LIDÉ: Před uvedením filmu Skyfall neboli „Fleming. Ian Fleming.“

Před uvedením filmu Skyfall neboli „Fleming. Ian Fleming.“

Čtenáře je nutno stimulovat všemi prostředky. (Ian Lancaster Fleming)

TENTO ČLÁNEK JE VĚRNĚ VĚNOVÁN SERVÍRCE „KATE“ BETLACHOVÉ, PROTOŽE JEŠTĚ NEVIDĚLA VŠECHNY FILMY S BONDEM.

***

Jedna z opodstatněných výhrad vůči agentu 007 se odnepaměti týkala jeho odosobněného vztahu k ženám.

Hravě k nim zvládal být až k sadismu bezohledný, ale byl takový snad i Bondův duchovní otec Ian Fleming (1908-1964)? Musíme konstatovat, že ne. Byl to víceméně distingovaný gentleman a Skot, který se ostatně uměl ode všech výtek nonšalantně distancovat.

Fleming: „Milování bez lásky – a v mé knize? Jen nutnost, která plyne už z psychologie špióna.“ A jaké že psychologie? I to je snad jasné:

„Nemáte iluze. Vůbec žádné iluze, že každý příští okamžik už můžete být až odesláni kamsi do nenávratna,“ shrnul to sám Ian Flemig, který se, jen mimochodem řečeno, dočkal po řadě let i dávné lásky lady Ann, když se již podruhé rozvedla a přijela za nim na Jamajku, kde se vzali.

Romantické. Možná, ale co se třeba erotiky týká, tak vlastně všechny bondovky jen zdrženlivě naznačují, a je navíc pravdou, že pokud přijde i čas zabíjet, líčením a popisy se pro změnu nešetří. Snad je to i typicky britské?

Snad. Ostatně Italové „Jakuba“ Bonda s úšklebkem nazývali „pan Kiss Kiss Bang Bang“. Jak že jsme mu říkávali za socialismu zde? Inu, takřka nijak. Byl na indexu. A Rudé právo o něm prostřednictvím soudruha Jaroslava Kojzara takto brojilo:

„Viděl jsem na obrazovce běhat chlapíka, který bez zábran vraždí!“ (11. 12. 1987). „Proč britsko-američtí producenti natočili, proč svou přítomností na slavnostní premiéře oficiální hosté posvětili tento film v době, kdy se celý svět snaží posunout laťku směrem k mírové hranici? Co je vede k tomuto aktu? Víme to? Ano. I dál existují síly, které chtějí torpédovat nadějnou mezinárodní situaci a všemožnými prostředky se snaží podkopat důvěru mezi státy. Jednou z cest jsou pomluvy, zkreslování našich záměrů, podsouvání jiného obsahu našim návrhům, ekvilibristika s čísly, která mají dokázat naši údajnou vojenskou převahu, vymýšlení špionážních afér s cílem vyprovokovat vzájemnou nedůvěru. I uvedené filmy jsou součástí těchto plánů.“

Onen styl vyjadřování i slovník asi neškodí občas připomenout. Ale ještě to nestačí. Připojím i jednu „sexuální“ výstrahu z časopisu Zápisník (8/1988). Jeden čas jsem jej totiž musel i se svými spolužáky povinně odebírat - a psali tu:

„Jednoho dne byli v USA zatčeni tři mladí muži. Plánovali, že vniknou na palubu jaderné ponorky, zmocní se jaderných hlavic a budou vydírat vládu. Když se do věci vložili agenti FBI, vyšlo najevo, že nápad tří výtečníků není nijak původní. Inspirovali se filmem Špión, který mě miloval!“

Chvála pánu Bohu na karibských nebesích a nad kapitánem Sparrowem, poněvadž je jisté, že se Ian Fleming jen kvůli soudruhům Kojzarům anebo povinným Zápisníkům v hrobě mockrát neobrátil: a dokonce věřím, že stěží tak jednou. Byl ostřílený na morek. Kostí. A připomeňme si čím, i když paralelně asi půjde i o polemiku s tou otrkaností. Nebo snad ne?

Když bylo Flemingovi klíčových devět let, jeho tatínek padl. Byl plukovníkem - a nekrolog do Timesů vzápětí napsal sám Sir Winston Churchill. Sirotek měl naštěstí ještě dominantní matku a vystudoval i díky ní Eton, i když trochu s bídou. Jeho brilantní rekord ve skoku dalekém z roku 1926 tam však ještě po léta nepřekonali (a ostatně tam nejezdím).

