(NE)RECENZE: Štěpán Kopřiva, Asfalt

Jak jsem asfaltovala peklo

Vzhledem k tomu, že se nejedná o recenzi, ale o reportáž z exkurze, dovolím si Váženým čtenářům nejprve předložit anotaci knihy, aby i neznalci měli základní představu o atrakcích, které jsem navštívila.

Anotace:

Žoldáci neumírají. Odcházejí do pekla, kde se spojují. Že je toto známé rčení pravdivé, se členové Kuffenbachova komanda přesvědčí po jedné nepříliš povedené akci. Jenže peklo není žádná pohádková idylka – ale temná industriální dimenze, kde jsou mrtví degradováni na mazlavou hmotu, na pouhý materiál. Svět, kde je lidská rasa jenom něco jako asfalt. Problém je v tom, že Kuffenbachovi vojáci se s touto rolí odmítnou smířit. A jelikož mají výcvik, zkušenosti i potřebnou dávku šílenství, situace se poměrně rychle zvrhne. – Pět žoldáků proti celému peklu. – Noe může rovnou začít stloukat nový škuner. – Protože tenhle svět utone v krvi.

A nyní již samotná "zcela subjektivní reportáž o návštěvě Pekla a o divech, které jsem tam spatřila", tak jak jsem ji zaznamela bezprostředně po návratu domů a po důkladné očistě celého těla terpentýnem:

Tak se mi zase jednou vyplatilo nic předem nevědět. Během brouzdání po internetu jsem při čtení všeho možného na sebe nabalila různá kopřivová smítka a nakonec jich bylo tolik, až jsem se o TOHO Kopřivu začala zajímat, neb jsem od něj nikdy nic nečetla. Všichni pěli samou chválu, ale o tom, co PŘESNĚ mě čeká, nikdo ani slovo (jestli ona to nebyla nějaká konspirace). I zapůjčila jsem si v knihovně brožovaný svazek s názvem Asfalt, usadila se v křesle a nevědouc, do čeho jdu, jsem se pohroužila do čtení.

"Pryč s předsudky!" křičím nyní ze všech sil. Neboť, kdo jimi trpí, bývá často o mnohé zážitky ochuzen. Nemyslím si o sobě, že bych byla jedinec zavilý a novotám, či jiným neobvyklým zážitkům se bránící. Faktem ale zůstává, že mít stín tušení, nikdy bych se nejspíš neodvážila knihu otevřít.  Bohužel (bohudík?) vzhledem k tomu, že skutečné peklo začíná až někde na straně 60, polapil mě ze všeho nejdřív páně Kopřivův brilantní smysl pro černočerný a cynismy sršící humor. To je přesně můj šálek thé (v průběhu čtení bych ho ovšem velice ráda vyměnila za cokoli ostřejšího). Když došlo na řežbu, už jsem se nedokázala odtrhnout, přiklížena čerstvě rozemletým asfaltem.

(Ne)uvěřitelně třaskavá směs hrůzyplného prostředí, démonů, asfalťáků (neboli hříšníků, do pekla spadlých), skvělých hlášek, odkazů na filmy a na náš každodenní život vůbec, již zmiňovaného černého humoru a cynismu zapůsobila i na mě, jinak duši citlivou, jemnou a sprostých slov v běžném životě nepoužívající. Vynalézavost, s jakou zpracovává a využívá lidské tělo, je vpravdě umělecká a nejeden sadistický maniak by mohl tiše závidět. Vadí mi samoúčelnost a je úplně jedno, jestli je to v životě, ve filmu, nebo v knize. Zde není samoúčelné takřka nic, vše má svůj účel a důvod. I ten ukradený diamant. Nezbývalo než plesat v němém úžasu nad krásami industriálního pekla a nechat si Kuffenbachem a dalšími vynikajícími průvodci předvádět všechny pamětihodnosti a architektonické divy, které vystavěla knížata za šéfovy nepřítomnosti, nebo Lucifer sám, dokud v pekle ještě pobýval.

Zhruba ve třech čtvrtinách čtení jsem si již připadala jako schizofrenik, kterému se hádají vlastní halucinace. Odpuzována a přitahována zároveň jsem zhnuseně brala do ruky knihu, abych se vzápětí chechtala hláškám někoho z komanda.  Zajímalo by mě, kam pan spisovatel chodí na ta úžasná přirovnání a metafory, jestli nejsou třeba instantní a nedaly by se skladovat pro pozdější použití (moje). Když mi asfalt začínal téct mezi prsty, vždycky jsem zapatlaninu odložila a šla dělat něco jiného. Knížku jsem nakonec musel dočíst pouze v soukromí domova, protože sama nemám ráda nahlas se smějící čtenáře v dopravních prostředcích a tohle fakt někdy (často) nešlo udržet.

Moje jangová část (tedy ta mužská, protože v každém z nás jsou obsaženy obě) dává 95 %, z tohoto pohledu se zde nedají nalézt žádné nedostatky, i kdybyste démonským rohem v zemi hrabali. Jinová část dává 60 %, přece jenom na ní bylo té efektivní brutality trochu moc, ale všechno ostatní je na svém místě. Skvělé postavy, vývoj událostí i vykreslení prostředí. Sečteno a podtrženo, selskými počty je to dohromady 78 % (zaokrouhleno matematicky směrem nahoru). A vzato kolem a kolem je to pro mě odpovídající, protože konec mě poněkud rozladil. Nekřičím to raději moc nahlas, neboť nemám tušení proč vlastně. Hepík by v téhle knížce nečekala snad ani panenka Barbie (pokud by to vůbec dočetla a nepřelomila by se někde cestou vejpůl), ale přesto… no, to je jedno.

V každém případě z toho pro mne plyne poučení, že mám dát „třicetistranovotestovací“ šanci opravdu, ale opravdu každé knize, která mi přijde pod ruku. Spolu se zvláštním vyšetřovatelem Chorozonem si tedy říkám, že nikdy nevíte předem, jaké nové, úžasné, úchylné, drastické, srdcervoucí, smutné, grandiózní, gigantické a kdovíjaké ještě pocity a zážitky vás můžou obohatit na cestě tímto slzavě veselým pozemským údolím.

P. S.: Kdy a jestli vůbec si troufnu na Zabíjení (mám na mysli samozřejmě další, vlastně předchozí, Kopřivovu knihu), to je ve hvězdách a ví to jen samotný Lucifer, tč. sedící na nebeském trůnu.

Asfalt (recenze a ukázka)
Kopřiva, Štěpán
Nakladatel: Crew
Obálka: David Hanzl
Redakce: David Horák, Michael Bronec, Pavel Voňka
Rok vydání: 2009
Počet stran: 640
Rozměr: 110 x 180
Provedení: paperback
Cena: 278 Kč