Vítězná POVÍDKA Sardenských legend 2020

Brána do podsvětí

Anna Winterová

I.

„Je to na sto procent hrobka!“ řekl Andre.
Conchita zvedla zrak od střepů a sklonila se do jámy.
„Určitě to není lidská oběť?“
„Je to hrobka,“ zopakoval Andre. „Jsou tu jasné stopy milodarů, podívejte semhle. A hlavně tohle, kolegyně.“ Andre namířil baterku do tmy. „Jadeitová soška, částečně popsaná, vidíte ty linie? Střední klasické období, možná starší.“
„To je divné,“ zaváhala Conchita. „Keramika v jeskyni je sotva ze dvanáctého století. Tohle je bratru o šest, ne-li sedm set let starší.“
„Divné to je, ale je to tak,“ pokrčil Andre rameny, „Podívejte na ten pektorál, co má na prsou. Dámská jadeitová ozdoba, jednoznačně klasická práce.“
Conchita pomalu usedla do prachu.
„To nedává smysl,“ řekla pomalu. „Klasická hrobka vysoce postavené ženy? V jeskyni? Ve střední Guatemale?“
„Já vím,“ řekl Andre.
Mlčky se na sebe zadívali. Venku se na chvíli protrhla mračna a paprsek přejel lesklé vápencové stěny jeskyně.
Trojice mayských pomocných dělníků, které si najali v blízké vesnici, si něco šeptala opodál. Teď jeden z nich přistoupil a rozpačitě si odkašlal.
„Señores,“ řekl jeden z nich. „Hay que dejar la excavación y enterrar los huesos inmediatamente. Es la Seňora de la Cueva.“
„Co chce,“ zabručel Andre směrem ke Conchitě. Ta se ušklíbla. Přestože si svého kolegy v zásadě vážila, trochu jím pohrdala za automatické očekávání, že se všude domluví anglicky. Že nezná žádný mayský jazyk, to bych mu odpustila, pomyslela si. Ale jak se může expert na mayskou civilizaci nedomluvit španělsky?
„Místní pověry,“ řekla. „To nic.“
„Vždyť jsme jim vysvětlovali, že chceme jen prozkoumat kosti,“ odsekl Andre. „Řekněte jim, že to nafotíme a zase přikryjem. Nikdo nic nikam neodveze. A jestli si chtějí přitáhnout šamana, aby udělal nějaké kejkle, ať to klidně udělají.“
„O to nejde,“ povzdechla si Conchita. „Vypráví se tu pověst o jeskynní bráně do podsvětí, odkud se pravidelně vynořovaly děsivé příšery a krvelačná zvířata. Místní přinášeli dary a oběti, ale nepomáhalo to. Místní šaman jménem Cutz nakonec sestoupil do podsvětí a měl tu věštný sen, že jedině oběť mocné ženy dokáže vchod uzavřít. Vesničané proto unesli princeznu ze sousedního království, přivlekli ji do jeskyně, obětovali a tělo pohřbili pod zem. Když se nazítří vrátili, vstup do podsvětí zmizel.“
„Nechte mě hádat – frajer tvrdí, že kostra patří princezně,“ zamumlal Andre.
„Jo,“ kývla Conchita. „A my máme jít do prdele.“
Andre se pomalu zvedl z kleku a oprášil si kolena.
„My nemůžeme odejít – no se puede,“ zašermoval rukama směrem k Mayům. „Máme grant, mucho dinero, museli bychom ho vracet. Musíme zůstat tady a dokončit práci. Trabajar.“
Teplota v jeskyni poklesla k bodu mrazu. Mayové se výhrůžně napřímili.
„Andre…“ začala opatrně Conchita.
„Señor, no es cuestión de dinero,“ řekl nejstarší z nich.
„El no quiso decir…“ zabrebentila Conchita nervózně, ale Andre jí rozhněvaně skočil do řeči.
„Trabajar,“ řekl důrazně. „Udělejte si tu nějaké obřady nebo něco, je mi to jedno. Ale tenhle projekt se dokončí, jinak jsem v téhle profesi skončil. Takže trabajar. Jinak budu muset vracet mucho dinero.“
„On to myslel jinak,“ vyjekla Conchita a neuvědomila si, že v panice použila angličtinu. Nikdo ji neposlouchal. Mayové se na sebe podívali a pak synchronně, jako jeden muž, vytáhli nože. Conchita zavřeštěla a Andre uskočil směrem k rohu jeskyně, kde ležely batohy a zbývající vybavení. Krumpáč, lopata a především krásná, vyleštěná winchestrovka.
