UKÁZKA: Pavel Renčín, Věk nenávisti (Městské války 3)

Anotace:

Mír trvá už přes půl století, jen málo z nás zažilo válku. Události poslední doby jsou ale znepokojivé. Vlády nad Ostravou se ujal jediný muž. V brněnské vile Tugendhat je připraven převrat. Praha zachvátil chaos, její čtvrti jedna po druhé vyhlašují samostatnost. Bytosti druhého světa odkládají masky a spirála dějin se roztáčí. Jen málo z nás zažilo válku, ale to se brzy změní...
Stadion Na Bazalech zalévá krev gladiátorů. Pod Olšanskými hřbitovy procitají mrtví. Muži, kteří ještě včera nosili kravaty a kufříky, vstupují do oddílů domobrany. Zatímco plameny stravují civilizaci, živá města pochodují do války. Svět se změní.
Věk nenávisti je závěrečným dílem fantasy trilogie Městské války, odehrávající se v naší současnosti.

Ukázka:

1 . k a p i t o l a

Město hoří. Plameny přeskakují ze střechy na střechu, věnčí je jako oranžové věže. Šlehají do výše desítek metrů, rudé jako krví nalitý hřeben běsnícího kohouta. Pálí bez rozdílu vše živé i neživé, jančí v paletách žluté, svatební bílé a kouřově černé barvy smrti.

„Už jdou,“ šeptá maminka.

Majdalenka se krčí u stěny obývacího pokoje. Domek je plný kouře. Veranda se proměnila v inferno. Vzplanuly závěsy i umělý koberec, ten žár se nedá vydržet! Maminka s dívkou vtrhnou do předsíně, ale cesta ven je odříznutá. Rámy oken hoří, přezůvky v botníku se škvíří teplem, tapety černají a plastové obrázky se groteskně roztékají po stěnách. Výsměšnou kostru deštníku olizují modravé plamínky. Skleněná výplň ve vchodových dveřích pukne.

Dívka i žena ustupují před vlnami horka. Na parapetu stojí váza s pampeliškami, které spolu trhaly včera večer. Voda se v ní vaří, vzápětí se sklo rozprskne a obsah šplouchne do ohně kolem. Jen to zasyčí a v sekundě zbude pouze pára. Maminka vláčí Majdalenku za ruku do kuchyně, odkud vede okno na ulici. Přirazí za sebou dveře, aby je alespoň na chvíli oddělila od ohnivého pekla. Jsou v pasti. Oheň se už rozšířil po zbytku přízemí, také patro se střechou jsou v jednom plameni.

Pode dveřmi se do místnosti dere kouř, horký vzduch se chvěje jako nad letní silnicí. Vniká do úst a pálí v krku. Majdalenka pláče a slzy jí vysychají dřív, než stihnou stéci. Maminka jí přes nos a ústa tiskne kapesník. „Podrž si to!“

Zalomcuje s kličkou od okna a vykřikne. Zírá na popálenou dlaň. Maminka taky brečí. Strhne ze stolu ubrus a mísa s pečivem i hrnek od kakaa se poroučí na zem. Oblíbený hrnek s rozesmátým klaunem se rozprskl na porcelánové zuby střepů. Majdalenka se skloní, aby je posbírala. Místnost je plná kouře. Maminka kašle, opírá se o parapet. Majdalenka se krčí, u země se jí dýchá líp. Chytne maminku kolem nohou, protože má strašný strach.

Žena ji odstrčí, zalyká se kašlem. Dlaní omotanou utěrkou vyrazí kličku a konečně otevře okno. Hlasitě to zahučí. Z místnosti se stal komín, příval kyslíku povzbudí plameny. Dveře vybuchnou a prolomí se do místnosti. Oranžové peklo vtéká v jejich stopách. Nedá se dýchat. Majdalence se točí hlava. Kašle a zalyká se kouřem. Cítí ruce, které ji zdvihají a tlačí oknem ven. „Běž,“ sípe cizí vyprahlý hlas. „Utíkej!“

Majdalenka dopadne na betonové dlaždice zápraží a odře si koleno. Ohlíží se. Dům hučí jako pec. Maminko! Klopýtá zahradou k brance. V domě za jejími zády vybuchne plyn a tlaková vlna ji srazí na zem. Pláče a utírá si slzy dlaněmi rozedřenými do krve. Klopýtá pryč od žhavého pekla, okolo plotu a dál, na ulici.

