ROZHOVOR: Míša Merglová a Martin Paytok o Planetárním rachotu, muffinách aj o zabíjaní postáv.

Obaja sú známi, obaja sú úspešní a už nejaký ten rôčik tvoria pár. Pred časom im vyšla sci-fi kniha plná slizu, humoru, irónie a vesmírneho vákua. Ako sa im na románe pracovalo, ako často zostával Martin bez večere a kto u nich nosí nohavice sú otázky, na ktoré čitatelia potrebujú dostať odpovede. Preto vám okrem recenzie na novinku Planetární rachot prinášame aj rozhovor s autormi. Otázky kládla Ena.

-Vy dvaja tvoríte už nejaký ten rôčik pár, ale až Planetární rachot je vašim prvým spoločným literárnym projektom. Prečo ste tak dlho čakali?

MM: Vyzkoušeli jsme si spolupráci už na menších projektech, především ve spojených povídkách ve sborníku Lovci monster: Fantom, ale na to, abychom začali společně psát knihu, musel chvilku uzrát čas.

MP: Psát něco ve dvou je velký závazek. Navíc oba máme vždy rozjetých víc projektů. Když jsme se poznali, vycházel mi román Prokletí pro všechny a Míša dokončovala Prázdnotu. Potom se hned pustila do posledního dílu Delavského cyklu, já začal pracovat na hororu Láska, smrt a všechno zlý, ona se vrhla na Příští zastávku… Termíny se nám poprvé pořádně sešly až loni.

-Prečo ste si vybrali práve žáner sci-fi spárený so space operou a akčnou fantastikou?

MM: Původně jsme měli v plánu detektivku s upírem, jenže než na to došlo, Martin si napsal vlastní román, což je, no, detektivka s upírem. Protože já píšu primárně fantasy a Martin zase horory a detektivky, řekli jsme si, že bychom si měli vybrat žánr, kde nebude mít ani jeden z nás moc velkou výhodu. Měli jsme oba z minulosti napsané povídky z žánru sci-fi, takže volba padla nakonec tam.

MP: Bohužel jsme vzápětí zjistili, že moc nevíme o zbraních, vesmíru ani armádě. Prosím, kupte si naši vesmírnou military sci-fi, ať můžeme napsat další.

-V románe máte rôzne postavy a postavičky. Mali reálnu predlohu alebo sú všetky vymyslené?

MM: Občas si do postav dosazuji fyzický předobraz, aby se mi pak snadno vybavilo, jak vypadá, ale tentokrát jsem to ani nepotřebovala. Postavy byly natolik rozdílné už od začátku, takže moc nehrozilo, že bychom si je popletli.

-Okrem ľudských protagonistov sú dôležitou súčasťou príbehu aj rôzne monštrá, ktoré by sa uplatnili aj ako prvotriedne nočné mory. Kto ich vymyslel?

MP: Koncept toho, s čím budou Vesmírní borci bojovat, jsme vymýšleli společně. Taky jsme měli důležitého poradce v osobě Míšina táty, což je světově uznávaný geolog a fanoušek sci-fi. Pomohl nám dát dohromady, jak by mohly některé formy fauny a flóry na cizích planetách fungovat a být užitečné. Nechutnější části jsme přidali sami – a jednu z nejdrastičtějších scén samozřejmě napsala Míša.

-Dej ste zasadili do vesmíru. Ste obaja dobrý vo fyzike a zvládate rôzne nástrahy sci-fi bez problémov alebo ste mali poradcu, ktorý skorigoval vaše fantázie a predstavy s fyzikálnymi zákonmi?

MM: Já jsem vystudovaný ekonom a z fyziky jsem nedovedla pochopit ani fungování motoru, takže psaní sci-fi byla samozřejmě brnkačka. Strávila jsem spoustu hodin se strýčkem Googlem a nadáváním, proč jsme si vymysleli zrovna tenhle žánr.

MP: Dobrému příběhu by něco tak bezvýznamného jako fyzikální zákony nemělo stát v cestě! Sice jsme se snažili udržet zdání reality – a například s efektem vesmírného vakua nám hodně pomohl kolega spisovatel Shigor Birdman (autor knihy Stará béčková legenda) –, ale máme i pasáže, kde realita moc neplatí. Na druhou stranu, ty se týkají objevení neznámého organismu, takže tady jsme si mohli dovolit být kreativnější.

-Pri sci-fi a celkovo v akčnej fantastike ma fascinujú zbrane. Niekedy sú to reálne používané „búchačky“, inokedy sú to zbrane stvorené fantáziou autora. Ako sú na tom tie vaše? Sú všetky vymyslené, či viete o nejakých novnikách v zbrojárskom priemysle, o ktorých my, obyčajní čitatelia, netušíme?