„Cálmense,“ vřískla archeoložka, ale to se už nejmladší Maya vrhl na Andreho a prudce švihl nožem. Američan se ale úderu vyhnul, hmátl za sebe pro lopatu a druhému noži, který směřoval na jeho břicho, nastavil násadu. Conchita zavřeštěla, sebrala ze země nakřáplou keramickou nádobu a rozbila ji nejbližšímu Mayovi o hlavu. Zaúpěl, klesl k zemi a jeskyní se rozhostilo temné zadunění.
Mayové se zarazili a pomalu, v hrůze se otočili. Té chvíle využil Andre a skočil po kulovnici.
„A mám vás!“ zaburácel a s hlasitým cvaknutím odjistil hlaveň. „Fuera!“
Mayové upřeli na Andreho pohled plný děsu – a pak se jako jeden muž dali na útěk.
„Máme kliku,“ řekla Conchita. „Honem k autu, než přivedou celou vesnici.“
„Conchito,“ zašeptal Andre. „Podívejte!“
Oba archeologové se obrátili k druhé straně jeskyně, kde ještě před chvílí stála neporušená kamenná stěna. Teď tu namísto ní zela černota, otevřená brána do nitra hory. Kosti neznámé ženy byly rozkopnuté – když se Conchita rozběhla, aby kolegovi pomohla, amputovala přitom mrtvole levou nohu. Klid mrtvé princezny, která tu po staletí odpočívala, byl narušen.
„Vchod do podsvětí,“ hlesla Conchita. „Mayové měli pravdu.“
„Nesmysl,“ potřásl Andre hlavou. „Nějaký mechanismus? Třeba to tu používají pašeráci nebo tak něco. Vápencová skála se přece nemůže jen tak vypařit.“
Jenže zem byla hladká a neporušená, kamenné stěny ubíhaly volně do útrob země. Američan s Mexičankou se na sebe zmateně podívali.
„Musíme pryč,“ řekla Conchita. „Ti dva se určitě vrátí – a jestli přivedou posily, živí se odsud nedostaneme.“
„Já vím,“ hlesl archeolog neochotně. „Kruci! Nejdřív objevíme klasickou hrobku a pak místo dokumentace zdrháme jako banda uličníků. Taková příležitost udělat si konečně jméno!“
„Můžete si za to sám,“ prskla Conchita a začala spěšně házet náčiní zpět do batohu. „Dobře vám tak!“
„No dovolte,“ houkl na ni Andre, připevnil lopatu zpátky k ruksaku a hodil si ho přes záda. „Oni přece napadli nás!“
„Protože jste idiot a mlel jste kraviny,“ odsekla Conchita. „Co vás to sakra napadlo domlouvat se s ním španělsky? Ten chlap si myslel, že ho chcete podmáznout. Že mu nabízíte mucho dinero, spoustu peněz, aby pokračoval v práci a držel hubu.“
„Do prdele,“ sykl Andre a zvedl ze země svítilnu.
„Měl jste to nechat na mě, ale to vy ne,“ pokračovala Conchita a vztekle zatáhla přezky. „Zatracení chlapi! Začnou ženskou poslouchat až tehdy, když je definitivně pozdě.“
„Conchito, nevím, co na to říct,“ začal Andre rozpačitě, ale přerušilo ho slabé zasténání. Maya, který dostal hrncem přes hlavu, se pomalu sbíral ze země.
„Proboha, jste v pořádku?“ vrhla se k němu Conchita. „Está bien?“
Muž něco zamumlal, chytil se archeoložky za paži a pomalu se vytáhl do stoje.
„Říká, že ten vchod musíme zase zavřít,“ přetlumočila Conchita.
„Nemůžeme nic zavírat,“ houkl Andre. „Musíme se sebrat a vypadnout. Vysvětlete mu to, prosím vás.“
Muž zašermoval rukama a něco téměř nesrozumitelného zadrmolil.