Město hoří. Kolem se míhají postavy, běží k náměstí. Majdalenka si mne oči, které ji pálí, a snaží se v rozmazaných stínech poznat tátu. Vojáci dobíhají k barikádě, která pod věží Pražské brány ještě včera nebyla. Provizorní hradba z nábytku, poražených stromů a kamení předěluje ulici nakupená do výše dospělého muže. Podobné vyrostly během posledních dní na všech přístupových cestách k náměstí. Teď se za nimi krčí domobrana.

Majdalenka přeběhne silnici a přikrčí se v podloubí u staré lékárny. Tiskne tvář k obité omítce, která je dosud chladná. Po asfaltce přibíhají další muži, stahují se do středu města, protože celá jeho západní část stojí v plamenech. Ozývá se ale ještě něco jiného, než je hučení požárů. Majdalenka vidí na tvářích dospělých, že nový zvuk je děsí víc. Blíží se středem spáleniště. Dunivý pochod. Šiky špinavých a strašidelných paní a pánů pochodují k barikádě. Poslední opozdilci před nimi prchají středem ulice, protože její okraje už věnčí plameny. Teď se ta strašidla zastavila a každé z nich ukročilo vlevo. Vzniklými mezerami se před ně prodrali střelci. Otrhaní, v různobarevných hadrech, s krhavýma očima a špínou za nehty. I z dálky je vidět, jak bledou mají kůži. Jejich obličeje zasvítí, když zvedají hlavy a natahují luky, kuše, roztáčí praky a míří vrhače disků. Není slyšet žádný signál, přesto se náhle k nebi vznese sprška projektilů. Vzduch zhoustne jejich syčením a bzučením.

Ti šťastnější se kryjí za štíty, ostatní za vším, co je po ruce. Jako úkryt poslouží deska stolu, které pozuráželi nohy. Žehlící prkno zaseknuté v barikádě jako pavéza. Zbytky dětského kočárku. Obránce zasypou šípy a vyberou si krvavou daň. Škody nejsou tak hrozivé, přesto se ozývá z několika míst bolestivý křik těch, kterým šíp probil stehno. Kterým šipka rozdrtila rameno. Kterým ostrý disk rozťal ucho vedví. Dřív než utichne, padá na obránce další salva. A další. Bzučení a svištění šípů je všudypřítomné.

Majdalenka se krčí a marně hledá očima tátu. Desítky domů stojí v plamenech, k obloze se valí černý kouř. Hoří i stromy, zelené listy na nich černají. Hoří lavičky, na kterých tak rádi sedávali. Hoří dřevěné sloupy elektrického vedení.

Od barikády se ozve vzdorný výkřik. Obránci si dodávají odvahu. Vzápětí na jejich pozice zabubnuje další salva střel. Dívka se krčí na bobku a pláče. Se skřípěním se skácí stará lípa a dopadne na sloup elektrického vedení kousek od lékárny. Ten povolí a i se stromem se zřítí k zemi. Jako kostky domina padají i další sloupy. Větve stromu narazí do země a okolí vybuchne svatojánským rejem hořících listů. Majdalenka vykřikne děsem. Všude kolem jančí ve vzduchu plamínky jako upálené můry. Nemůže už čekat. Hustým dýmem se rozběhne k barikádě.

