Františka Vrbenská: Jak Žižka válčil ve filmu

Bitvy a vozová hradba, chorál, hořící kláštery, spanilé jízdy a prchající křižáci… Husitská revoluce, nejslavnější – taky ovšem silně polemizovaná – epocha našich dějin, se v české / československé kinematografii příliš neuplatnila. Napadají mne jen dva důvody, proč atraktivně dramatické období zůstalo celá desetiletí opomenuto: finanční náročnost „kostýmových“ snímků a politická, sociální, ideová složitost doby. Z filmových vod nezčeřených válečnými kůsami vyčnívala dosud pouze monumentální skála Husitské trilogie režiséra Otakara Vávry.

Vávrův trojboj Jan Hus (1954), Jan Žižka (1957), Proti všem (1958) čelil především marx-leninskému ideovému tlaku. Tehdejší ministr informací a člen předsednictva ÚV KSČ Václav Kopecký se hrozil: „Ježíšmarjá, lidi, co jste to provedli! Vždyť ten Hus tam vypadá jako kněz!“ Vávra namítl, že Hus byl knězem a jeho talár představoval oficiální oděv rektora Univerzity Karlovy. Kopecký se rozčílil: „On tam pořád říká: Boží pravda! A ještě se při tom kouká do nebe! Prosím vás, co je to pravda? Nesmysl! Čí pravda? Hus musí říct: pravda lidu!“

Scénáře vycházely z knih Vávrova mnohaletého spolupracovníka Miloše Václava Kratochvíla (autor např. populárního Putování Jana Kornela) a z děl tehdy protěžovaného klasika Aloise Jiráska. Adaptovat jeho opulentní román Proti všem byl oříšek blízký všem filmařům, kteří se pokoušejí vecpat do vizuální podoby obecně známou a rozsáhlou předlohu (v tomhle případě to ještě dopadlo win-win).  K zápasu dramaturgickému se přidala si nelibost Vatikánu (Hus byl přece kacíř).

Pak si začali stěžovat někteří kritici, pro které byla trilogie „pečlivá, ale chladná rekonstrukce“ a „ilustrativní nuda“. Výhrad se dočkal i slavný Zdeněk Štěpánek, který si s obrovským nasazením a hereckým umem střihl dvojroli Jana Husa a Jana Žižky. Ale diváci byli a jsou spokojeni, jak dokazují filmové databáze. Nejde jen o účast plejády dodnes vážených hvězd (Karel Höger, Jan Pivec, Miloš Kopecký, Rudolf Hrušínský aj.). Vávra si do tvůrčího týmu přizval vynikající znalce středověku, např. legendárního Eduarda Wagnera, výtečného kameramana Václava Hanuše, výtvarníka Jiřího Trnku, který vytvořil historicky přesné kostýmy, a kouzelníka filmové hudby Jiřího Srnku.

Bitva u Sudoměře, jíž vrcholí druhý díl, byla precizně natočená v historicky daném místě a dokonce v odpovídajícím ročním období: řadí se mezi nejlépe a nejpůsobivěji natočené válečné scény své kategorie. Podobně je hodnoceno utkání na Vítkově ve filmu Proti všem, které se objevuje i v současných přehledech na YouTube. „Úžasné, věrné repliky dobývacích strojů, rekonstrukce architektury, monstrózní kulisy postavené často jen pro pár krátkých záběrů, spousty opravdu hořících domů, dechberoucí kostýmy a stovky, stovky jezdců a statistů, žádné 3D klony.“ Dnes by Vávrův blockbuster stál podle seriózního odhadu přes miliardu v českých korunách.

Obraz husitské revoluce pořádně nakoply obrozenecké stereotypy a ještě hůř marx-leninistická dialektika. Přes nezbytnou úlitbu režimu je Husitská trilogie stále pokládána téměř beze zbytku za skvělý, dodnes nepřekonaný filmový počin. Přináší hypnoticky působící ozvěnu z oněch středověkých časů: nesmrtelnou víru a odhodlání bojujících lidí - a nepopiratelnou sílu Žižkova charismatu.

Jenže obdivovaný válečník, zařazený do světového toptenu vojevůdců všech časů a člen exkluzivního klubu nejvýznamnějších Čechů, se objevil jako protagonista pouze ve Vávrově Janu Žižkovi. Ostatně husité v naší kinematografii taky dopadli zkrátka.

Hned po vyhlášení samostatného Československa v roce 1919 mířil na plátna kinosálů heroicky pojatý, vlasteneckým zanícením kypící film nazvaný Utrpením ke slávě. Mapoval význačné okamžiky české minulosti s jejich slavnými protagonisty. Snímku se ujal tehdy oblíbený atraktivní herec a režisér Richard František Branald (1876-1950), který zároveň osobně zastal trojroli Jana Žižky z Trocnova, Sybilly (!) a českobratrského vlastence. Film dojel na faktografické omyly a nikdy nedorazil do distribuce.

Husitskému hnutí patřil první československý barevný film Jan Roháč z Dubé, natočený v roce 1947. Titulní postavu předvedl Otomar Korbelář v heroickém divadelním duchu, vždyť scénář vycházel z dramatu Aloise Jiráska. Režíroval tvůrce populárních meziválečných komedií Vladimír Borský. Těžko říci, proč zaměnil zábavnou látku za trudnou historii: Jan Roháč stůně na patetickou teatrálnost. Přitom silný námět stojí za pozornost kvůli morálnímu poselství (přizpůsobit se, nebo vést marný odboj), kulišácky dlouhému dobývání hrádku Sion a drastickému osudu jeho obránců.