„Říká, že se jich nemusíme bát,“ přeložila Conchita. „Jeho otec má prý ve vesnici hlavní slovo a zaručí se za nás, když jim pomůžeme. Prý je tu nesmíme takhle nechat. Z jeskyně se může každou chvíli vynořit bůhvíco.“
Andre se nerozhodně zadíval do tmy – a v tichu, které se rozhostilo, náhle zazněly hlasy. Hudba, chřestidla a divné temné hučení, slabě, ale neomylně. Někde hluboko v jeskyni kdosi hrál a zpíval.
„Las voces de los muertos,“ zašeptal Maya.
„Hlasy mrtvých,“ přeložila Conchita.
„Zbláznili jste se,“ houkl Andre. „Jak si to vůbec představujete? Vrátíme kosti zpátky na místo a buch ho, skalní stěna zase naroste, kde byla?“
Maya překotně chrlil slova. Conchita si povzdechla.
„Jmenuje se Emiliano Cutz Cauich,“ přeložila. „Pochází prý z rodu toho šamana, co měl kdysi v jeskyni věštný sen. Říká, že se chce pokusit o totéž. Chystá se strávit noc v podsvětí, vysnít informaci, jak bránu zavřít, a prosí nás, abychom mu pomohli. Prý mu to dlužíme – celá ta situace je naše chyba.“
Američan přejel zrakem po Mayovi. Byl starší než oba archeologové a tělo měl charakteristicky nevysoké a zavalité. Pobledlé tváře už vypadaly zdravěji a oči hleděly na Andreho pevně a odhodlaně.
„Tak jo,“ řekl nakonec Andre. „Něco jsem zvojtil a musím to napravit. Vemte si auto, Conchito, a vraťte se do Antiguy do hotelu. Jestli tuhle akci přežiju, spojím se s vámi a domluvíme se, co dál.“
„Ono vám to jednou nestačilo?“ vyjela na něj Conchita. „Vždyť se s ním kurva nedomluvíte! Jděte s tou mužskou nadřazeností do hajzlu a podejte mi rezervní svítilnu. Nehodlám za vámi klopýtat potmě jako kráva.“
Andre se chvíli díval do tváře své kolegyně a pak uhnul provinile zrakem.
„Tak jdeme, panstvo,“ povzdechl si. „Vzhůru do podsvětí!“

II.

Jeskynní chodba se táhla strmě dolů. Emiliano kráčel první, svítilnu v rukou, těsně za ním Andre s pozvednutou puškou. Jak postupovali dál, vzduch byl čím dál tím vlhčí a studenější.
„Jeroglíficos,“ zastavil se najednou Maya a ukázal na zeď.
„Ukažte,“ odstrčila ho Conchita a sáhla pro rezervní lampu. „Páni, Andre,“ zašeptala. „To je celá reliéfní deska, slušně zachovalá, s kompletním datem. Jestli dobře počítám, spadá někam do šestého století našeho letopočtu. Střední klasické období!“
„Co tam stojí,“ zeptal se Andre.
„Příběh té pohřbené,“ šeptala Conchita a jezdila paprskem po nápisu. „Jmenovala se Ix Baak’al, Žena Kost, a píše se tu o jejím sňatku. Provdala se za – místo jména je tu glyf smrti – a ten samý den se vydala na cestu. To v mayských metaforách znamená, že zemřela.“
„Nevěsta boha podsvětí,“ zamumlal Andre.
Emiliano, který šel mezitím napřed, něco tlumeně zavolal z chodby.
„Říká, že neví, kam dál,“ přeložila Conchita.
Chodba se rozšiřovala do prostorné jeskyně, z níž vedly čtyři ztemnělé, nízké chodby. Architekti, kteří stavěli budovu, zřejmě opracovali i je – krápníky na stropě byly přitesány do podoby tesáků a každá chodba tak začínala otevřenou zubatou tlamou mytického zvířete. Každá z nich byla natřená jinou barvou – červenou, bílou, černou, žlutou. Na zdech vystupovala černá písmena napůl setřených nápisů.
„Popol Vuh,“ zamumlal Andre. „Čtyři podsvětní cesty.“
Conchita hvízdla mezi zuby – a dokonce i Emiliano přikývl na souhlas. I on zjevně znal starou knihu mayských mýtů, která vyprávěla o dobrodružstvích hrdinských dvojčat Junajpua a Xbalankeho. Bohové smrti kdysi lstí zahubili jejich otce, boha kukuřice. Ten však i po smrti dokázal oplodnit podsvětní bohyni Ix K’ik‘, Ženu Krev, která mu porodila dva božské syny. Když mladíci dozráli a všechno se dozvěděli, vydali se do podsvětí, přestáli mnoho zkoušek, a nakonec zavražděného otce pomstili.
