Obrázek uživatele Monika Hrňová

Historie

Členem již
5 let 4 měsíce

Moje příspěvky

Zajímá vás, co si Míša Merglová ráda přečte, jaké má zlozvyky nebo jak se dívá na českou fantastiku? Nenechte si ujít slibovanou druhou část rozsáhlého rozhovoru, který vznikal dlouho, ale rozhodně stojí za přečtení.

Úvodem je nutné říci, že tento rozhovor vznikal opravdu, ale opravdu dlouho! Až to skoro vypadalo, že nikdy nevyjde. Obě účastnice, tedy spisovatelka i redaktorka se ale nakonec pochlapily a dotáhly vše do zdárného konce. Moničiny otázky byly velmi konkrétní a Míša Merglová by měla na svůj písemný projev mít zbrojní pas – je opravdu nebezpečný a velmi důkladný protihráč. Což se nevylučuje se zajímavým obsahem sdělení! Užijte si čtení o lecčems a příští týden si přijďte přečíst druhou polovinu téhle zajímavé rozpravy nejen nad knihami.

Bylo nebylo, jednoho dne se do světa vydala zbrusu nová kniha s názvem 16-03-20. Titul je sice poněkud nicneříkající, ale na druhou stranu vzbuzuje zájem. Co má asi vyjadřovat? Datum? Kód? Šifru? Nu, nechte se překvapit.

Do hodovních síní Dussu se pomalu vkrádá chlad, ledový vítr zalézá pod košili a zdá se, že naši staří známí Cuchenan s Minangarem budou mít plné ruce práce.

Knihu načetl herec Jan Meduna, kterého můžete znát převážně z divadelních jevišť. Působil například v divadlech Studio DVA, Divadlo V Dlouhé, Městská divadla pražská a řadě dalších. Čtenáři orientující se ve filmové a televizní tvorbě ho možná znají z filmů Tobruk, Rytmus v patách nebo ze seriálů Případy 1. oddělení a Labyrint. Režie se ujal Jakub Tabery.

Příběhy jsou staré jak lidstvo samo. Bez nich by nebylo nic – kultura, slovo, písmo, fantazie, naděje... Autoři se často snaží vymyslet příběhy nové a neotřelé, a přitom někdy stačí vzít to, co všichni tisíckrát četli a slyšeli, a převyprávět to po svém. Něco přidat, něco ubrat, změnit kulisy či povahu hrdinů… a může jít o příběh mnohem zajímavější než ten původní. A pokud zůstane poselství zachováno, může být navíc novou generací lépe uchopitelné.

Tohle mi ve vodách české fantasy literatury docela chybělo. Čistokrevný sword and sorcery román (jinak též fantasy meče a magie, chcete-li to hezky česky). Někdy prostě není nálada a chuť na komplikované světy a mnohasvazkové ságy plné nevyslovitelných jmen, zamotaných vztahů a ještě zamotanějšího děje, kdy už v půlce zapomenete, kdo je kdo a kdo koho podrazil/okradl/svedl.

Představte si, že po náročném dni přijdete domů a někdo vás v klidu vyslechne. Nesoudí, neradí, jen vnímavě poslouchá. Neptá se, jestli je uvařená večeře a proč není uklizeno. Bez nevhodných komentářů s vámi projde vaše trable a starosti, občas prohodí nenápadný vtípek přesně ve vašem gustu a v podstatě zastoupí sebedražšího terapeuta. Nevtíravým, pečujícím způsobem a přesně dle vašeho přání zvládne i organizaci každého dne. Ne, není to sluha, lokaj ani komorník. Je to Organon.

Vážně to není lehká četba, ani vahou, ani obsahem. Ale jinak tomuto skvělému sci-fi příběhu dlouho neodolávejte, nezaslouží si to.

Poslední bůh je výborný dobrodružný příběh z pera české autorky Lucie Lukačovičové. Odehrává se v období koloniální Indie, kdy se Britové snažili upevnit svou nadvládu, ale zároveň nedokázali potlačit místní tradice, vzývání hinduistického panteonu ani víru v nejrůznější nadpřirozené bytosti. A že jich v Indii je.

Stránky