Druhá POVÍDKA Sardenských legend

Ďáblovo banjo aneb folkpunková balada

Zdeněk Hulbach

Seděl na kapotě starého černého Buicku Riviera 1963 a upíral svůj zrak k obzoru, zpoza nějž se vynořoval okraj slunečního kotouče. Jeho světlo dávalo okolní mrtvé a pusté krajině temně rudý nádech.
Muž na kapotě si posunul černou kšiltovku dál z čela a z vousaté tváře si odhrnul dlouhé tmavé vlasy. Nastavil obličej paprskům slunce a zavřel oči. Natáhl ruku na stranu. Uchopil banjo ležící vedle něj, položil si ho do klína a levačkou zmáčkl struny na hmatníku. Rukáv hnědozelené kostkované košile sklouzl a odhalil trochu z tetování, kterými byla mužova kůže bohatě zdobená téměř po celém těle. Pravačkou přejel po strunách. Jedna z nich neladila. Pootočil kolíčkem a strunu lehce přitáhl. Znovu zahrál. Teď to bylo to správné a-moll. Nadechl se a začal vybrnkávat temnou a táhlou melodii.
Kdyby měl nějaké posluchače, nejspíš by jim v tu chvíli nebylo příjemně po těle. Ač melodie zněla povědomě, jako staré písně, které kde kdo znal, nedokázali by popsat, proč se jim svírá v břiše, proč se jim ježí chlupy na těle a mají pocit, že se blíží něco hodně špatného. Ale žádné posluchače kolem neměl. Jeho hudba doléhala jen k několika mrtvým stromům, zčernalým pomníkům starého světa, stojících před jeho autem. A ať se v ní skrývalo cokoliv, to něco začalo měnit dosud pevnou realitu. Stíny uschlých stromů se, ač se měly s každou chvílí, kdy slunce stoupalo výš, zkracovat, naopak prodlužovaly. Rostly, chvěly se. A blížily se k autu. Jejich konce se natahovaly k mužovým nohám. Už se ho téměř dotýkaly, když se jeho prsty zastavily a melodie utichla. Stíny se naposledy zachvěly a pak se prudce smrštily do správné délky. Muž otevřel oči a spokojeně se usmál.
Byl čas pokračovat v cestě. Seskočil na zem, obešel auto a uklidil banjo do pouzdra v kufru vozu. Pak usedl za volant, nastartoval, vyjel na silnici a po rozpraskaném asfaltu mířil ke svému vzdálenému cíli.
Jednotvárná cesta by méně trpělivého člověka ubíjela. Krajina byla neměnná, jen poušť a smrt. Jemu to nevadilo. Projel už tak velký kus tohoto všemi dobrými bohy zapomenutého světa, že by pro něj bylo mnohem víc rozčilující, kdyby se kolem najednou objevila pole se zeleným obilím nebo louky plné květin. Smrt a zmar byly pro něj příjemnějšími společníky.
Když po několika hodinách narazil na starý motorest, rozhodl se pro krátký odpočinek. Zastavil na parkovišti před přízemní rozpadající se budovou s proskleným průčelím. Neonový nápis Motorest u Butche byl dávno nefunkční. Několik stromů a keřů rostoucích kolem už se blížilo ke konci svého života. Většina listů byla uschlá, jen sem tam spatřil trochu zeleně mezi přívalem hnědé. Toto místo umíralo. Pokrčil rameny a rozhodl se nechat své banjo v kufru.
Vystoupil a došel ke dveřím. Vstoupil dovnitř. Za barem seděl stařec. Dávno nestříhané vlasy se zachvěly v průvanu. Když zaslechl kroky, ohlédl se. Jedno oko bylo slepé šedým zákalem, druhé se snažil pokrčením očních víček zaostřit. Podrbal se ve vousech a vyčkal, než host došel k pultu.
„Dobrej,“ pozdravil ho muž.
„Dobrej,“ odvětil stařec. „Dáte si něco?“
„Kafe?“
„Hm, vaše volba,“ ušklíbl se stařec a z překapávače za zády zvedl skleněnou konvičku plnou temné tekutiny. Naplnil jeden z hrnků na baru a přisunul ho před hosta.
„Je studený a hnusný, ale třeba ještě dokáže nakopnout.“
Muž se napil. Jazyk mu zalila zatuchlá chuť. Stařec nelhal. Horší kafe už dlouho nepil.
„Kdybyste měl hlad, moh’ bych vám zkusit udělat burger, ale spíš bych vám to neradil. Už vidím úplný hovno a ani to maso v lednici nebude nejlepší.“
Muž znovu upil břečky v hrnku. Rozhlédl se kolem. Prach, pavučiny, roztrhané plakáty na zemi, nemyté talíře a sklenice na stolech. Jeho zrak se zastavil u kytary visící na zdi. Odložil hrnek na pult a došel k ní. Ze šesti strun zbyly jen tři celé, ale kompletně zrezlé. Ostatní prasklé visely jako spadlé dráty. Hmatník na krku byl hodně ošoupaný. Lak na těle kytary byl kolem otvoru sedřený a na mnoha místech bylo dřevo skrz. Kdysi se na tuhle kytaru hodně hrálo.
Otočil se ke starci. Ten si ho nevšímal. Zíral na své ruce a chvějící se, artritidou zkroucené prsty. Muž si povzdechl. Bylo by zajímavé potkat ho v době, kdy byl při síle. Mohli si spolu dobře zahrát.
Došel k baru, naposledy usrkl hnusného kafe a otočil se k odchodu.
„Sbohem,“ řekl, když mířil ke dveřím. Nemusel se otáčet, aby věděl, že stařec si jeho zmizení nevšiml. Nevšiml si ani stínů, které se od umírajících stromů natahovaly směrem k budově.

