REPORTÁŽ: Jak jsem pozoroval BristolCon

Letošní podzim a zimu trávím na univerzitě v Bristolu, kde jsem na pracovní stáži Erasmus+. A když jsem na konci září zjistil, že existuje BristolCon, byl plán na poslední říjnovou sobotu jasný. Nejdřív jsem se tam zkusil vetřít s tím, že bych mohl být vzácný host z České republiky a že jsem schopen nabídnout přednášku o české fantastice. Neprošlo to. Napsali mi, že už mají uzavřený program (chápu, bylo to měsíc před akcí), ale že se těší, že mě tam uvidí. Povzdechl jsem si, zaplatil účastnický poplatek 30 liber a vydal se na svůj první zahraniční con.

Nezačali jsme nejlépe. V pátek 25. října měla být v hotelu s honosným názvem DoubleTree by Hilton hned vedle mohutného gotického kostela zasvěceného Panně Marii (tady jej znají jako St. Mary Redcliff) registrace a večerní setkání. Na webu psali: „Nebojte, nemůžete to přehlédnout.“ Hm, můžete, říkal jsem si, chvíli tam poletoval a nakonec to nevydržel a zeptal se na recepci. Paní recepční se shovívavě usmála, jako bych byl za posledních deset minut již třicátý, kdo se ptá, a slíbila, že zkusí zjistit aktuální situaci. Kamsi zavolala a s líbezným úsměvem mi sdělila, že BristolCon má poněkud zpoždění, ale že by to snad za hodinu mohlo být a ať to tedy zkusím později. Registrace měla začít v 18:00. Bylo 18:30. Dal jsem si v hotelové kavárně pivo (číšník byl Čech a bylo to Butcombe pale ale, kdyby to někoho zajímalo) a pustil se do práce, že tu hodinu to vydržím. V 19:24 něco spustilo hotelový alarm. Všichni zaměstnanci na sebe navlékli reflexní vesty a požádali dobrou padesátku lidí ve foyer, aby opustili prostory hotelu. To byla poslední kapka. Společně s ostatními jsem vyšel před hotel, ale nezastavil se a pokračoval až domů.

Ale zapomněl jsem na počasí! V sobotu ráno bylo totiž úplně stejně jako v pátek večer. Hnusně. Silně pršelo, vítr se mi snažil vyrvat deštník z rukou (můj český deštník, který zjevně není stavěný na anglické počasí!), dokázal jsem z velké části udržet vlasy v suchu, ale od krku dolů už to bylo jedno. Na webových stránkách psali, že registraci otevřou v devět. Poučen z předchozích nezdarů, dorazil jsem v 9:45. Recepce byla otevřená, hotel se hemžil divnými lidmi, překvapivě často s barevnými vlasy – a ještě překvapivěji často staršími než já. Ač nejsem nejmladší, řekl bych, že tady jsem k nejmladším patřil. Zjevně jsem byl na správném místě. A konečně i ve správný čas.

BristolCon je jednodenní setkání fanoušků, které se koná od roku 2009. Mezi čestnými hosty z minulých let figurují jména jako Alastair Reynolds, Joe Abercrombie nebo John Courtenay Grimwood, letos to byli Gareth L. Powell a Diane Duane. Letos byly k dispozici čtyři programové linie. Dvě „panelové“, Jurassic Park Lane a Jedi Temple Suite, dvě „workshopové“, na které bylo třeba rezervovat si předem místo. Celý program je k nahlédnutí zde. Kromě toho fungovala jedna místnost jako prodejní galerie a jedna místnost jako knihkupectví, na obou místech bylo nějakých pět šest vystavovatelů. V chodbě stál navíc stůl s cedulí „výměna knih“, který ovšem fungoval stylem „kdo dřív přijde, ten dřív bere“. V průběhu dne jsem získal pocit, že jde o relativně poučené, místy až akademické setkání. V kostýmu bylo jen pár lidí, naopak skutečně velké množství přítomných byli lidé nějak spojení s literárním provozem, autoři, knihkupci, sem tam nakladatel, sem tam ilustrátor, výjimečně i někdo ze zahraničí (jako třeba ve Velké Británii žijící polský autor Piotr Świetlik).

