POVÍDKA: Madla Pospíšilová Karasová, Polibek Venuše

Venuše

Vznášel se spolu s ostatními v heliovém oblaku oddělený tenkou nepropustnou membránou od okolních sirných výparů. Zatím to tvořilo jen několik exoskeletárních buněk, ale jeho pravědomí již splývalo s ostatními miniaturními chitinovými shluky jeho soukmenovců. Všechny nově vzniklé organismy vzešlé z nitra Pramatky budou na tomto místě pobývat tak dlouhou dobu, dokud dostatečně nezesílí.

***

Netušilo, jak dlouho to povlávalo pevně připojeno k ostatním. Vnímání plynoucího času bylo možno odměřovat pouze elektrickými impulzy, které k tomu putovaly až z jádra Pramatky stvořitelky. Z jádra dalekého jako celé světy, které v budoucnosti navštíví. Z jádra dalekého jako vesmír. Z jádra dalekého jako Bůh. Čas v nepravidelně tvarované bublině vyplněné pomalu se hýbajícími tvory s tvrdou krustou nic neznamenal. Pro temně ocelově stříbřitá stvoření byl zanedbatelnou veličinou. Za jedinou vteřinu jejich zrovna nabytého vědomí uběhly na nejbližší planetě celá století. Navzájem propletenými schránami probíhaly stovky a tisíce elektrických impulzů. Za další tisíce let, které tu uběhnou jako jedna sekunda, těch impulzů budou miliony.
Každý impulz znamenal informaci, rozvíjel společné vědomí, učil pravidla přežití na nepřátelské planetě, zpravoval o možnostech, jak se v nehostinných podmínkách rozmnožit, jak získat vědomosti Vstřebaných.
Přes kutikulu tvrdou jako diamant protékaly miliony informací. Znamenaly nejen vědění, ale i sílu. Byly naprosto nezbytné pro jeho růst a další vývoj. Už se osamostatnil. On a jeho druzi už byli schopni žít odděleně. Již vstřebali veškerá nutná data a téměř dospěli ke konci svého vývoje. Postupně se oddělovali jeden od druhého a každý jeden z nich postupoval do další evoluční fáze. V tomto okamžiku se už vznášel těsně pod vodíkovou korónou, ve vzdálenosti tisíce kilometrů od Pramatky stvořitelky. Chvílemi se propadal dolů, aby ho vzápětí jemné vibrace vynesly až téměř na samotný povrch planety, zamžený téměř neproniknutelným mléčně bílým povlakem.
Pokud by byl obrovský tvor se štíhle tvarovaným tělem se dvěma obrovskými klepety po každé straně a dvěma telsony s neurotoxickým jedem schopen nějakých emocí, mohl by o své domovské planetě říci, že je krásná. K jeho základnímu nastavení však patřila naprostá absence pocitů a řeči. Byl Osidlovatelem. Když byla Pramatka ještě velmi mladá, pohybovalo se na jejím povrchu množství bytostí rozmlouvajících spolu již dávno zapomenutým jazykem. Cítících bytostí. Tvorů, kteří vnímali příchylnost, oddanost, důvěru a lásku. Ale také nenávist, zlobu a vztek, která nakonec tuto planetu zcela zničila. Vyhladila mluvící bytosti z jejího povrchu a učinila ji zcela neobyvatelnou. Pramatka stvořitelka se zatvrdila a vydala ze svého nitra bytosti schopné odolávat neskutečnému mrazu stejně jako nebetyčnému horku, neuvěřitelně silnému větru a jedovaté atmosféře. Tvory tak dokonalé, že jim neublížily sirné výpary ani množství rozptýlených kapiček kyseliny sírové. Proč by jim také mělo ublížit něco, co obsahovalo jejich vlastní zažívací ústrojí?
Již brzy, velmi brzy však budou expandováni na jiné místo. Na planetku nejbližší té jejich. Planetu s dýchatelnou atmosférou, obývanou různorodými živočichy a rostlinstvem. Jejich druh však nejvíce zajímali tvorové s růžovým, měkkým masem.
Tito tvorové budou eliminováni a jejich modrozelená planeta bude využita zcela beze zbytku. Takové byly vstřebané informace. K expanzi dojde již brzy.