***

Konečně ho uviděl. Cíl své cesty. Město stojící několik kilometrů před ním. Slunce, které se za ním snášelo dolů, přeměnilo jeho budovy v temné stíny utopené v přívalu krve z Apollónových otevřených žil. Usmál se. Jednou o tom složí písničku.
Držel nohu na pedálu a neměnnou rychlostí dojel k městu. Zpomalil a vjel na ulici lemovanou  nízkými jedno, maximálně dvoupatrovými budovami. Ty na kraji u vjezdu byly opuštěné. Lidé, bydlící v těch dalších, mu věnovali pár pohledů a víc si ho nevšímali. Byl pro ně jen jeden z mnoha tuláků, kteří jejich město čas od času navštívili.
Dojel do centra na náměstí. K budově, na níž svítil velký nápis Bar. To bylo vše. Nikdo mu nikdy nedal žádný název. Odjakživa to byl jen Bar. Zastavil před ním, vystoupil a zadíval se na plakát vedle dveří.
„Most hříšníků, dnes večer.“
A pod ním skupina muzikantů. Čtyři chlapy oblečení v mixu kovbojského, rockerského a dělnického oblečení. Dva z nich měli dlouhé vlasy a husté plnovousy. Jeden měl krátký knírek a náznak bradky. Poslední měl po stranách tváře husté licousy a snědou pleť. Uprostřed nich stála žena v krátkých kožených šatech více odhalujících, než kryjících, síťovaných punčochách, s kůží zhusta pokrytou tetováním od kotníků až po tvář, na obličeji několik piercingů. Kvůli nim sem přijel. Vyndal z kufru pouzdro s banjem a prosklenými dveřmi prošel dovnitř.
Vzduch v Baru byl zadýmený od cigaret a doutníků. U stolů posedávaly skupinky různorodých mužů a žen. Od typů, od kterých by se slušný člověk držel dál, ledaže by potřeboval zařídit nějakou černotu nebo si někde šoupnout s některou z děvčat, přes naprosto tuctové obyvatele, po lidi, které byste čekali spíše v kostele, než v baru. Pravdou ale bylo, že právě bary se staly novodobými kostely, ve kterých se scházeli všichni bez rozdílu. Pravidelná večerní hudební vystoupení pak nahrazovaly nedělní mše. Za barem stáli muž se ženou, oba vypadali jako stárnoucí rockeři, a podle toho, jak se k sobě měli, tvořili pár. Mezi stoly pak pobíhalo několik mladých pohledných děvčat a roznášelo objednávky hostům.
Muž se rozhlédl. Spatřil stůl utopený v zapadlém koutě kousek od dveří na záchod. Místo, které nikoho nelákalo. Právě u něj se usadil. Brzy se mu věnovala jedna z dívek.
„Něco k pití?“
„Sklenici bourbonu. Značka je mi jedno. Když nebude chutnat jako líh.“
„Dobře,“ přikývla dívka a upřela svůj pohled na pouzdro s nástrojem. „Mám říct majiteli, že…“
„Ne, neříkejte nic.“
Dívka přikývla a za pár chvil před něj položila sklenici s hnědou tekutinou uvnitř. Upil. Alkohol mu příjemně rozehřál hrdlo.
„V pořádku?“ zeptala se dívka.
„Jo, děkuju. Když budu něco potřebovat, mávnu na vás.“
Dívka se usmála a ztratila se mezi ostatními hosty. Muž upřel svůj pohled k pódiu. Několik mikrofonů pro zpěv i nástroje. O zeď stál opřený kontrabas. Na jedné židli ležely housle, na druhé banjo, na stojánku napravo stála rezofonická kytara, na dalším uprostřed byla mandolína a malé banjo s krátkým krkem. Obě banja byla kompletně černá. Mužovi stačil jediný pohled, aby poznal mistrovsky vyrobené nástroje, bez kterých se výjimečný muzikant neobejde. Začínal se na vystoupení čím dál víc těšit.
