UKÁZKA: Peter V. Brett, Pouštní Kopí

Článek od: Anonym - 09.11.2010

Již před měsícem jsme vás navnadili recenzí na nejnovější knihu Pouštní kopí nadějného autora fantasy Petera V. Bretta, kterého jste měli možnost poznat díky románu Tetovaný. Vzhledem k tomu, že se vydání knihy posunulo až na dnešek, připomeňme si román krátkou ukázkou.

Anotace:

Druhá kniha Démonské série.
Pouštní Kopí, pokračování románu Tetovaný, líčí střet dvou kultur, dvou světů. V jednom z nich, pohlceném válkou s démony, je nejvíce ceněna schopnost bojovat a život jednotlivce je bezvýznamný, druhý si lidského života váží nadevše a brání každého člověka. Ano, Osvoboditel přichází, ale který to je?
Arlen narozený do světa spoutaného strachem z démonů se rozhodl vzepřít osudu. Stal se z něj Tetovaný, osamělý bojovník, na něhož lidé hledí jako na spasitele. Arlenovou snahou je však lidem dokázat, že každý je za svůj osud i život zodpovědný především sám.
Kdo je tedy bojovník z pouště, který sám sebe prohlásil za Osvoboditele a vydal se na válečné tažení s cílem sjednotit národy v boji proti démonům? Kdo z nich má větší šanci, když démonské řady rovněž posilují...?

Ukázka:

Třetí démon, na kterého se Jardir vrhl, se obrátil proti němu, chytil jeho kopí do mordy a rozštípal dřevěné ratiště na třísky. Jardir při tom nárazu ztratil rovnováhu a netvor se drápem zachytil o okraj Jardirova štítu. Šlachovitý hnát škubl, štítové popruhy praskly, Jardir ztěžka dopadl na zem, netvor po něm skočil a Jardir uhýbal a uhýbal. V první chvíli měl démon navrch, ale pak na něj z boku zaútočil šarašský kai’šarúm a odkopl ho.

„Šarachové budou bojovat až do konce, bratře!“ zvolal, ale v tu chvíli písečný démon švihl ocasem, ocas pronikl pod krytím a srazil kai‘šarúma na zem. Démon se vzepjal k vražednému skoku.

Jardir se bleskurychle rozhlédl. Všichni válečníci zabraní do boje, nikde žádná zbraň na dosah.

Byl jsem zrozen ke smrti v drápech alagai, připomněl si v duchu, s řevem vyskočil na nohy a chytil toho písečného démona, který skočil na šarašského kai’šarúma, ještě v letu.

Démon byl mnohem silnější než on, ale rval se pudově a o záludnostech šarusahku nevěděl zhola nic. Jardir ho chytil za hnát, obrátkou odklonil sílu útoku a zároveň poslal netvora do patnáct stop vzdálené démonské jámy uprostřed prostranství. Alagai s vytím zmizel; zůstane lapen až do východu slunce, které ho navždy sežehne z tohoto světa.

Hnal se na něj další písečný démon, ale Jardir ho praštil pěstí do krku, zezadu mu podrazil hnáty, zaklesl se do něj, tlačil ho k zemi a přitom se kroutil, aby se vyhnul jeho zubům a drápům a zároveň využil jeho sílu proti němu.

Alagai sebou urputně mlátil, škrablavé démonské pancíře prosekly kaftan a drásaly kůži, svaly napínané k prasknutí naříkaly, ale Jardir se coul po coulu dral démonovi za záda, až mu konečně mohl nasadit žádoucí chvat, a vstal. Byl vyšší než netvor a s pažemi prostrčenými pod hnáty a sepnutými za démonskou hlavou ho snadno zvedl ze země. Netvor kopal a vřískal, ale Jardir si ho nadhodil, aby udržel jeho zadní hnáty dál od svého těla, a už s ním klopýtal k démonské jámě.

S výkřikem hodil do jámy druhého démona a s uspokojením zaznamenal, že i většinu ostatních alagai už do ní válečníci nahnali. Dno jámy, to byl jeden vroucí kotel šupin a drápů, a jak se alagai snažili vylézt ven, chrany vyryté do stěn jiskřily jako divé.

„Budu se dívat, až si vás bude brát slunce!“ zařval Jardir.

Zardělý vítězstvím a hotov k boji se obrátil zpátky, ale bojovalo už jen pár válečníků a ti měli zbylé alagai v hrsti.

Ostatní muži stáli a vyjeveně na něj zírali.