Oba archeologové si vyměnili významný pohled.
„Zde prosím odpověď na Emilianovu otázku,“ usmál se Andre. „No tak, Conchito, vy jste hlavní lingvistka naší výpravy. Pamatujete si, kudy dvojčata měla správně vyrazit? Černou, červenou, bílou nebo žlutou cestou?“
„Jestli si dobře vzpomínám, šli černou,“ řekla Conchita. Obrátila se na Emiliana s otázkou v očích a Maya pokynul k tlamě s černými zuby. Andre souhlasně přikývl.
„Pojďme,“ řekl, „a dávejme si pozor na pasti. Třeba se v těchhle komplexech odehrávaly nějaké pradávné rituály! Když uděláme všechno tak, jak je popsáno v Popol Vuhu, nemělo by se nám nic stát.“
Černá cesta klesala ještě dalších pár set metrů a pak se zničehonic doširoka rozevřela. Emilianovi unikl výkřik ohromení a Andre zalapal po dechu.
„Je tu celé město!“ zašeptala Conchita.
A skutečně. Chodba ústila vysoko nad obrovskou podzemní prostoru, jíž osvětlovaly tlusté praskliny ve stropě. Stěny klesaly v uměle vybudovaných terasách, na nichž stály kamenné domy, a přímo naproti chodbě se v paprscích slunce koupalo několik velebných pyramid. Zdi staveb byly popraskané a rozryté kořeny dávno mrtvých stromů, z jejichž suchých větví visely stovky netopýrů. Ze zbytků stropu čněly gigantické krápníky a šikmé paprsky se odrážely od jejich vlhkých těl.
Stezka se klikatila dolů do mlžného šera a od propasti jí dělila jen tenká kamenná zídka. Conchita si všimla, že je celá pokrytá lebkami a keramickými nádobami všech možných tvarů, v jejichž nitru se vršily kosti obětních zvířat posypané rudým prachem. Některé z nich byly počmárané sazemi v napůl smazaných nápisech, z nichž ani Conchita nedokázala přečíst téměř nic.
„El infierno,“ šeptl Emiliano s posvátnou hrůzou.
Andre s pozdvihnutou kulovnicí zahájil sestup. Jak klesali níž a níž po kluzkých schodech, zvedl se ze dna propasti zetlelý smrad, jako by se někde pod nimi rozkládalo obří mrtvé zvíře. A pak to konečně zaslechli, tytéž zvuky jako nahoře v jeskyni. Troubení lastur, ostrý zvuk chřestidel a podivné hučení, které se na hranici slyšitelnosti rozléhalo prostorem.
Sešli ještě pár metrů a vtom stezka skončila u velikého kamenného oblouku. Pod jeho majestátními lomenými stěnami sedělo bez hnutí snad dvacet dřevěných soch, a když se archeologové dostali na dohled, Conchita polekaně zasykla. Tváře, rozpraskané časem a vlhkostí, byly intarzovány kusy kostí a zubů, tyrkysové korálky v očních důlcích vytřeštěně zíraly. Oblečené byly do cárů barevných látek pokrytých tlustou vrstvou plísně, z děr v rubáších čněly umrlčí pařáty s kamennými noži místo nehtů. Na jedné ze soch hodovali červi, jiná svírala tlející cáry masa, z očí třetí tekl proudem hnis a další držela nádobu plnou zaschlé krve. Každá byla jiná, ale všechny byly hrozivé, umné portréty posvátných mrtvol.
„To je první zkouška! Junajpu a Xbalanke museli poznat skutečné bohy od soch,“ zašeptal Andre. „Pamatujete si, jak to udělali?“
„Poslali napřed komára, aby je poštípal,“ odpověděla Conchita. „A pak pozdravili ty, které při štípnutí vyjekly.“
Emiliano zjevně příběh také znal, protože s výrazem uspokojení vytáhl z kapsy krátkou foukačku. S obavami si změřil nejbližší dřevěné božstvo, pak nabral vzduch do tváří a prudce foukl. Útlá šipka s drnčením prorazila vzduch a zasekla se soše do paže.
Conchita strnula.
