ROZHOVOR s Michaelou Merglovou

Míša Merglová je v současné době jednou z nových autorek, které se vydaly na nejistou dráhu psaní fantastiky a pokud se běžně píše o vycházejících hvězdách, talentovných objevech nebo překvapivě dobrých a vyzrálých prvotinách, všechna ta přízviska si k ní můžete přiřadit. Před pár týdny jsme o její prvotinu Píseň oceli soutěžili. Martin Stručovský ji řádně vyzpovídal a nyní si můžete přečíst jejich rozhovor. Snad se nebudeme rouhat, když tady napíšeme, že nám slíbila pro Sarden i povídku, které se dočkáte v následujících měsících.

Během čtení Písně oceli se mi vybavovala jména jako Howard, Leiber, Sapkowski či Gemmell. Jsou to autoři, na kterých jste jako čtenář sama vyrostla? Čím vás oslovil právě žánr meč a magie?

Víceméně ano, jen některé jsem objevila až později, třeba Leibera jsem četla poprvé až před pár lety. Ale Gemmell je moje velká láska.
A proč mám ráda meč a magii? No, meč mi visí doma na zdi a někteří lidé říkají, že mám magickou vaginu, takže je mi tenhle žánr asi souzený. Ale mám ho ráda, protože se v něm člověk nemusí potýkat s dnešním světem a všechno je takové přímočařejší, tráva zelenější, chlapi mužnější, nekompetentní lidi tam prostě umřou a nepřekáží… Oproti běžnému životu je klasická fantasy možná naivní, ale taky nadějná a inspirativní. A spousta věcí v životě by byla jednodušší, kdyby měl člověk za kamaráda borce s pořádným nemetaforickým mečem.

Prošla jste si celou řadou soutěží. Bylo pak těžké pro knihu najít vydavatele, nebo vám soutěže nějak pomohly? A bylo pak na textu ještě mnoho práce, nebo tam naopak úprav moc nebylo?

Soutěže mi pomohly hodně, člověk si na nich trochu udělá jméno, pozná spoustu lidí, dostane zpětnou vazbu, která hlavně v začátcích umožní vypilovat styl.
S vydáním Písně oceli to byla každopádně trochu mýdlová opera. S původním nakladatelem jsme měli neshody včetně celkem zásadních zásahů do textu a nakonec jsem spolupráci s ním ukončila. Znala jsem se z workshopu s jedním člověkem z Epochy a napsala jsem mu něco ve smyslu: „Mám volný rukopis, jestli ho chceš, dělej si s ním, co chceš, já už ho nechci ani vidět.“ A tak začala moje spolupráce s novým nakladatelstvím, která je po všech stránkách skvělá. Prakticky žádné úpravy po mě nechtěli, jen běžné korektury, což byla úleva. Rukopis se jim líbil a celý ten proces kolem vydání najednou připomínal radost z psaní – debaty kolem názvu a obálky… Hlavně jsem dostala silnou podporu od nakladatele, i když se všichni od začátku báli, jestli má takhle pojatá fantasy vůbec šanci uspět a jestli se kniha dostane aspoň na nulu. Ale nakladatel pořád říkal, že se mu to líbí a že to chce vydat, a to autorovi po předchozím martyriu prostě zvedne náladu.
Co se ale toho průvodního dopisu týče, ten bych určitě začínajícím autorům nedoporučovala.

Píseň oceli je z jedné strany skoro až pohádková a z druhé strany se tu pro ránu nejde daleko. Nedělalo vám tohle balancování někdy problém? A nebála jste se, že to čtenáři úplně neskousnou?

Moc jsem o tom nepřemýšlela, prostě jsem psala, co mě bavilo. V té době bylo navíc mé obecenstvo pět kamarádů a kaktus a nikdo z nich si nestěžoval.

Jak se rodily postavy básníka Minangara a horala Cuchenana? Měly nějaký předobraz? Já si nejednou vzpomněl na špičkování Geralta a Marigolda. Byl pro vás Zaklínač nějakou inspirací?

Kdybych za tuhle otázku dostala pokaždé korunu, už bych si mohla dokoupit toho posledního Zaklínače. :D Geralt s Marigoldem jsou notoricky známí, ale inspirovala jsem se spíš Drussem a Siebenem z knih Davida Gemmella. A když říkám inspirovala, myslím tím, že jsem se příkladně řídila titulem knihy „Kraď jako umělec“.
Samotný Minangar vznikl už někdy v mých patnácti, když jsem četla knihu o Villonovi a napsala jsem v nadšení něco o drzém bardovi, který urazil vzácnou Paní, sedí kvůli tomu v base a pokouší se svést kde koho, aby mohl zdrhnout. I když byl tehdejší text pochybných kvalit, esence postavy zůstala.

