NEDĚLNÍK: Míša Merglová, Prosím, přestaňte chodit přes mrtvoly

Začnu naprosto bez obalu: nepřestává mě udivovat, do jakých hlubin jsou někteří kolegové ze spisovatelské branže schopni klesnout, aby propagovali sebe a své dílo. Před nějakou dobou jsem se podobným tématem zabývala v zamyšlení pro časopis Pevnost a snažila jsem se tehdy vypíchnout úskalí, která mohou na začínající autory čekat. Zmiňovala jsem pasti kontraproduktivního nadšení jako prodej vlastních knih z batůžku kolemjdoucím cizincům, vnucování se každému na potkání nebo nadměrné vyskakování na sociálních sítích na každého, kdo se mihne kolem. Podobné chování čtenáře častěji odradí a vyděsí, než aby autorům přineslo kýžené tantiémy, u debutantů ho ale člověk omluví začátečnickou radostí a nadšeneckým zápalem. Jenže poslední dobou vídám docela znepokojivé chování i u lidí, kteří by už měli mít dost zkušeností a nadhledu, aby něco takového nedělali – jinými slovy, jsou to mazáci, u nichž už nikdo nemůže mávnout rukou, že z toho vyrostou.

Každý autor samozřejmě chce, aby jeho knihy lidé četli nebo o nich alespoň věděli, a pokud roli propagace neplní nakladatelství (což v žánrové literatuře není vzácné), dává smysl, že se do toho pouští spisovatelé sami. Jenže málokdo má s marketingem zkušenosti nad rámec toho, že je jeho příjemcem, a tak to bývá často spíš smutná přehlídka amaterismu a upocené snaživosti. Nejvíc se to pak projevuje na sociálních sítích, které se pro mnoho tvůrců staly amplionem jejich tvorby. V jádru na tom není nic špatného. Pochlubte se úspěchem, sdílejte radost z nové knihy, povídky nebo projektu, přidejte sem tam nějaký střípek z vašeho literárního života, v pořádku. Měla by ale existovat určitá hranice, za kterou nepůjdete, tlustá čára oddělující základní lidskou slušnost od hyenismu a spisovatele od podomních prodavačů hrnců.

Ať si každý sám sáhne do svědomí, co dělá nebo nedělá, ale mám jednu prosbu na všechny: prosím přestaňte chodit přes mrtvoly. A to myslím doslova. Používat cizí neštěstí jako odrazový můstek pro svou literární kariéru je kanál, do kterého by neměl zapadnou žádný slušný autor. Sociální sítě jsou v tomhle směru velmi zrádné – člověk může použít tisíc smajlíků a stejně kolikrát sdělení vyzní jinak, než jste ho mysleli. Zároveň svádí k pocitu, že jsou všichni jedna velká rodina, kde se máme rádi, podporujeme se, chápeme a nesoudíme. Ale právě proto buďte opatrní, co a kam píšete.

Pokud někdo cizí sdělí, že měl úraz nebo nedej bože úmrtí ve svém okolí a rád by si přečetl něco humorného, nedoporučujte mu svou knihu, ani v nadsázce. Můžete to sice myslet dobře, ale bezskrupulóznost toho, že se snažíte vyrazit svou dvacku z člověka, který právě prochází traumatickým zážitkem, už vám nikdo neodpáře. Stejně tak pokud vaše kniha pomohla někomu překonat těžkou nemoc nebo životní situaci (nebo třeba válku), je to věc, která vás může hřát u srdce, ale jakmile ji odprezentujete jako důkaz vašich literárních schopností pro široké masy, zůstane jen pachuť sobeckého jájínkovství. A úmrtí nebo jakékoli smuteční akty by měly být tabu obecně – napište, že jste smutní, popište své pocity, vzpomeňte si na onoho člověka, ale nepřidávejte jedním dechem i promo na svou literární činnost. Někdo je mrtvý a pokud ho nezabila vaše kniha, pak vaše tvorba opravdu nikoho nezajímá. Cizí úmrtí není o vás. Ne všechno vždycky musí být. Pokud vás budou svrbět prsty v situaci, která by mohla působit potenciálně necitlivě, prostě odejděte od klávesnice. Ne nadarmo se říká, mluviti stříbro, mlčeti zlato.

Spisovatelé jsou lidé z různých společenských vrstev a prostředí a je tedy logické, že nikdy nebudou homogenní skupinou, navzdory tomu, jaký dojem budí sociální sítě. Jedna věc, kterou by měli ale sdílet, je schopnost vžít se do pocitů jiných lidí. Buďte tedy prosím empatičtí a nepoužívejte cizí neštěstí k tomu, abyste pozvedli sami sebe. Je to nedůstojné. Pro vás i pro všechny ostatní.

Michaela Merglová (*1990)

Plzeňská rodačka byla třikrát pasována na Lady řádu fantasy v soutěži O nejlepší fantasy a v posledním ročníku se stala vítěznou nositelkou meče. Kromě sborníků z literárních soutěží jako Žoldnéři fantasie nebo Cena Karla Čapka se její povídky objevily také v antologiích Mladé čarodějky (2017), Mlok (2017), Koleje smrti (2018), Ve stínu magie (2019), Krásky a vetřelci: Pulp stories (2021) či Lockdown (2021).
I když už vyzkoušela různé žánry, nejraději se vrací ke klasické fantasy meče a magie. Knižně debutovala v roce 2019 úspěšnou hrdinskou fantasy Píseň oceli a hned o rok později zavedla čtenáře do drsného špinavého přístavu v románu Prokletá věž (2020). Její debut se nakonec dočkal pokračování s názvem Píseň severu (2021) a celou ságu uzavřel třetí díl s názvem Píseň války (2022).
Kromě psaní spolupracuje jako recenzentka s časopisem Pevnost, žije v Praze a pracuje v reklamě. A když ji všechno štve, staví se na józe na hlavu.