Je to jen pár desítek metrů po rovné cestě, kterou blokují desítky převrácených aut. Přesto je kouř najednou všude kolem. Potácí se jím, mne si oči. Na prsou ji pálí. Prodírá se k barikádě. Jako by ji něco stahovalo zpátky do plamenů. Přízrační ifríti jí chňapají po nohách. Jsi naše! ječí plameny. Dívenka naříká a klopýtá dál, zatímco se jí rozteklý asfalt lepí na podrážky, černá chapadélka se natahují po jejích chodidlech, chtějí ji zadržet a stáhnout do asfaltové bažiny. Zaživa upéct… Rudé hřebeny tancují po střechách, dveře a okna na ni zírají oranžovými světly jako vytřeštěné oči upalovaných. Den je noc oranžová žárem, temné siluety věží a domů se proti obloze rýsují jako zuhelnatělé kosti.

Ztratila směr! Krčí se za modrou dodávkou, kterou něco převrátilo na bok. Fňuká. Odpolední slunce se ztratilo v oblacích černého kouře, objevuje se jen chvílemi, tak bledé, že víc připomíná měsíc. „Podej mi ruku, dítě!“ vykřikne hřmotná postava, která se nad ní vztyčí.

Je to muž. Dlouhé vlasy má divoce rozcuchané, vousy slepené krví vytékající ze šrámu na tváři. Hlavu mu zdobí přilba s korunou, hruď je zakutá v očouzeném pancíři. Muž pozvedne masivní štít a přikryje dítě, protože dopadá další salva šípů. Jeden zazvoní přímo o okraj jeho přilby. Muž se ani nezachvěje, působí tak jistě… Majdalenka se k němu přitiskne. Společně ustupují k barikádě vzdálené jen pár metrů. Míjejí skupinu automobilů svázaných řetězy do předsunuté vozové hradby. Obránci živě gestikulují, pobízejí je ke spěchu.

Vyšplhají po prasklém pianu a doutnajícím divanu, ze kterého trčí péra. Někdo jim podá ruku a už jsou na vrcholku hradby haraburdí. Majdalenka se ohlédne.

Město hoří. Nad hladovou žhavou zemí se vznáší pás černého kouře. Střelci ustoupili a hrozivé čelo nepřátelské armády už zase postupuje k náměstí. Dítě upře rozšířené oči na svého zachránce a uvědomí si, že jeho tvář zná. Před několika měsíci jí ho ukazovala maminka. Vysvětlovala, že je to jejich nový pán. Majdalenka se tehdy ptala, jestli je to prezident. Táta s mamkou se na sebe podívali a začali se smát. „Ty seš ale chytrá holka,“ řekl taťka a rozcuchal jí vlasy. „Je to prezident, ale jenom pro naše město.“ A jiná města mají taky své prezidenty? zeptala se pak. Tehdy jí to bůhvíproč udělalo radost.

Od Tyršova náměstí přiběhlo několik desítek mužů a žen ozbrojených oštěpy a meči a připojili se k obráncům barikád. Voj nepřátel se blíží rozvážně, krok za krokem, doprovází ho nepřirozený hřmot, který se zařezává až do morku kostí. Jako by nepřátele chránilo před všudypřítomným horkem samo peklo.

Král města vystoupí na barikádu a pozvedne nad hlavu meč. Rozhlédne se po náměstí, kde se shromáždili občané, kterým se podařilo uniknout ohni. Několik tisíc jich brání barikády, stovky dalších se tlačí u oken. Stáhli se sem z celého města.

„Bratři a sestry,“ překřičí zvučným hlasem praskání a hučení požárů. „Přišel náš den!“

V odpověď se mu ozve několik chabých výkřiků. Celou noc budovali barikády, teď kolem postávají unavení, bledí a vyděšení. Většina z nich prošla v poslední době základním výcvikem, přesto působí zbraně v jejich rukách nepatřičně.

„Nedáme se! Nedáme naše město!“ hřímá válečník a přehlíží dav, který stále roste. Přibíhají další, kteří se až dosud skrývali v loubích lemujících náměstí nebo ve stínu prastarých lip.