***

Poslední impulmu projel celým mohutným tělem a abnormálně jej rozvibroval. Ohromnou silou, kterou dokáže vyvinout pouze Pramatka, byl vržen na hladký černý a extrémně tvrdý kámen. Dle instrukcí společných pro všechny jeho pobratimy se zapouzdřil, chvíli posečkal a byl poté vystřelen s další sprškou obrovitých kamenů odervaných z povrchu Venuše.

Země

„Budeme se dívat na nějaký film? Mám pustit počítač?“ zeptala se Milada Reného. Konečně měla klid. Dětem pustila na dataprojektoru film Sám doma a těšila se, že si s Reném užijí večer jen sami dva. Už toho měla po dnešku plné zuby. Kryštof přišel ze školní družiny úplně ubrečený a Lenka měla zase jeden ze svých pubertálních hysterických záchvatů. Potom si to prohodili, Kryštof ječel kvůli procvičování logopedie a čtení a Lenka brečela, protože jí nechtěla koupit jakousi mechovou kouli. Popravdě, od dnešního večera Milada očekávala jen to, že se natáhne na gauč se sklenkou vína a velkým pytlíkem arašídových křupek. Věděla, že nejspíš si tu skleničku nedá jen jednu, že asi skončí u třech, a možná dokonce vypije celou láhev.
A má jako bejt, pomyslela si zcela ve stylu své pubertální třináctileté dcery. Je pátek, sednu si a ani se nehnu a budu klidně znovu koukat posté na Forresta Gumpa nebo Zelenou míli. A ať mi všichni třeba políbí prdel.
Z lednice vytáhla kupodivu nenačatý veltlín, nedočkavě zabořila vývrtku a slastně se usmála, když vytáhla korkový špunt z lahve. Nalila si plnou baňatou sklenici ze zabarveného zeleného skla, vrátila se na pohovku a pohodlně se usadila.
„Haló, Renďo, mám teda něco pustit, co tam venku laboruješ?“ pokračovala dál trošku vyčítavým hlasem, když zjistila, že její manžel nesdílí obvyklé místečko vedle ní, ale raději něco kutí na prostorném balkoně, který přiléhal k obýváku. Chvíli ještě neklidně poposedávala na místě a popíjela lehké bílé víno, ale nebylo to ono. Zvědavost jí nedala, když zahlédla Reného, jak s sebou na balkon vláčí velký stativ.
„Haló, Země volá Renďu, co tam venku děláš? Pojď domů, táhne.“ Dopila rychle víno, nalila si další sklenku a z hlasu už jí byla slyšet jasně patrná netrpělivost. Chvatně vstala, zapnula si svůj oblíbený svetr vínové barvy a se sklenkou v jedné ruce si to namířila k pootevřenému francouzskému oknu.
„Co tam děláš?“ zeptala se nedočkavě mezi dvěma hlty.
„Pojď za mnou, dneska to bude super, mají padat bolidy.“ René mluvil jako obvykle rychle a nervózně, jako vždycky, když ho něco zaujalo a vzrušilo.
A dopad nějakýho vesmírnýho smetí ho spolehlivě vzruší víc než já, pomyslela si smutně Milada.
„Podívej, mám tady dalekohled, ale měl by jít vidět i normálně okem,“ hlas, jindy klidný a vyrovnaný, mu téměř překypoval nadšením.
Aby ses z toho neposral, zanadávala alespoň v duchu Milada, dopila víno a šla si do horní předsíně pro bundu. Takovou tu, co nosí jen, když jde vynést smetí na dvůr nebo vykydat králíkovi, co si ho děti vydyndaly, ale vyklízet mu posrajděnou podestýlku a bobky musí jen ona.
Pěknej večer je v trapu, povzdechla si. Teď tu budu půlku noci stát jako pitomá káča na balkoně a mrznout, protože z vesmíru padaj nějaký šutráky.
Když se vracela zpátky na balkon, dolila si téměř prázdnou sklenici a dvěma pořádnými hlty ji vyprázdnila.
„Jen si doliju a hned jsem u tebe,“ zvolala naoko vesele, ale už měla definitivně po náladě.
„Pojď, dělej, však si to vezmi sem!“ volal na ni René, „Za chvíli to má proletět!“
Došla k němu, zachumlaná v prošívané bundě, ale veškerá jeho pozornost byla upřena na černočerné nebe pokropené hvězdami.