Nemusel čekat dlouho. Ze dveří vedle pódia vycházeli jednotliví členové kapely. Jeden z vousáčů se postavil k base, druhý se ujal houslí. Mladík s knírkem si vzal banjo. Snědý muzikant se chopil kytary. Poslední vyšla potetovaná žena. Oproti plakátu měla růžové vlasy. Zvedla krátké banjo, postavila se za mikrofon, bez řečí párkrát přejela po strunách a rovnou začala zpívat o tom, že ostatní říkají, že je blázen. Po této větě se k ní přidal i zbytek kapely. Všichni do toho šlápli a rozjeli písničku, jejíž hrdinka se potýká s tím, že ji mají všichni za cvoka, stejně jako byli její rodiče, jak se pere s démony ve své mysli, temnotou, která ji pohlcuje, na kterou nezabírají ani žádné prášky. Zpěvačka písničku prožívala, jakoby zpívala sama o sobě, její hlas řezal a chvílemi přecházel do mírného řevu.
Když dohráli, publikum krátce zatleskalo. Skupina na nic nečekala a rovnou spustila další song o muži, který šel za svou milou do nemocnice a ona tam ležela mrtvá na stole. Následovala dvojsmyslná pecka o kočičkách. Hudba vycházející z bluegrassu v sobě nesla ozvuky New Orleans, stejně jako jazzu hraného kdysi v zapadlých putykách. Vyprávěla kousavé a temné příběhy o lidech z okrajů společnosti, hajzlech a parchantech žijících svůj drsný život, štětkách a opuštěných ženách, o špíně ulic, alkoholu a drogách. O všem, co se ve velké míře před lety ztratilo, když se v pouštích usadily temné síly. A muž si při poslechu užíval každé slovo, každý akord, každou notu. Užíval si ten špinavý styl hraní i ukřičený kabaretem říznutý zpěv. Tenhle styl hudby, naprostý folkový punk, měl rád. Raději než ty květinové blázny na východě nebo obráběče kovů ze severu.
Po tři čtvrtě hodině zpěvačka odložila banjo.
„Za patnáct minut jsme zpátky,“ řekla do mikrofonu a spolu s ostatními členy skupiny odešla k baru.
Muž mávl na dívku sbírající objednávky a ukázal jí prázdnou skleničku. Dívka chápavě přikývla. Novou skleničku mu ovšem nepřinesla ona, ale růžovovlasá zpěvačka.
„Ahoj, Danny,“ usmála se a ťukla svou pintou s pivem o jeho sklenici s bourbonem.
„Ahoj, Libby,“ vrátil jí úsměv a oba si připili. „Já myslel, že jsem se tu v koutě dobře schoval.“
„Tebe poznám vždycky, Danny. Tvoje aura je cítit na dálku. Byť je dneska trochu jiná, než si ji pamatuju, když jsme byli spolu. Temnější. O moc víc než bývala.“
„Může být. Rozchody zanechávají rány. I na auře.“
„Ještě stále se zlobíš?“
„Ne. Už ne.“
„To jsem ráda.“
„Takže nakonec jsi našla, co jsi hledala. Dala jsi dohromady kapelu.“
„No, tak docela ne. Majky, ten co hraje na kytaru, ji dal dohromady. Já jsem je jenom potkala ve správný čas. Sedlo nám to.“
„Je to poznat. Máte energii. A jste sakra dobří.“
„Díky. Pořád sám?“
„Jo, nakonec mi to samotnýmu jde nejlíp. V tomhle jsi měla pravdu. Moje energie je specifická. Nesnese nikoho dalšího. Sám ji umím lépe kontrolovat a jsem silnější.“
„Vidím, že sis přinesl banjo. Nechceš si dneska taky zahrát?“
„Jestli nevadí.“
„Vůbec. Kluci tě rádi uslyší. Znají tě jen z mého vyprávění.“
Danny se ušklíbl.
„Jen samý dobrý věci, Danny,“ odvětila a zlehka se dotkla konečky prstů jeho ruky.
„Pohádkářko.“
Podíval se na ni a chvíli nechal obě ruce ve spojení, než ona tu svou stáhla.
„Nevadí, když se k tobě přidáme?“
„Když to zvládnete,“ rozesmál se.
„O to se neboj,“ dopila své pivo a zvedla se.
„Nebojím, po tom, co jsem slyšel.“
„Pořád si říkáš stejně, jako kdysi?“
„Pořád.“
„Dobře,“ usmála se a vrátila se za mikrofon.
„Dnes večer tu máme hosta. Ráda bych na pódium pozvala svého starého přítele. A není to jen můj přítel. Je to přítel i samotného vyslance pekel. Ďáblův přítel.“
