Ukázka: Liou Cch'-sin, Problém tří těles

Kapitola 1 Doba vymknutá z kloubů

Čína, 1967

Dva dny obléhal Rudý svaz hlavní štáb Brigády 28. dubna. Jeho prapory se nedočkavě třepotaly ve větru jako plameny hladové po palivovém dříví.

Velitel byl nervózní, nikoli však z obránců, kteří proti němu stáli. Příslušníci Rudých gard Brigády 28. dubna, kterých v hlavním štábu zůstalo asi dvě stě, byli ve srovnáni s gardistickými veterány Rudého svazu, založeného na počátku Velké proletářské kulturní revoluce v květnu roku 1966, pouhými zelenáči. Svazové gardisty zocelilo bouřlivé revoluční tažení napříč zemí a odhodlání jim dodal pohled na předsedu Maa a účast na ohromných shromážděních na náměstí Nebeského klidu.

Velitel se bál asi tuctu železných pecí v budově štábu, naplněných výbušninami a navzájem propojených elektrickými rozbuškami. Sice je neviděl, ale cítil je, podobně jako železo cítí tah blízkého magnetu. Jestli některý z obránců přepne spínač, revolucionáře i kontrarevolucionáře pohltí jedna velká ohnivá koule. A mladí gardisté z Brigády 28. dubna takového šílenství rozhodně schopni byli. Ve srovnání s vyzrálou první generací Rudých gard byli noví vzbouřenci jako smečka vlků na rozpáleném uhlí, bláznivější než blázni.

Na střeše budovy štábu se objevila štíhlá postava krásné dívky s obřím rudým praporem v ruce. Okamžitě ji přivítala kakofonie palby z pušek. Ty tvořily velmi pestrou směsku, od starožitných amerických ručnic přes československé kulomety a japonské Arisaky typu 38 až po novější zbraně, například pušky a samopaly z výzbroje ČLOA, odcizené z armádních skladů po vydání „Srpnového úvodníku“. V některých rukou se dokonce leskly čínské šavle a kopí. Zbraně společně ztělesňovaly zhuštěnou verzi moderních dějin.

Podobné výstupy členů Brigády 28. dubna se opakovaly často. Jeden z nich se vždy postavil na střechu, začal mávat praporem, křičet na útočníky pod sebou slogany a zasypávat je letáky. Odvážní chlapci a dívky z následného krupobití kulek vždy vyvázli bez újmy a za svou statečnost si ve štábu vysloužili uznání a chválu.

Nejnovější dobrovolnice si zřejmě myslela, že bude mít stejné štěstí. Bojovou zástavou mávala tak zapáleně, jako by útočníky pod sebou chtěla sežehnout plamenem svého mládí, jako by si představovala, že ideální svět se zrodí hned zítra z vášně a zápalu, který jí koloval v žilách… Extaticky se oddávala svému zářivému, karmínovému snu, dokud ji do hrudi nezasáhla kulka.
Její patnáctileté tělo bylo tak křehké, že kulka sotva zpomalila; prolétla jí jako nic a s hvizdem prořízla vzduch za ní. Mladá gardistka se skácela ze střechy i se svým praporem. Její lehounké tělo padalo ještě pomaleji než rudá tkanina, jako malé ptáče, které se jen neochotně snáší k zemi.

Bojovníci Rudého svazu vydali vítězný ryk. Několik jich přeběhlo k budově štábu, ukořistilo zástavu a chopilo se štíhlého, bezvládného těla. Svou trofej zvedli nad hlavu a chvíli s ní pózovali před ostatními. Nakonec ji hodili na železnou bránu areálu. Většina zašpičatělých kovových prutů brány chyběla, protože je bojovníci na počátku občanské války mezi frakcemi Rudých gard vytahali a používali jako kopí, dva však stále zbývaly. Když dívčí tělo nalehlo na špice, jako by se do něj na okamžik vrátil život.

Rudí gardisté poodběhli a z nabodnutého těla si udělali cvičný terč. Dívce už husté krupobití kulek nevadilo o nic víc než lehký deštík; už dávno nic necítila. Ruce tenké jako břečťan sebou tu a tam trhly podél útlého těla, jako by z něj smetaly kapky deště.