„To je Venuše, že jo?“ zeptala se manžela zdráhavě. Zeměpis nebyl nikdy její silnou stránkou a astronomie už vůbec ne, takže doufala, že se po patnácti letech manželství svým dotazem příliš neztrapní. Ukázala váhavě prstem na nejjasnější bod na noční obloze.
„Jasně, že je to Venuše a z ní mají právě padat ty bolidy,“ osvětlil jí jako obvykle situaci manžel.
„Je to strašně nezvyklý, protože víš, kvůli gravitaci by měly ty bolidy padat směrem ke Slunci, ale došlo k vychýlení osy planety, četl jsem o tom článek na Technetu, kde to popisovali jako zcela unikátní skutečnost, chápeš, z Venuše prostě bolit nespadne. Ale neboj, ohrozit nás to nemůže, Zemi ten roj mine, a kdyby se náhodou něco odklonilo, tak to shoří v atmosféře,“ horlivě vykládal René a Milada si připadala jako malá školačka, která musí přetrpět zanícený výklad učitele.
Ovládla se, aby si nezívla. Občas si vedle něj připadala neskutečně pitomá.
Čekali. René občas mrknul na mobil, kde měl asi nějakou aplikaci, a Milada se vrátila zpátky do obýváku, vzala si z malé skříňky vlevo od televize huňatou larisu, do které se zimomřivě zababušila. S lehce otráveným výrazem sledovala svého muže, jak zírá tu a tam na oblohu a do malého hvězdářského dalekohledu, který měl našroubovaný na stativu. Najednou vyskočil, až se lekla a málem na sebe vybryndala zbytek bílého vína. Freneticky začal šermovat prstem proti noční obloze a zároveň se vrhnul na dalekohled, upevněný do stativu.
„Honem, honem, pojď se podívat, to jen tak neuvidíš, je to děsně blízko, fakt blízko, dělej pojď!“ Pobízel ji nadšeně a ona se poslušně sklonila nad hledí a snažila se zaostřit. Najednou strnula, když v té noční temnotě viděla jasně svítící žlutý bod, který se rozšiřoval a zvětšoval, takže vypadal jako veliký kužel baterky.
„Panebože, to je mazec,“ hlesla potichu.
„Podívej se přímo na oblohu, musí to být neskutečně blízko,“ zašeptal uhranutě René a ukazoval prstem do tmavých dálav vesmíru čnícího přímo nad nimi.
„To je mazec,“ zopakovala šokovaně Milada a musela uznat, že ta podívaná stála za to. Vidět takhle zblízka vesmírné divadlo byl neskutečný pocit.
Jako by v ní najednou vzplály nějaké pradávné instinkty ženy ochranitelky, vyběhla z balkonu a šla zkontrolovat děti. Naštěstí poklidně spaly. Vypnula jim dataprojektor, který už stejně promítal jenom tmu, a vrátila se zpátky na studený balkon.
„Počkej, počkej a proč se tomu vlastně říká bolit, není to prostě meteorit?“ zeptala se po příchodu se zájmem a najednou jí bylo úplně putna, že bude možná za blbku. Prostě to chtěla vědět, byla to krása, sledovat tu sršící žlutou věc a potichu doufat, že opravdu shoří v atmosféře a nedopadne jim třeba na dům. Odpovědi se však nedočkala, veškerý zájem jejího muže se teď upínal na to velkolepé vesmírné divadlo. Přitočila se k němu a bázlivě se přitiskla k jeho pevnému tělu.
„Dívej, dívej, tohle je neskutečně blízko,“ ukazoval jí René a ona otočila hlavu nahoru a zírala na tu oslnivě velkou kouli řítící se přímo před ně.
„Panebože, to je obrovský,“ hlesla a jen silou vůle odolala nutkání zakrýt si v obranném gestu hlavu.
„Vidělas to? To bylo, to bylo neuvěřitelně velký! Muselo to dopadnout někam hrozně blízko, viděla jsi to taky?“ René skoro křičel. Nemohl uvěřit tomu, co právě na vlastní oči viděl.
Bylo to tak strašně blízko, tak strašně blízko, tak strašně blízko, opakoval si pořád v duchu šokovaně. Milada se překvapeně usmála, když jí manžel obejmul a políbil ji na rty. Cítila z něj podivnou nejistotu, ale nedivila se, protože uvnitř přetékala podobně rozháranými pocity.