Namísto dutého zvuku se ozvalo plesknutí, jako by se šipka zaryla do živého masa. Poraněná socha zahučela a pomalu otočila hlavu k Emilianovi. Andre strhl z ramene winchestrovku a několikrát vypálil. Nepomohlo to. Socha se pomalu postavila – a najednou se začaly zvedat všechny, jedna po druhé, a otáčet mrtvé zraky směrem k příchozím. Andre se prudce rozběhl zpět do schodů, ale prakticky okamžitě uklouzl a natáhl se na zem jak široký tak dlouhý. Emiliano se vrhl před sochami na kolena a Conchita s hrůzou sledovala, jak jej jedno z božstev popadlo kamennými spáry a zmáčklo jej, až mu z kůže prosákla krev. Druhá se natáhla k Američanovi, který ji s rozmachem praštil kulovnicí přes hlavu. Božstvo zavrávoralo a se zavrčením se znovu natáhlo po Andrem.
„Co teď,“ zavřískla Conchita. „Hýbají se všechny, pro Kristovy rány. Jsou živé úplně všechny! Přestaňte, chlapi, vždyť je nepřemůžem, musíme je honem pozdravit! Dobrý den, buenos días, kdybych já si vzpomněla, jak se zdraví v k’iche’jštině!“ Socha politá hnisem, která do téhle chvíle očichávala svíjejícího se Emiliana, se k ní pomalu otočila a dva další dřevění kostlivci se pohnuli směrem k ní. „Ma’alob k’iin“, zavřeštěla Conchita jediný mayský pozdrav, který si vybavila. „Hun Kame, Vukub Kame, Kuchuma K’ik, Xikiripat,“ začala odříkávat ta jména bohů smrti, která si aspoň trochu pamatovala. „Ne?“ zakoktala, když se z jedné ze soch ozvalo něco jako bublavé zachechtání. „Určitě slyšíte na nějakou starší verzi mayského jazyka, kterou pořádně neumím! Ah Puch? Ne, taky ne. Kisin? Stůjte,“ zakřičela a uskočila před drápy nejbližší sochy. „Jak se jmenoval bůh smrti v klasické mayštině? Kimi? Ah Kimi? Kimi Ahaw?“
Sochy se jako úderem zastavily a z hrdel se jim ozvalo ponuré, hluboké troubení.
A pak se Conchita sesula na zem a ztratila vědomí.

III.

Probudilo ji cloumání, zmatené doteky, tichý mužský hlas.
„Conchito,“ říkal naléhavě a třel jí spánky něčím studeným a vlhkým. „Proberte se, proboha.“
„Andre,“ zašeptala archeoložka a otevřela oči. „Co se stalo?“
„Nevím,“ odpověděl Američan. „Sám jsem se probral před chvílí.“
Conchita se posadila. Byli zjevně uvnitř nějaké stavby bez oken, světlo baterky se odráželo od kamenných kvádrů stěn, uprostřed nichž čněl kamenem zavalený východ. Maya se na ni usmál a o překot začal vyprávět. André se unaveně opřel o zeď.
„Zkusím to shrnout,“ svraštila Conchita obočí, když Emiliano domluvil. „Některé ze jmen, které jsem použila, muselo zjevně zabrat, protože ty potvory na nás zničehonic přestaly útočit. A pak jsme prý jeden po druhém omdleli. Kde to jsme, Andre, a co jsou ty hnusy zač? Emiliano si je jist, že se dostal do říše mrtvých, ale copak je něco takového možné?“
Andre se suše zasmál.