(s. 106 - 107)

(…)

„Ale co velká válka s démonským plemenem?“ ozval se Rojer. „Musíš vést lidi do boje.“

„Do Jádra, chlapče, já přece nejsem žádný zatracený Osvoboditel!“ zavrčel Tetovaný. „Tohle není žádná báje z pastýřského kánonu a já jsem nebyl seslán z nebes, abych sjednotil lidstvo. Já jsem jen Arlen Sedlák z Tibbetské Říčky, pitomý kluk, co měl víc štěstí než rozumu.“

„Ale tady nikdo jiný není!“ vyhrkl Rojer. „Jestli nepovedeš lidi ty, tak kdo?“

Tetovaný pokrčil rameny. „Co je mi po tom. Já nikomu válku nevnucuju. Já chci jen zařídit, aby mohl bojovat každý, kdo bojovat chce. A jakmile se ten balvan dá do pohybu, tak mu uhnu z cesty.“

„Ale proč?“ podivil se Rojer.

„Protože si myslí, že není člověk,“ řekla vyčítavě Leesha. „On si myslí, že už je tak nakažený jadrnskou magií, že je pro nás stejně nebezpečný jako démoni, i když pro to nemá sebemenší důkaz.“

Tetovaný ji výhružně zpražil pohledem, ale Leesha oči nesklopila. „Mám důkaz,“ řekl nakonec.

„Jaký?“ zeptala se Leesha, už smířlivěji, ale stejně mu nevěřila.

Tetovaný se podíval na Rojera a ten se pod tím pronikavým pohledem celý scvrkl. „To, co teď řeknu, neopustí zdi téhle chalupy,“ varoval ho. „Jestli o tom někdy třeba jen náznakem uslyším v nějaké baladě nebo vyprávění…“

Rojer vztáhl ruce. „Přísahám na slunce, jako by teď svítilo. Ani neceknu.“

Tetovaný ho ještě chvíli provrtával očima a nakonec přikývl, sklopil oči a řekl: „Já se v tom… odpuzení… necítím dobře.“

Rojer vytřeštil oči a Leesha se prudce nadechla, pak jí dech uvázl v hrdle a myšlenky se rozběhly jako o závod. Nakonec se silou vůle přinutila vydechnout. Kdysi přísahala, že pro Tetovaného najde medicínu nebo alespoň podrobně prozkoumá jeho stav, a upřímně chtěla ten slib splnit. Zachránil jí život. A stejně tak všem Kotliňanům. Dluží mu mnohem víc.

„Jaké jsou příznaky?“ zeptala se. „Co se děje, když vstoupíš na chranu.“

„Objeví se… odpor,“ řekl Tetovaný. „Jako bych najednou šel proti silnému větru. Cítím, jak se mi chrana pod nohama zahřívá a já chladnu. Když jdu po vesnici, je to jako brodit se po boky ve vodě. Tvářím se, že se nic neděje, a jak se zdá, nikdo si ničeho nevšiml, ale já to vím.“

Obrátil se k Leeshe a v očích měl smutek. „To odpuzení mne chce vyhnat, Leesho, stejně jako každého jiného démona. Velechrana ví, že už nepatřím mezi lidi.“

Leesha zavrtěla hlavou. „Nesmysl. Chranová násoska prostě jen odčerpává část magie, kterou jsi vstřebal,“ prohlásila.

„Není to jen velechrana,“ řekl Tetovaný. „Z pláště neviditelnosti se mi dělá zle, chraněné nože mě pálí a řežou. Bojím se, že se ze mne každým dnem stává víc a víc démon.“

Leesha vytáhla z kapsáře chraněnou skleněnou lahvičku a podala mu ji. „Rozmáčkni ji.“

Tetovaný pokrčil rameny a stiskl ji co nejsilněji. Síly měl za deset mužů a sklo by snadno rozdrtil, ale tahle lahvička jeho stisk vydržela.

„Chraněné sklo,“ usoudil Tetovaný a bedlivě si lahvičku prohlédl. „No a co? Sám jsem tě to naučil.“

„Nebyla nabitá, dokud ses jí nedotkl,“ odtušila Leesha. Tetovaný vytřeštil oči.

„Důkaz, o kterém mluvím,“ řekl.

„Jediné, co to dokazuje, je, že o tom potřebujeme zjistit něco víc,“ prohlásila Leesha. „Tvoje tetování jsem už zakreslila a prozkoumala. Myslím, že dalším krokem je začít dělat pokusy na dobrovolnících.“

„Cože?!“ vyletěli Rojer s Tetovaným jako jeden muž.