Na začátku jsem si chvíli sedl k počítači a pokusil se zorientovat. Jaký je program? Kdo tu vlastně je? Vydal tu někdo něco v českém překladu? Koho čeští čtenáři znají? Zaměřil jsem se na panelové diskuze a na odchycení a vyzpovídání českým čtenářům známých autorů. Z těch byli na conu Adrian Tchaikovsky, Juliet E. McKenna, Peter Newman, Gareth L. Powell, Paul Cornell a Diane Duane. Poslední dva jmenované jsem odchytit nezvládl, krátké rozhovory se zbývajícími čtyřmi najdete brzy ve dvojjazyčné verzi na Sardenu. Pro tuto reportáž tedy zbývají dojmy z jednotlivých panelů. Panelů jsem stihl osm. Každý začínal deset minut před celou krátkým čtením některého z autorů (většinou následně jednoho ze členů panelu). Panelisté se posléze představili – a já tím pádem poznal tolik anglických autorů fantastiky, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel, že by v tom byl čert, aby někdo nebyl do deseti let superhvězdou. Rád bych vám pak říkal, že jsem vám to říkal, ale… ne. U většiny nemám ponětí, co napsali, natož jestli je to dobré.

Nejhorší diskuze byly překvapivě ty, které se týkaly čistě fantastiky. Panely „Opening the Doors“ (Otevíráme dveře) nebo „Mystic Beast Top Trumps“ (Nejlepší fantastické zvíře) byly zaměřené na nostalgii nebo na osobní preference. Dozvěděli jste se, co který z panelistů četl v mládí, potažmo jestli je lepší drak, jednorožec nebo selkie – a nic moc z toho. Obzvlášť u prvního jmenovaného jsem trpěl a říkal si, jak fascinující jsou kulturní odlišnosti: většinou toho, co jmenovali, jsem znal. Ale zkuste říct Angličanům o Rychlých šípech, Čtyřlístku nebo mých oblíbených večerníčcích Poslední drak a Podivuhodné příběhy Šimona a Penelopky (a vidíte, Gerarda Durrella a jeho Mluvící balík, který byl večerníčku předlohou, nikdo nejmenoval!).

O stupeň lepší byly diskuze, kde byla špatně zvolená základní teze. U „Science Fiction Is Harder to Write than Fantasy“ (Je těžší psát sci-fi než fantasy) se přes odpovědi „ano… a ne“ došlo k „naprosto samozřejmému závěru, že nemáme ponětí“. Alespoň se objevily zajímavé názory s problémem zastarávání sci-fi (Greg Chivers: „Když jsem četl Bradburyho Ilustrovaného muže, všiml jsem si, že kosmické cesty a raketoplány jsou vnímány jako magie, jako něco kouzelného. A pro nás je to dnes něco, co je specifické pro 50. léta.“), debata se točila kolem toho, jak moc potřebuje mít magie zákony a jak moc si člověk může vymýšlet ve sci-fi. V panelu „Broader Horizons“ (Širší horizonty) se řešil zjevně britský problém: většina současné mainstreamové fantasy je zasazena do středověké Evropy. V ČR je přece jenom větší diverzita, většina literatury je překladová, známe tu anglo-americké prostředí, jsou nám blízké texty se slovanskou tematikou (ať Lukjaněnko, Sapkowski, nebo Červenák), známe Finnish Weird. Tady jsem nevydržel a ozval se, protože to, že si toho moc nepřeloží, je jejich problém – a měli by na tom zapracovat. Třeba u české literatury!

Nejlepší diskuze byly ty, kde se zabrousilo do současné politiky, do směřování žánru vzhledem k situaci ve světě a v Británii nebo do sci-fi optikou současných technologických možností. Byly podnětné, mnohdy šly do hloubky (ačkoliv – jak hluboko můžete jít ve třičtvrtěhodinovém povídání se čtyřmi dalšími zpovídanými…) a naznačily další možnosti vývoje fantastiky. Na každou z položených otázek by bylo možné sepsat samostatné povídání (a někdo povolaný by to ostatně mohl zkusit. Eylonwai?!), takže pár otázek z těch panelů, které za to skutečně stály:

