INTERVIEW: Dan Simmons (část první)

Chtěl jste být spisovatelem už od dětství? Pokud ne, jaké bylo vaše dětské vysněné zaměstnání?

Je to zvláštní, ale opravdu jsem chtěl být spisovatelem už od útlého věku. Moje dětství se v tomhle do jisté míry podobá dětství mého přítele, skvělého spisovatele Harlana Ellisona. Harlan věděl, už když mu bylo pět, s takovou jistotou jako by šlo o vnuknutí z nebes, že se jednou proslaví buď jako kreslíř nebo jako spisovatel. A protože mu nakonec kreslení nešlo, rozhodl se stát se spisovatelem.

Já jsem malovat uměl. Můj starší bratr byl profesionální kreslíř a já v mládí také kreslil celkem obstojně. Když jsem byl na střední škole, nabídli mi stipendium na nejlepší uměleckou školu v mém státě na středozápadě USA. Já ho ale odmítl a šel jsem na humanisticky zaměřenou vysokou školu, protože jsem věděl, že pokud se budu chtít stát profesionálním spisovatelem, budu potřebovat dobrou znalost literatury a jazyka.

Hodně lidí si v mládí představuje, že budou mít jednou úžasné životy a zaměstnání, ale skutečnost je taková, že pokud to dítě (nebo kdokoliv jiný v jakémkoliv věku) něčeho takového chce dosáhnout, tak se o to musí začít aktivně snažit, a to hned. Ve třetí třídě, to mi bylo tak sedm nebo osm, jsem tužkou na linkovaný papír psal povídky o Timmym McBrownovi, dětském detektivovi, a tajně jsem je posílal po třídě. K těm, které se dětem líbily, jsem potom psal pokračování.

Věděl jsem už tehdy, instinktivně jsem to cítil, že nepíšu proto, abych své práce nahlas četl před třídou nebo - nedej bože - aby mě za ně chválila učitelka. Záleželo mi pouze na názorech a komentářích ostatních dětí coby mé cílové skupiny. I když mi bylo osm, věděl jsem, že literatura by měla být spíš provokativní než uznávaná, oficiální a motivovaná zákony trhu nebo ještě hůř státem.

Ve čtvrté třídě, už na jiné škole (moje rodina se hodně stěhovala), bylo mi devět nebo deset a vzpomínám si, že jsem napsal pokračování k filmu Čaroděj ze země Oz a těch zhruba pětadvacet rukou psaných stránek jsem tajně rozdával. Byl jsem příliš hloupý a nesečtělý na to, abych věděl, že autor Čaroděje ze země Oz – knihy, kterou jsem v té době neznal – Frank L. Baum napsal svá vlastní úžasná pokračování. Moje dílko se nicméně stalo mezi dětmi hitem. Pořád si vzpomínám na tu radost, kterou jsem prožíval při psaní některých scén – třeba když Dorotka, Toto, Strašák a Plecháč (zbabělý lev byl zrovna pryč za jiným dobrodružstvím) přelezli zeď a dostali se do země oživlých porcelánových panenek. Naši hrdinové tam byli velcí jako obři, a proto museli našlapovat obzvlášť opatrně.

Pro mě (a většinu mých čtenářů ve čtvrté třídě) představovalo dvacet pět naškrábaných stránek plnohodnotný román. Nakonec se ale stalo něco strašného. Naše učitelka, paní Shivesová, zachytila umatlané papíry, když si je mí čtenáři posílali mezi sebou. Čekal jsem (doufal?) v zatracení, ale zhruba za den nebo dva mě paní Shivesová pochválila za to, že jsem napsal takový epos a dokonce přečetla jednu stránku nahlas před třídou.

Bylo mi z toho zle. Zle z té pozornosti a z toho... oficiálního uznání. Asi rok jsem pro čtenářstvo ve škole nic nenapsal. Doma jsem ale na prastarém psacím stroji značky Underwood, který patřil mé matce sekretářce, jeden příběh naťukal. Ta povídka (z roku 1958) byla o první cestě na Měsíc. Vzpomínám si, jak byli mí astronauti překvapeni, když doletěli na odvrácenou stranu Měsíce (původně jsem ji chtěl nazvat „temná strana“, ale během svého školního vědeckého projektu jsem zjistil, že na odvrácené straně Měsíce je stejně světla jako na té viditelné) a zjistili, že ji tvoří jedna obrovská hora. V té hoře byly jeskyně obsahující zmrzlou atmosféru: obyvatelé Měsíce vždycky museli vytěžit zhruba kyblík zmrzlého vzduchu a pak ho rozehřát, aby mohli dýchat. A všichni ti obyvatelé byli troglodyté. (To slovo jsem zrovna někde objevil a čekal jsem a těšil se, až ho budu moci použít v nějakém vlastním díle.)