Kam to asi dopadlo? Přemýšleli nahlas, když si o hodinu později čistili po vášnivém milování bok po boku zuby. Dělali to dlouze a divoce, jako už strašně dlouho ne. Milovali se tak, jako by měl nastat soudný den. Ale i přesto jim ten hloupý meteor nešel z hlavy.
Letělo to tak děsně blízko, tahle věta jí vždycky probleskla hlavou jako varovné hlášení. René před spaním ještě rychle zkontroloval mobil, jestli tam není nějaká neočekávaná zpráva o dopadu meteoru, a najednou se vztyčil na posteli jako hračka na pérko a začal o překot předčítat aktuální zpravodajství. Hlas měl prosycený vzrušením a taky trochu strachem.
„Celá střední Evropa, část jižní Itálie, vnitrozemí Číny, stát New York, Washington D. C. a některé státy v Jižní Americe hlásí dopady desítek a stovek meteorů. Nikdo nebyl ohrožen na životě, zdá se, že všechna vesmírná tělesa dopadla mimo obydlená území. Nezvyklému jevu se budeme věnovat v ranních zprávách. Za mohutný meteorický roj může neobvyklé chování planety Venuše, která se zcela vychýlila ze své osy. Meteoritický roj ze zcela neznámých důvodů oběhl Zemi a až poté se jednotlivé meteority zřítily, přičemž zasáhly všechny kontinenty. O nastalé situaci vás budeme informovat ve zvláštním zpravodajství,“ citoval rozrušeně René. Ještě chvíli o tom diskutovali, ale blížila se půlnoc a René musel druhý den brzy vstávat, takže si dali pusu a ložnicí se brzy neslo tiché mužské pochrupování. Milada nemohla usnout. Nervozita v ní hlodala jako červ v natlučeném jablku. Šla se napít vody. Pustila si zprávy na internetu, ale krom informací, které jí přes spaním sdělil manžel, se nic nového nedočetla. Znovu nakoukla do pokojíčku, přikryla odkopaného Kryštůfka a s mobilem v ruce si šla lehnout nazpátek. Znovu navolila stránku věnovanou zprávám, ale jedinou novinkou byla nějaká youtůberka, co to schytávala za to, že malým holkám radila dávat si na nalíčený ksichtík při oblíkání igelitový pytlík.
Možná jsme opravdu tak blbí, že si zasloužíme vyhynout, byla její poslední myšlenka před usnutím.

***

Dopad byl velmi tvrdý. Pokud by to bylo něco schopno cítit, dala by se získaná data vyhodnotit jako bolest. Tvor z vesmíru zatím vnímal jen probíhající impulzy, které mu pomáhaly s určením polohy hladkého černého kamene, který obklopoval jeho obrovské stočené tělo. Pomocí zakulacených výběžků na stranách hlavohrudi si osahal vnitřek Pramatky a několika přesně mířenými zásahy kyseliny sírové z vnitřku makadel rozpouštěl mateřský siderit, v němž byl uložen. Železitý kámen pěnil a rozpouštěl se. Okolní vzduch byl nasycen vodíkem. Po chvíli reakce ustala. Ovšem dva silné páry klepet si s kamenem politým žíravinou poradily hladce. Kámen odpadnul, rozlousknutý na dvě poloviny jako použitý kokosový ořech. Cesta byla volná. Dál už se musel pohybovat sám.
Za informacemi. Za potravou.
Podivný tvor se pohyboval na třech párech silných kráčivých nohou, se čtyřmi silnými klepety a dvěma obrovskými telsony, které dosahovaly dvojnásobku jeho výšky, avšak překvapivě dobře splýval s okolní tmou. Postavil se za Pramatčina rezidua, zatímco pěti páry postranních očí prozkoumával okolní terén. Musel chvíli posečkat, jeho smyslovým orgánům trvalo pár minut, než si navykly na zcela odlišnou atmosféru. Ale co je to pár pozemských minut proti toku vesmírného času.
Osidlovací fáze započala.
