LITERATURA: Jak byla napsána Duna?

Mé pojetí dobrého příběhu? Vsadit lidi do stísněného prostředí.

Frank Herbert

Česky právě potřetí vyšel slavný román Spasitel Duny. Jak vůbec vznikal? Vraťme se kvůli tomu do let šedesátých.

V mnoha směrech byla k nezaplacení. Beatles, uvolnění šroubů a matic, ale i v srdeční krajině fantastiky to ruplo.

Nejenže nastoupila Nová vlna, ale došlo ke comebacku děl zesnulého Edgara Rice Burroughse a prodejního úspěch prvně dosáhl Pán prstenů.

A skoro ve stejné chvíli... vyšel i fascinující román Duna. Díky čemu?

Roku 1957 řídilo americké ministerstvo zemědělství v Sonorské poušti v Oregonu projekt, který měl zabránit šíření dun. Reportáž o téhle metodě války s pískem chystal novinář a spisovatel Frank Herbert (1920-1986) a ptal se, jak lidé na přesypy zaútočí. Pak to vylíčil.

Duny byly tehdy stabilizovány vysazením křovinaté trávy a než se našla ta pravá tráva, tedy ta s nejfunkčnějšími kořeny, vyzkoušeli snaživci přes jedenáct tisíc odrůd.

Vyhrála to nakonec jedna „plážová“ odrůda z Evropy a úkolem pro ni se stalo být jakýms předmostím v boji. Když zakořenila, opřely se totiž o její kořínky i další vysazované rostliny. Nebo byl aspoň takový plán. Písku, ty musíš být zkrocen.

Nadšený Frank Herbert, veselý jako vždy, psal tedy článek skoro ve stylu tehdejších stachanovců v Rusku – a jmenoval se Zastavili pohyblivé písky. Herbertův literární agent Lurton Blassingame zaslaný text otráveně přečetl a 29. července 1957 napsal Herbertovi, že to nepůjde vydat. Proč ne? Chybí tam "lidský prvek".

"Pokud, Franku, chceš získat pro článek zelenou, tak se, brachu, musíš věnovat i tomu, co zaujme dnešního amerického vydavatele,“ zdůraznil Blassingame. Reakce Franka Herberta?

Došlo na ni s odstupem. Šest let psal román.

Jeho první verze zůstává dekadentní a jmenuje se Planeta koření. Tematizovala hlavně drogovou závislost. Je zajímavá a byla by okamžitě vydatelná. Už tehdy. Ale Frank Herbert ji v některé chvíli odložil - stranou, a tak vyšla prvně až roku 2005 (a česky roku 2006), zatímco Herbert začal znovu od píky.

Nyní prvořadě o náboženském fanatismus a o válčení o vodu. Jistěže taky o ekologii. Výsledek?

Roku 1963 ho opět zaslal agentovi. V té šťastné chvíli mu bylo 42 let.

„Klopýtá to,“ reagoval Lurton. „Některým čtenářům to bude připadat rozvleklé. Moc málo vědy.“

Víc zaujal text známého redaktora Johna W. Campbella, a ten ho jasnozřivě koupil - za 2550 dolarů. A Herbertovi napsal: „Blahopřeji! Jste otcem patnáctiletého supermana!“

Campbell byl zkušený redaktor a byl taky spisovatel. Rovnou nastolil i výhrady. Jaké? Mladý Herbertův „superman“ Paul Atreid měl - podle Campbella - tolik mimořádných schopností zděděných po matce, že to mohlo či muselo znemožnit zajímavé budování zápletky v plánovaném pokračování. „Franku? Omezte jeho schopnost vidět do budoucnosti,“ poprosil Campbell.

Herbert reagoval pětistránkovou filozofickou obhajobou chlapcovy jasnozřivosti, ale redaktora vůbec nezviklala: „Franku, navrhuji, abyste úplně opustil Paulovu schopnost vidět do budoucna.“

Herbert k sobě pozval kolegu Paula Andersona a probírali výhradu nejen u polévky, aby Campbellovi napsal: „Čas a život spolu podle mého souvisejí způsobem, který neplatí pro čas a mrtvé objekty.“

Nato se začal rozhlížet i po vydavateli knih. A narazil. Bylo divu?

Ne. Román byl čtyřikrát silnější než obvykle a už v té chvíli měl 200 tisíc slov. Nakladatelství Doubleday nic podobného nesneslo a nedomnívali se, že by to snad cokoli vyneslo. Toužili tudíž po brutální redukci na 75 tisíc slov a tamní redaktor Timothy Selden posléze plán vydání knihy rozboural úplně: „Mistr Herbert měl při psaní trochu problém. Se zanořením se do příběhu,“ zjistil.

V říjnu odmítlo Dunu i nakladatelství Scribner´s. Herberta to ale neodradilo. Fanaticky pokračoval v psaní. (Zdůrazněme, že Herbert tenkrát sice tvořil trilogii, ale tu, která je dnes vydávána v jediném svazku pod názvem Duna a má díly Duna, Muad´dib a Prorok. Šest dalších knih o Duně konče až Cestou k Duně (2005) mělo vyjít až v pozdějších letech. A Campbell?

Sice se mu nepovedlo okleštit Paulovy nadlidské schopnosti (Herbert líčí mimosmyslové vnímání podle diskutabilního J. B. Rhina!), ale přemluvil autora, ať aspoň nelikviduje hrdinovu sestru Aliu. „Ta dívka se bude ještě hodit!“

Měl Campbell pravdu? Určitě. A Alia je dodnes jednou z nejzajímavějších figur v kosmu Duny. Zato byl Herbertem sveřepě odpraven jiný z hrdinů, Duncan Idaho, a fanoušci nad ním později ronili tolik slz, až jej autor oživil. Asi jako kdysi Doyle Sherlocka. A naštěstí to ještě šlo, neboť Idahova likvidace předtím nebyla realizována žádným z definitivních stylů.

