UKÁZKA: Vilma Kadlečková: Mycelium 2: Led pod kůží

Pět stupňů má cesta k osvícení, pětice drog vám nabídne nejzazší prozření a pět dílů má i fascinující sága Mycelium české autorky Vilmy Kadlečkové. První část můžete potkat v knihkupectví od přelomu letošního jara a léta a druhá přichází právě nyní. Kritikou vřele přijatý první díl s názvem Jantarové oči přesáhl obvyklé hranice žánru a získal si pozornost i mainstreamového publika. Příběh odborníka na mimozemskou kulturu Össeanů Lucase Hildebrandta, který se snaží zvrátit plíživou ideologickou nadvládu rigidní náboženské civilizace Össe nad lidskými planetami nabízí svižnou akci, věrohodné a do detailů vykreslé postavy a hlavně neobyčejně fascinující mimozemský svět myceliálních technologií a středověké morálky.

Anotace:

Vilma Kadlečková: Led pod kůží

O čem sní Ty, které bdí ve vesmíru?

Dlouho čekaly – a konečně nalézají. Sdílené vědomí Lodí se obrací ke Studni planetárního ticha, tam, kde je Aš~šád z Fomalhiwy a Lucas Hildebrandt, a vybírají si svou oběť. Össeanka Kamëlë cítí Jejich záměr a zoufale se snaží odvrátit neodvratné; ale všechny okolnosti jsou proti ní. Ve chvíli, kdy uvnitř össenské Církve naplno propukají mocenské boje, se ocitá v sítích cizích plánů. Dělá, co může, aby se vyhnula církevnímu Vykonavateli, záměrům velekněží i vlastní minulosti. Od Lucase Hildebrandta se nesmí nechat poznat, od ostatních se nesmí nechat zabít – a Fomalhiwanovi nesmí uvěřit. Za jeho mediálním obrazem slavného hrdiny a zachránce tuší nepřiznaný záměr.
Laëgühr, Led pod kůží, zostří její mysl a zrak.
Jaké tajemství má Aš~šád z Fomalhiwy?
A nakolik to souvisí s Loděmi? Co je mezi ním – a Jimi?!
 

Ukázka:

Jerald Craig byl s ní.

Bez protestů, poslušně a k tomu ještě s přesvědčením, že je to on, kdo někam vede ji, pozval Kamëlë napřed do restaurace a potom k sobě domů.

Když čekali na taxi, udělala tu chybu, že mimoděk otočila hlavu a zadívala se k protějšímu nároží. Trëighrü ji udeřilo ze tmy, rychlé a ochromující. Byl to jen mžik; züregahl se vzápětí stáhl a zmizel v postranní ulici; ale přesto v ní zůstal chlad, jako kdyby spolkla kostku ledu.

Bylo to už potřetí – ne, počtvrté! – co během dnešního večera zachytila jeho pohled.

Zajisté úplná náhoda.

Tohle je absurdní, Kamëlë, říkala si s tichou beznadějí. Samozřejmě; zürëgahl tě neosloví, dokud je vedle tebe mediant. Jenže copak si doopravdy můžeš zařídit, aby se od tebe Craig nehnul ani na krok? Vůbec nikdy? Vůbec nikam? Taxi přistálo u chodníku a Kamëlë vklouzla dovnitř. Jerald Craig si přisedl k ní a se samozřejmou vlezlostí jí položil ruku kolem ramen; koneckonců, právě za ni vysolil tolik kreditů, že mu to předplatilo jistá práva. Ano, jednoduše jsi ho donutila, aby se tě vůbec neštítil, a zrovna tak ho můžeš donutit, aby si vzal v práci neplacené volno, nechal si poslat krabici konzerv a následujících čtrnáct dní vůbec nevylezl z tvé postele. Jenže nakonec přijde den patnáctý.

Nebo klidně sto patnáctý. To je úplně jedno.

Ten den zvítězí únava a pocit, že ho nemůžeš vystát. On si to celé přebere taky a pravděpodobně se na místě pozvrací, protože je pěkný rasista; a ty za ním s bídou stihneš zavřít dveře, načež ti zürëgahl poklepe na rameno.

Kamëlë si opřela hlavu. Seděli potmě; jen v oknech se míhaly odlesky pouličních lamp. Jerald Craig mluvil a mluvil a nepotřeboval nic než občasné přitakání. Vykládal o svém šéfovi a o tom, že má dostat přidáno; pak by si on a Kamëlë mohli udělat výlet do vesmíru na solární jachtě.

