko vznikl třeba slavný Pán prstenů. Pohyb skřeta na zelené klíčovací maketě vrrka by si nikdy nesedl s digitálním modelem a útočící Aragorn by mířil pohledem i mečem kamsi mimo akci.
U složitých typů záběrů, jaké Aporver a jemu podobní obsahují přehršel, se kromě storyboardu vytváří také animatik (https://www.youtube.com/watch?v=VmLhsACnKtU). Ve stručnosti je to sada rozpohybovaných okýnek ze storyboardu, kde se nahrubo definuje čas, tedy trvání jednotlivých na sebe navazujících akcí. Je to důležité pro kameramana a pro budoucí střih. Také můžete odhadnout celkovou stopáž díla a některé sekvence na základě stopáže vypustit, aby vás producent neudusil pomyslným měšcem, toho času již poloprázdným. Je totiž spousta projektů, které velké produkční společnosti stopnou po této fázi (někdy i dřív), protože je z výsledku znát, že se nezaplatí.
V českém prostředí se velká část zodpovědnosti klade na režiséra a potenciální úspěšnost díla dopředu skoro nikdo neřeší. Před producentem visí jen otázka, jestli požadovaný rozpočet sežene, před trikovým studiem, jestli to stihnou vyrobit. Navíc spousta našich tvůrců, oslněna vlastní genialitou, pracuje bez dramaturga, nebo jeho roli přínosného oponenta a hledače logických chyb bagatelizují.
(Trochu off–topic – každý, kdo si zkusil napsat povídku, dobře ví, že bez betačtenářů by se neprobojoval ani do oblastního kola soutěže O Sméagolův poslední zub. A bez dobré redakce je vaše knížka odsouzena k neúspěchu, i když obsahuje přiblišně čtyry ohnivé draki z ledu).

Jdeme do previzu
Další fáze preprodukce těch nejnáročnějších projektů zahrnuje previzualizaci. V podstatě jde o to, že vytvoříte hrubý děj filmu prostřednictvím 3D animace. Pracujete bez herců, což bývá alespoň v Hollywoodu velmi drahá položka (u nás se spíš hledí na časovou vytíženost), a bez pronajatých lokací, kam musíte dopravit filmovou techniku. Vše vytvoříte v počítači. Samozřejmě zhruba v kvalitě Minecraftu. Dopředu tak budete znát svícení scény, schválíte si pohyby kamery, synchronizaci herců a jejich digitálních protějšků a případně vymyslíte způsob, jak konkrétní akci vůbec provést, nebo jestli ji vyškrtnout.
Když už totiž zaplatíte herce první kategorie, další díra do rozpočtu je pronájem filmové techniky. Koupit si ji nemůžete, protože jenom sada pevných objektivů profesionální kamery stojí řádově miliony (ne, točit s transfokátorem, tzv. na zoom, můžete jenom svoji babičku), a to máte stativy, koleje, jeřáby, lampy, monitory, mikrofony, dešťostroje, kouřostroje, agregáty… s cenami za rámcem vaší představivosti. A taky musíte mít specialisty, kteří s tím vším dovedou zacházet. Je známo, že když dva dělají totéž... takže ty opravdu dobré musíte finančně ohodnotit.
Jeden kameraman vyprávěl, že když pracovali na pokračování jisté trikově nezvládnuté pohádky, objednali si na plac speciální kousek techniky, motion control. Pokud nevíte, co to je, tak se jedná o robotické rameno schopné zaznamenat pohyb kamery ovládaný většinou rukou švenkra (osoby za to zodpovědné) a kdykoli jej znovu zopakovat. Stojí o něco míň než raketoplán a váží dost na to, abyste se s ním propadli do sklepa, takže se většinou používá jenom ve studiu.
K čemu je dobrý? V jednom jetí nasnímáte prázdnou scénu, přičemž kamera může dělat veletoče jako v Matrixu. V dalším kroku pak herce před zeleným plátnem. A zároveň máte data pro virtuální kameru do 3D animačního programu, kde třeba Harrymu Potterovi v letu upadne hlava. Nebo mu posadíte na rameno sovu.
No a protože s ním nikdo neuměl zacházet, raději ho nepoužili. Dodělá se v postprodukci.
Musel je stát balík. A čas vynaložený na triky kvůli jeho nepoužití ještě mnohem větší.
A výsledek? Jak se to říká? Diskutabilní?

