RECENZE: Jaroslav Tichý, Malá noční hudba pro bludičky

Nová sbírka českých hororů od Jaroslava Tichého

Zapomenutý král českého hororu (přinejmenším jeden z králů) dr. Jaroslav Tichý (1923-2004) se narodil se v Pardubicích jako syn kazatele Otakara Tichého, spoluzakladatele Církve československé. Co kluk navštěvoval často město Jičín, kde v jednom podloubí vedl krejčovnu jeho děd. Spisovatele Václava Čtvrtka, tehdy ještě Cafourka, o tucet let staršího kolegu, tu sice sotva potkával (nebo o tom nevíme), je oba ale obalil tentýž genius loci.

Tichý byl ještě citlivější než autor Rumcajse, od dětství miloval vše strašidelné a disponoval bujnou obrazotvorností i talentem na jazyky. Díky otci se naučil latině, uměl i řecky a hebrejsky, ovládal němčinu, mluvil francouzsky, španělsky a italsky a překládal jak z angličtiny, tak i z ruštiny. Maturoval zrovna za heydrichiády (na Drtinově gymnáziu v Praze), a pak absolvoval knihovnickou školu. U profesorů Mathesia a Mukařovského vystudoval slovanské literatury i estetiku, pracoval jako knihovník i literární kritik a teoretik - a psal a nedopsal dějiny dětské literatury.

Měl na nich pracovat i ve Švédsku a získal stipendium, ale před odjezdem akutně onemocněl. Nežli se uzdravil, výjezdu zabránila StB. Cenila nicméně Tichého jazykové schopnosti a vidinami „vysněného“ zahraničí jej chtěla nenápadně zkorumpovat.

V květnu roku 1971 byl Jaroslav Tichý odejit z redakce tehdy vynikajícího časopisu Ohníček a začal pracovat u Vodních zdrojů (1972). Jen dík Vojtěchu Steklačovi mohl pak ještě krátce spolupracovat s Pionýrem, rukopis jeho knížky však Mladá fronta odložila ad acta a vydala raději skoro stejně koncipovanou práci svého vedoucího pracovníka.

Zrovna tak muselo jméno Tichý zmizet z překladu Čtyř kapitánů Nikolaje Čukovského (1977) a jím převyprávěné pohádky z Persie sice opakovaně vycházely v cizině, ale Artia potlačilo Tichého příjmení i v tomhle případě.

Zajímal ho už tenkrát i komiks a stal se v oblasti průkopníkem dávno před Prokůpkem:-). Teoreticky i prakticky. Napsal totiž pro Ohníček celoroční kreslený seriál Šibalové, taškáři, darebové (1970-71). I ten však byl stopnut a další taškářství si tedy autor vysnil sám. Vznikl tak soubor povídek Kuba Podšívka (1971-72 časopisecky, knižně 1989 a 2004).

Normalizační časy jak známo nepřály žánru hororu, ale Tichý se tím nedal odradit, a právě na poli čiré hrůzy zazářil, jak si lze pamatovat z Ohníčků let 1973-75, i vzpomenu jenom na pár z dvou desítek jeho brilantních povídek.

• Tzv. heautoskopii (viděním vlastního dvojníka) se zabývá nejen třeba Poeův William Wilson nebo Maupassantovu Horlu, ale i Tichého strašidelnosti Zjevení dvojníka Zbyška Vozbejdy a Tajemná tvář na hradě Houravě .
• Bradburyho nebo Henry Kuttnera, klasiky sci-fi žánru, v nejlepším smyslu toho slova připomíná krátký horor o holčičce Tvrdila, že v tom domě straší. Ve snu se tu zjevuje cosi, co se teprve má přihodit v budoucnosti.
• Další hrůzná „story“ Poselství tibetského běžce sice byla (pro změnu) ovlivněna četbou Ludvíka Součka (Tušení stínu, jak se mi Tichý svěřil), jistěže to ale nevadí.
• V Noční události na hradě Hrobovci je hrdinka zaživa vlisován do obrazu Kostlivým Klíčníkem, alias zdejším průvodcem (anebo já si aspoň myslím, že byli totožní)
• Tajemství jeskyně v podzemí Propadníkulíčí osud mileneckého páru, z jehož členů se více či méně zvolna stávají krápníky.
• Miep a Bludný Holanďan je opět příběhem dívky – a věru že hrůzným zpracováním klasické námořnické báchorky. Ano, ano, Jaroslav Tichý byl počátkem lete semdesátých hotovým českým Lovecraftem.
• I vícekrát zpracovaný motiv ztraceného stínu zpracoval (Zazdění stínu v alpské zvonici) a nebál se dětem představit ani skupinu zombie (Plantáž u Hadí džungle)
• Motiv z Wellsova Neviditelného, ale zpracovaný stokrát příšerněji, obsahuje Podmínka dědictví starého šatníku. Atd.