A pak jí jedna kulka ustřelila půlku hlavy a do blankytné oblohy roku 1967 zůstalo hledět jen jedno čarovné oko. Nebyla v něm bolest, pouze ztělesněná oddanost a touha.

Ve srovnání s mnoha jinými však měla štěstí. Alespoň zemřela za svůj ideál s revolučním pokřikem na rtech a vášní v srdci.

*

Podobné střety zuřily po celém Pekingu jako mnohonásobné procesory, které společně generovaly Velkou kulturní revoluci. Město tonulo ve vlnách šílenství, které prosakovalo do každého zákoutí, každé ulice.
Na periferii města, na cvičišti Univerzity Čching-chua, už dvě hodiny probíhalo jedno z masových „nápravných shromáždění“, jichž se účastnily tisíce studentů. Jejich účelem bylo veřejně ponižovat a týrat nepřátele revoluce tak dlouho, dokud se nedoznají ke svým zločinům.

Revolucionáři se však rozpadli na řadu znepřátelených frakcí, které nyní mezi sebou soupeřily prostřednictvím složitých manévrů a taktik. Na půdě univerzity vypukl lítý konflikt mezi Rudými gardami, Kulturně revoluční pracovní skupinou, Dělnickým agitačním družstvem a Vojenským agitačním družstvem. A každá frakce se čas od času rozštěpila na další vzbouřené skupiny s odlišným ideovým zázemím a politickou agendou, což vedlo k dalším nesmiřitelným bojům.

Na pranýři nejnovějšího nápravného shromáždění však tentokrát stála reakční buržoazní akademická elita. Pedagogové platili za společného nepřítele všech gardistických frakcí a museli snášet nelítostné ústrky ze všech stran.

Reakční akademici měli oproti ostatním „buvolím a hadím duším“ zvláštní postavení. Během prvních shromáždění se mnohdy chovali povýšeně a umíněně. V této fázi revoluce rovněž umírali v největším počtu. Jen v Pekingu bylo během prvních čtyřiceti dní Kulturní revoluce ubito k smrti přes 1 700 obětí nápravných shromáždění. Mnoho dalších si zvolilo snazší cestu, jak uniknout šílenství. Lao Še, Wu Chan, Ťien Po-Can, Fu Lej, Čao Ťiou-čang, I Čchün, Wen Ťie, Chaj Mo a další kdysi uznávaní intelektuálové si raději vzali život sami.

Ti, kdo počáteční fázi přežili, vůči pokračujícím shromážděním časem otupěli. Vytvořili si ochranný mentální štít, díky němuž přetrpěli týrání, aniž zkolabovali úplně. Shromáždění přečkávali jakoby v polospánku a procitli, jen když jim někdo náhle zaječel do tváře, ať mechanicky odříkají své doznání, třebaže to předtím udělali už nesčetněkrát.

A pak někteří z nich vstoupili do třetí fáze. Nepřetržitá, neúnavná potupa jim do podvědomí vpravila politické vize živé jako rtuť a jejich mysl, vystavěná na znalostech a racionalitě, se pod jejich vahou zhroutila jako domeček z karet. Začali skutečně věřit, že jsou vinni a že poškodili velkolepé revoluční úsilí. Rozplakali se a jejich kajícnost byla mnohonásobně hlubší a upřímnější než u buvolích a hadích duší z řad dělnické třídy.

Rudé gardisty však napravování obětí ve druhé nebo třetí fázi nevýslovně nudilo. Pouze ty buvolí a hadí duše, které se stále nacházely na počátku, poskytovaly jejich vybuzenému mozku potřebné vzrušení, jako rudá látka býkovi. Takových však postupně ubývalo. Na Univerzitě Čching-chua už zbýval zřejmě jen jediný, a protože byl tak vzácný, nechali si jej gardisté na sám konec shromáždění.
Profesor fyziky Jie Če-tchaj navzdory Kulturní revoluci dosud žil, stále však setrvával v první fázi nápravy. Odmítl se kát, nevzal si život ani neotupěl. Když vystoupil na pódium před tisícihlavý dav, ve tváři měl jasně čitelný výraz: Unesu klidně i těžší kříž.