Doděláme to potom
Mimochodem, tohle je nejčastější zaklínadlo všech tvůrců. Fix it in post.
Dneska jde udělat přece všechno, ne? Něco smazat, něco přidat, zmáčknete tlačítko Make dragon a za pár minut bestie ničí Královo přístaviště.
Skutečnost je taková, že vyretušovat zapomenutou pet láhev ve scéně může zabrat od několika desítek minut až po několik dní, záleží na pohybu kamery a na tom, kolik dlouhovlasých blonďatých Targaryenů před ní zrovna v tu chvíli projde. Většinou vyjde levněji (pokud si objektu všimnete) sjet záběr ještě jednou bez něj. Vyrobit funkčního draka do desítek záběrů je v českých podmínkách záležitost na spoustu měsíců. Se stovkami Indů, Číňanů apod. možná na pár týdnů.
Ano, pokud je všechno dobře připravené, lze udělat cokoli. Ale s požadavkem oddělit Daenerys nasvícenou prudkým sluncem od světlé stěny za ní a vložit ji do temných sklepení Zimohradu se u profesionálů nesetkáte, protože oni ví, že tak to natočit nelze. Nebo bude výsledek velmi, velmi, opakuji, ale velmi směšný.
K čemuž u nás mimochodem v různých obměnách dochází celkem pravidelně.

Kolik stojí den
Abych tvůrcům nekřivdil, často je to z časových důvodů. Natáčecí den má dvanáct hodin, v nichž je potřeba primárně vytěžit herce, protože bez nich to zkrátka nejde. A ti mají takzvané závazky: natáčení v jiném filmu/reklamě, v divadle, dabingu apod. Pomiňme sny o digitálních hercích, možná za dvacet let, u nás za padesát.
Tlak produkce na dodržení natáčecícho plánu je daný cenou jednoho natáčecího dne, který může jít od desítek po stovky tisíc korun. To máte pronájem lokací, pronájem techniky a vůbec kdečeho, maskéry, kostyméry, osvětlovače, stavbu, grip, kaskadéry, hasiče, zdravotníky, různé poradce a všechny ty lidi ze štábu v titulkách, dopravu, catering… a ty zpropadené herce, co vám do toho neustále hážou vidle, protože zítra alternují nemocného kolegu v Národním.
Počet natáčecích dní je pevně daný a s dotáčkami jsou spojeny zvláštní, velmi nepříjemné výdaje (druhý pronájem lokace, výskyt většiny štábu, který už se rozutekl k jiným projektům…).
Trik je v českém prostředí často synonymem pro otravné cosi, co ve scénáři zabere sotva větu, trvá pikosekundu a stojí bambilión. Režiséři ho nemají rádi a raději by ho nechali vyrobit bez natáčení. Většinou se různě odsouvá, posouvá, a když se v jakémsi prostoji konečně dostane na řadu, je natáčení v těžkém skluzu. Kameraman s pomocným režisérem pak zběsile pobíhají mezi zelenými plátny, kde mají stát středověké kulisy, socialistická Praha nebo třeba letiště, ignorují požadavky trikového supervizora, protože se přece nestihá, a očekávají, že se to ve výsledku neprojeví.
Prozradím vám pointu: projeví.

