NEDĚLNÍK: Vojtěch Záleský, Kniha si sama řekne, jak chce vypadat

Každý autor se dostane do situace, kdy si sedne před monitor, psací stroj nebo k prázdnému papíru a zjistí, že nemůže nic napsat. Slova nechodí, studnice nápadů vyschla. Když se to děje delší dobu a autor cítí, že se dostal do úzkých, může to být známka tvůrčího bloku – veřejného nepřítele číslo jedna všech spisovatelů. Je to ale opravdu tvůrčí blok? Nebo jen znamení, že text, který se autor chystá napsat, do knihy prostě nepatří? To mě vedlo k menšímu spisovatelskému zamyšlení.

Na různých fórech a v různých skupinách se setkávám s častým dotazem – jak odstranit tvůrčí blok?  Je to pochopitelně velký strašák – brání přece tomu, aby se konečně napsala vytoužená kniha, a leckdy dokáže vystrašit tak, že to vyvolá otázku, jestli se vůbec psaní dál věnovat. Jenže pokud k autorovi žádná slova nejdou, může to jednoduše znamenat, že scény, které má v hlavě, kniha samotná prostě nechce.

Pokud pomineme řemeslnou stránku tvůrčího psaní – znalost tvorby děje, charakterů a motivací –, zůstává v autorském procesu i něco, co se pojmenovat nedá a co je blízké každému umělci v jakékoli umělecké činnosti – něco, co k němu odkudsi promlouvá a co ho nutí k tomu, aby se nějak vyjádřil. V psaní se to ukazuje třeba tak, že autor napíše úplně jinou scénu, než měl v plánu psát – přijdou k němu zkrátka jiná slova, než zamýšlel –, nebo že mu postavy pod rukama ožívají a samy si říkají, jaké chtějí být a co chtějí říkat. Postavy žijící si vlastním životem jsou pro spisovatele jedna z fascinujících věcí a přináší jim radost (většině). Ukazují, že psaní je živá věc, která úplně nepodléhá plánu a předem promyšlenému schématu.

Pro mě je to stejné s tím, když ke mně slova nejdou – jen se ukazuje, že je živá sama knížka a že z místa, odkud ke mně promlouvá, prostě přichází jiná slova, než chci napsat já. Je možné, že je to záležitost vysoce individuální, ale věřím, že si to nemyslím sám.
Jak jinak si totiž vysvětlit, že i když vím, co chci napsat, a mám připravené scény podle dějového rozvrhu – připravené tři akty a nástřel toho, co by se v nich mělo stát – podobně jako připravené hrdiny, jejich motivace, touhy a strachy, stejně se mi pod rukama objeví úplně něco jiného, když si ke psaní sednu?

Je to dané tím, že nevím přesně, co bych chtěl psát? To by se dít nemělo – nemám ten excelovský dokument s obsáhlou tabulkou tvorby děje a hromadami poznámek pro nic za nic.
Je to dané tím, že nevím, kam chci příběh směřovat? To by taky nemělo být možné – vše mám naplánované.

Pokud se tedy při samotném převodu myšlenek do slov děje něco, co nejde předvídat, je nasnadě předpokládat, že ke mně mluví cosi dalšího, a já věřím tomu, že je to sama kniha, která už je někde nahoře napsaná a jen čeká, až se prostřednictvím mých rukou dostane do počítače a pak na světlo světa. Věřím tomu, že v okamžiku, kdy autora kniha napadne – její části, dílčí scéna nebo dějová kostra –, okamžitě se někde objeví v konečné podobě a pak autorovi říká, co má dělat a jak k ní doputovat.
Proto se to, co napíšu v úterý, ve čtvrtek smaže. Proto se pak přepisují kapitoly, škrtají nebo nahrazují lepším textem a nakonec vznikne něco, co nebylo v plánu. Proto nemusím být naštvaný nebo mrzutý, když ke mně slova nejdou, protože to zkrátka znamená, že to, co jsem chtěl psát, v knize samotné být nemá. Protože kdyby to tam být mělo, tak bych něco přece napsal. Že něco jako tvůrčí blok prostě není, a proto si z toho, že psaní nejde, nemusím dělat těžkou hlavu. A zkušenost dosud vydaných a napsaných knih mě v tom jen utvrzuje.

To samozřejmě neznamená jen nečinně sedět a čekat, až mě osvítí duch svatý. Stále jdu naproti tomu, co jsem si vymyslel, do té doby, než mi knížka řekne: „Tak, autore, tohle jsem já.“ A mě zalije ten známý ujišťující pocit, že tohle je ono a že si to konečně sedlo. Ale nemusím mít výčitky, že mi to nejde.
Je totiž hezké věřit tomu, že jsem prostředník, který má jen něco nadsmyslového dostat prostřednictvím sama sebe do světa.
Anebo je to celé jinak a za psaním není nic tajemného nebo metafyzického.
Třeba opravdu zbývá jen samotné řemeslo a všechny změny jsou jen projevem nestálosti vyjadřujícího se ducha.
Ale rád bych věřil, že je v tom něco víc.

Vojtěch Záleský (*1990)
Spisovatel, milovník knih a literární redaktor společně s Lukášem Štěrovským napsal gangsterský román Ďáblovo zlato i gangsterskou krimi Naše věc a brzy bude k dostání i jeho noir fantasy Převzetí. Nyní pracujie na epické středověké fantasy Padlý bůh. Více informací o autorovi a jeho knihách Ďáblovo zlato (krimi thriller/gangsterka) a Převzetí (noir fantasy/urban fantasy) najdete na stránkách https://vojtechzalesky.cz/