RECENZE: Ještě jsme ve válce, Příběhy 20. století

Ještě jsme ve válce je výstup z Ústavu pro studium totalitních režimů a na publikaci je to znát, ale ne tolik, jak by člověk čekal, a už vůbec ne špatně. Obsahuje třináct příběhů, vesměs velmi krutých osudů skutečně žijících lidí. Už z toho je zřejmé, že při hodnocení této knihy jsem se nemohl soustředit na příběhy samotné, ale hlavně na jejich zpracování a scénář, které měli na starosti vybraní čeští a slovenští umělci a dále dokumentaristé ze společnosti Post Bellum. 

S potěšením musím konstatovat, že ve většině případů přežily příběhy přenos do komiksové podoby dobře, ne-li výborně. Přesto se našlo pár takových, které doplatily hlavně na malý prostor, jenž jim byl vyčleněn. Je to škoda a myslím si, že pokud by příběhů byla na stávajícím prostoru polovina, možná dokonce třetina, dopadlo by zpracování ještě lépe a mohli bychom držet v rukou publikaci blížící se dokonalosti. Teď již ale k jednotlivým příběhům.

Ještě jsme ve válce

První příběh nás zavede do roku 1951, do výslechové místnosti v tzv. Domečku, kde právě dostává Tomáš Sedláček pořádnou nakládačku a mezi údery a samotkou bez spánku a jídla vzpomíná na druhou světovou válku. Na dobu, kdy se Československo podrobilo mnichovskému diktátu a on odešel do světa. Ne kvůli tomu, že by měl strach, ale aby mohl bojovat! Nejdříve do Francie, pak přes kanál do Anglie a po dlouhém únavném výcviku konečně na frontu do Ruska. Bohužel pro něj ho po válce dostihla kapitalistická zkušenost a zápisky v osobním deníku. Upřímné a pravdivé, což se v nové, socialistické vlasti nepromíjí. Dostal doživotí.

Prvního příběhu se zhostil výtvarník s nickem Nikkarin. Kombinuje jednoduchou kresbu, která občas, hlavně v obličejových rysech, připomíná mangu s navzájem kontrastujícími texturami a stíny. Vytváří tak mozaiku, která zvláště u budov a krajin vypadá velmi působivě. 

Celkově zpracování příběhu Tomáše Sedláčka dopadlo velice dobře, a není divu, že to byl hlavní tahoun, co se propagace v médiích týče.

Česání bílého medvěda

Příběh Jiřiny Tvrdíkové je z jiného soudku, i když začíná prakticky ve stejnou dobu. Je to příběh dívky, která snila jen o tom žít obyčejný život a vystudovat. Za svou naivitu byla potrestána tím nejhorším způsobem, sovětským gulagem.

Zpracování se chopil Vojtěch Šeda. Použil pouze kontrast černé a bílé s jen letmo načrtnutými detaily. Přesto se o kresbě rozhodně nedá říci, že by byla nějak primitivní a jednoduchá. Písmo bohužel dost opticky splývá s kresbou a navíc jsou texty napsané tak, že prakticky nemusíte koukat na ilustrace, což je u komiksu špatně. K čemu bych měl ale větší připomínk,y je práce scenáristy.

Česání bílého medvěda bohužel doplatilo hlavně na rozpitvávání krátké části života a nepříliš dobré využití daného prostoru. Jedná se o krátký příběh, který je utnut v zárodku tam, kde by měl ještě několik stran pokračovat. Na konci se prostě objeví poslední ilustrace a shrnutí, tečka. Je to veliká škoda, protože takhle opravdu působí jako demo, jako něco, co má navnadit na mnohem delší útvar. Ten ale nepřichází. Řešení by se dalo nalézt dvojí. Buď přidat rozsah, nebo zrychlit tempo. Ostatní výtvarníci dokazují, že to možné je.

O doslov se postaral David Bartoň a právě v něm uvádí spoustu věcí, které měly být určitě zpracovány v komiksu. I tak jsou pro čtenáře zajímavé, ale Ještě jsme ve válce je hlavně komiksem, a tak je škoda, že Česání bílého medvěda je takto neúplné. Působí jako výkřik do tmy.

