Sunand Tryambak Joshi je v současnosti považován za jednoho z největších znalců života a díla H. P. Lovecrafta, známý především jako editor (Černá křídla Cthulhu) a oceňovaný autor monografií a pojednání o hororech a weird fiction. Když se mi tedy – jakožto člověku na Lovecraftovi odkojeném – do rukou dostal Joshiho vlastní beletristický počin, měl jsem velká očekávání.
Fantazákům a milovníkům rozličného hororu není třeba osobu Carltona Mellicka III. více představovat. Pro ty, kteří jsou jeho dílem dosud nepolíbeni, je slušné dodat, že se jedná o otce zakladatele žánru bizarro fiction a zároveň i o enfant terrible temné fantasy.
Kto by si aspoň raz za čas nedal niečo sladké? Niekto mlsá verejne, iný potajomky, sem-tam či niekoľkokrát denne. V detstve sme milovali rozprávky o krajinách nekrajinách z cukrovej vaty a marcipánu. V dospelosti sme na ne zabudli. Hrdina nášho príbehu zabudnúť nedokázal. Lenže on mal na to dôvody. A veľmi presladené dôvody. Čo však, keď krajina z cukru naozaj existuje a domorodci sú skutoční ľudomili? Nie hypoteticky, úplne prakticky...
Staré opustené domy majú atmosféru aj históriu. No niektoré z nich sú plné démonov a strašných spomienok, lebo udalosti, ktoré sa v nich odohrali, neboli pekné. Trpezlivo stoja a dúfajú, že ich voľakto opraví a umožní im vrátiť sa. Potom naplnia svoje poslanie. Aké však môže mať poslanie stará budova? Prichýliť dušu mŕtvej majiteľky, ukrývať kosti obetovaných, či stať sa strašidelnou atrakciou pre halloweenské pobavenie? Vyberte si...
Lidé to zas jednou podělali a dostali na frak od jednoho ze svých výtvorů. Tentokrát to nebyly radiací přerostlé ještěrky nebo k vraždění navržení roboti, tím méně nějaká celoplanetární umělá inteligence. Byly to hračky. Malé plyšové potvůrky, autíčka, vojáčci na hraní.
Mark. E. Pocha nám v Bestii naservíroval nekompromisní, depresivní a brutální příběh, který musí místy rozdýchávat i silné povahy. Marně v něm čtenář hledá jiskřičku naděje, že by to přece jenom mohlo dobře dopadnout – autor hned během prvních stránek dokáže, že tohle opravdu není typ knihy, která vám dovolí doufat, dát si pauzu a zhluboka si vydechnout. Ostatně nevidí se často, že by na samotné obálce knihy bylo varování kvůli extrémnímu obsahu.
Karanténa nebo omezené vycházení je dost nuda. Potkáváte furt ty samé lidi, a i když svou rodinu milujete, po měsíci jen s nimi a několika bandity, které občas potkáváte venku, na poště či v supermarketu byste společnost někoho zajímavého a neokoukaného uvítali.
Knižní novinky začátkem roku jsou poměrně nevděčná disciplína, protože vydavatelé s informacemi zatím škudlí. Vzpamatovávají se po předvánočních uzávěrkách a počítají skromné zisky i po novoročních slevách. Každopádně tu naštěstí máme i takové, kteří šlapou do pedálů celý rok.
Tramvaj č. 1852 je Lady Fuckingham pro nové tisíciletí a temnou dimenzi. Tramvaj č. 1852 je důstojný záskok při čekání na dalšího Carltona Mellicka III. Tramvaj č. 1852 je ukázka, jak by asi psal Lovecraft, kdyby psal porno. A hlavně, Tramvaj č. 1852 je opravdu zábavný horor, který kombinuje děs kosmického podivna a sex.
Zbouchnul jsem satanovu dceru je knížka se zajímavými hrdiny (záměrně neříkám sympatickými), která má všechno, co má mít jak romantický příběh, tak splatter nebo kulhánkovsky pojatá akční vyvražďovačka. A skloubit tyhle dva žánry dohromady tak, aby to funovalo, to chce opravdu spisovatele s velkou fantazií.
Halloween už je sice nějakou dobu za námi, proč si jej ale nepřipomenout? Ten čas, kdy se stírají hranice mezi světy živých a mrtvých a nadpřirozené bytosti se mezi námi prochází, jako by jim to tu patřilo. A vy máte jen neurčitý mrazivý pocit, že ta maska, kterou má na obličeji člověk stojící před vaším domem, je až děsivě reálná…
Z anotace působí Mainstream prakticky úplně tuctově. Jako něco mezi romány od Kinga a Antikristem od Larse Von Triera. Navíc ta obálka je jak z nějakého laciného brakového hororu. A vás napadne, že tahle knížka vás nemůže naprosto ničím překvapit. Omyl. Může.