Když to nebude Craig, kdo ještě by mě mohl chránit? přemítala. Mám utéct zpátky k Prastaré? Jenže tím ji jenom dostanu do potíží. Ona žádnou moc nemá, i když to předstírá. Zürëgahl už ji navštívil a málem ji zabil. Ta s ním nic nezmůže.

Přiznej si to, Kamëlë. Nepomůže ti nikdo.

Pomalu, nenápadně vyvlékla prsty z Jeraldova sevření. Rozhodnutí bylo zrovna tak nenápadné a plíživé, ale její vědomí ho vzalo jako hotovou věc. Už klouzalo v protonaci a hledalo cestu.

"Jerry," ozvala se tiše.

Její tón ho překvapil. "Copak? Děje se něco, Kamilo?"

"Musím pryč." Rukama obtáhla hrany skla a vysadila okno. Okamžitě je ohlušilo svištění větru.

"Proboha, co to... jak jsi to –" začal Jerald.

"Někdo mě pronásleduje." Kamëlë mu hodila do klína svou kabelku, ve které beztak nebylo nic podstatného. Následovalo pončo z bílého třpytivého lamé a samozřejmě taky lodičky. Usoudila, že jestli to tímhle tempem bude pokračovat dál, za chvíli jí boty definitivně dojdou. "Ozvu se ti." Už mu nedala šanci říct ani slovo. Na sobě měla jen černé strečové minišaty – nic, co by bránilo v pohybu. Vysunula se z okna až po pás, chytila se madel vedle dveří a vyhoupla se ven. V dalším okamžiku se vytáhla na střechu kabiny.

Vítr se do ní opíral tak prudce, že jí dalo velkou práci se nahoře udržet. Tiskla se k matnému kovu, pokrytému lepkavou vrstvou městského prachu, a rozhlížela se. Zleva ji se zasvištěním míjely taxíky v opačném směru. Nad její hlavou byl provoz mnohem rychlejší, protože tam byla hladina pro dálkové lety. Naopak kabiny, které se v pravidelných rozestupech vznášely před ní i za ní, letěly stejnou rychlostí. V bočních ulicích byla struktura podobná, jen o několik metrů posunutá výš, aby se koridory neprotínaly.

Jeraldovo taxi minulo dvě křižovatky, načež zamířilo do stoupajícího odbočovacího pruhu. Další kabina udělala stejný manévr.

On je v tom druhém taxíku, uvědomila si Kamëlë. Zjistil si Jeraldovu adresu a sleduje nás.

Zadívala se na jinou kabinu, která pokračovala rovně. Počkala, až bude skoro pod ní. A skočila.

Pole, které tvořilo stěnu koridoru, ji nečekaně zbrzdilo. Byly to jen zlomky vteřiny: Kamëlë viděla, jak jí střecha kabiny, na kterou chtěla dopadnout, podjíždí pod nohama, a vzápětí už se řítila dolů. Proletěla kolem stěny, před očima se jí mihly vytřeštěné tváře cestujících; a pak se v poslední chvíli zachytila stupátka. Kabina se rozhoupala. Kamëlë chvíli visela jen za ruce. Vzápětí se vytáhla nahoru, opřela se o stupátko kolenem a chystala se přehmátnout na madlo vedle dveří. V tom okamžiku se nad její hlavou vysypalo sklo.

Zürëgahl zjevně neměl takové ohledy k Dopravním podnikům, aby okno vysazoval. Když ji viděl skočit, jednoduše sklo vyrazil loktem a vrhl se za ní. Cítila poryv v myšlenkách. Zürëgahl levituje.

Tak to udělala taky. Byl tak blízko, že zaslechla jeho dech; už už se po ní natahovaly jeho ruce, ale uklouzla mu směrem vzhůru, přesmýkla se přes střechu a zachytila se madel na druhé straně. Nebylo radno ocitnout se pode dnem kabiny, protože tam byl generátor antigravitačního pole, které taxík udržovalo ve vzduchu. Zürëgahl to nejspíš taky vezme přes střechu. Švihla sebou na příď, kde byl vítr nejprudší. Zürëgahl ji podceňuje. Víc bude hlídat záď.