Vávrovu trilogii následovala vynikající černobílá Spanilá jízda (1963), spíš temný historický western. Je pod ní podepsán režisér a scénárista Oldřich Daněk, autor historických dramat a románů před lety hojně čtených (Král utíká z boje) nebo filmu Dva na koni, třetí na oslu: tak trochu fantasy, znepokojivá a nekorektní stejně jako Spanilá jízda. Mladému zemanovi (pohledný Petr Kostka) o svatební noci křižáci unesou nevěstu, a on pak dlouhou dobu hledá pomstu. Záleží na psychologii ústředních postav – mimochodem jednou z nich je mladičká bojovnice - a zvratech jejich osudů ve víru válečných událostí. Příběh klade sžíravé otázky o odplatě, smíru, ceně boje za pravdu… a posunu lidských hodnot.

Poslední návrat k husitským bouřím přinesl tvůrce filmů pro děti a mládež Milan Vošmik v adaptaci románu Josefa Františka Karase Na Žižkově válečném voze (1968), v zahraničí promítané pod názvem Ondra´s fight for freedom. Snímek dbá na dobové reálie (poradcem znovu Eduard Wagner), aby vzápětí středověkou atmosféru zničil beatovým soundtrackem. V dobrodružné story o zemanském synkovi Ondřejovi z Kolče (Josef Filip, známý ze série o panu Tau), který s pomocí kamaráda (Jan Kraus) vysvobozuje zraněného otce ze zajetí, vystupuje řada slavných českých herců. Pamětníci ocení scénu, v níž patnáctiletý budoucí moderátor Jan Kraus buší do osmnáctiletého budoucího režiséra Karla Smyczka v úloze zrádného Kuna. Na chvíli film symbolicky představí i Jana Žižku (general Zizka of Trocnov), adekvátně ztvárněného Iljou Prachařem.   

Vzniklo pár krátkých a ještě kratších animovaných snímků, k tomu jeden dlouhý, kreslená komedie Husiti (2013) výtvarníka a režiséra Pavla Koutského – tématu věnoval i několik dílů svého seriálu Dějiny udatného českého národa. Dále byl natočen záznam loutkového představení Jan Žižka u hradu Rábí a jeden středometrážní dokument ze zahraniční produkce. Janu Husovi zvlášť byly věnovány dva televizní filmy (1968, 2015) a různě dlouhé dokumenty či dokudramata. Zapomenuta je bláznivá veselohra Velká filmová loupež (1986) s dvojicí Kaiser - Lábus, kterou režíroval guru novodobé české parodie Oldřich Lipský. Nepříliš vydařený snímek vznikl coby maxireklama na výstavu ke čtyřiceti letům československé znárodněné kinematografie. Díky vynálezu superholografu se v něm objevovaly postavy z filmů…včetně zástupu vyjukaných táboritů z Husitské trilogie Otakara Vávry, kteří během jízdy eskalátorem v metru divoce mávali sudlicemi a cepy.

Až nyní, v září 2022, vstoupil do kin další Jan Žižka aka Medieval, velkofilm Petra Jákla ml. Místo Zdeňka Štěpánka propůjčil tvář husitskému válečníku Ben Foster. Nevedou se úchvatné bitvy, jen patřičně brutální šarvátky; ale politikaří se stejně. Žižka není do sebe uzavřený stárnoucí muž a vůdce, nýbrž chlap v nejlepších letech, co přijde o srdce (romanticky) a oko (naturalisticky), aby na samém konci snímku vyměnil post prostého žoldnéře za lídra vzbouřeného národa. Spíš než k dokumentující Vávrově trilogii má blíž ke komornější Spanilé jízdě (byť mu schází její umělecký level) a k atmosféře historické fantasy.

Záměr vrátit Jana Žižku z Trocnova do světa filmu a výběr nejasné fáze jeho životní dráhy, když jako lapka či nájemný meč válčil proti Rožmberkům, patří scénáristovi, producentu a herci Marku Dobešovi (režíroval kultovní Choking Hazard, 2004). Projektu s pracovním názvem Monoculus se začal intenzivně věnovat už v roce 2007. Vytvořil také první scénář k onomu Janu Žižkovi, který jako film po dalších letech úsilí realizoval Petr Jákl.

Coby pikošku zmíním, že se původně uvažovalo, jak bude Žižka doprovázet královnu Žofii s jejím svatebním průvodem do Čech, kde se měla provdat za krále Václava IV., a jak ji přepadnou ozbrojenci revoltujícího českého panstva, Jan bude Žofii bránit… a milostně to zajiskří… Inu, pořád ještě zbývá z  příhod trocnovského zemana leckterý motiv nevyužit. Jo, a na mezinárodním filmovém portálu imdb.com mají oba Janové Žižkové, ten nový i ten bezmála sedmdesát let starý, zatím zhruba stejné bodové hodnocení.

Františka Vrbenská (*1952)
Získala titul PhDr na filozofické fakultě UK (1979) v oboru informatika - knihovnictví. Se svým manželem Milanem žijí v Praze, mají spolu dvě děti - Jiřího (1980) a Annu (1981).
V současné době pracuje jako knihovnice v národním programu ochrany fondů Národní knihovny ČR. V letech 1985-1991 byla vedoucí knihovny Institutu řízení. Mezi její zájmy patří všechno pestré a nesoustavné, výtvarné umění, ochrana zvířata, etologie a ekologie, záhady, historie, přírodověda, sociální antropologie, etnografie. Přes to všechno stíhá psát odborné články i beletrii a navštěvovat snad všechny konané cony, kde přednáší na různá, nejen fantastická témata.