UKÁZKA: Mark E. Pocha, Oni

Zvrácený krvák z českých lesů.
Tohle jste nikdy nechtěli číst!

***
Tento příběh je fikce. Všechna jména, postavy a děje si vymyslel autor a jejich podoba s reálnými osobami či událostmi je čistě náhodná.
Názory a postoje postav se nemusí shodovat s názory a postoji autora ani nakladatele.
Některá místa, obce, prostory a další zde užité reálie skutečně existují, byly však přizpůsobeny potřebám příběhu a použity s uplatněním básnické licence.
Jakýkoliv obrazový nebo zvukový propagační materiál souvisící s knihou má fiktivní obsah a nelze jej zaměňovat s realitou.

***

Varování: pro starší 18 let

***

Úvodní slovo autora
Tento příběh není jako jiné. Na jeho konci budete například zbytečně hledat vyčerpávající vysvětlení všech tajemství, která předestírá. Ale tak to chodí i v životě – i na smrtelné posteli budeme mít před sebou více otázek než odpovědí… 
Autor si zde vymiňuje právo zůstat autentický a věrný svým múzám a inspiracím a spontánním tvůrčím pochodům. Román se od většinové literární produkce proto liší i po formální a jazykové stránce: obsahuje neologismy, přímé promluvy vypravěče ke čtenáři a další prvky narušující ustálené představy o tom, jak má vypadat literární projev. Mějte proto na paměti, že pokaždé, kdy na takovou „chybu“ narazíte, jde jen a pouze o autorský záměr a nikoliv nevědomost či nepozornost ze strany nakladatele.
Toto dílo je tedy v nejednom ohledu experiment (i z obsahového hlediska zde najdete pasáže, které běžný čtenář bude vnímat jako „přes čáru“) – někomu může právem připadat jako snůška bizarností a úchylek – a já jsem nesmírně vděčný nakladatelství Carcosa, že umožnilo, aby se u nás vydávaly i tyto knihy.
Klobouk dolů za to.
M. E. P.

***

Pro Tebe, můj věrný čtenáři,
který kráčíš temným lesem Reality
s nebojácným srdcem
a neochvějnou vírou,
že jednou se tma rozestoupí a
my vkročíme do Světla,
kde čeká
vysvobození.
M. E. P., RS 2017/2018

Jaký zmatek!
To bude proto, že tě miluju.
- Ricchi e Poveri

Je čas zahrát si hru!
Čas hrát hru!
Ha ha ha!
- Motörhead

Vrah se probudil za úsvitu…
Nasadil si tvář ze starobylé galerie
- The Doors

Chcete zažít dobrodružství? Vyzkoušejte stanování!
- www.zeny.sme.sk

Z českého tisku:

Strašidelná lokalita blízko Českých Budějovic?

V Branišovském lese odhaleny silné výkyvy v elektromagnetickém poli

Děje se tam něco hodně divného, říkají místní

Posednutí zlým duchem?
Zjevení černého muže!

Manžel vtrhl domů celý bez sebe strachy
„Byly tam dvě děsivě zářící rudé oči…“

Na fotografiích se objevují zvláštní siluety
Kolují zvěsti o Zlu, které přichází z lesa…

1
Předehra

Nádech – výdech.
Nádech – výdech.
Nádech…
Ukrutně šukézní blondýnka v joggingovém úboru bonbonkově růžové barvy se střemhlav řítí lesním porostem – tak, jak už to v ohrožení života obvykle bývá. Pronásleduje ji Černý přízrak. Tak si toho muže v duchu pojmenovala.
Tak mu říkají všichni.
Protože přesně tohle je: temnou siluetou bez tváře; chladným, lstivým, vypočítavým stvořením s nečistými úmysly. Stejně jako ostatní obyvatelé Jihočeského kraje i ona slyšela všechny ty zvěsti o záhadné postavě s černou kapucí, ale až do téhle chvíle je považovala za nesmysly.
Jenže teď jí tyhle nesmysly dýchaly na krk.
Dívce se po stranách míhají štíhlé kmeny řídce rostoucích mladých stromů, pod nohama jí šustí listí, ohýbají se stébla trávy. Vzduch je cítit pryskyřicí, snášejícím se soumrakem a smrtelným strachem. Jediné zvuky jako by vydávalo srdce, které dívce rychle buší a bije až někde v krku.
Nádech – výdech…
Blondýnka trhaně dýchá, dívá se chvíli před sebe a potom pod své nohy. Jen nezakopnout o ležící větev nebo kořen, to by byl konec! Míří na sever. Tam se ve vzdálenosti několika desítek metrů rýsuje hranice hustého jehličnatého lesa. Tam začíná tmavá zóna; tam má šanci zmizet a přivolat pomoc.
V jednom okamžiku pootočí hlavu – zlatožlutá hříva s umělými extensions opíše polooblouk jako ve zpomaleném záběru; vyděšená souměrná tvář modelky s uštvanýma očima pátrá po pronásledovateli. Ten se pohybuje téměř neslyšně, jako stín. Je víc duchem než živým člověkem. Nohama jako by se ani nedotýkal země…
A přece je skutečný.
I jeho nůž je skutečný.
Černý přízrak, v pověstech zvaný i Strážce lesa nebo Temný muž je tady.
A jde si pro ni.
Dívka opět upře pohled dopředu – tmavá část lesa je už téměř na dosah.
Zvládne to…
Vtom jí na rameno dopadne čísi ruka, tak prudce a tak silně, že nestihne ani vykřiknout.
Ruka ji strhne za kmen nejbližšího stromu.
A potom…