Ohromný kotouč slunce

Ohromný kotouč slunce zachycuje okamžik, během nějž se promítne celý život. Zachycuje okamžik, kdy má vše skončit. Židovské transporty, koncentrační tábory, lidskou krutost, ohromnou oběť matky pro dceru, pochod smrti a dvě ženy prosící německé vojáky o milost. Na samém konci války, kdy za humny jsou sovětští vojáci a nacisté likvidují poslední svědky. Ohromný kotouč slunce je podle mě jedním z těch příběhů, které by si zasloužily několikanásobný rozsah.

Těžko najít lepšího výtvarníka pro tento typ příběhu, než je Miloš Mazal. Jeho kresba je temně depresivní, přestože převládají šedé, béžové a bílé barvy. Autor hodně pracuje se světlem a stínem, hlavně v obličejích, propadlých očích hladovějících, vráskách. Celkově jde o pastvu pro oko a těch pár stran je prostě málo. Za co bych chtěl výtvarníka pokárat, je použitý font. (Má první reakce byla: Proboha, oni to opravdu udělali!) Comic Sans je dobrá volba pro komiksy typu Garfielda, ovšem pro takhle vážné téma bych ho osobně nahradil něčím ostřejším a méně dětským.

Práce scenáristy je tady naprosto v pořádku. Povedlo se mu vybudovat atmosféru a ukočírovat konec tak, aby příběh měl hlavu a patu a působil kompaktně, takže zde není co vytknout. Adam Drda odvedl výbornou práci jak na scénáři, tak na doslovu, kde se velice zajímavě vyjadřuje k tématu hrdinství ve spojitosti s holokaustem.

Pavel Macháček a gestapácké razítko

Pavel Macháček se k tříletému pobytu v Terezíně a koncetračním táboře Flösenburg dostal skutečně nevinně. Stačilo krýt přičinlivého židovského kamaráda a dělit se s ním o doklady. Příběh zachycuje krátký úsek Macháčkova života, kdy byl vyslýchán gestapem. Vše před a po je okomentováno několika málo okénky, takže příběh působí opět jako kapitola z většího celku. Přesto nemůžu nevyzvednout přehlednost a povedenou retrospektivu, kdy se prakticky každá ze stránek odehrávává v jiném čase, přesto nepocítí čtenář zmatek, a příběh si drží celistvost.

Komiksu sluší celkem civilní kresba vyvedená ve stupních šedi a odstupňovaná podle toho, jak moc jde v okénkách příběhu do tuhého.

Doslov Mikuláše Kroupy se prakticky vůbec netýká příběhu, což je v knize poměrně výjimka, a spíše se zaměřuje na samostatnou osobnost Pavla Macháčka.

Masakr U zabitého

Masakr U zabitého odkrývá jednu z nejtemnějších skvrn na poválečné československé historii - poválečnou “spravedlivou pomstu” na mnohdy naprosto nevinných lidech, kteří měli tu smůlu, že byli čeští Němci, měli německé příbuzné, manžele, manželky nebo některého z rodičů. Kromě samotného masakru pak příběh vypráví osud jednoho z mála přeživších, Rudolfa Bělohoubka, který tehdy přišel o rodiče, a už podle jména si můžete udělat obrázek o tom, jací to asi byli Němci.

Scénář Adama Drdy funguje na jedničku. Dokázal zachytit na tom malém prostoru prakticky celý Rudolfův život, aniž by to byť jediné z jeho částí ubralo na autentičnosti a síle, a to i když si vypomáhá poměrně dlouhými popisy, které ovšem skoro není třeba číst. Alespoň já jsem to tak cítil. Nemalou zásluhu na tom má kreslíř Martin Plško, jenž za kombinace tří barev (rudá, hnědá, béžová) dokázal některé okamžiky vykreslit opravdu působivě, a vyždímat tak z komiksového média i tu pomyslnou poslední kapku.

