RECENZE: Jan Drnek - 1938, Neporaženi

Druhý přepracovaný díl Žab v mlíku začíná posledními dny míru. Republika odmítla Hitlerovo ultimátum a teď, plně mobilizována, v režimu válečného hospodářství čeká na první tah Wehrmachtu. Na 1938 Neporaženi je mimo jiné skvělé to, že výše uvedená věta je vše, co z předchozího dílu potřebujete vědět. Pokud vás nezajímá politika před Mnichovem a chcete si užít jen tu správnou vlasteneckou military nalejvárnu, můžete s klidným svědomím sáhnout až na tento svazek.

Je až s podivem, jak málo se tomuhle dilematu v české sci-fi věnuje prostoru. Je to jedna z otázek, na kterou má každý nějaký názor. Událost, která je každoročně připomínána ve sdělovacích prostředcích a děti se jí učí ve školách. Po našem území jsou roztroušené stovky připomínek, na které narazíte doslova na každém rohu - řopíky, součásti československého lehkého opevnění. Ať už máte jakýkoli názor, tak to, že je vybudovali tak kvalitně a tak rychle, že prakticky během několika let udělali z republiky pevnost, ve vás musí zanechat alespoň špetku úcty. Pro některé jsou památníkem hrdé armády, pro jiné připomínkou nešťastných osudů, jiní v nich vidí němou výčitku našim spojencům: "Vidíte? My jsme byli připraveni!"

Přes tohle všechno tu nemáme až na Žáby v mlíku jedinou knihu, která by se ptala "co by bylo, kdyby". Příběhů o obraně Země před Marťany, o bojích mimo sluneční soustavu, sci-fi variací na téma hrstky proti přesile, nebo Davida a Goliáše jsou i od českých spisovatelů plné krámy, ale o největším dilematu našich dějin nenajdete ani řádku. A Jan Drnek ukazuje proč. A taky proč je to škoda.

Knih věnovaných fiktivní obraně v roce 1938 máme málo proto, že na to má každý nějaký názor, a tak se Jan Drnek ocitl na internetu mezi dvěma skupinami odpůrců. Jedni mu vyčítají, že jsme sice zvítězili, ale trapně lehko (na čemž sice něco je, ale sorry, je to fikce, lidi. Viz dále.) A druzí ho kritizují už za tu kacířskou myšlenku jako takovou. Vyhrát bychom přeci nemohli! Fuj Drnek, radši si přečtu třeba Ringa, nebo Heinleina... ale počkat, kdo že to vyhrává u nich, parta mariňáků proti celé rase mimozemšťanů přímo vytvořených pro boj? A to jako fakt?

Každopádně zpět k Janu Drnkovi. Ten si pro svou mystifikaci zvolil takové podmínky, abychom prostě vyhráli. Je to z knihy cítit na sto honů. Jsou výborně zdokumentované, podložené skutečným stavem vojsk a opevnění té doby, takže přísně vzato to tak klidně mohlo dopadnout, což je věc, která se mi na Neporažených líbí. Drnek ví, co a proč píše a míchá do sebe románový a stroze dokumentační styl, takže manévry, akce a výsledky bitev jsou uvěřitelné. Vy jim chcete věřit, vždyť vyhráváme. Autor střídá mikro i makro pohled na situaci, takže se projdete bahnem, projedete v tanku a zároveň budete sledovat posuny divizí a armád. Tenhle přístup má něco do sebe a dává čtenáři pocit, že jde opravdu o něco velkého a ne jen o lokální konflikt pár vojáků.

Náhod je strašně moc, Němci se chovají jako banda amatérů, což se přičítá Hitlerovi a jeho tlačení na pilu v kombinaci s faktem, že tehdy ještě Wehrmacht neměl v plánu skutečně bojovat, což nutí Němce improvizovat ze cti. Útok slíbili, tak už útočit musí. Taková jména jako Rommel, nebo Manstein dělají školácké chyby a padají do pastí a léček našich legiemi vycepovaných generálů a nižších důstojníků - expertů na guerrillovou válku, kteří mohou ztratit doslova vše, a tak ničí silnice, způsobují záplavy, vymýšlí za chodu plány, které přesně odhadnou, co kdy budou Němci dělat a používají zbraně kreativně a tvůrčím způsobem, a tak tvoří taktiky, které v naší realitě spatřily světlo světa jinde a jindy.

Příběh celkově funguje a dává smysl. Je asi zbytečné vyčítat žánru, že se v něm příběh chová tak, jak žánr vyžaduje a v jeho mezích to Drnkovi do sebe velice pěkně zapadá. Srdíčko vlastence zaplesá, o tom žádná, a mnohdy se budete i trochu nechtěně usmívat tam, kde Drnek stoupne na ostří nože. Na druhou stranu ale nikdy nepřepadne a udrží integritu románu.

Jelikož jde o jedinou knihu s tímto tématem široko daleko, a navíc velmi povedenou a čtivě napsanou, nemůžu jinak než ji doporučit. I kdyby jen jako další téma k hádce o tom, co kdyby...