To, že jsem pak viděl svou povídku napsanou na stroji, i přes všechny překlepy, poznámky tužkou a opravy bělítkem, mě nějak přesvědčilo, že jednou se zkrátka musím stát vydávaným autorem.

Na střední už jsem měl vlastní psací stroj (postavený na rozkývaném televizním stolku) a bušil jsem na něm povídky, začátky románů a scénáře k mým oblíbeným televizním pořadům jako The Defenders, Burke's Law a East Side/West Side (první dva jsou detektivní seriály, třetí je drama z prostředí newyorkských slumů, pozn. překl.).

Obecně je o vás známo, že máte obrovský přehled - proto nás zajímá, kolik času strávíte studiem před psaním jednotlivých románů? Můžete našim čtenářům tento proces přiblížit, případně začínajícím autorům poradit, jak se nejlépe dostat "do tématu"?

Pravda je,– a je to tak trochu tajemství – že si často vybírám téma románu podle toho, o čem nebo o kom se chci něco dozvědět. Život Ernesta Hemingwaye jsem studoval pět let, než jsem byl připravený napsat román o jeho fiktivním pobytu na Kubě v roce 1942 jménem The Crook Factory (volně přeloženo „Továrna na grázly“ pozn. překl.) - což je jméno, které Hemingway dal své soukromé špionážní skupině, která se dostala do hledáčku FBI, OSS, německých i kubánských výzvědných agentur.

Napsal jsem dva science fiction eposy, Ílion a Olymp, protože jsem se chtěl ponořit do Homérova díla, a to v tolika překladech, kolik jen budu schopen najít, a chtěl jsem načíst tolik výkladů jeho díla, kolik jen budu moci vstřebat. Bylo to krásné tříleté období, které jsem věnoval usilovnému výzkumu a psaní.

Obvykle postupuji tak, že před psaním se věnuji studiu jen chvíli, možná i jen měsíc, a pak jdu do hloubky a šíře během psaní. Například u Drooda jsem strávil nádherných čtrnáct měsíců pohlcen Londýnem šedesátých let devatenáctého století a životem a opiem prosáklými sny spisovatele Wilkieho Collinse a jeho přítele Charlese Dickense. (Napsat knihu o Dickensovi jsem se rozhodl víc než deset let předtím, když jsem četl jeho výbornou biografii od Petera Ackroyda. Během těch deseti let jsem vždycky během psaní různých knih okrajově sbíral kousíčky informací o Dickensovi v přípravě na román, z kterého se vyklubal Drood.)

Někdy se může stát, že během výzkumu nějaká věc svede spisovatele z cesty. Můj přítel George R. R. Martin se mi jednou zmínil, že musel přestat pracovat na svém románu Fevre Dream, protože jeho hrdina se procházel někdy na konci devatenáctého století po salónech a bordelech v Dolním Natchez (přístavní čtvrť města Natchez ve státě Mississippi zvaná Under-the-Hill byla líhní karbaníků, prostitutek, zlodějů a dalších nekalých živlů, pozn. překl.) a on si nebyl jist, jestli v té části města už přešli na osvětlení plynovými lampami.

Dnes je samozřejmě jednoduché zjistit si takové detaily na internetu, ale George a já jsme psali už v osmdesátých letech, kdy k výzkumu bylo třeba mnoha knih a cest do knihovny.

A samozřejmě někdy ani Google nepomůže.

V mé poslední knize, Black Hills, se jedna důležitá scéna odehrává v prvním Obřím Kole na světě (tehdy to byl takový zázrak, že se obě písmena psala velká), které bylo představeno na Světové výstavě v Chicagu v roce 1893. Ten výzkum mě ohromně bavil a brzy jsem znal přesnou výšku obřího kola – přibližně 83,8 metrů, počet kabin, počet sedadel v každé kabině (38), provedení čalounění, otáčecí židle, které měli pasažéři k dispozici (stejně na nich nikdo neseděl, všichni se mačkali u oken)… také jsem znal všechny detaily téměř operních obleků „stráží“ u dveří jednotlivých kabin. Ti tam byli proto, že si inženýři a pořadatelé výstavy uvědomili, že Obří Kolo bude nejvyšší stavbou v Americe a mohlo by se tedy najít dost sebevrahů, kteří by se rádi tímhle způsobem rozloučili se životem, takže ona stráž dveří byla trénovaná v kontaktním boji a jiu-jitsu.