Co je to ta postprodukce?
Každý jeden záběr trikového záběru projde rukama kompozitora, který musí vytvořit hrubé masky, nastavit klíč odstraňující greenscreen s ohledem na osvětlení pokaždé znovu, vrátit jinými klíči detaily, pohlídat si kontury, zapuštění hran, spill, zrno, získat pomocí trackeru pohyb kamery a aplikovat jej na vyměňované pozadí, sladit vrstvy dohromady v jasu, barvě a ostrosti.
Nic jako automatický pohybový klíč neexistuje (přestože si to někteří kameramané myslí), teprve umělá inteligence neuronových sítí nás v budoucnu zbaví ruční práce odpovídající jistému množství hodin na jeden záběr.
Nekvalitně natočený podklad znamená násobně víc práce v postprodukci. Tvůrce to netrápí, ti už mají natáčení za sebou a zbytek ať řeší produkce. Maximálně mají požadavky. Zapomněli jsme herci upravit makeup? Fix it in post. Sundat hodinky? Odvést lidi, auto, whatever, ze záběru? Fix it in post. Neposypali jsme pískem nedobový asfalt v dlouhé davové scéně, přestože jsme ho měli plnou Tatru, fix it... Cože? Že to bude stát skoro milion? Vy jste se zbláznili!
Takhle to u nás prostě chodí. Mohl bych pokračovat dlouho. Například o neschopnosti používat Virtual studio set při natáčení trikových scén u nás i na Slovensku bych mohl vyprávět pohádky, nebo spíš horory.
Důvod takových zbytečných chyb je stále tentýž. Podceňování trikové složky audiovizuálního díla z neznalosti, nedbalosti a nedostatku zkušeností s moderními technologiemi. Triková postprodukce se u nás nestuduje, protože není kde. Na FAMU o ní rámcově uslyšíte jen na katedře kamery a občas o ní přednáší lidé vzdálení současné realitě. Filmová akademie v Písku je v tomto ohledu modernější, jenže jí na podobné vymoženosti schází rozpočet.
Zahraniční produkce mají navíc technologii vyvinutou pro potřeby konkrétního filmu (namátkou Matrix, Oblivion...) postprodukční studia si programují vlastní software a staví komplexní kamerové setupy a rigy za účelem realizace těch nejšílenějších kreací, jaké si tvůrci scénáře vymyslí. George Lucas kvůli natáčení nové trilogie Star Wars neváhal hacknout digitální kameru, aby nahradil drahou filmovou surovinu a její náročný převod do dat. Na internetu je v making of videích běžnou realitou náhled snímané scény spolu s animovaným 3D previzem rovnou na kontrolních monitorech při natáčení, takže režisér přesně vidí, co bude Transformerozilla dělat s ubohým hercem, a dokonce i v zamýšleném barevném podání… zatímco u nás je vrcholem pokroku  proklíčovat v reálném čase dvě vrstvy. Záběry z dronu posoudíme, až je stáhneme z karty.
Zbývají vlhké sny začínajících amatérských filmařů, z nichž se časem stanou profesionálové svázaní českou realitou. Ti šťastnější točí se zahraničními štáby a vypráví historky konkurující návštěvě Západního Berlína za socialismu, těm nejosvícenějším se podaří tvořit přímo v Americe nějaký béčkový biják.

O peníze jde až v první řadě
Rozpočet naší filmové produkce a té v zahraničí se totiž liší o řády. I když máme mnohem levnější lidskou sílu a herce, technika stojí všude stejně.
Samozřejmost, s jakou si stáhneme novou Marvelovku, potom přivádí naše tvůrce k myšlence, že něco podobného přece zvládnou taky, papír snese všechno a zbytek udělá počítač, ne? Podívejte se, bude tam několik mluvících zvířat, ale vážně propracovaných, jako z Narnie. Že to bude moc drahý? A nešlo by aspoň jednoho oslíka?
Nebo – potřebujeme průlet nad hořícím městem, kamera prolétá skrz… Aha. To kvůli tomu musíte opravdu vymodelovat všechny ty domy, stromy, auta a tak? A nešlo by (spiklenecké mrknutí) udělat aspoň jeden záběr?
Nedostatek invence a děravý scénář se u nás často maskuje snahou zachránit to nestřídmým vizuálem. Triky pro triky (a opravdu tam potřebujete toho draka?). Snahou napodobit velké vzory západního ražení.
Lze tedy u nás takový film vůbec natočit?
Aby tento článek nebyl jen přehlídkou pesimismu a bědování, musím říct, že ano.
Potřebujete člověka s vizí, trpělivostí, pokorou a nevšedním zapálením.
Starší zkušení režiséři umí vést herce, ale u trikových sekvencí, které si nedokážou představit, dokud je nevidí hotové na monitoru, selhávají. Předělat hotový trik je někdy časově dost náročná operace, proto by se měl odladit ve fázi animatiku a previzualizace.
Hledejme mladého tvůrce, který má za sebou něco víc než studentský film, ideálně se zkušenostmi ze zahraničí. Někoho jako byl James Cameron, když chtěl natočit Terminátora a cizeloval svůj nápad od konceptů po detailní storyboard, který předjímá i svícení scény a barevné ladění.
(http://www.terminatorfiles.com/media/pics/saga%E2%80%93t1%E2%80%93art.ht...)
Pokud najde podobně obdařeného a zkušeného kameramana a bude mít produkci schopnou na základě konzultace s trikovým studiem vyčíslit cenu jeho představ a případně z nich slevit, může vzniknout solidní, důstojné dílo.
Pokud chcete příklad, odkazuji na projekt Cesta do nemožna (https://www.csfd.cz/film/702035-cesta-do-nemozna/prehled/). Na nic si nehraje, míra stylizace je úměrná rozpočtu, a navíc funguje po stránce scénáristické i herecké, což je hlavní.
Vyrobit u nás film s rozpočtem Avataru nelze, protože na to v celé republice není dost profesionálů. Všechny podobně rozsáhlé projekty se dělí mezi několik velkých studií po celém světě a v konečném počtu se na nich podílejí stovky lidí pod dobu mnoha měsíců.
A opravdu by nešlo to nějak po česku ochc… obejít. Z pokračování Saxany nebo třeba seriálu Špačkovi v síti času, což byla taková česká verze Harryho Pottera a jeden z nejdražších průšvihů České televize na poli dětské tvorby, by to měli pochopit všichni. A nenamlouvat si, že teď už jsme dál, máme lepší počítače, software… Nesmysly. Ty to za vás nevymyslí ani nenatočí. Ve skutečnosti budeme vždycky smutně pošilhávat za možnostmi, o něž nás připravilo čtyřicet let izolace, současný stav naší ekonomiky, která není schopná ufinancovat dvousetmilionový rozpočet, a pár nepovedených projektů, díky nimž nikdo do pochybné investice znovu nepůjde.

