RECENZE: XB-1 3/2011

Povídky březnové XB-1 se nám skoro všechny odchylují od sci-fi ať na tvrdo do hororové pózy a nebo jen zdánlivě. Do druhé skupiny se dá počítat novela Erdmannův nexus od Nancy Kressové. Celá novela se odehrává v domově s pečovatelskou službou, kde dožívá zbytek života Henry Erdmann, teoretický fyzik. Ne že by umíral, takovou duševní čipernost bychom si v devadesáti mohli všichni přát - přednáší na univerzitě, pracuje s počítačem a občas má pocit, že jsou všichni ti (nejen) staříci kolem něj mentálně retardovaní. Jeho vírou je věda. Jeho problémem jsou výpadky vědomí, podivné sny a neschopnost je nějak vědecky podložit. Poté co díky jeho myšlence zemře člověk, začne Erdmann pátrat a zjistí, že podobné stavy zažívají i jiní obyvatelé domova a že schopnost zabít myšlenkou není takový nesmysl, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Erdmannův nexus je nejdelší počin v březnové XB-1 a přestože příběh plyne pozvolna, dobře se čte a nikde nezadrhává. O kvalitách této novely svědčí i fakt, že za ni autorka obdržela cenu Hugo.

Druhou a poslední zahraniční povídkou je Co se stane, když se v noci probudíte od Michaela Marshala Smithe. Tato povídka si vysloužila British Fantasy Award, ale já osobně jsem nedokázal pochopit za co. Holčička Maddy se bojí tmy, a tak musí mít celou noc u postele vždy zapnuté světlo. Jednou se ale probudí a světlo je pryč, kolem vládne neproniknutelná tma. Tečka.
Povídku jsem si přečetl dvakrát abych se ujistil, že mi něco neuniklo, není to zas tak těžké, má tři strany, bohužel ani poté jsem nedokázal pochopit, co ta povídka v XB-1 dělá. Přijde mi jako by šlo o školní práci z literárního kroužku. Těžko říct, třeba to byl vzhledem ke věku hrdinky záměr.

Za trochu nenávisti Milana Petráka mi přímo vnucovalo srovnání s první zahraniční povídkou. Jsou si svým způsobem podobné i když absolutně jiné. Tou podobností myslím hlavně prostředek vyprávění - nevysvětlitelný stav mysli. Zatím co se ale v první povídce snažil Henry Erdmann přijít věci na kloub, v Za trochu nenávisti se s ním hlavní hrdina, jeho rodina i celé lidstvo musí naučit žít.
Hrdina povídky je malíř a restaurátor, někdy pracuje doma na svých plátnech, jindy vyráží restaurovat nástěnné malby do terénu. Má malou dceru, kterou právě bolí zoubky a ženu v domácnosti, několik kamarádů, prostě normální rodinka. Jednoho dne se ale se světem něco stane. Láska začne bolet milovaného a nenávist naopak v nenáviděném vyvolá pocity euforie a radosti. Nejdřív se začnou lidé jen stranit druhých, ale brzy přijdou na to, že ještě lepší je druhým ubližovat. Dokáže v tomhle světě přežít rodina, která se snaží zůstat pohromadě a normální?  
Za trochu nenávisti si s přehledem zasloužila uveřejnění a umístění ve finále soutěže XB-1. Navíc si troufám říct, že kvalitativně se velice blíží tomu lepšímu ze zahraničních povídek.

Melancholie Jiřího Kelbla je a není sci-fi. Kulisy i příběh se na první pohled sci-fi zdají, ale když se na ně podíváte z odstupu, tak by hlavního hrdinu opustila i normální ženská v normálním světě naší normální současnosti.
Alex je počítačový lovec, hledá v kyberprostoru zatoulané entity, zdivočelé programy a jednou si mezi nimi vyhlídne svou budoucí ženu Glorii. Následuje její přetažení do reálného světa, uložení do těla z masa a kostí, láska, svatba a tak. A přesně v tomto bodě startuje povídka o Alexově rozchodu. Vztah se mu rozpadá pod rukama už od prvních dnů manželství, jenže Alex a Glorie mají na důvody rozchodu úplně odlišný pohled. On vidí její softwarovou poruchu, kterou je třeba opravit a ona, ona se jen chce cítit jako člověk.
Tahle povídka, i když by se obešla úplně bez sci-fi kulis patří k těm lepším v tomto čísle.

Katastrofa 5323 Kamily Hamalčíkové nepopisuje, jak by se mohlo zdát, nějakou katastrofu biblických rozměrů v roce 5323, ale naopak pokus o znovuzrození lidské společnosti pozemského typu. Už je to tak dávno, kdy lidstvo začalo kolonizovat vesmír, skoro tak dávno jako separace jednotlivých planet a stvoření společností orientovaných pouze na jednu činnost, jeden životní směr. Tu obchod, tu hazard, techniku či přírodu. Jenže tam, kde mizí různorodost, nastupuje degenerace a to si uvědomili i vědci z vědecké planety Anorganik. Bohužel pozdě, těsně před tím, než všichni, až na jednoho, vymřeli. Až na "Pět tisíc tři sta dvacet trojku", mizerného vědce, uzavřeného tichého magora, který teď má spasit svět za pomoci různorodosti, lidí posbíraných ze všech výsep galaxie.
Katastrofa 5323, jak už název povídky společně s nástinem děje napovídá, nebude hrát zrovna na vážnou notu, ovšem nejedná se ani o dílo, u kterého byste se váleli smíchy ve vlastních slinách. Je to něco mezi vážnou a humornou sci-fi a čte se to opravdu dobře. Zvláště ke konci kdy začne všechno, jak už to tak bývá, nejen dávat smysl, ale také trochu skřípat, protože 5323 se ukáže být menším magorem než experimentátoři z Anorganiku doufali.

Poslední povídka, Zeď od Petry Kubátové se honosí oceněním 4. místo v soutěži XB-1, vypráví o místě, kde mrtví neumírají, jen tak pomalu živoří a rozkládají se. Stojí za hřbitovní zdí a čekají. Na co? Nikdo neví. Jedno je jisté, nejsou to ti kvežízniví zombies z filmů, jsou to jen nešťastní mrtví, trápí se oni, trápí se i jejich blízcí, protože co kdyby pod tou slupkou ještě jejich milovaný přeci jen někde byl?
Tahle povídka mě nijak nevzala, ale ani nezklamala, za mě by si asi 4. místo v Daidalosu zasloužil někdo jiný, ale všechno je relativní a věřím, že ze Zdi může být někdo i nadšený.

Celkově je výběr povídek víc než slušný a když k tomu připočteme publicistiku s Fragmenty vzpomínek Ivana Adamoviče, které budou bohužel na pokračování a tří stránkový článek  Válka světů Aleše Smutného, ve kterém, v předvečer velké Bitvy o Los Angeles, rozebírá mimozemské invaze na filmovém plátně, máte se opravdu na co těšit.

P. S.: Všimli jste si,  že i XB-1 si potrpí v povídkách na rovnost pohlaví?