Tohle všechno jsem věděl… ale na jakou stranu se kolo otáčelo??!!

Ta velmi romantická a významná scéna se odehrávala v jedné kabině kola a měl jsem přesně vymyšleno, co bude vidět během stoupání a klesání (pasažéři během jedné jízdy udělali dvě otáčky), ale na jakou stranu se to točilo? Nemohl jsem popsat co Pahá Sápa a slečna Rain DePlachetteová uvidí, dokud jsem nezjistil, na kterou stranu se ta zatracená věc otáčí. Shlíželi během jízdy nejprve na Bílé město výstaviště a Michiganské jezero, nebo nejdřív na Turecký pavilón, pak na železnici vedoucí za areálem a nakonec na v dálce se táhnoucí Velké planiny??

Skoro všechna moderní obří kola se otáčí po směru hodinových ručiček, což mi ale o tomhle konkrétním z roku 1893 nic neřeklo. Nakonec jsem musel s tímhle zvláštním výzkumem požádat o pomoc lidi z mého webového fóra a vyslat je, ne nepodobné příležitostným detektivům z Baker Street, za záhadou.

Narazili jsme na novinové reportáže z roku 1893, které ten zážitek popisovaly a online jsme našli staré dopisy a deníkové záznamy napsané během Chicagské výstavy. Jeden z nejlepších záznamů byl dlouhý popis výstavy napsaný začínajícím spisovatelem Edgarem Ricem Burroughsem společně s jeho ženou. (Od ní pocházely ty nejlepší popisy.)

Některé popisy uváděly, že se kolo otáčí po směru hodinových ručiček a pasažérům se naskýtá jako první pohled na Bílé město a jezero, ale podle jiných to zase vypadalo, že se točí proti směru, nejdřív jsou vidět planiny a teprve potom výstaviště.

Takže jsem si musel najít inženýrské nákresy prvního Obřího Kola na světě a dát se do studia jeho útrob, převodů a motorů.

Po dobu zhruba dvou nesmírně důležitých týdnů (protože romány píšu v časovém limitu dvanácti měsíců), jsem ty plány hledal. Konečně jsem je našel.

Ano, první Obří Kolo na světě, navrhnuté pro Světovou výstavu v Chicagu v roce 1893, mělo na rozdíl od všech moderních obřích kol kdekoliv na světě převody navrhnuté tak, aby se mohlo otáčet na obě strany.

Posléze jsem našel pohled odeslaný jednou z návštěvnic výstavy, ve kterém popisuje, jak po několik nocí sledovala kolo rotovat po směru hodinových ručiček – část konstrukce a všechny kabiny opletené stovkami elektrických žárovek a zdola nasvícené obřími reflektory – jen aby ho příští týden mohla vidět, jak se otáčí proti směru.

Voilá! Nyní jsem mohl konečně pokračovat v psaní románu a v dalších výzkumech.

A že jich během psaní o jazyce, válečném umění a kultuře siouxského kmene Ogalala nebylo málo.

Jakou svou knihu vlastně považujete za nejpodařenější a proč? Se kterou jste se naopak nejvíce trápil? V redakci nás obzvláště okouzlil Ílion. Jak jste vlastně přišel na myšlenku spojit dvě zdánlivě nespojitelné historické epochy?

Jsem nejen autor mnoha knih, ale také rodič, a proto dobře vím, že člověk by neměl říkat, které dítě má nejradši. (Já mám samozřejmě jen jedno dítě, dceru Jane, takže musím být opatrný jen v literární oblasti. Ale řekl bych, že i zde je tohle pravidlo velmi důležité. Knihy mají pocity, víte? A často trucují, pokud jim dáte méně než bezpodmínečnou lásku.)