***

„Tak co, šéfko?“
Ten hlas znenadání, jako když praskne mýdlová bublina, narušil filmovou fikci, v níž bezbranná kráska uháněla před tajemným vrahem, a rozložitou ženu za notebookem vrátil zpátky do reality.
Ten hlas patřil Tobiáši „Tobymu“ Vydrovi, manažeru rimavskosobotské pobočky Xtra Banky. Žena za notebookem byla Adel Szenteová, zástupkyně oblastní ředitelky. Velké zvíře. Funkcí, i objemem svého těla.
Adel pohotově klikla počítačovou myší na X v pravém rohu okna přehrávače a ten se okamžitě zavřel. Po videu s napínavou lesní štvanicí nezůstala na obrazovce ani stopa. Na monitoru firemního počítače se teď skvěla stránka Google Maps. Uprostřed ní Slovensko a Česká republika.
„Mám to,“ odpověděla Adel jakoby nic. „Našla jsem ideální místo.“
„Fakt?“ opáčil Toby. „Ukaž.“
„A co za to?“ nadhodila laškovně zpoza brýlí na čtení s úzkými skly, které podtrhovaly dojem přísnosti.
Toby zrudl; v podobných situacích to u něho bylo běžné. Náznaky flirtu? To nebyl jeho šálek kávy. Coby usedlý rodinný typ, který víkendy tráví grilovačkami s tchánem a tchyní se sice občas nechal unést fantazírováním o té či oné americké herečce (jednou si to ve sprše udělal s myšlenkami na Dianu Mórovou), ale v reálném životě nebyl stavěný na špičkování mezi pohlavími (či gendery, jak se nedávno začalo upřednostňovat ve velkém světě). Za střízliva určitě ne.
Levou ruku si držel za zády, pokrčenou v pravém úhlu jako lokaj. Síla zvyku. Narodil se se vzácnou vadou končetin; v jeho případě deformace naštěstí zasáhla pouze levačku. Čtyři prsty měl srostlé dohromady a spojené jedinou plochou chrupavkou. Palec stál zvlášť. Jeho ruka, pokrytá kůží červenou jako po spálenině, připomínala krabí klepeto.
Už na škole – protože všichni víme, že děti jsou ze všech božích stvoření ty nejkrutější živé organismy – si vysloužil přezdívku Klepeto a později, když přišly do módy komiksy se superhrdiny, Klepetoman. Z deště pod okap, z bláta do louže, a tak dále.
Srostlou částí a palcem dokázal vytvářet sevření a zase ho uvolňovat, případně otáčet zápěstím, ale to bylo zhruba všechno, na co mu tahle ruka byla dobrá (ano, kdysi dávno s ní zkoušel masturbovat, a nebylo to špatné, ale připadal si potom tak… zvláštně, že toho raději nechal). Ještěže nebyl levák.
V bance ho zaměstnali před léty ještě jako mladé ucho, protože neměli dost lidí, kteří by v tvrdých, stresujících podmínkách pracovali dostatečně houževnatě a vytrvale (a k tomu by dokázali snášet rozmary a manýry pološíleného vedení). Ale Toby měl tuhý kořínek a postupně se vypracoval až na manažera malé pobočky ve středoslovenské Rimavské Sobotě, která spadala pod banskobystrické krajské ústředí. Získal solidní pracovně-společenský status a zdravě mu narostlo sebevědomí.
Zároveň se však dostal do spárů Adel Szenteové. Byla jen o rok starší než on a blahosklonně mu dovolila, aby si tykali, ačkoliv mu neustále dávala zřetelně najevo, kdo je v jejich vztahu pán a kdo otrok. Neboť práce ve finančnictví je otročina jako každá jiná… Jen v bílých rukavičkách. Zeptejte se na pobočce své banky, ha-ha.
„No, pojď se teda podívat,“ kývla na Tobyho Adel. Přitom jí do očí spadla hnědá mastná ofina nakrátko střižených vlasů, až si ji musela odfouknout.
Toby obešel pracovní stůl umístěný v kóji oddělené od zbytku bankovní haly (během běžných dnů to byl jeho stůl, ale když přijela kontrola z oblasti, mohl jen pendlovat mezi ostatními řadovými pracovníky) a nahlédl šéfové přes mohutná ramena. Ucítil závan potu (usoudil, že snídala něco mastného, nejspíš špek, a k němu cibuli, případně sardinky v oleji…), který se prodíral i přes vrstvu jejího parfému. Co naplat – nadváha, čokolády, chipsy, láhev coca-coly denně a prakticky nulový pohyb, to všechno se někde musí projevit. Kromě kilogramů i na tělesném zápachu. Napadlo ho, jak si přes to své sádlem nadité břicho dokáže stříhat nehty na nohou. Nebo třeba utřít zadek. Běda tomu, kdo se o ni bude starat na stará kolena. Ani za všechny prachy na světě!