Pomalu kráčel k prvním stavením ve vesnici. Zhluboka nasál do plicních vaků vzduch obohacený kyslíkem, prvkem, který na jeho domovské planetě neexistoval. Když dorazil k prvnímu z domů, přitisknul se k jeho zdi. Hřebínky čnící po stranách robustního, ale mrštného těla, mu dodávaly informace o složení materiálu, struktuře či tloušťce okolí. Někde v dáli se rozštěkal pes. Tvor zaznamenal vibrace a podivným váhavým krokem se vydal na cestu. Ostré drápky na čtyřech nohách vydávaly na slabě osvětlené venkovské silnici nepříjemný škrábavý zvuk. Štěkot zesiloval. Jak procházel kolem obytných domů, kolem vrat a zavřených obchodů a úřadů, začal tvor pociťovat jistý druh nerovnováhy. Měl hlad. A hlad musel být utišen. Vibrace vydávané uštěkaným vlčákem zesilovaly a pronikaly až dovnitř jeho těla, kde příjemným způsobem rozechvívaly jeho vnitřní orgány.
Už stál naproti chlupatému stvoření s naježenou srstí na krku a vztyčenýma ušima. Dělil je jen laťkový plot. Rychle vymrštil rozdvojený telson, který se okamžitě zabodl štěkajícímu zvířeti do těla. Pes zakňučel. Z tlamy mu vyhřezly provazce slin. Naposledy zaškubal tlapami a poté ochabnul. Vznášel se vzduchem jako papírový kapesníček ve větru, vstříc kovově zrůdnému vetřelci. Tvor z jiného světa zvíře utlumené nervovým jedem uchopil dvěma klepety za lopatkami a zabořil svá makadla do psí tlamy. Vydávil do malátného zvířete přesně odměřenou dávku kyseliny sírové a chvíli poté již vycucával rozkládající se obsah nebohého zvířete, jako když dítě vysává brčkem jablečný džusík z krabičky. Poté jednoduše odhodil prázdnou tělesnou schránu, která prosvištěla pozdně listopadovým vzduchem a s tichým žuchnutím dopadla na první schod vedoucí ke vchodovým dveřím. Při dopadu se ozvalo lehké upšouknutí, jak ze sebe zbylá tenká slupka prosta jakéhokoliv obsahu vytlačila tu trochu plynu, jež v ní zůstal. Zbytky psa vypadaly jako ohořelá kožešinová předložka ledabyle poskládaná špatnou pokojskou.
Bytost z jiného světa již kráčela dál. Vstřebala nejen tekutý extrakt rozložených vnitřností a masa zvířete, ale také všechny jeho pocity, zlost vůči nezvaným návštěvníkům, lásku k tlusté ženě s tmavými krátkými vlasy a k vytáhlému chlapci s předkusem jménem Jan. Tvor nyní věděl, co je to králík, jak chutná svištění vzduchu na jazyku vyplazeném z okna při rychlé jízdě autem, věděl všechno o lovení a zadavování myší a potkanů vzadu za zahradou u kurníku, o vábivé mastné chuti hovězích kostí po nedělním obědě, o věrnosti a touze milovat a být milován.
Všechna data byla důležitá, ovšem tvor byl primárně naprogramován na sbírání informací o lidském druhu, samčím i samičím, všeho věku. Od nově stvořených až po ty, jež balancovali na hraně nebytí.
Jeho smysly byly v pohotovosti a bystře rozeznávaly ty nejjemnější vibrace. Jenže noc byla špatným časem pro získávání informací. Jak se zdálo, všechna stvoření určená k eliminaci byla uzavřena uprostřed rozličných typů a druhů budov. K dispozici byli pouze podtvorové, o něž však neměl zatím zájem. Ti přijdou na řadu až později.
Čas tekl pomalu jako láva na domovské planetě, přeléval se a pomalu, pomaličku ubýval. Tvor kráčel dál po zpevněném povrchu, protože na měkkých površích zapadalo jeho těžké tělo do mazlavého podloží pole, námrazou ztvrdlého pouze na povrchu. Procházel další řídce obydlenou vesnicí a směřoval k jasně osvětlenému městu. Světla vábila a lákala, ale podle informací, jež získal ze společného vědomí Pramatky, zde existovala mnohonásobně větší možnost nalezení volně se pohybujícího lidského druhu. Zatím mu nebylo dovoleno použít své pevné tělo jako štít k proniknutí do prostor obydlených lidmi, k tomuto aktu dojde až v dalších fázích genocidy.