Rudí gardisté jej opravdu nechali nést břemeno, nikoli však kříž. Ostatním obětem nasazovali vysoké klobouky s vnitřní konstrukcí z bambusu, ta Jie Če-tchajova však byla svařená ze silných železných prutů. A na krku měl pověšenou nikoli dřevěnou plaketu, nýbrž železná dvířka z laboratorní pece. Ta nesla jeho jméno napsané výraznými černými písmeny a přeškrtnuté velkým X.

Na pódium Jie Če-tchaje doprovázel dvojnásobný počet gardistů, než bylo zvykem, dva chlapci a čtyři dívky. Z chlapců vyzařovalo sebevědomí a odhodlanost; byli doslova ztělesněním ideálu bolševické mládeže. Oba studovali poslední, čtvrtý ročník svého programu a Jie Če-tchaj byl jejich profesorem. Dívky byly mnohem mladší, byly to studentky druhého ročníku střední školy spadající pod univerzitu. Všechny čtyři na sobě měly vojenské uniformy a náramenní nábojové pásy a sršely mladistvým elánem. Jie Če-tchaje obklopovaly jako zelené plamínky.

Jakmile profesor vystoupil na pódium, publikum vzrušeně zabouřilo. Pokřik a slogany, dosud poněkud uvadlé, našly opět sílu a přehlušily vše ostatní jako nový příliv.
Když lomoz znovu utichl, jeden gardista se otočil k oběti. „Jie Če-tchaji, jsi odborník na mechaniku. Jistě vidíš, jak mohutné a jednotné síle vzdoruješ. Za svou zarputilost si vysloužíš akorát smrt! Dnes budeme pokračovat, kde jsme posledně skončili. Přejděme rovnou k věci. Zodpověz následující otázku bez svých obvyklých vytáček: Je, či není pravda, že jsi mezi lety 1962 a 1965 z vlastního rozhodnutí začlenil do kurzu fyziky teorii relativity?“

„Relativita je jednou ze základních fyzikálních teorií,“ odvětil Jie. „Jak bych ji mohl v základním kurzu opomenout?“

„To je lež!“ zavřískla gardistka vedle něj. „Einstein patřil k reakcionářské akademické elitě. Ochotně by sloužil každému, kdo by před ním zacinkal zlaťáky. Vždyť dokonce přeběhl k americkým imperialistům a pomohl jim vynalézt atomovou bombu! Na cestě k revoluční vědě musíme zadupat do země černý prapor kapitalistické teorie maskované za teorii relativity!“

Jie neřekl nic. V duchu se potýkal s bolestí, kterou mu působily těžký železný klobouk a plaketa na krku, a neměl sílu odpovídat na poznámky, které za odpověď nestály. Další jeho studentka za ním se jen zamračila. Dívka, která promluvila, byla ze všech čtyř gardistek nejbystřejší a před příchodem na pódium se očividně důkladně připravila. Jenže na někoho jako Jie Če-tchaj pár sloganů nestačilo. Gardisté usoudili, že je načase vytáhnout z rukávu trumf, který si na svého učitele nachystali. Jeden z nich mávl na kohosi pod pódiem.

Z přední řady davu vystoupila Jieho žena, profesorka fyziky Šao Lin, a vyšla na pódium. Měla na sobě špatně padnoucí zelený oděv, který měl imitovat vojenské uniformy Rudých gard. Ti, kdo ji znali, si však pamatovali, že často přednášela v elegantních šatech čchi-pchao, a cítili, že její nový zevnějšek působí nuceně a rozpačitě.

„Jie Če-tchaji!“ Na podobné divadlo očividně nebyla zvyklá a hlasitá deklamace jen zvýrazňovala její roztřesený hlas. „Nečekal jsi, že proti tobě vystoupím? Že tě obviním? Ano, dlouho jsem byla slepá. Nechala jsem se oklamat tvým reakcionářským světonázorem a vědeckým přístupem! Avšak nyní jsem prozřela! S pomocí revoluční mládeže chci stát na straně revoluce, na straně lidu!“

Otočila se k davu. „Soudruzi, revoluční studenti, revoluční pedagogové a zaměstnanci školy, musíme jasně poukázat na reakční podstatu Einsteinovy relativity. Ta se nejzřetelněji odráží v jeho obecné teorii relativity, jejíž statický model vesmíru popírá dynamickou podstatu hmoty. Je antidialektická! Na vesmír pohlíží jako na omezenou entitu, což je nade vši pochybnost forma reakčního idealismu…“