RECENZE: Michaela Merglová, Píseň severu

Do hodovních síní Dussu se pomalu vkrádá chlad, ledový vítr zalézá pod košili a zdá se, že naši staří známí Cuchenan s Minangarem budou mít plné ruce práce.

Kniha Píseň severu volně navazuje na první díl s názvem Píseň oceli (vyšlo v nakladatelství Epocha v roce 2019), v němž se čtenáři setkali s hrdiny poprvé. Cuchenan se z uprchlého otroka vypracoval v nejlepšího z Raíkovy Dvanáctky a bez slavného meče jménem Kalvemina neudělá ani krok. A právem, neboť na každém rohu čeká nějaká ta nestvůra nebo aspoň lapkové, se kterými je třeba se vypořádat. Díky Minangarovi se jeho sláva šíří po světě a není úkol, kterého by se bál zhostit.

„Myslíš, že bude chtít, abys někoho zabil?“
Zasyčení, jak brousek sklouzl po ostří. „Je to možné.“
„Myslíš, že ti přikáže, abys zabil Eoghama?“
Horal loupl po bardovi pohledem. „To by trochu popíralo význam tří úkolů, nemyslíš?“
Minangar pokrčil rameny. „Zabít Eoghama, zbavit se těla, dělat jako by nic... To mi zní jako tři úkoly.“

Naproti tomu bard Minangar zůstává věrný své harfě a zálibě ve vínu, ženách a splétání příběhů, které hojně a rád přikrášluje. S Cuchenanem tvoří nerozlučnou dvojku a jejich přátelství je hlubší než dno džbánu s pivem v krčmě u Turela. Již s vydáním Písně oceli se ozývaly hlasy, že Cuchenan s Minangarem nápadně připomínají jinou známou a příznivci fantasy oblíbenou dvojici, Geralta a Marigolda. Ano, sdílejí určité podobné rysy – mlčenlivý bojovník, který raději jedná, než mluví, a meč mu říká pane. A vedle něj užvaněný básník, který prohání všechny sukně v okolí. Na druhou stranu se nabízí otázka, jestli to vlastně něčemu vadí. Poctivých příběhů není nikdy dost a jestli se některé občas trochu podobají, nemusí být nutně na škodu. Interakce mezi Cuchenanem a Minangarem funguje na výbornou, obě postavy jsou zábavné, sympatické a jejich rozdílný pohled na život a ženy je výborným podhoubím pro nekonečnou řadu vtípků a škádlení.

„Je docela protivný, co?“ pokračoval bard.
„Dostal šípem do obličeje. Taky bys byl.“
„To jo, ale myslím celkově. Člověk by si myslel, že když cestuje za ženou, kterou miluje, nebude mít takový kolík v zádi.“
„Nemyslíš, že v tom může hrát roli třeba to, že ta žena patří někomu jinému?“
„Pch, to není žádná překážka.“
„Je to nejméně o jednoho mužského víc, než by mělo v manželství být, což mi zní jako poměrně velká překážka.“

Autorka Michaela Merglová se do psaní fantastických příběhů pustila celkem s vervou. Po řadě úspěšných povídek přišla s debutem Píseň oceli. Následovala skvělá a taktéž v duchu meče a magie se nesoucí Prokletá věž. Následně se vrátila k oblíbené dvojici v Písni severu. A zdá se, že to nebudou poslední horalovy a bardovy příhody. Kdyby ano, byla by to veliká škoda.

Děj je rozdělen do několika epizod, které by klidně mohly být samostatnými povídkami. Cuchenan s Minangarem musí splnit pár skoro až pohádkových misí – například zvládnout tři úkoly jestřábí ženy, najít ztraceného manžela princezně, vyřešit pár ošklivých vražd a na závěr přemoci zlého prince. Na dva hrdiny je to slušný kus práce. Zápletky jsou chytře vymyšlené a napínavé tak akorát. Nutí vás číst dál, ale nehty si hrůzou neukoušete. A ačkoli se úkoly zdají být pohádkového charakteru, jejich plnění takové rozhodně není. Krev teče, zbraně řinčí a násilí jde ruku v ruce s podlostí a zradou. Autorka vše popisuje natolik barvitě, že scény přímo ožívají před očima.

„Hm. Potřeboval bych lepšího učitele,“ zabručel bard. „Někoho, kdo mi třeba ukáže co mám dělat, když na mě vyběhne chlap s mečem.“
„Ty? Utéct.“

Akci a šarvátkám však tentokrát zdatně konkurují trable se ženami, které hrdinové často řeší melancholickým přemítáním o tom, co by kdyby. A tak se občas místo plánování, jak zneškodnit nepřítele, zaobírají myšlenky našich dobrodruhů více či méně rafinovanými plány, jak se přiblížit k vyvolené krasavici. Což je dobře, postavy jsou tak čtenáři bližší, neboť je jasné, že jsou to také lidi, kterými zmítají city, a ne pouze nabušení bijci příšer (v případě Cuchenana) nebo lehkovážní mluvkové (v případě Minangara). Ovšem někdy je to zbytečně dlouhé a sladkobolné, až si začnete přát, aby ty dva momentální ufňukance zase někdo přepadl (což se většinou naštěstí stane).

Stejně jako v předešlém dílu, síla knihy tkví ve vtipné konverzaci. Minangar s Cuchenanem se špičkují, vzduchem lítají jízlivé poznámky a hanebné narážky. Je to opravdu vtipné, autorka humorem nešetří, ale... občas je toho až moc. Některé vtipy se opakují a občas se tak stane, že určitý dialog je zpočátku neskutečně zábavný, až se nahlas zasmějete, ale popáté už je podobná výměna názorů obehraná a humor trochu vyčpělý.

„Ano, ano, a dál? Co měl udělat prohrávající“
„Projet se na koni po Dussu.“
Minangar si oddychl. „Ach. A to je všechno?“
„Víceméně.“
„To nezní tak hrozně.“
„To ne.“
„Jet na koni zvládnu.“
„Uvázaný k sedlu.“
„Dobře, to zní nepohodlně, ale už jsem se bál, že...“
„Nahý.“
„Prosím?!“
(...)
Minangar se zaškaredil a začal si prsty projíždět vlasy.
„Co děláš?“ nechápal horal.
„Zkouším, jak dlouhé mám vlasy.“
„Na co?“
„Na to, aby mi zakryly... něco.“
Horal ho přelétl zkušeným pohledem. „A tím něco myslíš krk?“
„Ne! Ale doufal jsem, že třeba...“
„Že když si je budeš hladit, tak ti povyrostou?“

Na závěr se dá říci jen to, že Píseň oceli je poctivá sword&sorcery fantasy, jak má být. Nehraje si na něco víc, nehodlá čtenáře ohromovat svými epickými rozměry, dobře ví, že jejím hlavním úkolem je pobavit, a to se jí daří více než dobře. Rozhodně se čtením neváhejte, v českém fantasy rybníčku se již dlouho neukázala taková parádní dvojice hrdinů a příběh, ve kterém akce má stejnou váhu jako humor.

Píseň severu
Michaela Merglová
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2021
Počet stran: 632
Ilustrace: Žaneta Kortusová
Cena: 385 Kč