Jaroslav Tichý přitom nesměl tyto horory podepisovat, a to na rozdíl od veškerých jejich (mistrných) ilustrátorů, jimiž původně byli esa jako Faltová, Foltýn, Krum, Vraštil, Běhounek, Váša, Teissig, Vrbová, Klimtová, Kolínská, Hrdina, Černý - a nejčastěji Jan Javorský.

Roku 2013 vyšly povídky poprvé souborně a zbrusu nové obrázky Františka Jelena si však, přiznejme, s předchozími nezadají. Malá noční hudba pro bludičky (nakladatelství Veronika Jelenová – U JELENŮ, Třeboňská 250/1, Praha) vyšla k nedožitým Tichého devadesátinám v redakci jeho ženy Hany Štěpánkové a Tichý ji ještě stačil opatřit úvodem. Obsahuje dvacet skutečně strašidelných příběhů, jen tituly několika jsou oproti časopiseckým verzím pozměněny.

Abychom ale nepřeháněli: pouze „čisté“ horory tu nenajdeme. Asi i proto, že se tenkrát v Ohníčku postupně polekali a najednou stáli spíš jen o parodie „pokleslého“ západního žánru. Takovou parodií se stalo i vampýří Borejšovo zrcadlo, které trpí tím, že se autor snaží veškeré upíří vlastnosti, zvyklosti a schopnosti odprezentovat na extrémně okrojené ploše. Když povídka poprvé vyšla, Ohníček zrovna poněkud infantilněl, lze-li to tak říci o dětském časopise, a tak má zmíněná Podmínka dědictví starého šatníku sice zdařilý syžet, ale skutečný horor místy nahrazuje ne úplně místné žertování. Proč asi? Protože povídky ve stylu Roalda Dahla „by děti traumatizovaly“? Snad – a možná zde fungovala i jen Tichého autocenzura.

Nebyla nic platná, protože jeho mistrné noční kousky a kejkle stejně už vzápětí nahradil Pludkův Obrázkový kabinet dějepravy, anebo prózy (jistě ne špatné) PhDr. Jaroslava Fencla.

Tenkrát mi bylo teprve jedenáct, abych byl osobní, a nacházel jsem se v příjemně latentní fázi dětství. Tak či tam mě však Ohníček náhle otrávil a znudit. Naráz. A Jaroslav Tichý? Jaký byl?

Spíše starosvětsky zdvořilý džentlmen. Zůstalo mu například cizím, aby sám sobě pomáhal, i zemřel téměř zapomenut. Přitom se zasloužil o založení české pobočky IBBY, jejímž býval tajemníkem, a se Zdeňkem Slabým pracoval pro Zlatý máj. Sepsal i průkopnickou publikaci Comics (1967) a náležel k okruhu Literárních novin.

„Pane doktore, co vás vlastně inspirovalo k oné sérii hororů?“ zeptal jsem svého času.

„To není žádné tajemství. Od dětských let mě lákaly všelijaké strašidelnosti a záhady, a tak stačilo, že jsem jednou cestoval zanedbanou lesní lokálkou, kde všelijak vrzala a klepala návěstidla a závory (povídka Trať ve Skeletonském močálu, 1973), anebo že jsem četl o účinku mandragory (Pomsta mandragor, 1974), anebo navštívil klášterní zahradu s barokními sochami úplně vrostlými do trávníku (Divné sochy v koutě zahrady, 1975). Nu, a povídky byly hned.“

Malá noční hudba pro bludičky
Tichý, Jaroslav
Nakladatel: Veronika Jelenová - U Jelenů
Obálka: František Jelen
Redakce: Hana Štěpánková, Alena Peisertová
Rok vydání: 2013
Počet stran: 112
Rozměr: 145 x 215
Provedení­: hardback
Cena: 165 Kč

Další informace o autorovi s rozhovorem s jeho ženou.