Danny otevřel své pouzdro, vyndal banjo a za potlesku diváků se vydal dopředu. Postavil se vedle Libby a nastavil si mikrofony. Párkrát zabrnkal na struny, dvě z nich lehce doladil a spokojeně přikývl. Neměl chuť na nějaké řečnění a tak rovnou začal zpívat. K tomu nejdříve přejížděl rukou po všech strunách, načež začal vydrnkávat svižnou melodii, která doprovázela text o tom, že se v životě můžeš snažit jak chceš, dělat co chceš, ale stejně nakonec zjistíš, že na světě je pouze jeden druh lidí: lidi, co zemřou. První se přidala Libby s mandolínou, písničku poznala okamžitě a stále si ji pamatovala. Ostatní muzikanti se po chvíli chytli a doprovodili ho až k finále.
Po krátkém potlesku spustil rovnou další písničku, kde se vyzpíval z toho, jak by chtěl zpátky ženu, která si mezitím vzala někoho jiného a že doufá, že její manžel zemře. Následující písnička o chlápkovi pod mostem, který chová holuby a jí malé děti, končila dlouhým hudebním sólem. Muzikanti za jeho zády melodii přišli na kloub a popustili uzdy své zručnosti. Celá písnička tak postupně dostávala epický nádech. Ďáblův přítel spokojeně hrál a vnímal energii proudící nejen od diváků, ale také tu za svými zády. Postupně se mísila k té jeho, ale nedokázala se propojit. Byla jiná, nekompatibilní. Bylo to stejné, jako pokaždé, když s někým hrál. Odrážela se zpátky. Nevadilo mu to. Prostě hrál dál.
Pokračoval vyznáním lásky, že by se svou milou klidně hnil v pekle, kdyby chtěla. Zpíval o smrti. O vrazích, čekajících ve vězení na popravu. O zmařených láskách a životech. O ďáblovi a pekle. Bezútěšné texty, které mnohdy kontrastovaly s odvázanou hudbou a jindy spolu s ní zase zněly jako výsměch všemu. Jeho tvorba vskutku dostávala jménu svého autora. Byl to ten nejtemnější folk, který kdy kdo v tomhle baru hrál. Diváci v publiku dokonce dostali pocit, že se celá místnost během vystoupení ponořila do nezvyklého šera. Muzikanty stojící za jeho zády pohltil v jejich očích stín. Někdo se ohlédl, podíval se do potemnělých koutů místnosti a zdálo se mu, že v nich stojí démoni z pekel a čekají na duše, které z nich jeho hudba vyrve. Takový vliv na ně měla. Když jeho set skončil, někteří tleskali víc úlevou, než nad zážitkem z hudby.
„Díky,“ poděkoval rychle do mikrofonu a vrátil se zpátky ke svému stolu. Mávl na servírku. Za moment už před něj pokládala další sklenici.
„To bylo…“ zadívala se na něj a hledala slova. „Chvílema z toho mrazilo. Jako kdyby se všechno to, co se schovává venku v poušti, ve stínech, dostalo sem, dovnitř. A šlo to po nás. Zase. Jako předtím, než to Hříšníci zahnali a dali tohle město do kupy.“
„Mrzí mě, že se vám moje hudba nelíbila.“
„To jsem neřekla. Jste dobrej. Hodně dobrej. A vaše písničky taky. Jen z nich není moc dobře po těle.“
„Chápu,“ usmál se.
„Jo,“ stála tam a strnule se dívala na desku stolu.
„Kdybych ještě něco chtěl, mávnu na vás,“ odbyl ji s úsměvem.
„Jo, dobře,“ trhla sebou a odešla. Hudebníci si nechali své drinky poslat na pódium. Krátce se osvěžili a pokračovali v hraní. Nálada v baru se opět vrátila na zábavnější notu. Danny spokojeně poslouchal. Libby se dostala k opravdu skvělým muzikantům. Nedivil se, že je zde lidé měli rádi. Opět vnímal a cítil jejich energii, kterou svou hrou vytvářeli. Byla silná. Společně museli vyčistit okolí města od stínů a démonů a dokázali ho ohlídat, aby se sem znovu nedostali. A díky nim tohle město prosperovalo. Těšil se, až si spolu ještě jednou zahrají. Ale to už nebude tady na pódiu. Dopil sklenici a vytratil se do noční tmy.

