KOMIKS: Robert Kirkman, Charlie Adlard – Živí mrtví 9: Smutek nás pozůstalých

Opravdu kvalitní a promyšlené série mají románovou strukturu, díky které odněkud někam směřují po jasné cestě a s jasnými zastávkami. Mezi televizními seriály tak funguje například Breaking Bad, v komiksu můžeme podobný autorský vhled alespoň prozatím přisoudit třeba Živým mrtvým.

Na každém workshopu pro začínající spisovatele vám povědí, že příběh musí svou výstavbou respektovat čtenářovy potřeby. Jednoduše řečeno, když knihu od začátku do konce nacpete akcí a nenecháte ho vydechnout, natož si odskočit na záchod, vděčný vám moc nebude. Tišiny, ve kterých se postavy zastaví a třeba jen mluví, jsou potřeba. Dodržování stejné struktury u sérií, které jsou vyprávěny mnohem déle a pomaleji, má ale jednu nevýhodu: může se stát, že je takovou tišinou celý jeden svazek. A uplyne-li mezi ním a předchozím i příštím svazkem minimálně několik měsíců, vazby pokračujícího příběhu jsou oslabené a jeho tempo by mělo být upraveno tak, aby každá kniha fungovala do značné míry samostatně.

U devátého dílu Živých mrtvých jsme věděli předem, že bude takříkajíc klidnější. Přeci jen předchozí svazek přinesl první opravdu veliký zlom v sérii, ze kterého se budou postavy (tedy ty, které jej přežily) ještě dlouho vzpamatovávat. Ve světle výše zmíněného je ale tahle kniha klidná až moc – postavy se opravdu doslova zastaví a mluví. Sice u toho něco ujdou a sem tam na ně něco vybafne, ale z mrtváků už Kirkman udělal natolik samozřejmou část svého světa, že neděsí ani čtenáře, ani postavy, které je likvidují automaticky a bez nějakého přemýšlení či problémů. To si možná i autoři uvědomují a přidávají do zombíckého chování nový prvek (respektive vytahují znovu na světlo jeden starý), ale na jeho plné využití si musíme počkat do příště.

Devítka se zdá být unavená i v oblasti, kde by měla naopak excelovat: v psychologickém nitrozpytu hrdinů, kteří přestáli obrovské trauma. Zatímco se ale ve „vězeňských“ dílech nebál Kirkman tnout do živého a postavám naprosto nic nedaroval, tentokrát jako by se stáhl a nahradil sadistické vrtání se v hlavách přeživších odříkáváním příručkových frází. Ve chvíli, kdy se Rick zdá být jediným, kdo cítí nějakou vinu a ostatní ho maximálně poplácávají po rameni s tím, ať si to tak nebere, se zdá, že trocha poctivého šílenství by čtenářskému zážitku neuškodila, naopak. Výjimky ale potvrzují pravidlo a třeba Rickův syn opatrně vystrkuje růžky, jejichž růst bude zajímavé sledovat.

Na konci svazku se naštěstí příběh opět pohne kupředu, směrem kam ho televizní seriál odvedl už kdysi dávno na konci první série, takže další vývoj lze do určité míry vytušit, tím větší je ovšem napětí a očekávání, jak to vlastně bylo původně (tedy v komiksu, který je momentálně proti svému českému překladu stále dvakrát dále).

Pod drobnohledem je tedy Smutek nás pozůstalých zatím nejslabším svazkem, nicméně série je už natolik rozběhnutá, že není problém přijmout jej jako překlenovací hlušinu, která po vydání dalších pár dílů zapadne do celkového konceptu a stoupne tak na ceně.

Robert Kirkman , Charlie Adlard: Živí mrtví 9: Smutek nás pozůstalých
Nakladatelství: Crew
Počet stran: 136
Formát: 170 x 260 mm
Vazba: brožovaná
Rok vydání: 2013
Cena: 299,- Kč

recenzi napsal: David P. Stefanovič