SCI-FI KLASIKA: Arthur C. Clarke, 2010 Vesmírná odysea

Arthur C. Clarke měl s Vesmírnou odyseou takový úspěch, že bylo jen otázku času, kdy vzniknou další díly. Navíc, ač se to nezdá, 2001: Vesmírná odysea končila pořádným cliffhangerem. Ve vesmíru, na měsíci Japetu, stojí obrovský černý kvádr. Hrdina předchozí knihy pro lidstvo zmizel bůhví kam a vesmírná loď Discovery s nejchytřejším počítačem, který kdy lidstvo navrhlo, zůstala viset daleko od Země, aniž by poskytla jakoukoli odpověď na otázku, co se tehdy vlastně stalo.

Není divu, že se Američané chtějí na místo vypravit znovu a staví druhou loď. Jenže to nestíhají, protože jsou tu Rusové a Číňané a ti se nemažou s nějakou krásou, prostorem, designem a podobnými imperialistickými vymoženosti. Staví své účelné malé lodě a budou moci startovat dřív. A tak se jako čtenáři přidáváme tentokráte k ruské výpravě, byť s jejím hostujícím americkým členem Heywoodem Floydem. Ne že by to ve výsledku nebylo jedno. Ano, jsou tu jisté odlišnosti v přístupu ke zkoumání kosmu, ale ve skutečnosti jde jen o autorovu berličku, jak projevit svůj, dovolím si poznamenat, že dost idylický, světonázor.

Nejde ale jen o tenhle rozdíl. Dva tisíce desítka je mnohem čtivější kniha, protože Clarke už velkou část příběhu, který se line celou sérií, načrtl v předchozím díle, a tak se nemusíme pročítat „opičími“ nebo rozhodovacími pasážemi a prakticky celá kniha je o druhé výpravě, problémech a nových objevech. Dočkáme se výstupů do vesmíru, nouzových volání, technických problémů i evoluce vztahů na malé lodi na cestě vesmírem. Vzhledem k většímu množství postav se tu také objeví různé charaktery a mezilidské vztahy, čehož jsme si v 2001 moc neužili, nepočítám-li komunikaci s počítačem HALem. Clarke roztáčí fantasii na plné obrátky a ujišťuje nás, že ani blízký vesmír není tak mrtvé místo, jak by se mohlo na první pohled zdát, a tím rozhodně nemyslím jen setkání s Davidem Bowmanem. Nezapomene ale ani odpovídat na otázky, které v předchozím díle nastolil. I když mnohdy dalšími otázkami.

Hned na začátku knihy narazíme na fakt, že něco není jak má být. Japetus, záhadný měsíc Saturnu se skvrnou uprostřed, je ten tam a náhle se v knize píše jen o kvádru visícím v kosmu poblíž Jupitera. Tuto nesrovnalost má na svědomí film. Druhá kniha tak vychází spíše z něj než z první knihy, což ale není až na tuhle nepřesnost nijak poznat, protože kniha děj filmu jinak prakticky kopíruje. Proč tomu tak je, autor zmiňuje v zajímavé předmluvě, kterou doporučuji nepřeskakovat. A možná si k ní vezměte i Google. Některá zmíněná fakta si lze dohledat a například video z reálné vesmírné stanice Skylab opravdu vypadá nachlup stejně jako dříve natočený film.

2010 Vesmírná odysea je stále aktuální nesmrtelná klasika. Ač jsme jako lidstvo s výzkumem vesmíru dál, než v době kdy byla kniha napsána, uběhne ještě mnoho let, než budeme moci srovnat, v čem dalším se autor strefil. 

2010: Vesmírná odysea
A. C. Clarke
Vydal: Triton a Argo
Překlad: Zdeněk Volný
Vazba: vázaná
Počet stran: 316
Cena: 298 Kč