***

Muzikanti z kapely Most hříšníků vynášeli své nástroje a nakládali je do dodávky zaparkované u zadního vchodu v úzké temné uličce za barem. Spokojeně debatovali o tom, jak se jim dnešní koncert vydařil a vytvořili hodně silné energie.
„A kam zmizel ten tvůj kámoš?“ zeptal se Majky Libby.
„Netuším,“ pokrčila rameny zpěvačka.
„Je dobrej, bylo fajn si s ním zahrát,“ řekl zarostlý basák. „Ale nevím, jestli bych to chtěl opakovat. Bylo to trochu divný.“
„Jako bysme spolu na jevišti do sebe naráželi,“ zamýšlel se banjista. „Bojovali spolu.“
„Jeho aura byla fakt temná. I jeho energie. Nedivím se, že hraje sám. A že se nestará o žádné město. Jestli odjel, možná dobře,“ řekl Majky.
„Ne, zatím jsem ještě neodjel,“ ozvalo se pár kroků od nich. Trhli sebou a ohlédli se. Ďáblův přítel se vynořil ze stínu s banjem v rukou. Podíval se na mladíka a usmál se. „A věř mi, zatím jsme spolu ještě nebojovali.“
„Danny?“ zachmuřila se Libby.
„Ano?“
„Co chceš?“
„Hm, co chci,“ podíval se Danny na svůj nástroj. Zmáčkl struny a zadrnkal krátkou mollovou melodii. Vzduch kolem jakoby zhoustl. Muzikanti zpozorněli. Tohle byla jasná výzva.
„Vážně, Danny?“ upřela zpěvačka svůj pohled na svého dávného přítele.
„Jen malý souboj, Libby. Trochu té pravé hudby. Té, která jde přímo z nás, z našich duší. Chci jen zjistit, jak dobří doopravdy jste.“
„Tohle je blbej nápad, Danny. A blbý místo. Kdyby se…“
„Za mě je to stejně dobrý místo, jako jakýkoliv jiný,“ přerušil ji Danny.
Znovu rozezněl banjo. Kolem nohou mu zavanul přízemní vítr a zvířil trochu prachu. Vzápětí se ozvaly tóny linoucí se z rezofonické kytary. Majky měl přehozený popruh za krkem, svíral ji pevně v rukách a vybrnkával hluboce znějící melodii složenou jen ze tří tónů.
„Majky,“ šlehla po něm Libby pohledem.
„Já se ho nebojím, kočko,“ odvětil jí snědý kytarista. Danny jeho slova doprovodil samolibým úsměvem. Napodobil melodii a přidal do ní trochu výšek. Kolem jeho nohou znovu zavířil prach.
„Zatraceně,“ naštvala se zpěvačka, když viděla, že i ostatní znovu drží své nástroje. „Do háje s tebou, Danny,“
Vytáhla z dodávky pouzdro se svým krátkým banjem, vybalila ho a postavila se po bok Majkymu. Ostatní se rozestavili do půlkruhu kolem nich. Postupně se přidávali k Majkyho melodii. Basová linka, banja, táhlé tóny na housle. Z jejich souhry se pomalu nořila silná pomalejší melodie.
Ďáblův přítel na ni reagoval. Míchal ji a měnil. Přidával vlastní tóny. A vracel zpátky. Hříšníci jeho změny přijímali, přetvářeli, modulovali, využívali svých možností, že tvořili skupinu a mohli přidávat různá sóla a vyhrávané melodie, z kterých vznikaly nové vrstvy rodícího se opusu, který nikdo nikdy nezaznamená do žádného zápisu. Opusu, který vznikal teď a tady a měl zaniknout po jeho dohrání. Poté, co splní svůj účel a vytvoří energii natolik silnou, aby narušila tu soupeřovu.
Vzduch v uličce chvíli vířil, pak se srovnal a vanul od kapely přímo proti jejich soupeři, zvedal ze země prach a nepořádek a hnal mu ho do tváře a pod prsty. Celý ten závan ho měl pohltit, ale nestalo se tak. Vír, který se kolem Dannyho zvedl, celý poryv zarazil a pohltil. Vše se točilo kolem něj, ale ani se ho to nedotklo. Naopak, vír se rozšiřoval, nabýval na síle, až připomínal malé prašné tornádo, které nakonec vybuchlo a vmetlo veškerý nepořádek zpět na muzikanty. Všechen ten prach jim vnikl do nosů a úst, až přestali hrát a rozkašlali se.