„Umím vyrobit z listů černořapu barvivo, které nezůstane na kůži déle než dva týdny,“ řekla Leesha. „Mohu provést řízené pokusy a vyhodnotit výsledky. Jsem si jistá, že dokážeme…“

„Rozhodně ne,“ prohlásil Arlen. „To ti zakazuji.“

„Ty mi to zakazuješ?“ opáčila Leesha. „Jsi snad nějaký Osvoboditel, abys sekýroval lidi? Ty mi nemůžeš zakázat nic, Arlene Sedláku z Tibbetské Říčky.“

Zlobně si ji měřil a Leesha si říkala, jestli nezašla moc daleko. Záda se mu vyklenula jako prskající kočce a Leesha se v první chvíli lekla, že na ni snad skočí, ale ustála to. Nakonec ztěžka vydechl.

„Prosím,“ řekl smířlivěji. „Neriskuj to.“

„Lidé tě stejně budou napodobovat,“ řekla Leesha. „Už teď jim Jona kreslí na čelo chranu uhlem.“

„Přestane, když mu řeknu,“ namítl Tetovaný.

„Ale jen proto, že si myslí, že jsi Osvoboditel,“ poznamenal Rojer a vysloužil si od Tetovaného takový pohled, až sebou leknutím trhnul.

„Tím se nic nezmění,“ usoudila Leesha. „Je jen otázkou času, kdy tvoje pověst přitáhne do Kotliny tetovače, a pak už tomu nikdo přítrž neudělá. Lépe když to vyzkoušíme teď a pod dohledem.“

„Prosím,“ opakoval Tetovaný. „Neuvaluj na nikoho mé prokletí.“

Leesha se na něj kysele podívala. „Ty nejsi prokletý.“

„Aha?“ opáčil a podíval se na Rojera. „Máš u sebe nějaký ten svůj vrhací nůž?“

Rojer švihl zápěstím a v ruce se mu objevil nůž. Zručně s ním zatočil a chtěl ho střenkou napřed podat Tetovanému, ale Tetovaný zavrtěl hlavou, vstal a o pár kroků poodstoupil od stolu. „Hoď ho po mně.“

„Cože?“ vyjevil se Rojer.

„Ten nůž,“ řekl Tetovaný. „Hoď ho. Rovnou mně do srdce.“

Rojer zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Vrháš nože na lidi pořád,“ namítl Tetovaný.

„Ale jako kumšt!“ odsekl Rojer. „Přece nebudu vrhat nůž po tobě a do srdce! Nezešílel jsi? I kdybys dokázal uhnout rychle jako démon…“

Tetovaný si povzdechl a obrátil se na Leeshu. „Tak teda ty. Hoď po mně něco…“

Ani to nedopověděl a Leesha strhla z háčku u ohně pánev a mrštila s ní po něm.

Ale pánev nenašla cíl. Tetovaný se proměnil v mlhu, železo prošlo skrz a rozehnalo jeho tělo, jako když rukou rozežene dým. Pánev zařinčela o protější zeď a spadla na zem. Leesha se zajíkla, Rojerovi klesla čelist.

Trvalo několik vteřin, než se mlha zase spojila a stvořila tělo. Tělo zhutnělo, Tetovaný zhluboka nabral dech.

(s. 231 -233)

„Dokud jsem tu já, nikdo Jádru vydán nebude,“ zařval Tetovaný. „Já si ji beru a vy proti tomu nezmůžete sakra nic!“

Něco zadunělo, Tetovaný vzhlédl a nevěřícně vytřeštil oči. Stál tam Jeorje Hláska. Vypadal skoro stejně, jako když ho Tetovaný viděl naposledy, i když to bylo víc než šestnáct let a už tehdy bylo Jeorjemu přes devadesát.

„My možná nezmůžeme nic, budiž,“ pokývl a rozmáchl se svou holí, „ale počítej s tím, že my nejsme ti, s nimiž se budeš muset potýkat, chlapče. Mor vás vem oba dva!“

Tetovaný sledoval hůl a zjistil, že Jeorje má pravdu. Po celé návsi se zvedala mlha a někteří jadrnci už se zhmotňovali. Rybáři ležící na zemi ječeli a plazili se zpátky za chrany.

Jeorje Hláska nasadil ponurý úsměšek člověka, jemuž se po právu dostalo zadostiučinění, ale s Tetovaným to ani nehnulo. Jen shodil kápi a zpříma se podíval pastýři z Jižní Hlásky do očí.

