RECENZE: Karolina Francová, Soumrak Camelotu

Agent John Francis Kovář toho už za svoje působení u nadnárodní agentury E. F. zažil hodně. Bojoval proti náckům po boku Napoleona (Není krve bez ohně), plavil se s Vikingy na drakaru (Meč a tomahawk), vypořádal se s terakotovou armádou (Armáda nesmrtelných). Dvakrát se ocitl ve vesmíru (Renegát, Budiž vám Měsíc lehký) a v neposlední řadě taky hluboko pod vodou (Věk mloků).

Právě autorka Věku mloků – Karolina Francová si řekla, že by nebylo špatné vzít neohroženého J. F. Kováře na výlet do čistě fantasy reality, kde jsou na denním pořádku stateční rytíři, mocní čarodějové, draci, krásné dámy v nesnázích a další propriety. Volba tak padla zcela přirozeně na dobu mytického krále Artuše, která je společně s Tolkienovou Středozemí tím, co si většina lidí představí pod pojmem „fantasy“. Takže pokud vám něco říká jméno Artuš, Merlin a další, určitě budete vědět, o co tu půjde. Moment, vlastně nebudete, protože tenhle příběh se neodehrává v naší realitě, takže legenda neproběhla přesně tak, jak ji známe my, což dává spisovatelce prostor pro její fantazii.

V jejím podání je Artuš král, který pomalu šílí, Lancelot je hned na začátku zabit, aby jeho pozici prvního rytíře nezískal nikdo jiný než Kovář. A králův syn… tedy synovec Mordred taky není tím, za koho se vydává. Zbytek se pak odehraje podle klasického scénáře legendy, což s sebou přinese nucené ťukání na čelo nad logikou jedné z postav.

Ti z vás, kteří se po Hitmanovi těšili na návrat Kováře, by pak měli udržet nadšení na uzdě, protože hlavní hrdina hraje tentokrát až několikáté housle. Kniha má totiž jiné dva vypravěče, přesněji řečeno vypravěčky. Tou první je Artušova žena Guinevere, jejímaž očima sledujeme prakticky pohled z jedné strany. Druhou je pak Nikita Bernstein (zde vystupující jako čarodějka Nimuet), která ve Věku mloků přešla na stranu X-Hawka.  Je docela nepochopitelné, proč autorka opět zvolila u této postavy ich formu, když se objeví těsně před polovinou knihy. Možná, že chtěla navázat na 15. misi, ale přišlo mi to poněkud zbytečné.

Domnívám se, že u téhle knihy se čtenáři rozdělí na dva tábory. První (mužský) označí Soumrak Camelotu jako křížence dobrodružné četby a červené knihovny. Což lze vysvětlit především tím, že se Francová soustředí hlavně na pocity a vnímání, které mají hrdinky při setkání s muži (u Guinevere je to Artuš, Mordred a JFK; u Nimuet pak X-Hawk, panoš Valiant a opět JFK – kterého obě hrdinky vnímají jako ztělesněný prototyp rytíře a chlapa, kterého by chtěla mít každá žena doma, stejně jako většina čtenářek). Tedy nic pro pány, kteří rádi příběh plný zběsilé akce a ostrých hlášek. Ačkoliv i tady se pár bitek odehraje a myslím, že jsou povedené.

Jenže nesmíme zapomínat na dámy. A já věřím, že hlavně ty 25. díl ocení. A ocení na něm nejen to, že příběh je vyprávěn z pohledu žen, ale i dobu, v níž se odehrává. Doba, kdy byla žena obdivována, muži zápasili o její přízeň na turnajích a trubadúři opěvovali její krásu v písních. Což je asi to, po čem krásná žena touží, a tohle je přesně ten způsob, jak si to dopřát, ačkoliv jen pomocí knihy. Což je přesně hlavní úkol fantasy literatury jako takové – umožnit čtenáři stát se někým jiným. A když jsme se my – muži ocitli už několikrát v kůži neohroženého agenta Kováře, tak proč by se ženy tentokrát nemohly ocitnout v těle krásné dámy, která vystupuje jako hrdinka?

Na Soumraku Camelotu lze tedy ocenit především ženský pohled na věc, čímž se odlišuje od ostatních dílů. Stejně tak musím zmínit dobrou atmosféru a vcelku povedené propojení světů Kováře a Artuše. V rámci série se sice nejedná o žádný nadprůměr, ale úkol být pověstným klidem před bouří (rozuměj – než nastane převrat v Procházkově knize) plní dobře. 

Agent JFK 25: Soumrak Camelotu
Francová, Karolina
Obálka: Tomáš Jedno
Redakce: Milena Matějková, Zuzana Kupková
Rok vydání: 2011
Počet stran: 200
Cena: 150 Kč