Městská světla byla jeho šancí. Šancí nasytit se a vstřebat všechny možné druhy informací. Kráčel dál. Pro větší stabilitu vysunul ostré drápy z chitinem obalených končetin, které dělaly na asfaltovém povrchu vozovky jemné zářezy a při pohybu kovově šelestily. Tři druhy očí uložené na vrcholu hlavohrudi perfektně viděly nejen ve tmě, ale i na kilometrovou vzdálenost, a díky jejich dokonalému rozložení měl k dispozici plné pokrytí zorného pole. Zavčasu se tedy mohl přitisknout k chladné omítce obytného domu, za jejímiž zdmi tepala srdce jeho pěti obyvatel, z nichž jednomu z nich již velmi brzy uzavře krevní vmetek přívod kyslíku do mozku. Zatímco díky získaným mimikrám splýval s okolím, projel kolem něj jakýsi automatizovaný mechanoskop řízený jedincem určeným k záhubě. Rychlost pohybujícího se prostředku byla příliš velká a riziko selhání nekorelovalo s možným ziskem. Pokračoval tedy dál po své cestě. Vítr svištící mu kolem exoskeletu rychle měnil intenzitu. Hvízdal a narážel a strhával mu pod nohy množství lidského odpadu či jejich různorodých výrobků. Náhle se tvor zastavil. Nad jeho nohama, zpod plošek krytých hustými chlupy, pomalu odkapávala zbylá přefiltrovaná tekutina ze zkapalněných ostatků mrtvoly psa. Chvíli postál, až se mu pod nohama utvořila bezbarvá loužička, a pak se vydal hlouběji do města plného naoranžovělého světla sodíkových výbojek. Smyslové chlupy pokrývající spodek nohou se vztyčily, když zaznamenaly slabou vibraci vycházející z jedné ulic vybíhající ze středu města. Zrychlil pohyb.

Miladu vzbudila dutá rána. Okna bičovaly údery větru a ona slyšela, jak se i Kryštůfek ve vedlejším pokoji neklidně převaluje. Vstala, a když došlápla na nohy, útrpně sykla, protože jí během spánku zatuhly kotníky.
Co naplat, už jsem stará bréca, pomyslela si a tiše zasténala. Kéž bych ho vzbudila. Ale to ne, to je jen moje zbožné přání. Zatímco mě probudí i myší uprdnutí, tak on si bude spát jako král, občas zachrápe a nevzbudila by ho ani římská armáda v čele s pochodujícími slony. Hleděla na svého hlučně oddechujícího muže s lehkou závistí, které jsou schopny jen ženy mající za sebou už víc než desetileté manželství. Samozřejmě, pořád ho milovala. Jeho ironický smysl pro humor, jeho perfekcionismus, který ji občas dováděl k šílenství, jeho letmé dětinské nápady a vzplanutí, která z něj dělaly mnohem mladšího muže, než ve skutečnosti byl, jeho nádherně klenutá lýtka, která v ní vždycky vzbudila skrytý chtíč. Lehce se pousmála a jako obtížný hmyz odehnala myšlenku líhnoucí se jí v hlavě, která jí radila, ať Reného laškovně pleskne po zadku, přitiskne se mu k hrudi a nezkrotně se na něj vrhne. Neblbni, prosím tě, chováš se jako nadržená puberťačka. Zítra brzy vstává. Jede zas do Ostravy. A já si budu ráno taky připadat jak rozbitá hračka.
Vítr před okny zahučel a měla pocit, že slyší, jak dole něco bouchá. Promnula si zdřevěnělou nohu a při pohledu na spícího manžela lehce zakroutila hlavou. Milovala ho, ale najednou, se všemi těmi probouzejícími se bolístkami, si připadala strašně stará. Ve chvílích, jako byla tahle, by byla schopna všechno, co má, zahodit jen pro ten okamžik, aby mohla dál nerušeně spát. Ze zamyšlení ji vyrušil další ostře zvonivý zvuk, který se rozlehl dole v ulici.
Předevčírem říkal, že je v uličce uvolněný okap. Že to někdy musí opravit. Jestli uletí a rozfláká sousedům okno, bude to průser jako prase. Ví, že to vím, a že kdyby se něco stalo a já o tom věděla a nic neudělala, koukal by na mě vyčítavě, a to bych nesnesla. Nic by neřekl, ale to by ani nemusel.
