UKÁZKA: Tomáš Bandžuch, Dlouhý krok do tmy

Tělo našli k ránu.
Marie Farská, příslušná do Skuhrova, věk devatenáct let. Jedna z těch vesnických ženských, co dnes a denně chodily za pár korun dřít do lomnických textilek.
Ležela na kraji lesa a nevidomé oči upírala ke kamennému kříži, který tu odjakživa značil křižovatku polních cest. Po jedné z nich sem někdy v noci přišla. Po jedné z nich odsud odešel vrah.
Strážmistru druhé třídy Rudolfu Wernerovi, kterého kvůli tomu vzburcovali z postele, přitom bylo i bez lékařského dobrozdání jasné, že smrt nastala v důsledku uškrcení a že motiv útoku byl zcela očividně sexuálního rázu.
Zachrchlal a odplivl si.
Zasraná válka. Před čtyřmi roky do ní rukovali obyčejní kluci nebo tátové od rodin. A ona si je hezky předělala k obrazu svému. Z těch, co padli, udělala hrdiny a ze spousty ostatních hovada.
On sám jen děkoval pánu Bohu, že ani on ani nikdo z jeho mužů narukovat nemusel.
„Teď přesně zopakujte, jak jste si jí všimla.“
Od kamenného kříže na něj uplakanýma očima hleděla lehce přihrbená žena, která přiběhla nález těla ohlásit. Anna Malíková, textilní dělnice, příslušná do Rváčova, věk třicet pět let.
Odkašlala si, trochu nervózně se rozhlédla po okolních stromech ztrácejících se v hustých chomáčích mlhy a pak zvedla oči ke strážmistrovi. „Jak jsem řekla. Dneska jsem zůstala v práci přes noc. A když jsem ráno šla domů, všimla jsem si jejích nohou, jak tady koukají z křoví.“
Werner loupl okem na cestu, která se táhla podél lesa pár metrů odsud, a vzdychl si. „Malíková, to mne máte za vola, nebo co?“
Textilačka zavrtěla hlavou. Příliš rychle. Příliš horlivě.
„Přísahám Bůh, pane strážmistře, že to tak bylo. Já jsem šla po téhle cestě do fabriky a –“
„Pánembohem se ohánějte v kostele,“ vyštěkl strážmistr, „tedy jestli vůbec víte, kde to je. No, nekoukejte tak na mě. Vy si myslíte, že si takový podvratný živel nepamatuju? Moc dobře si vzpomínám, jak jste vyváděla, když jsem tenkrát na prvního máje sebral vašeho manžela. I to, jak jste dvakrát řečnila na těch socialistických schůzích! Takže jestli mi teď neřeknete, jak jste tělo našla, tak vás dám sebrat – a tentokrát přísahám pro změnu já, že vám to všechno za ta léta spočítám tak, že na to budete vzpomínat nadosmrti.“
Malíková mlčela. Ale Wernerovi neušlo, že se nepatrně třese a blednou jí klouby u rukou, jak zatíná pěsti. Kdepak, tyhle typy se nikdy nezmění. Ať alespoň vidí, že z něj blbce dělat nebude. „Jestli vám to nedošlo, tak když jste tudy ráno šla, byla ještě tma. A v téhle mlze jste mohla být ráda, že vidíte na cestu. Leda že byste tu s karbidkou šmejdila v křoví, jestli tu náhodou nekoukají lidské nohy.“