„Asi moc hraju počítačové hry,“ odpověděl, „ale já to Emilianovi věřím. Už jsem víckrát slyšel na konferencích, že Mayové vymodelovali svoje podsvětí podle skutečných jeskynních komplexů, do kterých se dalo fyzicky vstoupit. A Popol Vuh není žádná mytologie, ale prostě návod, jak tu přežít. Co nás čeká teď, Conchito? Další zkoušky?“
„Teď by měly přijít podsvětní mučírny, dům nožů, dům jaguárů a dům netopýrů,“ řekla Conchita. „A když to přežijeme, musíme s bohy smrti sehrát míčovou hru. Máme ještě zásoby, Andre? Nožům i jaguárům nabídla dvojčata maso, když je ušetří. A před netopýry se chlapci schovali do svých foukaček. Nesmíme jen vystrčit hlavu příliš brzy jako Junajpu, kterému ji nakonec ukousli.“
„Co teď?“ zeptal se Andre. „Zůstanem tu a uvidíme, co bude?“
„Emiliano říká, že potřebuje spát,“ odpověděla Conchita. „Musí ve snu zjistit, jak zase zavřít podsvětní východ. Prosí nás, abychom ho nechali pár hodin odpočinout.“
„Jestli nás něco sežere, sny budou k ničemu!“ zaklel Andre. „Musíme pryč. Řekněte mu to španělsky, prosím vás.“
„Prý jste mu něco slíbil,“ přetlumočila archeoložka Emilianovu vzteklou repliku. „A máte to koukat dodržet. Jestli se vám to nelíbí, jste mizerný gringo bez cti i svědomí.“
„Ten chlap se zbláznil,“ začal Andre, ale vtom se Emiliano, který si už lehal na zem, vymrštil na nohy a vrhl se střemhlav do rohu. Conchita se prudce ohlédla a spatřila, jak se ze zejícího černého vchodu vymrštilo pružné, skvrnité tělo. Pohled do žlutých očí, záblesk otevřené mordy – a pak ohlušující rána. Jaguáří torzo dopadlo na archeoložčinu hruď, ale smrtící stisknutí nepřišlo. Jen proud horké krve, které stekl Conchitě přes tvář na ňadra.
„Aspoň ten pitomec vidí, že se úplně zbláznil,“ prohodil Andre přerývaným hlasem plným adrenalinu. „Jste v pořádku?“ Nohou se opřel do mrtvé šelmy a svalil ji z Conchity, která ležela zkamenělá hrůzou, ústa otevřená v němém výkřiku. Emiliano se vyškrábal na nohy, něco zamumlal a poplácal Andrého po rameni. Společně pak pomohli ochromené ženě na nohy.
„Vamos,“ dodal Andre. „Ať jsme odsud co nejdřív fuera.“
Chodba se vinula dál do nitra skály a Emilianova baterka klouzala po vlhkých stěnách porostlých mechem. Conchita, stále ještě otřesená, klopýtala poslepu za Andrem a přes děsem obnažené nervy sotva vnímala Emilianovo horečné brebentění. Jen tu a tam se jejího vědomí dotkl shluk španělských slov: „Zahyneme tady – Junajpu a Xbalanke byli božstva, my jsme jenom lidi – brána zůstane otevřená navěky…“
Vtom Andre zasykl a prudce zastavil. „Další zkouška,“ řekl. „Dům nožů. Krucisakra.“
Stáli před úzkou místností, na jejímž druhém konci pokračovala chodba zakrytá černým závěsem. Celá podlaha před nimi byla však pokrytá ostrými obsidiánovými noži zapuštěnými do podlahy, ostří se leskla černou tekutinou. Conchita nepochybovala, že jsou natřené jedem, a zničehonic se jí podlomila kolena.
„Proříznou nám podrážku jako nic,“ zašeptala. „Nikdy se odsud nedostaneme.“
„Hay que darlos comer,“ zatahal jí Emiliano za rukáv. „Vamos por el jaguar!“
„No jasně,“ vybuchl Andre, který porozuměl poslednímu slovu. „Dvojčata přece nakrmila obětní nože zvířecím masem! Když tu bestii hodíme doprostřed místnosti, dokážeme přes ni přeskočit na druhou stranu. Jdeme, Emiliano!“
Než kočku přinesli, zůstala Conchita sedět na zemi a snažila se vzpamatovat. Nebyla žádný zbabělec, na různých výpravách už přestála spoustu nebezpečí, ale tohle bylo něco jiného. Andreho nervózní odvaha i Emilianova chmurná odhodlanost ji zahanbovaly: nechtěla se cítit jako slabá vyděšená žena, pouhé závaží výpravy. Navlhčila si cíp košile z čutory u pasu a pokusila se setřít zasychající krev z obličeje. Ruka se jí nezvladatelně třásla.
Muži zatím přehodili jaguáří tělo doprostřed místnosti a Emiliano se natáhl, aby šel první. Conchita se dívala, jak překračuje ježící se nože, a v zorném poli se jí náhle zjevila natažená Andreho paže.