Také si nejsem jistý, že se dá autorům věřit, pokud nějakou svou práci označují jako „nejlepší“. Ve svých pozdních letech Hemingway mluvil a psal o Starci a moři, jako by ta zdlouhavá věc byla jeho nejlepším dílem – koneckonců za ni dostal Nobelovu cenu, ale hluboko v srdci musel vědět, že to byla v mnoha ohledech nedokonalá práce, která se zdaleka nemohla měřit s jeho ranými věcmi a už vůbec ne s nejlepšími částmi románů jako Fiesta (I slunce vychází) nebo Komu zvoní hrana.

Možná bych mohl prolistovat své romány a doporučit vám některé stránky nebo pasáže, možná dokonce celou kapitolu a říct: „Tohle je docela dobré.“ Takhle se často cítím, když myslím na své romány Phases of Gravity (ten je velmi osobní), The Hollow Man (o kterém si myslím, že ho moc čtenářů nepochopilo), nebo Černé léto (který jsem psal tak, že jsem otevřel žílu a smočil pero v teplé, rudé vzpomínce na dětství). Stejně jako většina spisovatelů, i já bych chtěl, aby mé nejlepší práce byly ty současné. Tomu syndromu se snažím pokud možno vyhýbat, ale samozřejmě se mi líbí a těší mě povedené pasáže v Terroru nebo v Droodu a užíval jsem si složitou práci na Black Hills.

Flashback, má nejnovější kniha, která vyjde příští léto ve Státech (a v dubnu v Anglii) je příliš nová, příliš čerstvá a stále v paměti na to, abych na ni měl nějaký názor. Člověk může jenom doufat v nejlepší.

Velice mě těší, že vás oslovil Ílion. Byla s ním spojena spousta těžkého, ale krásného bádání. Ílion a Olymp jsem se rozhodl napsat prostě proto, že jsem chtěl strávit dva nebo tři roky čtením skoro všech překladů Iliady a rozborů, spekulací a kritik Homéra a jeho díla. Nápad zkombinovat dvě tak odlišná historická období (Homérovu dobu a podivnou a depresivní budoucnost lidstva tisíce let poté), byl celkem jednoduchý; skutečně to ale udělat v praxi a to tak, aby všechno vyznělo přirozeně a uvěřitelně, bylo zatraceně náročné.

Pokud bych se měl zamyslet nad tím, která kniha mi dělala největší problémy, asi u většiny si vzpomenu na těžkosti při výzkumu i při samotné tvorbě, ale nejsem si jistý, jestli bych nějakou mohl označit za nejproblémovější. Nikdy se mi nestalo, že bych začal psát román a nakonec ho zahodil. Mám smysl pro to poznat, co bude fungovat a co ne (I když čtenáři možná někdy nebudou souhlasit.).

Byl jsem mladý (mladší), když jsem si na bedra naložil Dobu mrchožroutů. Bylo v ní tolik postav a dějových linií, že zdi mé studovny byly pokryty dlouhými pruhy hnědého papíru, na kterých byly fixami znázorněny časové osy, dějové linie a pohyb postav křížící a proplétající se s vedlejšími zápletkami a vývojem postav jako nějaké šílené puzzle.

Během psaní Doby mrchožroutů jsem se toho naučil hodně. Byla to kniha, s kterou jsem měl největší trápení v tom smyslu, že aby tenhle 999 stránkový román mohl být vydán v jednom svazku a tak, jak jsem ho napsal, bylo třeba několika let, během kterých jsem dostal cenu World Fantasy Award za jinou knihu, a také laskavé intervence Deana Koontze. Ale to už je jiný příběh.

Jaký je Váš vysněný literární projekt (výzva)? Nebo jste si jej (ji) už splnil?

Mým hlavním snem, co se psaní týče, bylo stát se profesionálním spisovatelem na plný úvazek. Podle statistik je ve Spojených státech (populace 302 000 000), jen asi 400 až 600 spisovatelů fikce, kteří se tím uživí. To pro mě byla velká výzva a roku 1987 jsem to dokázal. Zatím si nestěžuju.

Dokončení zde.

Tento rozhovor s Danem Simmonsem si budete moci přečíst i v tištěné formě v magazínu Pevnost 2/2011, který vyjde již 26. ledna.

• Rozhovor zařídil Martin Stručovský. Otázky kladli redaktoři Sardenu (poslední dvě pak položilo nakladatelství Plejáda publishing). 
• Překlad: Zdeněk Košátko a David P. Stefanovič