Uslzené oči Anny Malíkové rázem zmizely a na sebevědomě se usmívajícího strážmistra se náhle zpod víček znavených celonočním bděním upíral pichlavý pohled planoucí pohrdáním. „Kdyby to nebyla Mařena, tak bych za tebou nikdy nešla, Wernere. Protože ty seš ta největší svině, jakou jsem kdy poznala. Ale ty jediný můžeš toho, co to udělal, najít a pověsit. Než pověsíme my tebe.“
Strážmistr sebou škubl a pravačkou nahmatal jílec šavle. „Za tohle půjdete sedět!“
Ale tváří v tvář předčasně shrbené a strhané dělnici mu k respektu nic nepřidávala ani ta šavle.
„V Rusku už s takovýma, jako jsi ty, bolševici zatočili. A nebude to dlouho trvat a tady uděláme to samé. Přesně jak to píšou v novinách. A –“
Werner pustil jílec šavle a udeřil Malíkovou do obličeje. Žena zavrávorala a padla do zažloutlé trávy orosené kapičkami mlhy.
„Tohle…,“ supěl strážmistr a mnul si rukou pěst. „Tohle si už nikdy nedovolíte. Slyšíte? Nikdy!“
Malíková k němu vzhlédla a špinavým rukávem se pokusila otřít si krev, která jí stékala z rozbitého nosu. Jediným výsledkem bylo, že si ji ještě víc rozmazala, a spíš než na svědkyni vypadala jako další oběť trestného činu.
„Nebýt to Mařena,“ zasyčela, „vydrápu ti oči. Tak jak to dělají v Rusku.“
Ale s rozbitým nosem a zamazanými šaty už zdaleka nevypadala jako někdo, kdo by mohl Wernera vyvést z rovnováhy.
„Jenže to Mařena byla,“ nasadil Werner opět sebevědomý úsměv a znovu pohlédl do křoví, za nímž na zemi leželo ztuhlé tělo Marie Farské, se sukní vyhrnutou kamsi k bokům a hlubokou rýhou po koženém pásku na krku. „Takže jestli chcete, abychom to vyšetřili, povíte mi všechno, co víte. A když budu spokojený, možná zapomenu na to, co jste mi tu řekla.“
Malíková popotáhla a vyplivla na zem hlen černý od krve. „Byly jsme domluvené, že se tu sejdeme. Potřebovala se mnou něco probrat před tím, než půjde na mši. Vždyť ona byla skoro jako moje dcera.“
„Co jste spolu měli probrat? Zrovna tady, daleko od vesnice?“
„Do toho ti nic není, Wernere.“
„Obávám se, že je,“ uhladil si strážmistr mohutný šedivějící knír. „Byl v tom chlap, že ano?“
Tu otázku vypálil natolik nečekaně, že Malíková nestihla včas uhnout očima. A to, co v nich viděl, Wernerovi bohatě stačilo. Tyhle ženské… A to se jí před chvílí, když mluvila o ruských bolševicích, skoro i bál.
„S někým tedy udržovala milenecký poměr? S kým? Chcete snad někoho krýt?“
„Nechci,“ odsekla textilačka a pokusila se vstát. „Ale ten někdo s tímhle nemá nic společného. A ty bys mu, Wernere, zničil život.“
„Kdo má co s čím společného, nechte laskavě na mně.“
Malíková se zašklebila. S tím rozbitým nosem vypadala opravdu odporně. „On to nebyl. On ne.“
„A kdo tedy?“
„Na konci Lomnice mne předhonil chlap. Nikdy jsem ho tu neviděla. Byl to cikán nebo něco takového. Šel hodně rychle a musel tu být o dost dřív než já. Když jsem sem potom dorazila, Mařka tu už nebyla. Čekala jsem na ni. A pak… pak jsem si musela odskočit… do křoví a…“