Při fotbale Flemingovi zase na universitě přerazili nos, takže ho pak měl vyspravený zlatou plotýnkou. I tím prizmatem vnímejme různé doplňky jeho padouchů a hrdinů anebo rovnou knížní tituly jako Goldfinger anebo Muž se zlatou zbraní.

Po vyhazovu z vojenské akademie se Ian Fleming stal na matčinu přímluvu dopisovatelem Timesů (1929) a byl i korespondentem agentury Reuter v Moskvě. 1933 se účastnil v Sovětském svazu procesu s šesti britskými inženýry obviněnými ze špionáže a na památku mu zůstal dopis, kterým jeho prosbu o rozhovor odmítá sám Josip Vissarionovič (Stalin). Taky jej vyslali až do Šanghaje, kde jsme se spolu krátce setkali (další rádoby žert), ale pak začal radši (a to na mou radu) prodávat akcie.

To předváděl v bance Gull and Co., načež u Rowea a Pittmana. Sám guvernér Anglické banky doporučil ale (radši) budoucího Bondova duchovního otce kontraadmirálu Johnu Godfreymu, který byl roku 1939 jmenován ředitelem tajné zpravodajské služby v admiralitě. Tak se Fleming dopídil i námořní rozvědky, pronikl tam a stal se Godfreyho osobním pobočníkem. Z poručíka se vypracoval až na korvetního kapitána a komandéra, nicméně druhou světovou válku strávil v kanceláři, když celkem vzato zodpovědně vyhodnocoval návrhy na obranu Ostrovů. Mnohé byly šílené, to bezpochyby, a i to se mělo odrazit ve Flemingových knihách.

Například? „Přivlečte z Arktidy ledovce a opevněte jimi před Hitlerem Velkou Británi.“

A Fleming si to všechno pamatoval.

Přišel ale také do styku s odbory špionáže - MI 6 - a kontrašpionáže - MI 5 a s centrálou, která nacistům posílala do týlu parašutisty. 1941 si ve Spojených státech směl osobně projít archiv FBI a spatřil i laboratoře. Navštívil podzemní střelnice. Osobně napsal smlouvu o zřízení zpravodajské kanceláře, která koordinovala spolupráci s Británií a v Kanadě potkal milionáře Stephensona, jenž blahodárně zorganizoval diverzní síť a vyprojektoval služebnu „M“ (opět inspirace), ve které uměli napodobit kterýkoli psací stroj na světě, a to až do poslední chybičky v úhozu. Vlastní praktická činnost „M“ ale rovněž nezůstala nicotnou. Poměrně čile padělali pasy i štábní rozkazy. Ian Fleming úspěšně prošel výcvikem ve špionážní škole u jezera Ontario a mnozí jeho pozdější čtenáři by se možná ani tak nedivili všemu, co zde prováděl. Zneškodňoval plovoucí miny a jiné osobně připevňoval k lodím. Balil i ženy, ale během pohotovosti veškeré policie pronesl jednou mistrně pumu až k dispečinku městské elektrárny. Kdyby byla pravá, ponořila by explozí Toronto do tmy.

Fleming se taky naostro zúčastnil krádeže, nafilmování i tajného vrácení japonských diplomatických kódů. Nic to nezměnilo na tom, že však nebyl disponován pro přímý boj. Nedokázal (prý) vystřelit na člověka. Britskou Admiralitu nicméně inovoval zdárně: Založil celou polosoukromou přepadovou armádu Útočná sekce 30, a ta zdárně pronikla až do štábu italského námořnictva, kde vyfoukla plán pobřežní obrany Sicílie. Osobně to, pravda, neudělal – a v poklidu a s cigaretou zatím raději sestavoval seznam dalších a dalších míst Evropy, která by „stála za návštěvu“. Mj. šlo o odpalovací rampy raket V1 či zkušebnu magnetických min v Norsku. Za invaze organizoval i útok na největší radarovou stanici a pověstné přepadení podzemní pěstírny žampiónů, ve které vznikal nacistický prototyp akustického torpéda. Na jedné pláži v Nizozemí Fleming vytušil a pak i našel základnu jednomístných ponorek, a to není apríl. A osobního astrologa sloužícího nacistovi Rudolfu Hessovi udělal svým vlastním agentem, načež ten zrádce Třetí říše vypracoval horoskop, díky němuž prý poblázněný Rudolf Hess uletěl Hitlerovi právě do Anglie.