Ďáblův přítel vyhrál. Ale nepřestával hrát. Stále dál upravoval a měnil melodii, jíž Hříšníci položili základy. Přidával na rychlosti, lítal prsty po hmatníku, drnkal do strun ve zběsilém tempu a užíval si pohled na muzikanty před sebou marně se bránící dotírajícímu oblaku nepořádku, který je pomalu dusil.
„Danny,“ sípěla Libby. Ignoroval ji. „Danny, dost.“
Udělal krok dopředu, přesunul prsty na krku téměř až k tělu nástroje a užíval si vysokých tónů, které zmenšily rozptyl prašného mraku. Ten se téměř až přitiskl na jednotlivé členy kapely, kteří už neměli šanci se bránit.
„Vyhráls, stačí!“ vykřikla zoufale zpěvačka. Danny se spokojeně usmál. Sjel po hmatníku na druhý konec. Melodie poklesla, uklidnila se a spolu s ní se rozptýlil i prašný mrak.
„Danny, sakra,“ vykašlávala Libby z plic prach a snažila se znovu normálně nadechnout. „Nemusel jsi to tak přehánět.“
„Ještě jsem neskončil, Libby.“
„Co?“ podívala se na něj překvapeně. Melodie znovu začala nabírat na síle. Ale tentokrát zněla jinak. Zatímco před tím byla krásně plynulá, nyní se bortila. Ďáblův přítel do ní začal vplétat disharmonické tóny, přeskakoval z tóniny na tóninu, ostře a nečekaně, takřka bezohledně.
„Danny?“ vytřeštila dívka oči. Konečně si toho všimla. Dosud stabilní stíny kolem Ďáblova přítele, které vrhaly okolní budovy a předměty stojící v uličce, se začaly chvět, kroutit, měnit, růst. Stávala se z nich temná chapadla, která se vinula po zemi směrem k Hříšníkům. První z nich dosáhlo k houslistovi a omotalo se kolem něj. Muž vykřikl. Černý stín se sunul po jeho ruce, až se dotkl jeho nástroje. V tu chvíli v houslích prasklo. Jednou, dvakrát. Na jejich těle se rozšklebila rána. Krk rupnul a zlomil se. Struny se přetrhly. Nakonec housle vybuchly a třísky z nich se rozlétly kolem. Jedna z nich se zabodla do mladíkova krku. Z rány vytryskla krev. Houslista se sesul k zemi. Jeho druhá ruka křečovitě svírala smyčec a tělo sebou škubalo do chvíle, než vypustilo poslední výdech.
Libby vše s hrůzou sledovala. Cítila, jak stínové chapadlo nasává z jejího spoluhráče a dobrého kamaráda veškerou hudbou vytvořenou energii. Šokovaně se podívala na Dannyho. Tvářil se potěšeně. Pokračoval ve hře.
Další chapadla se natahovala k basistovi a banjistovi. Basák okamžitě začal hrát. Banjista se k němu přidal. Už ale bylo pozdě. Nedokázali včas vyvinout tolik energie, aby odrazili útok. První chapadlo se dotklo bodce na base. Vydalo se po něm nahoru. Basák zahrál na struny, které ale pod jeho prsty praskly a vystřelily do všech stran. Jedna z nich ho švihla do tváře a zanechala po sobě krvavý šrám. Hned na to se po nástroji rozjela pavučina prasklin. Basák pustil nástroj. Ten spadl na zem a rozpadl se na hromadu drobných třísek. Pár vteřin poté vybuchlo banjo v rukách jeho spoluhráče. Uvolněná energie odhodila muže dozadu na zeď. Omráčený po ní sjel na zem, kde si ho znovu našlo stínové chapadlo a začalo z něj čerpat zbylou energii.