* * *

„… a tak objevila tělo,“ dokončil Werner a pohlédl na oba své podřízené, které si zavolal okamžitě poté, co se vrátil z místa činu.
„Víc k tomu neřekla?“ chtěl vědět závodčí Kališ, který se od svého březnového zákroku před císařovým vlakem nejenže nedočkal slíbené pochvaly, ale kterému se někde v soukolí císařské byrokracie očividně ztratila i Udalrichem Kozlanským přislíbená „zvláštní medaile“.
„To bych vám asi řekl, závodčí,“ zabručel Werner. „Každopádně myslím, že je celkem jasné, že to udělal ten její amant. Ten, co ho Malíková kryje.“
„Jak to?“ vypadlo překvapeně z četníka Ronovského, posledního z trojlístku lomnických strážců zákona.
„Jednoduše,“ usmál se vítězoslavně Werner. „Když jsem ohledal místo činu, zjistil jsem, že pachatel nebyl jeden, ale dva. Možná i tři. Na několika místech jsem dokonce našel jejich stopy. Jedny z místa činu prokazatelně mířily do lesa, zatímco další na cestu. Zkrátka se tu tihle chlapci domluvili a počkali si na ni. A dost možná si s ní ten druhý před smrtí ještě užil. Taková odměna za spolupachatelství…“
„Ale jaký by měli motiv?“
„Kdybyste mne laskavě nechal domluvit,“ ušklíbl se jedovatě Werner, „řekl bych vám, že ji doktor už ohledal. Zpráva sice bude až zítra, ale i tak mi sdělil jednu navýsost zajímavou věc. Marie Farská byla těhotná.“
Okamžik nechal tu větu na své podřízené působit a pak neméně přesvědčeným hlasem dodal: „Je vám jasné, co by to pro toho jejího milence znamenalo? I kdyby Farská nakrásně nechtěla, aby za to dítě platil, tak jestli je to někdo z lepší společnosti, měl by nadobro zničenou pověst. Sice o dost míň než Farská a celá její rodina, ale víte, co dokážou pomluvy a šeptanda.“
Kališ si to pochopitelně dokázal živě představit – zvlášť když tu bude na jedné straně důkaz v podobě malého caparta a na straně druhé mocná vyřídilka Malíkové, která na svou chráněnku nedala dopustit.
Existovala sice méně drastická řešení celé situace, jako kupříkladu vyhnání plodu – přičemž minimálně jedna taková potratářka v okolí Lomnice prokazatelně působila a četnictvo se jí zatím nedokázalo dostat na kobylku –, nicméně i za něco takového už okresní soud vystavoval jednosměrné jízdenky do Kartouz. Vražda samotná tedy nemusela pachateli, který se v jednom okamžiku zbavil Farské i dítěte, připadat jako nejhorší řešení.
Ovšem na druhou stranu, něco takového mohla naplánovat a vykonat snad jen opravdová lidské bestie. Škrtit svou těhotnou milenku a pozorovat, jak se na ní někdo jiný ukájí.
Modrající tváře, oči protáčející se v důlcích, nehty se marně zatínají do hlíny a kolem krku se utahuje smyčka. A tělo se zmítá, zatímco zezadu… Kališovi, kterému zase začala představivost pracovat na plné obrátky, předvedl žaludek ukázkové salto a on sám měl co dělat, aby se udržel a potlačil nutkání odběhnout na klozet.
„Takže, pánové,“ uzavřel strážmistr Werner, „doufám, že tohle vyřešíte co nejrychleji. Nemusím vám, doufám, připomínat, že poslední, co tady před pátou válečnou zimou potřebujeme, je nevyřešená vražda. Nota bene jestliže spolupachatelem může klidně být někdo z těch, co se sem vrátili ze zajetí v Rusku. Takového blázna nakaženého bolševismem, co se nerozpakuje sáhnout k vraždě, nám tu byl čert dlužný. A nedej Bože, aby se nám tady usídlila nějaká dezertérská banda.“
Kališ několikrát zamrkal, jak se rychle snažil z hlavy vyhnat představu vraždy Farské. Protože Werner teď nepochybně začne rozdělovat úkoly. A jestli byl strážmistr něčím proslulý, tak i tím, že k smrti nesnášel, když musel rozkazy opakovat.
A opravdu nemusel čekat dlouho. Werner se zhoupl se na židli, pohlédl z okna na náměstí, kde odpolední slunce prohrávalo svůj nerovný zápas s mlhou, pak se na okamžik zahleděl na nástěnnou Mapu okresního hejtmanství Semilského – Die Karte der Semiler Bezirkhauptmannschaft, v jehož hranicích byl navíc červenou tužkou pečlivě vyznačen obvod Soudního okresu Lomnice nad Popelkou, a spustil: „Ronovský si sedne k telefonu, zavolá na okresní hejtmanství a vyžádá si seznam všech demobilizovaných osob, které se vrátily z ruského zajetí. Pak s tím samým zavolá na okresní hejtmanství do Nové Paky, protože co kdyby ten ptáček byl z Roškopova nebo Krsmolu nebo odněkud z toho jejich okresu. Kromě toho zavolá na okresní doplňovací vojenské velitelství do Jičína a Turnova a požádá je, jestli by nám nemohli zaslat seznamy dezertérů ze sousedních okresů. Je sice neděle, ale jsme ve válce, takže vojenští páni by měli pracovat i dneska.“