Komentář Adama Drdy pak doplňuje příběh nejen o osobní pocit z Rudy Bělohoubka, ale i zamyšlení nad “spravedlivou” odplatou.

Hurvínkovy příhody

Hurvínkovy příhody jako by do knihy ani nepatřily, a přece kresba, která jako by vypadla ze Čtyřlístku či Mateřídoušky, kupodivu příliš neubírá životu Leopolda Färbera, alias Hurvínka, na vážnosti. Navíc možná tenhle podivný styl, který má na svědomí Vhrsti, umožnil pojmout komiks seriálovým způsobem, kdy co stránka, to příběh. Scénář je napsán tak skvěle, že lze každou stranu přečíst zvlášť, pravda, je třeba úvodní berlička, jak ji mnozí znají například z ABC, ale i tak je to obdivuhodný scenáristický a kreslířský výkon.

Je to s podivem, ale i tímto stylem se dají pojmout veskrze vážné věci, jako je odbojová činnost, holokaust či procesy za komunismu, aniž by to příběhu, který se táhne velkou částí Hurvínkova života, ubralo něco ze sdělení, či poselství, chcete-li.

David Bartoň pojal doslov ke komiksu jako jakési resume s vyzdvihnutím důležitých detailů, které by neměly zůstat přehlédnuty a zapomenuty.

Luboš Jednorožec

Jestli se mi Vhrstiho kresba zpočátku zdála příliš dětská a nepatřičná, kresba Václava Šlajcha mi naprosto vyrazila dech. Ten člověk bortí perspektivu, zásadně využívá pekelně rudou část barevného spektra, kde to jen jde, dokonce i světlo ozařující jeho svět je bolševicky rudé, používá bullet time, ale hlavně, pro vyprávění příběhu Luboše Jednorožce použil antropomorfní zvířecí postavy. A vůbec, kresbu vymazlil k naprosté dokonalosti! Všechno krásně funguje - estébáci jako krysy, soudce prase a dozorci vlčáci, prostě nádhera, jen lovecké srnky se zuby ostrými jako břitva jsem nějak nepochopil, mimoděk mi připomněly Kulhánkovu knihu Cesta krve - Dobrák, ne že by ale při pohledu na ně člověk netrnul hrůzou.

Příběh Luboše Jednorožce je překvapivě odvážné zpracování vyprávění o útěku za svobodou, útěku, který Lubošovi vynesl léta vězení a odloučení od lásky, s níž se po propuštění již nesetkal. A jak Šlajchova kresba tak scénář, ve kterém také najdete onu hravost (Například, když Jednorožec upadne do brázdy, další okénko na chvíli přehodí příběh na divoký západ s bandou rudochů v zádech.), z příběhu Luboše Jednorožce dělají výjimečné dílo. Ještě ale je co pilovat: monolog v ulicích Plzně působí vytrženě z kontextu a například poslední stránka se, co se týče textů, vůbec nepovedla. Prosté konstatování: “Táta se zase spletl!” opravdu není reakce, kterou bych po dopadení pohraničníky očekával.

Doslov Mikuláše Kroupy odhaluje další osud Luboše Jednorožce a také spletitou cestu, kterou se k jeho osudům Kroupa dostal. Zakončuje ho vzpomínka na hledání ztraceného pokladu, ke kterému jim Luboš Jednorožec žijící v Americe nakreslil plánek. Hledání, které neslo své plody: Lubošovy dopisy psané z vězení.

Ten kluk nic neudělal

Ten kluk nic neudělal je příběhem Milušky Havlůjkové vyprávějící o tom, jak strašnou cenu musel občas zaplatit člověk za to, že nepodepsal. STB nejdříve zničilo její rodinu a ji chtělo zavázat ke spolupráci. Miluška Havlůjková se nedala a zaplatila za to nejen vězením, ale i odloučením od malého syna, z čehož se ani on, ani ona už nikdy nevzpamatovali. Příběh obsahuje opravdu silné scény a myslím, že já bych v sobě při jejich prožívání tolik odvahy nenašel. Je opět bravurně scenáristicky zvládnutý, takže i na malém prostoru vše funguje a má svůj správný konec a začátek. Ten kluk nic neudělal patří k nejsilnějším příběhům knihy.

