FILM: Kurt Russel is the man!

Máme spolu hodně společného. I já jsem se totiž musel v sedmdesátých letech rozloučit s kariérou profesionální baseballisty a zkusit herectví, kterému už jsem se věnoval od mala, na plný úvazek. Po nominaci na Emmy za roli v televizní reminiscenci krále jménem Elvis [1979] se však naše cesty již zásadně rozcházejí. Já píšu pro Sarden a Kurt hraje v Útěku z New Yorku [1981].

Jak říkal Aronofskyho Wrestler: „Jóó. V osmdesátejch to jelo.“ Dodnes je tohle Carpenterovo nízkorozpočtové dílko mým nejoblíbenějším béčkem. Tvořeno typicky minimalistickým stylem a noirovou, pomalou atmosférou doplňuje jednu z nejzábavnějších dekád v historii o další ikonickou postavu. Nejhodnotnější však na Snakeově anabázi je, že se dá bez problému brát vážně. Bavíme se přirozeně o velice zintenzivněné realitě, ale má v sobě stále ještě zakódované silné charaktery 70. let a přitom nabízí solidní a zmodernizované řemeslo roku 1981, kdy se už i Arnoldova steroidová odlehčenost dávno těšila na uvedení. Děj Útěku je pak samozřejmě lineární jak AC/DC: Fašistická budoucnost pohostí v rozpadlém Manhattanu nouzový modul Air Force One, v němž schovaný prezident USA se stane ideálním rukojmím pro barbarské kmeny zločinců vzniknuvší z postcivilizačního prachu. Poslední záchranou militaristických vyjednavačů na straně armády se tak stane jednooká legenda ztvárněná Russelem. Má na to 24 hodin, má na to jeden pokus a má na to jeden svět, který v případě jeho neúspěchu čeká nukleární holokaust. (Jak se ta politicko-ekonomická pozadí scénářů vytvářela za Studené války dobře.) Osobně je pro mě pak nejvíce uspokojivý konec, který pronesen nejcivilnější otázkou filmu, by se měl stát mottem pro všechny mocné s palcem na červeném tlačítku. (Impulsem pro Carpenterovu kreativitu byla původně aféra Watergate.)

Escape from New York Part 9 Final Part by Pimp-81

P. S.: Remake, potažmo sequel Útěk z L.A. [1996], je sice neurážející (Většinou, bože ty triky!), čistou zábavou a pěkně paroduje Plisskenův kultovní status (reference, sebeironie), ale měřeno oproti New Yorku je to sračka.

Když Kurt tedy zachrání Donalda, rozhodne se na čas zkusit dabování pro Disneyho ve snímku s prozaickým názvem Liška a pes, který výjimečně bez ironie není vůbec špatný, každopádně se přesuneme o jeden oběh planety kolem Slunce dál, kdy Carpenter natáčí podle mnohých svůj opus magnum. (A druhým dechem dodají, že až jako po Halloweenu [1978] samozřejmě.) Věc [1982], což je také bez ironie (Dneska podruhé, co to se mnou je?) můj nejmilejší horor.

Kromě absolutně legendárních trikových gore etud (snad možná až příliš výrazných ke škodě snímku samotného) Roba Bottina a v případě imploze huskyho Stana Winstona, se bavíme o opět low-budget produkci, temném vizuálu a poeticky depresivní hudbě, přičemž tentokrát převzal pomyslné syntetické otěže namísto režiséra samotného slovutný Ennio Morricone.

Struktura zápletky má pak zajímavou synopsi vzniku. Název filmu vychází z původní sci-fi klasiky The Thing from Another World [1951] od Howarda Hawkse, ve své době velice nedoceněného režiséra škály různorodých žánrů od zábavných komedií jako Leopardí žena [1938] a Jeho dívka Pátek [1940], westernových top tenkách jako Červená řeka [1948] a Rio Bravo [1959] nebo ryzí gangsterce Zjizvená tvář [1932]. (Ano, velice obšlehávaný tvůrce.)  Každopádně Carpenterova skvadra má společného s padesátkovým sci-fi boomem jen málo. Styl, dramaturgie, akce i dialogy jsou takřka bipolárně odlišné, vlastně doslova, protože Věc se odehrává v Antarktidě a Věc z jiného světa v Arktidě. Eightees verze pak nejvíce těží z literární prvotiny Johna W. Campbella Who goes there [1938] která, výrazně ovlivněna Lovecraftem, tak nějak vytvořila archetypální námět o karanténě skupiny lidí a jejich strachu z nadpřirozeného neznáma v žánru vědecko-fantastické literatury. Pokud byste si podobný zážitek jako z Věci chtěli zopakovat, zkuste i další kousky kosmických hororů (ergo Cosmic horror, neboli subžánr vyrůstající z Howardova temného nihilismu) z volně provázané Apocalypse Trilogy jako okultistické Vládce temnot [1987] a Kingovým fenoménem inspirované Šílenství [1995].

Líbí se mi, jak se podařilo v Grindhousu [2007] znovu udělat z Russela ultimátního badasse. Je to opět postdocenění hereckého talentu, který byl schopný předvést svůj um i v dramatických (Oheň - 1991) nebo maximálně family friendly látkách (Miracle - 2004) a to po takových kasovních fiascích brakových nadprůměrů typu Žoldák: Legie zkázy [1998] a 3000 mil na útěku [2001], které inkasovali zlomek svých rozpočtů a zmrazily Kurtovu kariéru do pozice trenéra hokejového mužstva.

Kromě sázky na jistotu pro agentův honorář ve sportovním dramatu z loňska Touchback, se Snake těšil z potenciální spolupráce v Tarantinově Djangu, ze které však žel na poslední chvíli odstoupil. Naštěstí má pistolníky natolik v oblibě, že to zkusí v jiném westernu. Bone Tomahawk má být brutální a explicitní přehlídkou schopností jistého pána jménem S. Craig Zahler, který na sebe upozornil jak nejlepším nerealizovaným scénářem (opět westernová látka jménem The Brigands of Rattleborge), tak faktem, že po jeho peru baží Park (Vengeance Trilogy) Chan-wook.

Svým skromným doporučením bych ještě na závěr chtěl upozornit na pár must see of Kurt Russel is the man! filmů. Tak třeba: Tango a Cash [1989], kde objevíte hláškování s uhlazeným Slyem a klasickou bromance, atraktivně obsazený Tombstone [1993] nebo akční a poctivé blockbusterové řemeslo Hvězdné brány [1994].