Povzdechla a vydala se do předsíně. Schválně zavřela dveře do ložnice trochu hlasitěji, než bylo nutné a na maličkou chvíli přitiskla ucho na dveře. Bez reakce. Ušklíbla se, vzala z háčku prošívanou bundu a spěchala dolů po schodech, zkontrolovat ten blbý uvolněný okap. Dole si nazula ošoupané pantofle. Klíče si nebrala, říkala si, že bude venku jen chviličku, takže jen pootevřela dveře a zapřela je papučí. Když proklouzla pootevřenými dveřmi, udeřil ji do tváře chladný políček větru. Okamžitě zalitovala, že si nevzala šálu a čepici.
Ostatně budu venku jen malou chviličku. A až přijdu dovnitř, přitulím se k Renďovi a strčím mu ty svoje zmrzlý hnáty pod peřinu. Třeba ho to probudí.
Při myšlence, jak vrazí promrzlá chodidla muži mezi vyhřátá stehna nebo na bedra, jí tvář nakrátko ozářil uštěpačný úsměv.
Do psí díry, tady je tma, jak to, že ta blbá lampa zase nesvítí, nadávala v duchu, když se ploužila vymrzlou uličkou sevřenou dvěma řadami domů jako šiky vycvičených vojáků. V okamžiku byla zmrzlá jako polárkový dort, protože vítr sevřený mezi domy kvílel a v poryvech ostrých jako čepel narážel do všech překážek, které mu stály v cestě. Přitáhla si bundu těsněji k tělu, zkontrolovala okap v uličce a rychlým krokem se vydala směrem k hlavní ulici, kde šlo i přes poryvy větru slyšet kovové rachocení druhého okapu. Vítr tady na ulici vedoucí z náměstí běsnil snad mnohem víc. S hlavou skloněnou před vichrem, který vyl, hvízdal a smýkal s ní z boku, zepředu i zezadu, si připadala jako hračka nějakého nezvedeného dítěte se záchvatem vzteku. 
Neslyšela a neviděla nic kromě ulice tonoucí ve tmě, a proto si ani nemohla povšimnout obrovského černě lesklého tvora podobného štíru, který se k ní rychle blížil od náměstí. Sklonila se k okapu, jehož spodní část byla uvolněná a mlátila ve zběsilém kovovém tanci do šedivé omítky. Najednou zaslechla nepříjemné kovové skřípění, které jí projelo jako nehet tabulí a zmrazilo jí veškerou krev v žilách.
Otočila se.
Hleděla na mohutnou kovovou hlavohruď, od níž se mihotavě odrážel svit měsíce. Ukročila nazpátek, ale nebylo kam uniknout. Tvor ji pozoroval. Zatoužila vykřiknout, když ji v tu samou chvíli obemkl jeden pár nohou a klepeta, která se jí přes měkkou podšívku bundy zabořila až do ramen. Ucítila neskutečnou bolest, ale než si ji její tělo uvědomilo, odehrálo se hned několik věcí naráz. Do břicha a do zad se jí zarazily jedové ostny. Čněly nad obludným tělem jako bizarní květina. Do těla se jí vléval chlad a horkost zároveň. Nohy se jí podlomily. Podklesla. Ústa zkřivená hnusem a bolestí chtěla vykřiknout, ale nešlo to. Byla naprosto paralyzovaná. Nestvůra se k ní blížila. Ta věc si ji zkoumavě prohlížela. Otevřela pusu, ale sotva se jí z krku vydral výkřik, tvor jej zdusil polibkem. Přimknul svá prazvláštní ústa na její hrůzou rozšířené rty. Pak přišla bolest. Poslední žhavý příliv rozlévající se všemi póry Miladina těla vystřídala tma.
Makadla návštěvníka z Venuše se chvěla v opojném spojení se sladkou chutí krvavě rudých rtů. Díky tomuto polibku bez lásky mu tělem probíhaly miliony informací, pocitů a zážitků této lidské samice smíchané s jejími zkušenostmi, znalostmi a tužbami. Jeho nervová zakončení při jejich vstřebávání pulzovala a vibrovala. Byl to opojný pocit. Vcucával do sebe ženiny stesky, lásky minulé i současné, obavy z nevěry muže jménem René, radosti, ale i nenávist, zlobu a v nitru pomalu doutnající vztek. To všechno mu teď v přeměněné podobě protékalo každou buňkou těla a naplňovalo ho. Věděl, jak žena nesnášela žehlení a hádky, jeho součástí byla i opojná chuť bílého vína, hraničící až se závislostí. Během přenosu dat zatím ženino tělo, natrávené zevnitř kyselinou sírovou, měnilo svůj tvar a podobu. Rty černaly a odchlipovaly se od makadel umístěných na povrchu kovově lesklé hlavy, tělo zbavené veškerých tekutin uhelnatělo a scvrkávalo se. Nakonec zbyla z Milady Horké jen černošedá slupka uvězněná v pyžamu a péřové bundě.