Ronovský jen zakoulel očima, ale jinak nedal jakkoli najevo, že ho Werner postavil před takřka nesplnitelný úkol. Sice celé odpoledne stráví v suchu a teple stanice, ale zato zde bude nahánět civilní a vojenskou správu hned v několika okresech. A ačkoli byla válka, bylo jasné, že o nedělním odpoledni nebudou úřady právě nejsdílnější. Zvlášť když si v posledních měsících i vrabci štěbetali o tom, že se doposud skvěle fungující mašina c. k. byrokracie začíná zadrhávat.
Přesto bylo oběma strážmistrovým podřízeným více než jasné, že horší úkol zbyl na Kališe.
„A pan závodčí vyrazí do Skuhrova a zkusí tam proklepnout jak rodinu Farské, tak i její sousedy. Pak se zaměří na Rváčov a Malíkovou a zkusí z ní vytáhnout něco o tom tajném milenci. Jen upozorňuju, že výhružky na ni neplatí a z našeho místního vězení hrůzu nemá. Kdyby ale začala dělat problémy, tak si, pane Kališ, můžete vyžádat asistenci obecní policie. Alespoň budou jednou za čas k něčemu užiteční. A teď rozchod!“
„A ten cikán?“ zeptal se ještě Kališ, i když si uvědomoval, že tím na sebe možná přivolá další obchůzku spojenou se zřejmě marným vyptáváním. „Ten, co ho potkala Malíková cestou z Lomnice?“
„Hloupost,“ mávl po chvilce přemýšlení Werner rukou, „v noci je každý chlap černý. Můžeme být rádi, že ta ženská cestou neviděla celý cikánský tábor i s povozem. Navíc tvrdila, že ten člověk šel sám. A u Farské přece byli minimálně dva. Jak už jsem vám ostatně řekl!“
Kališ okamžitě pochopil, že se dostal na onen nebezpečně tenký led opakovaných příkazů, a proto raději obratem zasalutoval a zamířil ke dveřím.
Bylo totiž více než zřejmé, že pro Wernera tímhle pro dnešek celý případ skončil. Teď se, stejně jako každou neděli, sebere a zatímco se Kališ bude kodrcat po všech těch zapadlých vesničkách a Ronovský bude budit z letargie císařsko-královské úřady, on sám vyrazí na pravidelnou nedělní obchůzku městem, která jako obvykle končí v bytě pana okresního soudce. Tam pan strážmistr krátce pobeseduje o politické a vojenské situaci Rakouské říše a následně se spolu s panem soudcem a dalšími veřejnými činiteli odebere na večeři do Řeháčkova hostince.
Kdepak, vrčel sám pro sebe Kališ, zatímco lezavou mlhou odevzdaně šlapal do kopce směrem ke Skuhrovu, takový život bych si taky uměl představit. Možná až skončí tahle všivá válka…
Prý už na jaře by mohl být klid. Zvěsti o brzkém míru se sice objevovaly co chvíli už od července čtrnáctého roku, kdy Rakousko vtrhlo do Srbska, ale tentokrát už ústřední mocnosti očividně mlely z posledního.
Rusko bylo sice poraženo, ale na Balkáně a v Alpách rakousko-uherská vojska ustupovala. Císařská vláda najednou začala prosit o mír a slibovat každému kde co. A i Německo, které ještě před pár měsíci hýřilo optimismem, najednou tvrdilo, že teď už jde jen o to neprohrát mír. A do toho se čím dál víc mluvilo o různých vzpourách a manifestacích, jejichž účastníci se dožadovali toho, nač nedávno nemohli ani pomyslet.
I do Lomnice zaletěly zprávy o demonstracích, kdy se před deseti dny na mnoha místech Čech a Moravy desetitisíce dělníků dožadovaly socialistické republiky. Koneckonců se jich účastnilo i pár lidí z místních textilek.
Kdepak. Na jaře bude určitě konec války. Pokud tedy do té doby nevypukne revoluce. Tak jako v Rusku.
Minul rozcestí, kde ráno našli zavražděnou Farskou a za okamžik se před ním vynořily obrysy skuhrovských roubenek. Na chvilku se zastavil a překontroloval, zda je předpisově upraven, a pak zamířil k nejbližší z nich, aby se jejích obyvatel zeptal na rodinu Farských.
Otevřel mu ramenatý čtyřicátník, na němž bylo od pohledu znát, že dny rozhodně netráví jemnou duševní prací. Ztěžka oddychoval a mohutné pěsti se mu svíraly a zase otevíraly, jako kdyby se nemohl rozhodnout, zda závodčího pozve dál, nebo mu hned mezi dveřmi jednu natáhne. Zarudlé oči a mour rozmazaný po tvářích a na hřbetu rukou mu na přívětivosti nepřidávaly.
Kališ si odkašlal. Pochopitelně. Zarudlé oči a mour na obličeji. A slzy… Slzy, které se řinou zpoza sevřených víček a mísí se se sazemi, zatímco třesoucí se ruce tu směs rozmazávají po celé tváři. A pak ten zoufalý běh domů. Domů, kde…
„Upřímnou soustrast, pane Farský.“

