RECENZE: Pavel Renčín, Klub vrahů

Bard městských kanálů, úzkých dlážděných uliček, smogu a bezúčelného lidského hemžení, pod kterým se skrývá hrůza, je zpět. A nám nezbývá než zatáhnout závěsy a plácnout sebou do křesla, protože jak ho známe, zas to zavřeme až na poslední stránce.

Klub vrahů je neuvěřitelně nablýskaná kniha. A teď nemluvím o vizuálním vjemu ani se nesnažím krypticky kritizovat. Je patrné, že si Renčín pohrával s každou větou, že leštil obraty a přirovnání, že nasával přímo z vlastních zkušeností a zkušeností nás všech. Snad na každé stránce se zarazíte, jen abyste si vychutnali pocit důvěrně známého. „Přicházela hodina, kdy se svět venku stává přeludem a svět uvnitř rozsvícených bytů nabývá na skutečnosti.“ Děsivě blízké, že?

Pokud bydlíte nebo se často pohybujete v Praze, budete v Klubu vrahů jako doma. Renčín má město prochozené odshora dolů a skrz naskrz a hlavně ví, jak s tím pracovat. A tak vám možná ta ulice, kterou procházíte každé pondělí v deset, už nebude připadat tak neškodná jako dřív. Ovšem i kdybyste náhodou do té páchnoucí metropole nikdy nezavítali, nebojte se, že budete o atmosféru ochuzeni. Proto je tu městský bard, aby vám až nepříjemně sugestivně popsal smogem se dusící ulice, všudypřítomnost výfukových plynů, předvánoční napětí, mrazivé počasí bez sněhu a mlhu, která obklopuje všechno a všechny. Renčín je tímhle vším prosáklý až do morku… papíru.

Také příběh začíná jako něco, s čím se spousta lidí dokáže ztotožnit. Adam Havel pracuje ve společnosti Fajntel a snaží se lidem vnutit zaručeně výhodné koupě. I když, vlastně se ani moc nesnaží, ale peníze potřebuje, tak co. Hlavně když za sebou může po práci zabouchnout dveře mikroskopického bytu a ponořit se do nějakého toho papírového dobrodružství. A pak jednou potká v metru ji, Dianu. Všechno se rázem změní, Adam vyskočí z letadla a padá volným pádem. Co na tom, že se nešťastným způsobem zaplete do podivných vražd, hlavně že konečně žije.

Je to detektivka, je to thriller, je to psychologická skica, je to čtenářský deníček nerda. Je to co chcete. Jisté je, že budete hltat písmenka, dokud tam nějaká zbudou. V tradici těch nejlepších detektivek si budete kousat nehty a zuřivě přemýšlet, kdo tedy… Skoro do poslední chvíle budete skládat dílky, různě je natáčet a obracet a hledat pro ně nová místa. Renčín si totiž dal velký pozor, aby v průběhu děje neprozradil příliš a neznudil čtenáře jednoduchým řešením. Náznaky trousí skoro neustále, ale jen jako Jeníček s Mařenkou drobečky. To víte, chvíli zabere, než z nich poskládáte chleba. Může se stát, že správné řešení uhádnete už na začátku? Ale jistě, beze všeho, jen své závěry během čtení aspoň desetkrát změníte a budete pochybovat…dokud vám nakonec v opulentním záblesku prozření nedojde, že je to celé jedna velká aluze na K- no moment, to byste chtěli trochu moc, ne? Dejte mi pak vědět, na jaké stránce to vaše prozření přišlo.

Tahle knížka má tolik vrstev, že nějaké severské detektivky jí nesahají ani k první stránce. Je plná mlhy a krve, násilí, města – města, které je přeplněné a zároveň děsivě prázdné. Je složená ze všech těch knih, co má Adam Havel v knihovně, z lékařských zpráv a z černé kroniky. A také z vánoční atmosféry, byť nejspíš ne úplně takové, na jakou jste zvyklí. Můžete ji samozřejmě číst v zimě v létě, ale otevřete-li ji právě v tomto období, přidejte si jedno velké plus k (již tak nezapomenutelné) atmosféře.

Jen jedno mi stále není jasné… proč ten Rohatý bůh?

Pavel Renčín, Klub vrahů
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2018
Stran: 304
Cena: 298 Kč