Další se sunulo k basákovi, který před ním couval k dodávce. Když se zády dotkl stěny auta, vyděšeně se díval na tmavou špičku stínu jen kousek od jeho nohou. Už už se ho dotýkala, když se najednou prudce stáhla zpátky. Zvedl hlavu. Uviděl Majkyho a Libby, jak stojí bok po boku, v rukou drží své nástroje a tvoří novou melodii. Nehledí na akordy, jdou po jednotlivých tónech, spřádají z nich harmonii, která je dost silná na to, aby dokázala odolat silnému útoku jejich nepřítele. Basák je sleduje, jak soustředěně hledí na zarostlého muže v kšiltovce, noří se do hudby, poslouchají jeden druhého a zdatně si jdou svou hrou naproti. Nedívají se na sebe. Nepotřebují to. Za roky společné spolupráce jsou naprosto sehraní. Stínová chapadla se kolem nich motají, svíjejí, mrskají sebou, snaží se je zasáhnout, ale marně. Oba muzikanti nepřestávají hrát. Hrají jako nikdy dřív. Protože nikdy dřív nečelili takovému nebezpečí. Hrají o svůj život.
Danny se na ně dívá. Oči přivřené na malé škvírky. Už se neusmívá. Jeho ďábelská hudba ztratila na síle. Ne, tak to není. Jeho hudba na síle neztratila. To jen jeho soupeři jsou tak dobří, že se jí teď dokážou bránit. Vydolovali ze sebe to nejlepší, čeho jsou schopní. Jdou až na samé hranice svého talentu a společně je překračují. Energie kolem nich víří. Cítí ji. Kdyby si mohl uvolnit ruce, dokázal by se jí dotknout. Takhle jen vnímá slabé teplo, které se dotýká jeho potetované pokožky. Ano, to je ono, pomyslí si. Znovu se usmívá.
Stahuje se. Nechává svá nehmotná chapadla vrátit se zpátky k němu. Jeho melodie se zklidňuje. Naslouchá tomu, co hrají ti dva naproti. Nechává melodii, aby se mu rozezněla v hlavě. Zkoumá ji, analyzuje. Ví, že ji nedokáže úplně prorazit. Zatím. Musí tomu trochu pomoct. Udělá krok dozadu. Druhý. Hledí na ženu a snědého muže, kteří svou hudbu dotáhli téměř k naprosté dokonalosti. Kteří cítí svou šanci. Když vidí, jak vousáč couvá dál od nich, vydávají se za ním. Stíny se před nimi rozestupují. Netuší, že je to past. Dojde jim to až ve chvíli, kdy se za jejich zády ozve výkřik.
Majky i Libby se s trhnutím ohlížejí. Basák stojící u dodávky, jenž se dostal mimo ochranu jejich hudby, leží na zemi spoutaný pruhy stínů, které je obešly a teď muže ždímají jako houbu. Tohle malé zaváhání narušuje jejich koncentraci, do hudby se vkrade nečekaná disharmonie a rozbíjí jejich melodii.
Na tenhle moment Ďáblův přítel čekal. Konečně jejich hru dokázal přijmout zcela za svou, vplést do ní svůj styl a pomocí ďáblovi disonance zaútočit zpátky. Majky křičí bolestí. Libby se po něm ohlédne a vidí, jak je jeho kytara zapletená do ďáblových stínů jako do sítě, kovové části rozpálené do ruda a ze dřeva se kouří. Majky ji nedokáže pustit, oheň pálí jeho maso. Hroutí se na zem. Libby se chvějou ruce. Už nedokáže dál hrát a pouští své krátké banjo na zem. Udělá pár potácivých kroků k Majkymu a padá v slzách na kolena. Tak moc mu chce pomoct, ale mrtvému se už pomoci nedá.
Teprve teď se v uličce rozhostilo ticho. Libby zaslechla pomalé šouravé kroky. Ohlédla se. Danny stál jen kousek od ní. Chtěla by k němu cítit nenávist, ale nejde jí to. Setře si slzy.
„Proč, Danny?“
Ďáblův přítel jen krčí rameny.