Ani to není komplet a přímo v předvečer kapitulace zachránil Fleming v jednom zámku u Tambachu před spálením i archiv německého námořnictva. A po válce? Si žil.

Do roku 1959 byl zahraničním manažerem Sunday Times a disponoval přepychovou kanceláří na Fleet Street. A domem u Buckinghamského paláce. Též vilou na pláži v Sandwichi. Rok co rok dostával dva měsíce volna a ty zásadně trávil právě v už zmiňovaném Karibiku s JUDr. Františkem Janečkem (další pokus o žert). A přece zůstal i knihomolem, ba vášnivým bibliofilem. Pro šéfa a vydavatele Timesů lorda Kemsleye však jen „přeplaceným a arogantním gentlemanem“ a „nepředstavitelným snobem“.

Fleming však především býval již od dětství uzavřený. A že posléze i snob?

Tak to je fakt – a marně jsem se ho pokoušel vykurýrovat svým příkladem. Kouřil výhradně jen speciálně vyráběné cigarety Morland Specials s třemi zlatými kroužky (údajně jich vytáhl i sedmdesát denně) a co hůř, totéž kuřivo implantoval Bondovi. A když se ve vile Zlaté oko u Jamajky dal do práce, vypil vždycky láhev ginu, než vyprodukoval svých dva tisíce slov denně. Vliv alkoholu však, pravda, v jeho dílech nepoznáte.

Podle Iana Fleminga byl Bond syn Skota a francouzské Švýcarky. V jedenácti osiřel, když mu rodiče zhynuli kdesi nad Chamonix. Důrazně oň začala od té chvíle pečovat svobodná a velmi hezká teta. Jako tajný agent byl absolutně neúplatný (vzor to všem politikům) a nikdy nevyužil falešné jméno (absurdní), ani převlek (ještě divnější). Původně se vozil výhradně ve voze Bentley Continental - a kopal okolo sebe (občas) obuví s ocelovými špičkami. Pil jen šampaňské značky Taitinger a zabíjel osmirannou automatickou berettou. Stal se nejstarším z tří agentů British Secret Service s povolením zabíjet. Fleming si Bonda vysnil, dozajista, nicméně velice precizně a na základě několika už existujících etalonů a vzorků.

K onomu vysnění došlo již koncem roku 1951 a tím prvním vzorem byl kpt. Hugh Bull-Dog Drummond z deseti brakových románů (1919-1937) od Hermana Cyrila „Sappera“ McNeilla (1888-1937). Tento dnes pozapomenutý spisovatel-mistr pera byl v Anglii po první světové válce vysoce úspěšný a jeho knihy se překládaly i do češtiny. Některé mám, ne však bohužel všechny.

Sapper byl sice asi trochu sadista, ale i borec a osobně ho poměrně dost obdivuji. Vytvořil si dokonce totiž zběhle po Conanově vzoru i vlastního „profesora Moriartyho“, a ten pak kdesi vprostřed šeré pavučiny číhal a číhal. A byl to ryzí arcilotr. Jmenoval se Peterson.

Neznáte ho zřejmě (nejste-li náhodou sběrateli DRUMMONDOVEK), vězte však, že bez ctihodného pana Petersona, toho pavouka a Moriartyho (o podobných psával ovšem ještě lépe Sir John Buchan) by nikdy nebylo ani bondovských padouchů a Blofelda s kočkou pak už vůbec ne. Mistr Peterson, arcilotr, jest jeho pravzor.

James Bond byl ovšem inspirován i skutečnými muži z masa a krve a především britským špiónem jugoslávského původu Pavlem Dusko.

Coby další vzor pak Flemingovi posloužil jeho kolega od námořnictva Patrick Dazel-Job (1913-2003), který lyžoval i pozadu, uměl řídit miniponorky a zvládal nejriskantnější seskoky. A jak se zrodilo samo jméno Bond? Autor je uzmul ornitologovi a autorovi knížky Ptactvo karibské oblasti a „my name´s Bond, James Bond,“ je dnes už skoro stereotypem.