„Už jsem se rval s horším, starče,“ zavrčel a shodil i hábit. Dav se zajíkl při pohledu na potetované tělo.

Jako vždy přišli nejdřív ohniví démoni. Jeden skočil na Rennu, ale Tetovaný ho chytil za ocas a mrštil s ním přes celou náves. Další sekl po něm, ale chrany na kůži se zablýskly a pařáty se neměly čeho chytit. Jadrnec ho chtěl kousnout, ale Tetovaný ho chytil za čelisti, a tak mu démon aspoň plivl oheň do očí.

Chrany na obličeji krátce zažhnuly, vstřebaly oheň a změnily ho v neškodný chladný vánek. Zato chrany na dlaních žhnuly víc a víc, až nakonec Tetovaný rozmáčkl démonovi mordu a odhodil ho pryč.

Jako další nabral tvar lesní démon a zaútočil na Soumračného tanečníka, ale hřebec zaržál a rozdupal ho, až se zpod chraněných kopyt rozlétly jiskry.

Shora se ozvalo zavřísknutí, střemhlav se po něm vrhl větrný démon. Tetovaný ho v hladké, přesně načasované obrátce chytil a využil jeho hybnosti, aby s ním bez námahy praštil o zem a dupnul mu na krk. Magie zablýskla a rozdrtila démonovi hrdlo.

Hnali se na něj dva další lesní démoni; prvního nakopl do břicha, magie šlehla, odhodila ho a Tetovaný se popadl do křížku s tím druhým. Šarusahkovým hmatem ho chytil za hnát a vší silou táhl, až démonovi hnát utrhl a mrštil jím po Jeorjeovi Hláskovi. Hnát se odrazil od chran pastýřova kruhu.

Na zmrzačeného lesního démona se vrhli tři ohniví a vřískajícího zraněného jadrnce brzy stravovaly plameny. Mezitím se vzpamatoval ten první lesní démon a chtěl na Tetovaného zaútočit, ale ten na něj jen zavrčel a démon se stáhl.

„To je Osvoboditel!“ vykřikl někdo v davu. Mnozí jeho slova opakovali, někteří dokonce padali na kolena, ale Tetovaný se jen zachmuřil.

„Já tu nejsem proto, abych osvobozoval někoho, kdo tuhle dívku vydal noci napospas!“ zaburácel. Obrátil se k Renně, vytrhl z kůlu tesák a přeřezal jí pouta. Zhroutila se mu do náruče a jejich oči se na kratičký okamžik setkaly. Vědomí se vrátilo do Rennina pohledu a dívka potřásla hlavou, jako by si chtěla vyjasnit myšlenky. Vysadil ji na hřbet Soumračného tanečníka.

„Ta čarodějnice mi zabila syna!“ zařval Garrik Rybář.

Tetovaný se obrátil. Až moc dobře si pamatoval na výprasky, které schytával jako dítě od Cobieho Rybáře. „Tvůj syn byl tyran, který nikdy nestál ani za jadrnské chcanky,“ odsekl a vyšvihl se do sedla za Rennu. Přitulila se k němu jako dítě. Přestože byla teplá noc, celá se třásla.

Pohledem přelétl dav, pátral mezi vyděšenými tvářemi. Uviděl svého otce, objímajícího Ilain Jirchářovu, a popadl ho další záchvat vzteku. Nic se nezměnilo, jestli tam Jeph jen tak stojí a dívá se na Rennu přivázanou ke kůlu s vědomím, co ty dvě od Harla vytrpěly.

„Přijel jsem vás naučit bojovat s jadrnci!“ oznámil nahlas celému davu. „Ale vidím, že Tibbetská Říčka dosud plodí jen zbabělce a hlupáky!“

Obrátil koně k odjezdu, ale něco ho hryzlo, ohlédl se, věnoval davu poslední pohled, poslední šanci.

„Jakýkoli muž, žena či dítě, který by jadrnce raději zabíjel než krmil svými bližními, za mnou může zítra za soumraku přijít sem,“ zařval. „Jestli nepřijdete, buďte všichni prokleti!“

Peter V. Brett: Pouštní Kopí
Nakladatelství: Triton
Překlad: Miroslava Polová
Rok vydání: 2010
Vazba: pevná s přebalem
Počet stran: 624
Formát: 145x205
Cena: 489 Kč

Komentáře

Přidat komentář