„Sama jsi to řekla, má energie je jiná. Temná. A tak jsem to přijmul. Ty věci tam venku, v poušti. Ty démoni. Jsou silní. Všichni víme, že jen hudba je dokáže zahnat pryč. Energie vytvořená námi, muzikanty. Proč asi. Protože i oni mají v sobě hudbu. Jen ji neumí zahrát. Ale já na to přišel. Nechal jsem si postavit své banjo. Ďáblovo banjo. Umí jejich temnou energii pohltit. Má to jen jednu malou vadu. Abych ji dokázal zkrotit, potřebuju k tomu muzikantskou energii. Hodně energie. Víc, než dokážu sám vytvořit. Ale jak sama víš, neumím se s nikým propojit. Tak ji prostě musím z ostatních vysát. Jako teď z Hříšníků. Jako předtím z Řezníků. Jako z Hubeného Joea nebo z Pohřebního vlaku. A dalších.“
„Ale proč? K čemu ti je ta temná energie?“
„Tys mě dnes neslyšela hrát, Libby? Tys neslyšela, jak skvěle to znělo? Je jak stvořená pro styl, co hraju. Mění ho. Můj temný folk je lepší, než kdy dřív. Příběhy, které vyprávím, pronikají do lidí, do jejich duší. To, co chci lidem předat, v nich rezonuje, mrazí je to, děsí. To je to, co jsem vždycky chtěl.“
„Ale když zničíš všechny muzikanty, zničíš všechno!“
„No a? Copak záleží na tomhle světě? Na městech, jako je tohle? Jednou to všechno zmizí. Ale než se tak stane, všichni budou vědět, kdo je to Ďáblův přítel. A budou znát jeho hudbu.“
„Zešílel jsi, Danny. Úplně jsi se zbláznil.“
„Proč? Jde přece o hudbu, Libby. Všem nám jde o hudbu. Mně, tobě, těm klukům, co tu leží. Hudba je to důležitý. A ty to víš.“
Sklonil se nad ní.
„Libby, znáš mě, jako nikdo. Strávila jsi se mnou hodně času. Hrála jsi se mnou, zpívala. A můžeš zase. Pojeď se mnou. Říkala jsi, že se mnou nikdo hrát nemůže. Ani ty. Ale ty můžeš. Já to vím. Když se do toho ponoříš, tak se naše energie dokážou sladit. Máš to v sobě, cítím to. Libby…“
„Ne, Danny. Já nechci. Nemám zájem. Nikdy jsem neměla. Kdysi jsem si to myslela, ale byla to lež, kterou jsem jednu chvíli žila. S tebou se nedá propojit. Víš proč? Protože jsi Ďáblův přítel. Jenže skutečný. Ne jen jménem, ale i povahou. Myšlením. Vším. Už s tebou nikdy nechci mít nic společnýho, Danny.“
„Dobře, Libby,“ pokrčil rameny Ďáblův přítel. Znovu sevřel své banjo. Zmáčkl struny. Začal hrát novou melodii, temnou a táhlou.
Kdyby měl nějaké posluchače, nejspíš by jim v tu chvíli nebylo příjemně po těle. Ač melodie zněla povědomě, jako staré písně, které kde kdo znal, nedokázali by popsat, proč se jim svírá v břiše, proč se jim ježí chlupy na těle a mají pocit, že se blíží něco hodně špatného. Ale tady už žádné posluchače neměl. Dohrál, vrátil se zpátky ke svému černému Buicku Riviera 1963, uklidil nástroj do kufru, nasedl a vydal se po rozbité silnici pryč z města, které brzy začne umírat, někam vpřed, za dalším vystoupením…

Zdeněk Hulbach

Původem sudeťák usazený v Praze. Milovník dobrého piva, ale také kavárenský povaleč (s kávou a dortem se totiž nejlíp píše). Občas zdrhá do lesa před hlukem velkoměsta, aby si tam četl nebo poslouchal audiopříběhy, protože poslouchat horror v noci v lese je nejlepší.

Milovník horroru, který ovšem rád pluje mezi žánry a stále se snaží posouvat hranice své fantazie. Povídky mu vyšly ve sbornících Bulvár podivností a Když se peklo protrhlo.

Svou tvorbu často vypráví na mikrofon, což ho dovedlo ke spolupráci s menšími audionakladatelstvími či účinkování ve vedlejších rolích ve fikčním podcastu Díra.

Ďáblovo banjo aneb folkpunková balada

Autor: Zdeněk Hulbach

Zodpovědná redaktorka: Tereza Kadečková

Ilustrace: ChatGPT