Tvor oddálil své rty, ze kterých na kočičí hlavy pokrývající chodník odkáplo posledních pár kapek kyseliny, a poslechl volání vibrací ukrytých v šedě omítnuté budově. Obešel dům, drápy zakončenými chodidly odhrnul po umělé kůži chutnající pánský pantofel a vstoupil dovnitř.
Na chvíli se zastavil. Uvnitř řídícího centra v hlavohrudi, které bylo spojeno s informačním systémem celého těla, mu probliknul impulz s nejvyšší prioritou. Druhá fáze mohla být zahájena. Dostal povolení ke vstupu do lidských obydlí. I přesto včas otálel. Proud vstřebaných informací totiž zahrnoval jemu zcela neznámé emoce, které se až nyní učil pojmenovávat. Láska. Vášeň. Přátelství. Touha. Cítil bezpodmínečnou lásku vstřebané bytosti k nedovyvinutým jedincům sdílejícím stejnou genetickou informací, jako měla ona. Poznával cit a vášeň vázající se k dospělci mužského pohlaví, který s ní obýval společné lože. Tvor si tyto informace vychutnával a ukládal je do řídicího systému.
Po chvíli se zastavil, když mu vzadu v lebce vybuchly sdílené obrazy konání jeho bratří a sester, rozesetých po různých částech planety zvané Země. Pocítil silnou lásku k Pramatce, cit, který již dávno považoval za zapomenutý. Jen malou chvíli trvalo, než se jeho vědomá mysl aklimatizovala na přijímaná data tohoto druhu, ale jeho znovunalezená sounáležitost k Pramatce jej po kratičkém zaváhání přinutila pokračovat dál.
Vstříc domu a zbylým třem srdcím ukrytým v jeho vnitřku.

Autor: Madla Pospíšilová Karasová
Název: Polibek Venuše
Sarden 2022
Korektura: Eylowai
Odpovědný redaktor: Tereza Kadečková

Madla Pospíšilová Karasová (*1981)
Narodila se v Šumperku, který však ve jménu lásky vyměnila za Uničov, kde s manželem, dvěma syny a blíže neurčeným počtem chovných mravenců žije doposud.
Během studia bohemistiky a učitelství češtiny pracovala v Laboratoři přirozeného jazyka na slovníku slovesných valencí VerbaLex a také jako korektorka Literárních novin.
Jako korektorka působila i během obou mateřských dovolených, během nichž jí v hlavě uzrála černohumorná Kronika rodu Příšeráků, jež vyšla v prosinci 2020 v nakladatelství Epocha. Ve stejném období jí byla na webu časopisu LUK (Literatura – Umění – Kultura) vydána povídka Struprum. V předchozím roce zvítězila s válečnou povídkou Den, kdy na Zemi zemřela naděje v první povídkové soutěži nakladatelství Knihy Dobrovského. E-kniha je volně ke stažení na webových stránkách nakladatelství: https://www.knihydobrovsky.cz/e-kniha/den-kdy-na-zemi-zemrela-nadeje-266...
V roce 2121 se v soutěži Časopísmo umístila s psychologicky laděnou hororovou povídkou Malá růžová teniska na 1. místě.
Letos se s hororovou povídkou Balonek ke štěstí a post-apo Tam za tou duhou dostala do finále soutěže Daidalos.
První knihu však napsala již v osmi letech, ovšem společenský román o farmářce rodící osmerčata se bůhvíproč k širší čtenářské obci nedostal.
Během středoškolských studií se naučila řídit traktor a dojit krávu, což se jí poté při studiu v brněnské metropoli velice hodilo.
Miluje dobré knihy, suché červené víno a své tři chlapy.
O svých dojmech, pojmech a průjmech týkajících se nejen psaní píše facebookový blog Zápisky zhrzené spisovatelky