„Zvládnete to?“ zeptal se jí. „Přijde mi, že jste ještě v šoku.“
„Ta potvora mě strašně vyděsila,“ řekla Conchita a vděčně mu podala dlaň. „Neumažte se, Andre, jsem celá zakrvácená.“
„Krvavá žena,“ řekl a pomohl jí vstát. „Tak se přece jmenovala matka dvojčat, ne? Dcera jednoho z nižších bohů smrti, která otěhotněla a utekla z podsvětí na zem s Junajpuem a Xbalankem v břiše. Aspoň sem skvěle zapadáte, Conchito. Teď běžte vy – já vás podepřu odsud, Emiliano vás chytí na druhé straně.“
S třesoucíma nohama se Conchita rozkročila nad hroty nožů a opatrně se vyhoupla na jaguáří tělo. Obrátila se k Mayovi, který se povzbudivě usmíval a natahoval ruku – a najednou zavrávorala a zaječela. Černý závěs v ústí chodby se roztáhl jako kožnatá křídla a mezi nimi se vynořila otevřená morda obrovského netopýra. Emiliano se sotva stihl obrátit, když nestvůra vycenila tenké, jehlovité zuby a jediným rázem mu ukousla hlavu. Pak se neuvěřitelnou rychlostí mrskla ze stropu dolů a zmizela. Chodba byla náhle plná světla – po necelých třech metrech končila otevřeným východem.
„Emiliano,“ zaječela Conchita a skokem byla na druhé straně. Vrhla se na kolena do krvavé louže kolem bezvládného Mayi, ale tomu se už nedalo pomoci. Slyšela, jak na ní Andre něco volá, ale přes vlastní zoufalé vzlykání neslyšela ani slovo. Jejich průvodce byl mrtvý! Teď už svůj úkol nikdy splnit nedokážou.
Až když jí Američan násilím zacloumal ramenem, konečně zvedla hlavu.
A uviděla je.

IV.

Stáli těsně u nich. První měl místo hlavy bezmasou lebku a na krku náhrdelník ze zubů, druhý vypadal jako opuchlá mrtvola omotaná šňůrami z hnijících očí. Nad nimi na gigantickém krápníku visel netopýr s Emilianovou hlavou v zubech. Rty mrtvého indiána cosi bezhlesně šeptaly a stékaly po nich zpěněné pramínky slin.
„P’itz,“ zadunělo jedno z božstev hlubokým hlasem.
„Tak už se vzpamatujte,“ zavřeštěl archeolog v panice a naposledy s Conchitou zacloumal. „Co to sakra říkají?“
„Míčová hra,“ přeložila archeoložka téměř neslyšně. „Je to tady, Andre. Musíme hrát.“
Američan zvedl pušku k výstřelu, ale božstvo smrti ji popadlo do pracek a kulka neškodně hvízdla mezi začernalými nehty. Vyrvalo Andremu kulovnici z ruky, až se zapotácel, a prudce ji odhodilo za sebe. Než dopadla na zem, vymrštilo se hladké jaguáří tělo, chytilo zbraň v letu a střelhbitě zmizelo ve stínech.
„Jsme v prdeli,“ zablekotal Andre. „Conchito, musíme hrát. Zvládnete to?“
Mexičanka se mlčky postavila po bok svého kolegy. Božstva ale zahučela a zasyčela, jedno vzalo dívčin obličej do dlaně a pak s ní prudce smýklo stranou, až se praštila hlavou o skálu.
„Ma ixik,“ zabublalo.
„Se ženou hrát nebudou!“ zajíkla se Conchita. „Proboha, Andre! Je s námi konec!“
„Co udělal Xbalanke, když netopýr ukousl Junajpuovi hlavu?“ zakoktal Andre. „Vždyť přece hráli oba, Conchito! Jak to mladší dvojče vyřešilo?“
„Nahradilo bratrovu hlavu tykví – ale to my přece nemůžeme, Andre! Copak jsme bohové?“
„Jsme v podsvětí a tady je možné všechno,“ zařval Andre a vrhl se zpět do chodby. Božstvo po něm znovu hmátlo, ale archeolog se mu vysmekl, serval si čutoru z pásku a s rozmachem ji narazil Emilianovi mezi ramena.
Nejdřív se nedělo nic – a pak se mrtvola pohnula. Mrtvý Maya se hrabal do stoje, tápal zakrvácenýma rukama a opile se potácel, voda v láhvi na jeho krku hlasitě šplouchala. Bohové smrti se rozesmáli bezmasými čelistmi a jeden z nich prudce, ostře hvízdl. Netopýr u stropu pustil hlavu do jeho dlaní a bůh s ní prudce zadribloval jako s míčem. Mozkovna zapraštěla a ze zkrvavených rtů hrůzného míče se vysypaly kusy zlámaných zubů.