„Musíme se udržet. Pomoc přijde!“

Dav zahučí v odpověď. Muži buší meči, ocelovými trubkami, kyji a násadami do štítů. Vědí, že nemají jinou možnost než bojovat až do konce. Nepřítel nebere zajatce. Král vydá signál a pan učitel zatroubí na trubku. „Neustoupíme! Budeme bojovat do posledního dechu!“

Na vrchol barikády se vyškrábe mladík s praporem. Nad městem zavlaje červená zástava se svatým Jiřím na bělouši, který kopím zabíjí draka, znak Vysokého Mýta.

Majdalenka spolu s ostatními upírá oči na železného a zlatého krále. Jeho silueta se rýsuje proti požárům jako maják na temném obzoru. Mladík na barikádě mává praporem.  Nepřátelská armáda se blíží k barikádě.

„Na místa, obránci! Na místa!“ zavelí pán města.

Tisíce se shromáždily u barikád, okolní domy se proměnily v provizorní pevnosti. Ti u oken ostřelují nepřátelský voj. Útočníci se ale nerozběhnou proti lesu kopí. Rozestoupí se. Jejich středem přichází vysoká postava obklopená potrhanými cáry temnoty, které kolem ní tvoří plášť vlající jako křídla pekelného havrana. Je to žena, či muž? Silueta není zřetelná, obklopuje ji mihotající se pole. Vstříc hrůznému cizinci vylétne od obránců salva desítek šípů a střel. Ani jedna ho nezasáhne. Bytost svírá v ruce dlouhý předmět připomínající hůl. Udeří jí do země a na okamžik jako by vše ztichlo. K barikádě dolehne syčivý zlý hlas.

Lidem se ježí chlupy, po páteři přebíhá mrazení. Ohlížejí se na svého vojevůdce. Král ale stojí pevně, v ruce svírá meč. Majdalenka se od něj nevzdaluje na krok, cítí se v bezpečí. Ještě víc se setmělo, nebe zčernalo jako saze. Něco se mihlo vzduchem a muž, který stál jen kousek od ní, se proměnil v živoucí pochodeň. Křičí. Cosi zahučelo a zažhnulo o několik metrů dál. Šplíchance plamenů dopadají z oblohy a rozstřikují kolem zkázu a utrpení. Nad čtvercovým náměstím visí temný mrak, ze kterého prší ohnivý déšť. Řev zaživa upalovaných zní jako pekelný chór.

Komety hořícího oleje s ohony mastného dýmu působí paniku. Na pozice obránců se navíc snesla další salva šípů. Apokalypsa. Mladík s vlajkou byl zasažen střelou, která mu prošla levým okem. Sesunul se a skutálel až k patě barikády. Majdalenka se k němu sehne. Nedokáže odtrhnout pohled od pramínku krve, který mu vytéká z úst.

Králova zbroj je pokrytá popelem, v očouzeném krunýři dunivě tepe železné a zlaté srdce. Obránci se natlačili do úkrytu pod arkády a pod střechy domů, aby unikli planoucím meteorům. Náhlý hřmot přehluší všechno ostatní. To se zřítila nedaleká budova Šemberova divadla. Vzduch je plný prachu a kouře, který stěží dovoluje dýchat.

„Vydržte, děti. Pomoc přijde!“ křičí král.

Zatímco pekelný déšť ustává, obránci se ženou zpět k barikádám. Z druhé strany k nim pochoduje nepřítel. Finální zteč se blíží…

Majdalenka najednou ví, co musí udělat. Drápe se po začouzených skříních a rozskřípaných křeslech, vzhůru přes ojeté pneumatiky a obité lednice až na vrchol barikády. Narovná ohořelý dřevec. Svatého Jiřího ozařují plameny.

Nad Vysokým Mýtem znovu vlaje prapor.

Město hoří.

Městské války III: Věk nenávisti
Renčín, Pavel
Nakladatel: Argo
Obálka: Jiří Husák
Redakce: Jiří Popiolek, Milan Dorazil
Rok vydání: 2011
Počet stran: 352
Rozměr: 150 x 210
Provedení­: hardback
Cena: 359 Kč