Kresba TOY_BOXe mi příliš nesedla, jde o kombinace realistických a jen schematických či stylizovaných kreseb. Střídání temné deprese s jasnými barvami, což samozřejmě má své opodstatnění a dokáže to být velmi působivé. Takže tím, že mi kresba nesedla, opravdu nechci říci, že by byla nějak méně kvalitní.

V doslovu se Adam Drda rozepisuje nad motivací k výpovědi jako takové, ale i k samotnému aktu spoupráce s totalitní mocí a jejím zdánlivým ospravedlněním.

15 let ve stodole

Příběh Václava Jakeše je prostý, opět v něm hraje svou roli STB a opět člověk, který nechtěl donášet, místo toho utekl a skrýval se nejdříve v lesích, a pak ve stodole u známého svých známých. Nevěděl, na jak dlouho to bude, roky plynuly, a ty, na které měl donášet, už STB dostala, jen Jakeš se pořád ještě skrýval. 15 let.  A donašečem se nestal.

Kresbu má na svědomí Jiří Husák. Jedná se o čistě černobílou kontrastní kresbu, ostřejší a detailnější, než nabízí Vojtěch Šeda, přesto trpící stejným neduhem, byť méně. Hlavním problémem tohoto příběhu je ale to, že působí slaběji než ty ostatní a komiksové zpracování také není nijak výjimečné. Jedná se o dobře řemeslně zvládnuté zpracování, které ale v kontrastu s ostatními brzy zapadne do zapomnění.

Poslední let

Skupina mladých lidí se rozhodne ukrást dvě sportovní letadla a s jejich pomocí přeletět na Západ. Je rok 1949. Bohužel akce se moc nepovede, nejdříve běží vše podle plánu, ale pak se jediná dívka ve skupině slituje a povolí svázanému esenbákovi pouta, a to je zásadní chyba. Dva mladí lidé najdou smrt kulkou ještě v letadle před startem a třetí zůstává krvácející na vzletové ploše, natahuje ruce za vzdalujícím se druhým strojem. 

Poslední let by si zasloužil klidně i víc prostoru, protože se jedná o silný příběh o touze po svobodě, soucitu a o těžkém rozhodnutí. On ho vlastně ani nepotřebuje, protože je scenáristicky i graficky zpracovaný a vyladěný snad nejlépe ze všech. Je to určitě i proto, že zabírá událost, která se odehrála v řádu několika minut, maximálně hodin. To ale nesnižuje zásluhu autorů na skvělém výsledku.

Doslov Mikuláše Kroupy zachycuje reakci obou tehdejších zúčastněných - letce, i kamaráda ponechaného na letišti a zodpovídá otázku, zda by se tehdy letadlo vzneslo, i kdyby mělo čtyři pasažéry. Na druhou stranu, máme vůbec právo si takové otázky klást?

Chytřejší než oni

Chytřejší než oni je příběh člověka, co podlehl a podepsal spolupráci. Patřil do skupiny lidí, která nebyla režimu přímo po vůli, k trampům, k lidem, kteří si z Marxe dělají legraci a nechodí k volbám. A tak jednou jako stopař "náhodou" zastavil agenta STB, který měl na starosti jeho spis. Výchozí úvaha byla prostá - podepíšu a něco jim nalžu, jenže kde je ta hranice, kdy už se budu muset stydět sám za sebe?

Příběh Petra Berounského (není to pravé jméno) se, co se týče scénáře i zpracování, také moc povedl. Kresby se ujal Tomáš Kučerovský a prakticky jí není co vytknout. Určitě ozvláštněním je motiv papouščí masky, za kterou se Petr Berounský schovává vždy, když jde na STB udávat, až nakonec zjišťuje, že si musí nasazovat masku člověka.

V doslovu Mikuláš Kroupa seznamuje čtenáře s pozadím komiksu, s tím, jak Petr Berounský pojal svou osobní zpověď a jak po čase couvnul a prohlašoval se skoro za hrdinu. Jak je těžké unést své vlastní svědomí.