Už zase získal po doskoku rovnováhu a vydrápal se nahoru. Spatřila jeho tělo, tmavou siluetu, jak se opatrně sune po střeše. Uši měl sklopené dozadu a přitisknuté k lebce, aby nebyly vidět, takže toho moc neslyší. Odhadovala, že nejdřív se podívá přes okraj a teprve pak k přídi. Počkala, až se jeho hlava vykloní, a vrhla se na něj.

Úder za krk ho vymrštil do vzduchu. Když Kamëlë viděla, jak padá, omotaný vlastním pončem, už si skoro začínala myslet, že mu doopravdy takhle snadno zlomila vaz; jenže on vzápětí pád vybral a zase vystoupal k ní. Jeho myšlenka jí neurvale vtrhla do hlavy. Kamëlëmöernü! Chci si s tebou jenom promluvit.

Ubohý trik; ale Kamëlë znala ještě ubožejší. Přeskočila na další taxi, které se vynořilo v koridoru. Tohle bylo úplně prázdné. Tak si sedneme sem, tady je klid, sdělila zürëgahlovi v myšlenkách. Znovu začala vysazovat okno.

Kabina se zatřásla, jak zürëgahl dopadl na střechu. I on vysadil okno na druhé straně. Začal se soukat dovnitř.

V tu chvíli se Kamëlë stáhla a bleskově sklouzla dolů. Antigravitační pole bylo životu nebezpečné, ale právě proto byla na spodní části kabiny pojistka. Kamëlë strhla pečeť, rozbila ochranné sklo a jediným úderem ji vypnula. Prudce couvla.

Kabina se řítila dolů. Padesát metrů nad zemí. Dopadne dřív, než se zürëgahl vůbec vymotá z okna a záhybů vlastního ponča. Dopadne dřív než –

Koridorem prosvištělo další taxi a odhodilo Kamëlë stranou. Tím jí unikl ten poslední okamžik; slyšela až strašlivou ránu, jak kabina narazila na ulici, tříštění výlohy v nejbližší restauraci a ječení hostů. Nezjišťovala, co se se zürëgahlem stalo; levitace ji příliš vyčerpávala, než aby měla sílu na cokoliv dalšího. Nová kabina: Kamëlë se jí zachytila, ztěžka se vytáhla na střechu, a tam zůstala ležet na břiše v divokém větru a snažila se popadnout dech.

Zbavila jsem se ho...?! Nemohla to nijak zjistit. Kabina ji unášela pryč.

Ale ukázalo se to rychle.

Kamëlëmöernü! Znovu ten hlas. Vtíral se do její mysli. Nenechával ji na pochybách, že jeho majitel je přiměřeně naživu. Kamëlë v duchu zaklela.

Lucas Hildebrandt, řekl zürëgahl. Jde o jeho osud. Chci s tebou mluvit.

Kamëlë se napřímila tak prudce, že ji vítr málem srazil dolů. Zadívala se dozadu. Dvě – ne, tři kabiny za ní, ve vzdálenosti dobrých sto padesáti metrů, klečel zürëgahl na střeše, nahrbený a vzdorující větru zrovna jako ona.

Lucas Hildebrandt ať táhne do temnot! pomyslela si divoce.

Když myslíš. Ale jsou tu i další věci. Nabízím ti příměří, Kamëlëmöernü. Vyjednávání.

Kamëlë dosedla na paty, sklonila hlavu až ke kolenům a opřela se o lokty. Kolem uší jí svištěl vítr, ale takhle bylo snazší se na střeše udržet. Já mu stejně neuteču, uvědomila si. Nebo možná dneska ano... ale od zítřka se musím začít bát. Tak proč to nerozetnout? Lepší bojovat teď, když o něm vím, než čekat, kdy a kde mě překvapí. Během rozhovoru nasbírám síly. Pokud se něco zvrtne, nebudu na tom hůř než teď.

Chvíli se ještě snažila přesvědčit sama sebe, že její rozhodnutí nemá nic společného s Lucasovou tváří, která jí visí před očima.

Pak otázku své motivace radši nechala být.

Vilma Kadlečková: Led pod kůží (Mycelium 2):
Obálka: Tomáš Kučerovský
Odpovědný redaktor: Viktor Janiš
Nakladatel: Argo
Datum vydání: 14.11. 2013
Počet stran: 327