MM: Épézetka, tedy bouchačky, které používají Vesmírní borci, jsou samozřejmě nejnovější technologie, o kterých jsme se dozvěděli od našich soukromých whistleblowerů z tajného zbrojařského oddělení NASA. Nebo je to možná zkratka pro elektromagnetickou pulzní zbraň. Nebo je to emulzní? Já teď nevím…

MP: Pro potřeby prvního dílu jsme se drželi celkem standardního arzenálu. Nejvíc spekulativní je využití Gaussových kanónů na vesmírných lodích. I tohle je ale existující technologie.

-Autori vraj radi vraždia svoje postavy. Vo vašej knihe ich zomrie celkom dosť. Ako ste sa dohodli, koho zabijete a koho necháte žiť?

MP: Copak své postavy! Největší zábava byla zkoušet vraždit ty Míšiny, čemuž se však urputně bránila.

MM: Měli jsme seznam postav, které mají na konci utvořit tým, a zbytek byli jen postradatelní mravenci. Martin mi do toho chtěl tedy trochu fušovat, ale nakonec jsme to zvládli. Zakázala jsem mu na mé postavy sahat a bylo to.

-Máte zavedené niečo, ako deľba práce? Napríklad... Ty budeš zabíjať postavy, ja budem vymýšľať príšery...

MM: Máme rozdělené postavy a jejich dějové linie a toho jsme se od začátku knihy drželi. Měli jsme poměrně obšírnou osnovu a začali jsme se psaním tak, že já jsem vytvořila asi polovinu knihy, nechala jsem tam Martinovi bílá místa a on je postupně doplňoval.

MP: Nakonec jsme se dopsali do bodu, kde se dějové linie protnuly. Pak už jsme se střídali spíš po scénách a vzájemně si tyhle vstupy editovali, aby se postavy vyjadřovaly konzistentně apod.

-A teraz na trošku klebetnejšiu nôtu... Ste manželmi. Mali ste pri písaní aj tichú domácnosť?

MP: Kdybychom měli tichou domácnost, moc bychom toho nenapsali. Jasně, občas jsme si rvali vlasy, když někdo vyargumentoval svůj nápad líp – a když si porovnáte výšku našich čel, je asi jasné, kdo z nás je ješitnější –, ale že bychom se kvůli tomu hádali, to opravdu ne.

-Míšo, stávalo sa, že ak nechcel manžel písať to, čo si chcela ty, zostal bez večere?

MM: Ani ne, on je velký kluk. Když mu neuvařím, tak si večeři stejně objedná z Foodory…

-Kto rozhodoval, čo bude, kedy, prečo a kam sa začne príbeh uberať? Uplatňovali ste také to tradičné vedenie hlavou rodiny? A ešte doplňujúca otázka, kto momentálne plní úlohu hlavy?

MM: Myslím, že jsme si to určili vlastně v začátku společně, když jsme rozebírali celý koncept série. Jednotlivé dějové linky jsme měli rozvržené od začátku a vlastně si ani nevzpomínám, že bychom kolem nich vedli nějaké větší rozepře. Směřování příběhu bylo od začátku poměrně jasně dané a shodli jsme se na něm.

MP: Kdo v naší domácnosti nosí kalhoty je, myslím, jasné. Míša, je to Míša.

-Čo ste robili, keď ste sa nevedeli rozhodnúť, kto z vás dvoch má lepší nápad? Spýtali ste sa mamy, priateľa na telefóne či rozhodol počet šteknútí vášho psieho spolubývajúceho? Prípadne uplatňujete staré dobré pravidlo, že žena má vždy pravdu?

MP: Nápady jsme vždycky prodiskutovali a vybrali ten, který nám přišel nejlepší a dával největší smysl pro děj. Když někdo připsal něco nečekaného, byl to většinou vtip pro pobavení toho druhého.

-Niektorí autori píšu intuitívne, bez osnovy či poznámok. Iní musia mať rozpísanú každú scénu. Míša, ktorý z týchto prípadov si ty a ktorý je Martin?

MM: Já vždycky znám konec u svých příběhů, a to mi pak pomáhá nasměrovat vyprávění správným směrem. Martin bývá trochu více organizovaný než já a má většinou poměrně rozsáhlý poznámkový aparát. Tentokrát jsme ale kvůli práci ve dvojici museli být organizovaní oba, takže jsme tentokrát postupovali asi více podle Martinova běžného tvůrčího schématu.