Poslední z posledních
Na závěr zpět k pomníčku českého trikového filmu.
Z Aporveru zbylo zhruba osmiminutové rozpracované torzo sestříhané pro potřeby Státního fondu a dalšího shánění financí, které můžete občas dohledat třeba na Uložto. Nic víc hotového není a vzhledem ke kvalitě natočených podkladů podle mého soudu ani nebude. Kdyby měli od začátku pečlivě připravené podklady, dotažené technologické testy, kdyby prostě investovali do vývoje projektu, mohl v rámci zamýšleného rozpočtu vzniknout koukatelný film vzdávající poctu českému trikovému filmu v jeho nejlepších letech.
Stačilo se držet té původní myšlenky, totiž napodobit estetiku filmů Karla Zemana. Jenže každé další studio přišlo s novým pojetím a doplnila mnozí efektové, takže vznikal kočkopes kombinující počítačové elementy a statické kreslené pozadí.
Karel Zeman nejdříve dlouho vymýšlel, jak který trik provést, a šel často jednodušší cestou namísto složitě komponovaných scén poplatných líbivosti. Věděl, že nejlevnější trik je vždycky ten přímo natočený v kameře, používal miniatury, modely, kouzla perspektivy, zadní projekce, dvojité expozice. Nečekal, že se to dodělá nějak zázračně samo potom.
Jeho filmy jsou samozřejmě zastaralé technicky i vizuálně, nicméně autorský, čistě trikový film podobného rozsahu (a dosahu) u nás po revoluci, vyjma pár pohádek, nevznikl.
Můžu vás ale ujistit, že jste mimo sny a peníze z rozpočtu nás daňových poplatníků o nic převratného nepřišli. Báječných příběhů českých autorů, kteří umí psát, přestože jejich dílo nejspíš nikdy nezfilmují, je totiž dost. Posoudit kvalitu příběhu Aporveru můžete sami – knihu si můžete koupit, dokonce i její prequel. The Neverending Story to bohužel není. Příběh je základ a vizuálním zpracováním ho můžete někam posunout, pokud vám ale nebude po chuti, nezachrání ho ani Hollywood.
Ostatně v nejúspěšnější české trikové pohádce Anděl Páně (ten první) se mizerné klíčování povýšilo na záměr (tuhle znouzectnost nezachrání ani měkké kontury a božská záře kolem postav). Divák je spokojený. Protože když máte čas si všímat chyb, je to bez debaty špatně natočené. A tady vás příběh v podání skvělých herců prostě baví, chyby ať si rozebere odborná kritika.
Nezbývá než si přát, ať se sny vyplní alespoň někomu jinému někdy jindy.

zdroj fotografií: internet, nakladatelství Fragment