U příležitosti 100. výročí vzniku Československa vydává renomované nakladatelství Mystery Press (www.mysterypress.cz) unikátní knihu: na motivy skutečných událostí napsanou historickou krimi Tomáše Bandžucha Dlouhý krok do tmy, která se odehrává v Podkrkonoší na podzim roku 1918…

Československo se zrodilo z euforie, zločinu a krve…

Dramatický příběh četnického závodčího Jindřicha Kališe začíná nálezem těla mrtvé dívky nedaleko Lomnice nad Popelkou. V pohnutých časech konce první světové války, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo kapitulaci a císař Karel I. následně nabídl národům monarchie autonomii, je však vyšetřování podobného zločinu extrémně náročné.

Navíc se brzy ukáže, že vražda Marie Farské je součástí rozsáhlého spiknutí, které může radikálně změnit politickou situaci (nejen) v rozpadajícím se Rakousko-Uhersku a tím zabránit vzniku samostatných států, včetně právě se rodícího Československa. Jen pár odhodlaných lidí v čele s Kališem může hrozící katastrofě zabránit…

Tomáš Bandžuch v Dlouhém kroku do tmy ukazuje, že je nejen bravurní vypravěč s citem pro napětí a drama, ale rovněž – vzhledem ke své profesi historika a politologa – dokáže mistrovským způsobem vykreslit dobu, tak důležitou pro náš stát. A nenásilně přitom čtenáři poodkrýt nepříliš známé události československých dějin.

Anotace:
Podzim roku 1918. Rakousko-Uhersko po zdánlivě nekonečných čtyřech letech války ohlásilo kapitulaci a v lese nedaleko Lomnice nad Popelkou objevila textilní dělnice tělo zavražděné dívky.
Závodčí Jindřich Kališ musí vyřešit svůj poslední případ v uniformě c. k. četníka a zároveň první z těch, kdy se bude muset zodpovídat novým československým úřadům.
A nejen jim… Němci v pohraničí se hlasitě dovolávají práva na samostatnost, na českém území se rakouská správa snaží z posledních sil zachovat staré pořádky a hned za Jizerskými horami čeká na svou chvíli stále ještě bojující císařské Německo.
Kališ bude muset napnout všechny síly, aby rozpletl předivo spiknutí utkané v době, kdy se z válečného strádání, hladu a nemocí ztěžka rodil československý stát.
Vždyť časnou podzimní tmou obchází Pán lží a každý den hraje v jeho prospěch.

Info o knize:
Autor: Tomáš Bandžuch
Obálka: Jindřich Janíček
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 368
Cena: 349 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)

Tomáš Bandžuch
Narodil se roku 1986 v Pardubicích, kde po celé řadě peripetií žije doteď. Vystudoval historii a získal doktorát z politologie na pražské Karlově univerzitě.
Ve své odborné činnosti se zaměřuje na meziválečné dějiny střední Evropy. Je autorem knih Slovenské vize (2014), popisující slovenský odboj za první světové války, a Hitlerovo svobodné město (2017), věnované Gdaňsku v předvečer druhé světové války. Jeho třetí odborná publikace zaměřená na aktivity českých Němců v roce 1918 na vydání zatím čeká.
Kromě knih spadajících do literatury faktu napsal rovněž řadu oceňovaných povídek (Andělíčkářka, Jitro po zlé noci, Konec věku páry aj.) a také rozsáhlý román z prostředí meziválečného Československa Ve službách republiky (2012).