-Písať sériu je náročnejšie. Prvý román ste, ako vravíte, mali premyslený vopred, ale stalo sa občas, že sa príbeh pohol aj sám nečakaným smerom?

MM: Měli jsme hodně dobře podchycené do začátku, co se má dít, aby se nám příběh nerozsypal pod rukama – přece jen utopit čas dvou lidí na projektu je už trochu větší zodpovědnost, než když v půlce své vlastní knihy zjistíte, že jste něco minuli a musíte to celé přepsat. Myslím, že překvapení byly jenom dvě postavy – jedna původně měla přežít do dalšího dílu, ale nakonec jsme ji kvůli tempu vyškrtli už před koncem Planetárního rachotu. Druhou pak byl komandér Hiring, který měl původně mít jen epizodní výstup, ale zalíbil se nám natolik, že jsme mu dali trochu větší prostor.

MP: Tím, že by se nám postavy nebo příběh rozutíkaly, ani jeden netrpíme. Osobně to ani nepovažuju za známku dobrého řemesla. Určitě jsou autoři, kterým to funguje, ale nejspíš ne, když chcete napsat přímočarou akční sci-fi. I Stephen King má svých neblaze proslulých 90 stran o letištní toaletě, kde mizí lidé, a nemůže vymyslet, co se tam vlastně děje. Tomu jsme se naštěstí vyhnuli.

-Jedna z hlavných postáv je taký ťuťko, ktorý nie je ani fyzicky zdatný, ani inteligenčne neexceluje. Dokonca má aj svoju ženskú variáciu na nešiku. Prečo ste medzi partiu ostrieľaných bojovníkov dali práve takýchto dvoch neschopákov? Máte s nimi veľké plány?

MM: Kdyby bylo celé osazenstvo zkušené, profesionální a schopné, bojím se, že by to byla nuda. Patrik i Famke jsou postavy, které čtenářům mohou zprostředkovat horor mise, která se ošklivě zvrtne, mnohem lépe než letití mariňáci, pro které je průser každodenní chleba. A plány…

MP: Plánů máme spoustu, ale všeho do času.

-Humor, trocha irónie a nadsádzka. Je ťažké písať knihu, pri ktorej sa má čitateľ usmievať a baviť?

MM: Asi o tom takhle ani nepřemýšlím, když píšu, snažím se prostě jen zachytit nějaký pocit. A pokud se u psaní bavím já, pak vždy jen doufám, že se mi podaří pobavit i čtenáře.

MP: Myslím, že pro nás oba je přirozené amplifikovat absurdní situace a podehrávat ty dramatické. Není to tak, že bychom otevřeli Word a řekli si, že teď budeme psát vtipy. Prostě píšete příběh a využíváte toho, co se nabízí.

-Míšo, ty pečieš skvelé muffiny. Máš recept na nejaké scifi muffiny s planetárnym slizom alebo muffiny bezrukého veterána?

MM: Rozhodně! Budou v dalším díle, Samovarné brigádě. ;) 

-Vy ste sa pri písaní bavili alebo to bola proste len práca?

MP: Hlavně a především je to zábava. To je ostatně celá pointa Vesmírných borců – dát dohromady punkový projekt mimo naši obvyklou produkci, na kterém budeme moct pracovat spolu a užijeme si při tom spoustu srandy. Snad si ji následně užijí i čtenáři.

-V akom štádiu je pokračovanie Planetárního rachotu?

MM: Máme osnovu a pomalu knihu rozepisujeme. A když říkám my, myslím já, já ji rozepisuju, Martin zase čeká, co ze mě vypadne. Plán je mít ji příští jaro v knihkupectvích, tak uvidíme, jestli se nám to podaří splnit.

-Určite máte každý svoje vlastné projekty. Na čo sa môžeme najbližšie tešiť?

MM: Mě vychází v dubnu kniha Příští zastávka v nakladatelství Host a jsem na ni popravdě ohromně pyšná. Je to příběh, který je pro mě hodně osobní a je trochu jiný, než na co jsou ode mě čtenáři zvyklí, tak doufám, že se bude líbit.

MP: Pokud je stihnu dopsat v nějakém rozumném čase, mohl by mi na podzim vyjít zatím nepojmenovaný horor o kulturní apokalypse a na jaře 2026 příspěvek do série Kladivo na čaroděje. Ale to jsou ještě daleké sněhy.

Tak sme sa dozvedeli všetko dôležité. Za trpezlivosť a čas ďakujeme Míši Merglovej a Martinovi Paytokovi. Samozrejme sa už tešíme na pokračovanie ich vesmírnej ságy a hlavne na recept na muffiny. Len aby sme v špajzi mali tie správne sci-fi suroviny...