Víc než román pak Píseň oceli připomíná sbírku na sebe navazujících novel. Byla tahle koncepce zvolena schválně? Píší se vám povídky líp?

Nejsem moc koncepční autor. Většinou něco tvořím a po pár stech tisících znaků zjistím, že mám knihu. Minangara s Cuchenanem jsem si napsala původně jako hrdiny jednorázové povídky do soutěže, a protože mě bavili, psala jsem dál, až z toho vznikla kniha.

Samostatné povídky moc v oblibě nemám, protože mi v nich chybí prostor. Ráda hrdiny poznávám, objevuju, šťouchám do nich a zkoumám, co udělají. Ideální rozsah je na to novela nebo román.

Myslíte si, že je velké umění napsat kvalitní povídku?

Rozhodně. Ale ono je popravdě umění napsat kvalitní cokoli.

V Epoše se na duben připravuje nová kniha. Můžete prozradit, jak se bude jmenovat a o čem bude? Slyšel jsem něco o pirátech…

Páni, měla bych si začít dávat pozor, co kde plácnu – piráty píšu teď, i když v tom zatím žádní piráti nejsou.
Každopádně ano, nová kniha je na cestě, v tuhle chvíli už po korekturách, a i když jsem navrhovala vysoce sofistikovaný název Další knížka, bude se to nakonec jmenovat Prokletá věž. Je to opět klasická fantasy, příběh o skupině zlodějů, kteří se ocitnou v maléru, a aby se z něj dostali, čeká je nejtěžší práce jejich života. Musí se k tomu ale spojit s chlapíkem, který je v minulosti podrazil, což zavání dalším malérem. Je v tom magie, zrada, vražda, spousta lží, které hrdinové musí rozplést, a celé je to o něco drsnější než Píseň oceli.

A máte ještě v plánu vrátit se k básníkovi a horalovi? Nebo příliš nemusíte velké fantasy ságy?

Začnu tou druhou otázkou – velké fantasy ságy nemusím. I když obdivuju jejich autory, že na rozdíl ode mě nemají paměť zlaté rybky s Alzheimerem, u lidí jako Erikson mě vždycky odrazovalo, že jsem netušila, co je prequel, co sequel a kde mám začít, abych si něco náhodou nevyspoilovala. Nicméně k té první otázce, ano, k bardovi s horalem se vrátit chci. Ne ve formě ságy, ale samostatné knihy. Mám s nimi napsaný další příběh a přijde mi škoda ho nechat hnít v počítači.

Hitem posledních měsíců je seriálový Zaklínač. Jak se k němu stavíte, líbil se vám, anebo vás naopak zklamal?

Och, Henry Cavill tam měl scénu bez trika, takže mě to nemohlo zklamat.

A poslední otázka, kde vás budou moct čtenáři potkat v brzké době?

Chtěla jsem být vtipná a říct u mě doma, ale trochu se bojím, že jsem ve své ukecanosti někde prozradila, kde bydlím, a někdo by to mohl vzít jako pozvání. Takže radši vtipná nebudu a řeknu, že se určitě ochomýtnu na PevnostConu.

Michaela Merglová (*1990)
Plzeňská rodačka debutovala povídkou Tři bratři (Kočas 2015), byla třikrát pasována na Lady řádu fantasy v soutěži O nejlepší fantasy a v roce 2017 se stala i nositelkou meče. Uspěla také v literárních soutěžích Žoldnéři fantasie s povídkami Jestřábice (antologie Odvrácená strana světa, 2017), Poslední z královrahů (antologie Na stopě zločinu, 2018) a Trnité přátelství (antologie Světy za branami, 2019) nebo CKČ s povídkou Sen v písku (Mlok 2017). Její texty se objevily také v nesoutěžních antologiích, naposledy Ve stínu magie (Epocha, 2019), nebo v Pevnosti - Budeme si hrát (Pevnost 02/2019). I když už vyzkoušela různé  žánry, nejradši se vrací ke klasické fantasy meče a magie. Kromě psaní spolupracuje jako recenzentka s časopisem Pevnost, žije v Praze a pracuje v reklamě, a když ji všechno štve, staví se na józe na hlavu.

Píseň oceli si můžete objednat ZDE, ukázku si přečtěte tamtéž.
Podrobnosti o knize ZDE.

Na druhotinu Prokletá věž (měla by vyjít koncem dubna) a ukázku se mrkněte ZDE.