The Woods Are Lovely, Dark, and Deep – Lesy jsou krásné, temné a hluboké
Městská fantasy je zavedený žánr – neměli bychom přenést fantasy zpět na venkov? Porozumění mezi venkovem a městem je čím dál horší (Paul Cornell: „Naše město to totálně rozdělilo. Máme dokonce probrexitové a protibrexitové kavárny!“), nemohla/neměla by být právě literatura jedním z faktorů, který s tím něco bude dělat? A neděje se to už? Klimatická změna, zájem o přírodu a texty, které to nějak reflektují (ať Jemisinová, ať v publiku přítomná Juliet McKenna a její nová série o „zeleném muži“), se přece objevují čím dál častěji, ne?

Which way AI? – Kudy k umělé inteligenci?
Jak se s AI zachází ve sci-fi? Stanou se stroje sebe-vědomými? Budou počítače vždy závislé na tom, co jim řekneme a zadáme? Není vědomí sebe sama zbytečný luxus? My to očekáváme, protože takoví jsme, ale proč by to měly mít počítače nebo něco, co nemá fyzické tělo? Je opravdu nejdůležitější kontext? Program v počítači nemůže být vědomý sebe sama, protože má omezený kontext, je v počítači – nebo ne?

We don't need another hero – Nepotřebujeme dalšího hrdinu
Tady nejdříve bez otázek: panel moderoval Peter Newman – a byl to nejlépe moderovaný panel, který jsem na BristolConu zažil. Od definice mytického hrdiny dle antického ideálu (Janie Fenn: „Statečnost. Fyzická zdatnost. Silný morální kodex. Sebevědomí. Schopnost obětovat se. Charisma, fyzická přitažlivost. Osud. Zvláštní schopnosti. Zachrání nás.“ Ellen Croshain: „A mají něco, co je zabije, nějakou zásadní chybu.“) k hrdinkám a tomu, čím se liší, přes oblíbené hrdiny panelistů (zvítězil král Artuš  – jsme v Anglii…) po možnosti interpretace starých hrdinů novou dobou.
Vytváříme hrdiny – a pak tu máme média, která je mění. Máme tu tedy v médiích bohy? Jak budou vypadat hrdinové globalizovaného světa? Budou tu Spiderman, Batman nebo Superman za dalších tisíc let? Jak moderní svět reinterpretuje staré hrdiny? Sdělují nám hrdinové ten uklidňující mýtus, současnou verzi amerického snu, že pokud si za něčím stojíme a jdeme, můžeme toho dosáhnout?

The Future of Work – Budoucnost práce
Nahradí práci roboti? Jak moc už se to děje? A jak těžkou práci mají autoři sci-fi, když horko těžko něco vymyslí, aby pak zjistili, že už to Google několik měsíců zkouší?

Rozloučení bylo velkolepé a dojemné. BristolCon začal v roce 2009, ten letošní byl v podstatě výroční. Můj původní plán udělat rozhovor s hlavní organizátorkou MEG se rozplynul, když ji k slzám dojaly dary od ostatních organizátorů a mohutný potlesk obecenstva, to už pak nešlo. Ve foyer jsem se přidal k ostatním a ke smyčcovému kvartetu, který živělně hrál cokoliv od Pachelbela po znělku z Doctora Who, a s vidinou na další týden (zjevně už dva…) práce, než to všechno zpracuji, jsem se odebral domů.

Zajímavost: celý con byl zjevně velmi transgender friendly. Chtěl jsem to nějak inteligentně zakomponovat do textu, ale… nevymyslel jsem to. Přijde mi důležité tuto skutečnost zmínit, ale zároveň je to trochu trapné – asi jako psát, že na con přišly ženy. Nebo muži. Ale líbí se mi představa, že je anglický fandom tak sociálně vyspělý, že to nikoho netankuje. Přál bych si, aby česká společnost byla jako anglický fandom.

Mimochodem, ze stolu „výměna knih“ jsem si nevzal ani jedinou. A také jsem si nic nekoupil, i když to bylo sakra těžké. Protože jak bych to pak tahal domů, že jo. A o dva dny později jsem v knihkupectví objevil Exhalation podepsanou Tedem Chiangem. Někdy se holt člověk neubrání…

Fotogalerie zde.