„Nikdy nepiš: Hlava se oddělila od krku!“ radil v Čechách kolegům to samé Vladimír Neff. Ale do Států. Koncem ledna 1964 román ještě jednou odmítl redaktor Selden:

„Žádný existující čtenář se nikdy neprokouše přes prvních sto stran, aniž by ho popletly,“ pochopil. Další z mnoha nakladatelství Harcourt, Brace and World odmítlo Dunu také: „Slabá místa. Rozhovory unaví. Nacházím až moc melodramatické výlevy...“ Ale tento redaktor (Muller) končí prorockou větou:

„Je možné, že se odmítnutím dopouštíme chyby desetiletí.“

Trefil hřebík a „BUDE to prodejné,“ psal tou samou dobou svému agentovi Frank Herbert. Vzápětí Dunu nominovali na Huga. Na základě Campbellem časopisecky vydané části. Jenže Huga získala Přestupní stanice Clifforda Simaka a Dunu odmítlo i nakladatelství New American Library. „Až moc staromódního ražení,“ odhalili. Co na to Frank Herbert?

Huga sice nezískal, dali ho ale Campbellovu časopisu Analog, a to právě díky Duně, a Herbert směl cenu převzít.

Dunu mezitím odmítlo i nakladatelství E. P. Dutton: „Vyžádala by si neskutečné investice a cena knihy by výrazně přesáhla cenu jakékoli dosud vydané sci-fi,“ vypočítali. Pak ji odstrčilo i vydavatelství Dodd, Meat and Co, kde viděli Titanik: „Příliš velké nebezpečí, že se to dílo potopí vlastní vahou.“ Avšak zdejší redaktor Allen Kloss měl čich, když dodal: „Rukopis toho druhu, který dokáže vyvolat kult a přetrvat navždy.“

Zkraťme to. Rukopis dohromady odmítlo víc než dvacet nakladatelství, anebo to aspoň bývá uváděno, a zabral až dům Chilton Books, jinak vydavatel manuálů pro opravy aut. Za Dunu nabídli 7 500 dolarů. Jak se to mohlo poštěstit?

Asi díky tomu, že zdejší redaktor STERLING LANIER byl i autorem vědeckofantastických románů.

„Obdivuji Dunu,“ napsal Herbertovi, „a chci ji vydat v jediném svazku.“

A vyšla. Roku 1965. Ale úspěch nepřišel v tu ránu. Došlo naopak i na zápory v recenzích. „Tento podivný mišmaš nápadů nedrží pohromadě,“ lze se dočíst ve slavném The Magazine of Fantasy and Science Fiction a Judith Merrilová dodává, že nedokáže vysledovat „množství pramenů“, které se tu proplétají, ale kniha prý „nestojí za práci, která do ní byla vložena“. A El Paso Times pak napsaly: „Fantazie Duny je naneštěstí víc fascinující pro autora samého, než pro průměrného čtenáře.“

Na chválu ale také došlo a obdivnou recenzi z Cejlonu dodal sám Arthur C. Clarke, načež román získal jak Nebulu, tak i Huga.

Počátkem roku 1967 se také konečně „zvedl“ jeho prodej a úvodem příštího roku Herbert již pilně pracoval na pokračování Spasitel Duny (časopis Galaxy 1969, knižně 1970), které se mělo původně jmenovat Šílený svatý.

John W. Campbell druhý díl bohužel nepochopil, odmítl jej vydat a roku 1971 mlád zemřel. Co mu vadilo?

Hlavně to, že se mladý mesiáš Paul nechová dostatečně bystře a je proň očividně náročné býti „bohem“. A Campbellovi se nelíbilo ani to, že je pojednou z Paula jen „bezmocný pěšák“ a „mrzák už nepotřebný pro kmen“. A že Atreid ničí nejen sebe a své blízké, ale i „celou galaxii“. J. W. Campbell byl přesvědčen, že čtenáři prahnou po Paulových nových hrdinstvích a chtějí, aby inspiroval. A nevěřil, že ho lidé přijmou za „antihrdinu“. Nepřál si, aby byla planeta Duna tímto mládencem „postižena“, ale pohořel. A vizí posedlý Herbert?

Své vyvzdoroval. Udělal dobře? Snad. Protože už za pár roků byly Duna i Spasitel bestsellery, a to fenomenální. Chopilo se jich zároveň i hnutí na ochranu přírody, Herbert inkasoval za přednášky na vysokých školách po celých Státech a začal se chystat první z filmů.

A román? Určitě za to všechno stojí?

Ano. A je v něm i ďábelský baron Vladimir - a z povzdálí k nám zní ozvuky skutečného špióna pouště Lawrence z Arábie - a lze tu ochutnat drogu nesmrtelnosti. A drtí nás náboženský matriarchát - a hned nás zase ohrožují obří píseční červi. Zdalipak nás dovnitř do  sebe vtáhne i slovník výrazů (má 18 stran)? A je hodný či nehodný Tolkienova odkazu? A... A... Zaujme i Campbellem tak odmítaná myšlenka, že mesiášovo charisma občas zvládá zastřít jeho špatný směr, a to zrovna jako u Hitlera či generálů George Armstronga Custera a u George Smihe Pattona. A zrovna jako u prezidenta Kennedyho.

A co napsal o Duně tvůrce sám?

„Můžete si vybrat, jakou chcete vrstvu příběhu, a sledovat ji, a při dalším čtení si můžete zvolit úplně jinou a zase objevit něco nového.“