LITERATURA: XB-1 10/2011

První povídka od Ailette de Bodardové nás totiž vezme do budoucnosti, ve které křižují vesmír obrovské koráby, i když zatím zůstaneme ve vesmírném doku. Dac Kien navrhuje koráby, ale ne tak, jak my si představujeme, ona vidí koráb jako tělo, schránku pro bytost vypěstovanou v lidském lůně, která prožije v jejím výtvoru celý dlouhý život. Koráb proto musí být precizní prací vyváženou i z duchovního hlediska. Co se ale stane, když se bytost určená pro její koráb má narodit o celé měsíce dřív? Stihne Dac Kien navrhnout koráb tak, aby dostála požadavkům nutným pro přežití Mysli korábu a vlastně i svým vlastním nárokům?
Stavitelka korábů je výjimečná hlavně celým svým světem oplývajícím východním mysticismem a vykreslujícím Zemi, tak jak by jednou mohla vypadat, kdyby ekonomické i filosofické “závody” vyhrála Čína. Svět a potažmo i postavy, jejichž osudy z něj vycházejí, je i na malém prostoru přesvědčivě vykreslen, a na rozdíl od první povídky z minulého čísla se určitě neztratíte a v mezích možností pochopíte všechny souvislosti. Vlastně celou dobu jsem si říkal, jak by bylo skvělé si z tohoto světa přečíst román, a předpokládám, že vy na tom po přečtení Stavitelky korábů nebudete jinak.

Soumrak bohů Johna C. Wrighta vás zavede opět do vesmíru, tentokráte na palubu vícegenerační lodi vedoucí válku vskutku vesmírných rozměrů. Posádka po mnoha letech už neví, proč bojuje, za koho a proti komu, jediným vodítkem je jí legenda o jakési Zemi, ostatních lodích a nepříteli a Prsten Poslední Vlády, který umožňuje loď ovládat. A dá se vůbec bojovat, když se postupem času technika kolem vás stává magií?
Musím přiznat, že se mi Soumrak bohů trefil do noty. Téma, které určitě spousta z vás zná minimálně z románu Nonstop (i když zde se vše ubírá trochu jiným směrem), je jedním z mých nejoblíbenějších motivů, a tak se není co divit, že jsem tuto povídku i přes její občasnou chaotičnost, která je způsobená omezeným prostorem, přečetl jedním dechem. Rozhodně mě povídka navnadila k sehnání dvou starších prací a zařazení románu ze stejného světa, který se teprve připravuje, do mého TO READ listu.  

Teploučko Davida Brina se, ač tomu název moc nenasvědčuje, zase odehrává v chladném, nepřátelském vesmíru. Jason Forbs je jedním z biologických lidí. Člen podřadného a skomírajícího druhu, který postupně mizí do propadliště dějin, aby byl nahrazen novým typem, odolným druhem kyborgů, kteří nepotřebují spát, ani jíst, snad jen občas promazat a dolít chladící směs. Jenže tito kyborgové mají problém, vyvinuli hyperprostorový pohon a pokusili se kolonizovat okolní vesmír, bohužel se někde stala chyba a odolné, naprosto nezničitelné posádky začaly jednoduše umírat. Co na to pokusný králík Jason Forbs?
David Brian napsal svěží a čtivou hříčku, u které sice již od prvních stránek tušíte, jak to všechno dopadne, ale ono to kupodivu ani nevadí. Teploučko se totiž dobře čte, a pokud nejste kyborgizovaným občanem, zahřeje vás u srdce. Kdo by neměl rád povídky, ve kterých ti zloduši dostanou za vyučenou a odepisovaný hrdina slízne všechnu smetanu.

Kluk na ženění je jediná zahraniční povídka, která se drží takříkajíc při Zemi. Jak už jsme u Iana McDonalda zvyklí, zavede nás do exotického prostředí, konkrétně do budoucí Indie, která si zadělala na problém, když povolila volit rodičům pohlaví potomků. Řekněte, kdo by chtěl platit věno a zároveň se zbavit šance, že se o vás někdo v budoucnu postará...
Džásbir je jeden u chlapců, který je produktem této demografické katastrofy – je mladý, pohledný a sám, protože v jeho okolí se vyskytuje čtyřikrát víc mužů než žen, a to už vůbec nemluvím o tom, že žena pro něj by měla splňovat nějaká kritéria.
Kluk na ženění Iana McDonalda je dalším příspěvkem ze světa, ve kterém jsme se nedávno ocitli díky příběhu Malá bohyně. Exotické prostředí, (post)kyberpunkové propriety a zajímavé osudy lidí, kteří jsou i přes technickou vyspělost podřízeni zvláštním společenským pravidlům a kastovnímu systému, to je hlavní tahák McDonaldových povídek. A táhne pořád dobře, možná ještě lépe než ve výše zmíněné Malé bohyni. Kluk na ženění je totiž více civilním příběhem, který se klidně může stát, a možná i nejednou stal, byť kulisy i propriety byly jiné.

Jelikož jsme si v Klukovi na ženění od vesmíru dostatečně odpočinuli, můžeme se znovu ponořit do vzduchoprázdna, tentokráte v české povídce Esence věčnosti. Při čtení povídky se do sytosti nabažíte kosmických bitev, neznámých smrtících zbraní i tajemného mimozemského chrámu, co chtít víc.
Povídka je napsána velmi svěžím stylem, děj odsýpá a nechává vás zapomenout na občasné hrubé chyby v logice, protože autor ke kosmickému průzkumu a vědě přistupuje stejně svéhlavě jako scenáristi prvních dílů StarTreku. Zkrátka na nějaká fakta se tu moc nehraje. Přesto se Esence věčnosti dobře čte, a pokud nejste hnidopich/ška, bude vás i bavit.

Zapovězená povídka Ľudovíta Platy by asi měla být hororem. Jejímu hlavnímu protagonistovi se stále častěji vrací sny, ve kterých svádí ženu bližního svého, za což je velice krutě potrestán. Sny se opakují a jsou stále reálnější a hlavní hrdina má oprávněné obavy. Jenže co s tím? Psycholog mu neporadí a po pravdě ani poradit neumí. A k završení všeho pak jednou před domem zastaví auto a vystoupí ona...
Zapovězená rozhodně není zapovězená čtenářům, i když vaří z v mnoha filmech a povídkách provařeného tématu a spoléhá hlavně na to, že ji čtenář dočte, aby se dozvěděl, jak to nakonec dopadne, a je poměrně čtivá, takže to čtenáři do značné míry ulehčuje.

Milan Petrák se opět vrací do vesmíru, i když jen zprostředkovaně. Jeho kratičká povídka ukáže čtenáři, že když bůh vyhoví vaší prosbě, nemusí to ještě nutně znamenat výhru. Povídka Má náruč obejme celý vesmír mně tak nějak protekla hlavou a zmizela někam do ztracena.

Pavel Urban vás zavede skrze druhou krátkou povídku Ovladač do svého steampunkového světa, kde se schyluje ke genocidě a jde jen o to, které strany dlouhotrvajícího konfliktu se nakonec dotkne.
Tady snad poznamenám jen jedno: Díky bohu za každý steampunk.