A číslo 007? S tím je to složitější. Francouzský spisovatel Jean Bruce (1921-1963) je tvůrcem agenta Huberta Bonisseura de la Bath známého jako Max, ale i pod šifrou OSS 117. Samo OSS je ovšem zkratka pro Kancelář strategických služeb, první špionážní agenturu ve Státech, a opticky to Fleminga inspirovalo právě při rozhodnutí pro číslo 007, nicméně pod tímtéž číslem 007 už kdysi proti Španělsku pracoval i anglický dvorní astrolog a alchymista dr. John Dee (1527-1607), protřelý špión královny Alžběty.

Tucet lehce ironických románů o Bondovi napsal Fleming prý jen „pro zábavu a pro peníze“ během zmíněných dovolenek na ostrově Ocarabesa, kam osobně zajedu jen málokdy. Doplňující dva svazky shrnují hned devět dalších, ale již jen povídkových bondovek, mezi které náleží třeba i Kvantum útěchy, nicméně porovnání textu této prózičky s nedávným filmem vás stoprocentně rozesměje. V případě srovnání povídky a filmu Velmi důvěrné se ovšem pobavíte ještě víc. Atd.

Flemingovi stačilo na čtrnáct bestsellerů (mezi nimiž ještě psal další knihy, i včetně jedné pro děti) jen třináct let (1953-1966) a s invencí těmi knihami nahradil Dějiny špionáže, které původně lidstvu i sobě sliboval. Dodám jen, že při všem nezhrdl ani literaturou faktu, jak dotvrzuje jeho cestopisná kniha Vzrušující města anebo publikace Pašeráci diamantů.

Fleming zemřel jen pár týdnů před premiérou filmu Goldfinger a nedočkal se tak skutečné bondománie, přičemž právě až jeho skon ji ostatně umocnil. Nedočkal se, nicméně a na druhé straně však měl už zaživa na trhu pětadvacet milionů výtisků svých knih.

„Sláva je pochodeň,“ napsal jednou s patosem. „Držíš ji dlouho? Spálí.“ Nijak jsem mu nad tou stránečkou neradil.

12. srpna 1964 se Fleming v Kentu distingovaně omluvil lékařům, a to následujícími slovy: „Promiňte, že ruším uprostřed noci,“ a pak skonal na svůj v pořadí (teprve) druhý infarkt. Korektury (ne zase tak valného) Muže se zlatou zbraní (1965, ve filmu tohoto nepříliš věrohodného arcilotra s třemi prsními bradavkami ztvárnil později Christopher Lee) už  nestačil odevzdal, a právě v této knize je Bond těžce raněn. Ian Lancaster Fleming odešel z tohoto světa nepochybně předčasně, možná však i v pravý čas. Dílo po smrti spisovatele každopádně zůstává a mnohdy bývá dokonce rozvíjeno. To se přihodilo i zde - a bondovek od jiných autorů je už mnoho roků víc než těch originálních. Uvedu jen jednu, a to Plukovníka Slunce (1968) od Flemingova dlouholetého kamaráda (a nejen z mokré čtvrti) Kingsley Amise (1922-1995).„Co se stylu a struktury týče, obstojí Fleming v každé zkoušce,“ mínil tento poněkud výstřední britský klasik (a násoska), ale nebuďme jako on snobi a řekněme tu pravdu celou:Ian Fleming byl i pornografem popisů a ve své obskurní vášni pro detaily bývá až makabrózní. Asi je vskutku mistrem barvité faktografie, ne-li i fotografie, ale s Italem Albertem Moraviou lze zopakovat, že „o bondovkách z literárního hlediska vůbec nemá smysl hovořit“. Anebo se autor Horalky mýlil? Určitě tedy v jednom okamžiku, a to v tom, kdy literaturu předefinujeme pouze na precizní využití jazyka za účelem silně osvobozujícího zážitku.

Post scriptum:

Asi nejnázornějším příkladem toho, jak peníze deformují realitu a pravdu, jsou právě FILMOVÉ BONDOVKY. Jak úpěnlivě bývají totiž sčítány! Smysl to...nemá: Nepochybně totiž existují i tři další bondovky nenatočené týmiž producenty jako ostatní, a tak je jich všech ve skutečnosti už léta (hned) o tři víc:

Jsou to Nikdy neříkej nikdy (nová verze Thunderballu - opět se Seanem Connerym, který se tak k roli vrátil dokonce už po druhém přerušení) a dvě starší Casina Royale, přičemž to starší je pouze televizní a jde o vůbec první natočenou bondovku vůbec z počátku padesátých let, která vznikla i v rámci jiné série.

„Platil je někdo jiný."