Prstem s nehtem nalakovaným agresivně červenou barvou Adel ukázala na šipku zapíchnutou v zeleně zbarvené části mapy zhruba uprostřed jižních Čech.
„Tam?“ zeptal se Toby.
„Tam,“ odpověděla.
„Podle čeho jsi to vybrala? Jestli teda nejsem moc zvědavej.“
Trhla ramenem. „Klikla jsem naslepo do mapy.“
Toby si povzdechl. Vrátil se na protější stranu stolu a zůstal odevzdaně stát. Věděl, kde je jeho místo. Hodný pejsek.
Chvíli přemýšlel, potom řekl: „Teambuilding, to chápu. Ale stanovat? V lese? A ještě tak daleko? Nestačil by sobotní bowling?“
Zavrtěla hlavou; namalované rty v přísné úzké lince: „Bowling si můžeme dopřát kdykoliv, a ne každého baví. Lidi do pondělí zapomenou, že ho hráli. Zato pro stanování platí ověřené základní pravidlo: ať dopadne jakkoliv, vždycky je na co vzpomínat.“
Toby nadzvedl obočí a uznale (protože věděl, co je pro něho dobré, pokud si chce udržet manažerské křeslo) prohodil: „Dobrý motto, tos vymyslela ty?“
„Ne, čtu přílohu Pre ženy deníku SME,“ opáčila se značnou ironií v hlase.
„Hahaha.“
„Teď ale vážně,“ pokračovala šéfová. „Tohle není jako dovolená u moře, kdy je člověk ubytovaný ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Při táboření je všechno jinak. Lidi jsou odkázaní jeden na druhého. Musí se sžít s prostředím. Postavit stany, rozdělat oheň, připravit něco k jídlu… Budují si mezi sebou hlubší vztahy. Dalo by se říct, že se vrací ke kořenům. Nepohodlí zoceluje a lidi se často nevyhnou improvizaci, což tříbí mysl. Tohle všechno se pozitivně odráží v jejich další společné interakci. Samozřejmě pracovní.“
Spojila ruce tak, že propletla všech deset prstů a silně jimi zaškubala, aby naznačila pevné propojení: „Jsou na to psychologické průzkumy. Vždyť víš, že na centrále by nám to jinak neschválili.“
„O tom nepochybuju,“ ušklíbl se Toby. „Co nemají podložený průzkumy, za který vysolili celej majlant, to okamžitě smetou ze stolu. I kdyby to byl sebelepší nápad.“
„Trochu víc úcty bych prosila,“ změnila najednou Adel tón z neutrálního na strohý. Rosolovité tělo se jí zlehka zachvělo. V té chvíli připomínala Jabbu Hutta z Hvězdných válek.
Toby už byl na změny nálad své nadřízené zvyklý a v duchu zasalutoval. Adel poslušně vykonávala rozkazy shora, a proto měla místo oblastní manažerky přímo zabetonované. Příkazy shora byly svaté. Sekýrování povýšila na pracovní náplň: byla víc robot než člověk.
A on byl jejím výkonným nástrojem v rámci pobočky. Smiř se s tím, nebo zhebni. Toby sehnul hlavu už dávno.
„Je to nezbytné,“ prohlásila. „Podáváte nedostatečné výkony už pátý měsíc v řadě! Už ani nevím, kdy naposledy jste splnili stanovené plány nad sto procent. Je potřeba prodávat životní pojistky, otvírat nové účty, získávat další klienty a všechny zadlužit! VŠECHNY!“
Bouchla pěstí do stolu. Potom se zhluboka nadechla a potichu odpočítávala: Raz, dva, tři.
Pokračovala už mírnějším tónem: „Ne. Opravdu ne. Ne, ne, ne. Takhle to dál nepůjde. Pokud tedy nechceme vyvozovat personální důsledky… A víš, kdo půjde první?“
Tobyho zalila vlna tepla a tmavomodrá kravata pod výrazným ohryzkem mu zničehonic byla jaksi těsná. Na manažerskou židli si za ty roky zvykl a nerad by se znovu stával pěšákem. Dobře věděl, co to obnáší. Bezprostřední kontakt s otravnými klienty, přičemž základní pravidlo banky zní, že zákazník má vždy pravdu, a to i tehdy, když ji nemá. Během dlouhých let komunikace s lidmi za přepážkou si na ně vypěstoval vyloženou alergii. Někdy by vraždil, jen aby nemusel poslouchat jejich hloupé řeči, stížnosti a nesplnitelné žádosti, jako je úroková sazba pod deset procent u půjčky na auto.
Naprázdno polkl.
„A ještě něco…“ podívala se na něj Adel zpod skel brýlí, „ostatním zatím o našich plánech ani muk. Stačí, aby věděli, co si mají nachystat. Základní potřeby, seznam jim přijde mailem. Cíl cesty jim prozradím sama, těsně před odjezdem. Bude to tak… napínavější.“
„Jasně, šéfko,“ přikývl Toby. Měl sto chutí opravdu zasalutovat. Už tak stál celou dobu v pozoru.
Stočila zrak zpátky k obrazovce a tím mu dala najevo, že prozatím spolu skončili.
Pohov, vojáčku.