Mánička ze severu

Příběh Františka “Čuňase” Stárka vás provede dobou počínající rokem 1952 až k sametové revoluci. Protáhne vás putykami za zvuků Plastiků a policejních sirén, setmělými místnostmi, ve kterých je slyšet jen propiska čmárající podpis pod Chartu 77, do těch samých prostor vás zavede v době, kdy z cyklostylu vyjíždí první číslo undergroundového magazínu Vokno, abyste se nakonec mohli rozvalit na kavalci postupně v několika vězeňských celách, tedy pokud zrovna nebudete mít směnu.

Mánička ze severu je hodně klipovitý příběh, který ale dává dohromady smysl a celkově předkládá čtenáři přehled o době, ve které se odehrává, jejích absurdnostech a hlavně o tom, kdo vlastně byli ti disidenti a underground. O to samé se úspěšně snaží i doslov Adama Drdy zabývající se několika hlavními mýty o undergroundu.

Borské povstání

Posledním a nejdelším příběhem knihy je Borské povstání, které ale vlastně žádným povstáním nebylo. Šlo o promyšlený politický proces, který měl zabít nepohodlné vězně a zastrašit staré prvorepublikové bachaře věznice na Borech. Borské povstání je jen částečně skutečnou rekonstrukcí minulých událostí, jde spíše o příběh, do jehož již tak dost děsivé kostry byly vetknuty některé hodící se součásti a osudy lidí, které by osamoceně neměly na vlastní komiks nárok. I díky tomu tento komiks ukazuje zrůdnost systému hned z několika různých pohledů.

Borské povstání, resp. jeho kresbu má na svědomí Petr Včelka a osobně si myslím, i když se mi mnohde jeho kresba nezamlouvá, že výtvarník nemohl být vybrán lépe. Celý komiks je rozdělen na mnohem menší okénka než všechny předcházející, ale díky ostrým hranám a rychle načrtnutým rysům bez zbytečných barev (většinou je komiks kolorován dvěma kontrastními barvami na stránku) je kresba krásně čitelná. Co se týče zvoleného písma, chtělo by to asi větší výšku řádku, ale se čtením problém většinou není. Drobný problém jsem měl pouze na začátku u několikařádkového popisu drobným písmem, ten je prakticky nečitelný. Scénáři v podstatě není co vytknout, takže chválím. Začlenění vzpomínek do hlavního děje je nenásilné a vše šlape jako dobře promazaný stroj.

V doslovu se pak dozvíte historii sběru střípků o tomto velkém zločinu komunismu.

V celkovém doslovu knihy Mikuláš Kroupa představuje činnost sdružení Post Bellum a vzpomíná na své první setkání s komiksem Maus Arta Spiegelmana. Dušuje se tam, že ne protože by si myslel, že Ještě jsme ve válce může být něco podobného, a opravdu, nemůže, na druhou stranu v mnoha příbězích se Mausu velmi blíží. Maus je výpověď, která zasahuje celou rodinu po několik generací, a to opravdu tak krátké útvary, z jakých je složená kniha Ještě jsme ve válce, zajistit nemohou. Mnohé ale mají tu sílu, která by to při delším zpracování s přehledem dokázala. Navíc je opravdu těžké porovnávat tyto dvě knihy. Ale co je nejtěžší, a já myslím, že na to ani nemáme právo, porovnávat lidské osudy v nich zpracované. Jediné, co můžeme, vzít si z nich ponaučení, zamyslet se nad tím, jak bychom se ve stejné situaci chovali my, a hlavně modlit se, abychom je nemuseli prožít.

Větší ukázky z komiksu najdete zde.

Ještě jsme ve válce, Příběhy 20. století
Vydavatel: Argo, Post Bellum, Ústav pro studium totalitních režimů
Prevedení: Vázaná
Počet stran: 180
Rozměry: 210 x 300 mm
Rok vydání: 2011 (1. vydání)
ISBN: 978-80-257-0524-7
Jazyk: Český
Cena: 345 Kč