RECENZE: N. K. Jemisinová, Páté roční období

„Tvorba N. K. Jemisinové je součástí pomalé, ale zásadní změny ve sci-fi a fantasy.“ (The Guardian). „Nejúspěšnější fantasy série v historii – vítěz ceny Hugo třikrát v řadě“ (vydavatel). Taková prohlášení, která na vás křičí z obálky, zaujmou pozornost, že? Nejspíš si jakožto fanoušek fantastické literatury uvědomíte, že pokud váš oblíbený žánr prochází změnou, asi byste u toho měli být. A tak knihu otevřete…

Páté roční období nutně vzbuzuje spoustu emocí. Následující recenze proto bude asi trochu osobní. Musím se totiž přiznat, že jsem ještě před otevřením knihy byla poněkud skeptická. Obvykle nevěnuji řvavým nápisům na obálkách žádnou pozornost, jejich jediným účelem je zkrátka prodat produkt. V tomto případě mě ovšem zasáhly do citlivého místa. Už od doby, kdy jsem v šesti letech poprvé otevřela skříň do Narnie, miluji fantasy. Nikdy mě neopustila touha vycestovat do jiných světů; vydat se s Gandalfem na výpravu, studovat na Univerzitě v Imre, hledat Lavondyss nebo se přidat k Nočním běžcům. Dodnes celé volné dny pročtu a cpu fantasy, kam jen to jde, jmenovitě třeba na akademickou půdu. Proto mě to smělé prohlášení, že Jemisinová se svou tvorbou hodlá měnit žánr, donutilo zbystřit a podezřívavě přimhouřit oči. Páté roční období rozvířilo vody fantastiky, jako když hodíte list na mraveniště. Tak jsem si řekla, že přijdu na to proč.

Jsme v Tišině, ve světě, který je neustále na prahu svého konce. Občas se totiž Země rozzuří a pak nastane období, které může trvat i desítky let, a během kterého většina obyvatel zemře. Jenže tohle období, začínající obrovskou trhlinou, do které se propadlo i hlavní město, nebude trvat desítky let. Pokud někdy skončí, v Tišině už dávno nebude nikdo, kdo by to oslavil. A tak ten konec světa asi opravdu nastal. Essun je to jedno. Od chvíle, kdy přišla domů a zjistila, že její manžel zabil jejich syna, chce jediné – najít ho, zachránit dceru a pomstít Ukeho smrt. Na důvod, proč to udělal, se ptát nemusí. Essun i její děti jsou totiž orogénové, ti, kteří dokáží ovládat zemi. V Tišině byli odjakživa obávaní, protože jejich moc vždycky něco stojí, většinou život ostatních. A pokud se neumí ovládat a svou sílu usměrnit? Nu, každý ví, že orogén je míň než člověk, a tak mu okovy nebo mučení nevadí.

Svět, který Jemisinová vystavěla, je nadmíru originální. Na první pohled to tak možná nemusí vypadat (protože světů na pokraji zhroucení máme v žánru hodně, i rozdělení lidí na kasty podle schopností – třeba v Kostičasu), ale celkový obraz přetéká detaily a důmyslnými maličkostmi, které přirozeně vyplynou během čtení. Nejvíc upoutá asi sama orogenie – prostě jí věříte. Je patrné, že autorka rozumí tomu, co píše. A nemusíte se ani v nejmenším zajímat o geologii, aby vás to uchvátilo. Takže ano, svět Zlomené země je fascinující a stvořený s nebývalou pečlivostí. Fantasy jako žánr však na světech staví a určitě nemusím vyjmenovávat příklady, abychom přiznali, že to není nic nového.

Tak tedy styl? Jemisinová píše střízlivě, připomíná spíš svižnou poetiku young adult nebo moderní beletrie, kde se na nějaké lyrické zahledění do krajiny nebo hrdinovy duše nehraje. Je to syrové, stručné a přímé. I na to už jsme si však zvykli, dnešní doba je prostě rychlá a tomu se přizpůsobuje i literární fantastika. Možná tedy to, že podstatná část vyprávění je napsaná v druhé osobě? To se opravdu příliš často nevidí a je pravda, že spolu s českým překladem do ženského rodu to bylo vcelku osvěžující. Ale i to už tu bylo, naposledy za to přijala uznání Sally Greenová se svým Half bad. Ano, opět používám přirovnání z vod young adult – popravdě řečeno mi styl Pátého ročního období sedl spíš do tohoto žánru. To však není výtka, kniha se čte rychle a příjemně; na nápadité metafory ji zkrátka neužije. Co však už výtka je, je občasné sklouzávání do až nesnesitelné melodramatičnosti. Jistě, rozdělit větu na tři kratičká prohlášení na samostatném řádku je působivé, nic se však nesmí přehánět.

To, že si Jemisinová všechna ta ocenění zaslouží, jasně vyvstane v poslední třetině knihy. Najednou do sebe začne všechno zapadat a i ten méně pozorný čtenář je ohromen zjištěním, jak spolu dosud izolované události souvisí. S radostí přiznávám, že tu poslední třetinu jsem zhltla v neustávajícím úžasu a konečně jsem Jemisinové ty ceny přiznala. Do té doby jsem se však poněkud nudila. Jak už jsem řekla, kniha se čte snadno a rychle, není problém učíst celý příběh za pár hodin. První dvě třetiny jsem ovšem nenápadně pokukovala po rozečtené Robin Hobbové a párkrát jsem se přistihla, že mi při čtení Pátého ročního období utekly myšlenky k hrdinům ze Živých lodí. Na postavách Zlomené země mi totiž začalo záležet až právě v té poslední části a to je trochu škoda. Na druhou stranu je nutné připustit, že ten pomalý rozjezd byl nejspíš potřeba. Teď už je jenom na vás, zda jste Damaje, Syenit a Essun propadli natolik, že s nimi (sic!) budete chtít pokračovat v cestě.

Páté roční období je skvělá kniha a ceny, které získala, si bez debat zaslouží. Pokud se necháte, vyrazí vám dech. Přesto se však nemůžu ubránit pocitu, že ten humbuk kolem ní jí spíš škodí. Patrně bych si ji dokázala vychutnat o něco víc, pakliže bych neustále nemyslela na to, jak změní žánr. Možná jsem plesnivý tradicionalista, ale mám ráda fantasy takovou, jaká je – teď, když od Howarda a Burroughse dospěla ke jménům, jako je Rothfuss, Holdstock nebo Erikson. Jistě, změny jsou život, ale má-li se fantasy změnit po vzoru Jemisinové, pak s díky odmítám. Ach ano, nechala jsem se vyprovokovat laciným popiskem na obálce…

N. K. Jemisinová, Páté roční období
Nakladatelství: Host
Překlad: Roman Tilcer
Rok vydání: 2018
Stran: 432
Cena: 389 Kč