Conchita sledovala, jak se vyřítili na prostranství a s duněním si pinkali mrtvou hlavu kostlivými předloktími. Andre se rozběhl za nimi a táhl za sebou mrtvého Emiliana, který se opile, mátožně potácel. Pak se však náhle zastavil a obrátil se ke Conchitě. Mexičanka ucouvla. Na kdysi sebevědomé Američanově tváři visel pološílený, téměř zvířecí škleb.
„Utečte,“ zavřeštěl. „Já je zabavím, cesta je volná. Utečte a povězte ve vesnici, co se stalo!“
Jenže poslední vzkaz se mu stal osudným. Božstva využila Andreho nepozornosti, zakličkovala s míčem, přehodila hřiště, rozběhla se k cíli – a archeolog prohrál dávno předtím, než se vůbec dotkl míče. Bohové smrti se hlasitě rozeřvali a vrhli se na něho, zuby mu trhali maso z těla, chlemtali tryskající gejzíry krve. Smrtelné záškuby umírajícího Američana vykoply Emilianovu hlavu z hřiště a ta se s čvachtáním přikutálela.
Conchita, ochromená hrůzou, k ní sklopila oči. Z oteklých očních víček proudem tekly vazké slzy, rty se zachvívaly, jako by se snažily formulovat slova – a vtom se mrtvé oči otevřely. Hlava promluvila bublavým, syčivým hlasem.
„Usnul jsem,“ zachrčela. „Usnul jsem a snil jsem, že jen oběť mocné ženy dokáže zavřít vchod do podsvětí. Jako tehdy, tak i dnes – jen oběť mocné ženy. Uděláš to, Conchito? Uděláš to pro nás, mrtvé, zatracené?“
„Stejně mě smrt nemine,“ zašeptala Conchita. „Jestli to pomůže, umřu za vás!“
„Jsou i jiné oběti než smrt,“ zakoulela hlava očima. „Dokázala bys přinést tu tisíckrát těžší, Krvavá ženo? Pohladila bys mě dobrovolně po tváři?“
A pak všechno zapadlo na své místo.
Conchita natáhla ruku k rozkousaným, mrtvým rtům. Hlava zasténala, vynořil se zčernalý jazyk a do středu ženiny dlaně stekla zpěněná krvavá slina. Než se zcela vsákla do Conchitiny kůže, vzňala se hlava plamenem a před dívčinýma očima shořela na popel.

V.

V jisté vesnici v mayských pralesích se vypráví, že jacísi mizerní gringos kdysi otevřeli vchod do podsvětí. Mayové před ním dlouho přinášeli smírnou oběť – a po několika hodinách se z hloubi země vynořila mladá žena. Když na ni vytáhli mačety, vztáhla ruku a z hrotů zbraní vyrašily snítky kukuřice. Tak před ní padli na kolena a ona bezhlesně prošla mezi nimi, bosé nohy zanechávaly na skále rudé stopy. Když opustila jeskyni, brána do podsvětí se tiše a nehlučně zavřela.
Říká se také, že o devět měsíců později porodila ta žena dva chlapce, jednoho tmavého a druhého světlovlasého. Porodní bába se měla vypotácet z chýše a koktavě vyprávět, že spolu miminka rozmlouvají hlubokými, mužskými hlasy. A že každé z nich mluví jiným jazykem.
Nejstatečnější muž ve vesnici prý nakonec sebral odvahu a nahlédl do chýše, aby ty čáry spatřil na vlastní oči. Místnost však zela prázdnotou a žena s dětmi byla pryč.

Anna Winterová je amatérská spisovatelka, průměrná malířka, mizerná sochařka a mimořádně špatná básnířka, která jako tolkienovský drak obsedantně schraňuje svou hromadu nepublikovaných a nikdy nevystavených děl. Na literární rovině se pohybuje mezi fantastikou, magickým realismem a romantickým žánrem, jako výtvarnice neustále recykluje téma stromů, hor a skal. Kromě umělecké tvorby patří mezi její koníčky především počítačové hry, osamělé toulky po lesích, plavání v řece a lenošení s kočkou na klíně a hrnkem černé kávy v ruce. Žije v malém městečku ve Středočeském kraji.