***

Toby se prošel zpátky do bankovní haly. Zdeformované klepeto držel stále za zády. Vytvářelo to jistý dojem vážnosti, čímž ze své nevýhody dělal výhodu, jak praví staré japonské přísloví.
Hala byla plně klimatizovaná (a velká okna měla zatažené žaluzie), proto letní vedra, která panovala za zdmi, neměla šanci. Zahleděl se před sebe. Středová ulička prostor rozdělovala po dvou pracovištích na každé straně. Každé pracoviště tvořil zaoblený kancelářský stůl s počítačovou jednotkou a malým trezorem s časovým zámkem u zaměstnancovy pravé nohy. Jednotlivé stoly byly navíc odděleny plentami z poloprůhledného plastu, aby klienti neměli pocit, že jim někdo zezadu strká nos do soukromých věcí. Veškeré vybavení i hala samotná byly vyvedeny ve strohých, studených barvách bílé a ocelově šedé. Účelnost a minimalismus, to byla základní hesla Xtra Banky.
Toho dne přicházeli klienti do haly jako na běžícím pásu.
Když jde o prachy, neodradí člověka ani rekordní teploty, pomyslel si Toby. Lidi, lidi, vám ale solidně hrabe…
Jeho čtyři podřízení – dva muži a dvě ženy, oblečení v souladu s přísným dress codem (v oblecích s erárními kravatami a v kostýmcích bílo-černé kombinace s modrými šátky na krku) – měli práce nad hlavu. Klávesnice ťukaly v rytmu kulometné palby a prostorem se nesl neutichající proud řeči.
Navzdory obvyklému návalu pobočka nevykazovala požadovanou produktivitu. Většina lidí si totiž přišla vybrat peníze z účtu, případně uhradit opožděnou splátku nebo vyřídit mezinárodní převod. Kdosi se nahlas rozčiloval, jak je možné, že má ještě pořád na krku exekuci. Takoví lidé nebyli bance k užitku. Toby zoufale potřeboval, aby stoupla poptávka po hypotékách, životním pojištění, kreditních kartách nebo podílových fondech, ale jen co některý z těchto produktů před klienty zmínil, klidili se mu z cesty. Zdálo se, že amatérští mladí finanční poradci na volné noze, draví a lační rychlého výdělku, za poslední roky celý byznys zprofanovali.
Kam se poděla důvěra?
Manažer si povzdechl. Tvář měl stále mladou, i po pětatřicítce, ale už se mu na ní dělaly vrásky. Jestli má ten teambuilding opravdu pomoct vylepšit pracovní výkony, tak aby stál za to. Protože v opačném případě nejenže neviděl budoucnost pobočky růžově – viděl ji přímo v odstínech smuteční černi. A bylo jasné, kdo by padl jako první…
Jenomže on ještě neměl splacený nový X-Trail (full výbava, pohon na všechna čtyři kola), a jak by vysvětlil ženě, uvyklé na určitý standard, že se najednou budou muset uskromňovat? V okrese s dlouhodobě nejvyšší nezaměstnaností totiž novou dobře placenou práci jen tak rychle nenajde. Zvlášť pokud mu Adel poskytne ty nejhorší reference. A doma dva malé hladové krky čekaly, co bude k večeři. Synové, které chtěl jednoho dne poslat studovat na univerzitu, zajistit jim start do budoucnosti…
Toby si uvědomil, že na chvíli musí na vzduch.